Duch místa

Vybrat si jako dočasný domov lyžařské středisko se od ústředního topení v pražském paneláku jeví jako ideální nápad. No co, mám ráda sníh? Mám! Zimu a krápníky? Jistě! Hory, údolí, hluboké lesy? Samozřejmě! Koho by ale napadlo, že vůbec nestačí vnímat kouzelného ducha tohoto místa (o němž se hodně a často mluví) pouze pasivně. Moje představa o koženém gauči, kostkované dece, velikém šálku s horkou kávou v dlaních a jemných vločkách usedajících za oknem do jehličí vonných jedlí se splnila celkem záhy. Potíž je, že ostatní mě na tom gauči nechtějí nechat v klidu posedět. Vypadá to, že na hory se stahují absolventi sportovních gymnázií, pajďáků se zaměřením na tělesnou výchovu, milovníci extrémních výkonů a vyznavači pohybu. Ať se hýbou, potí, namáhají, ničí a unavují, já jim ten jejich koníček srdečně přeji. Hloupé je, že nějak nechápou, že se v ráji zimních radovánek mohla vyskytnout osoba, jež za vrchol výdeje energie považuje dlouhou procházku.

Pokud si ve většině zemí, měst a vesnic při zdvořilostním hovoru vystačíte s počasím, nemyslete si, že se uchytíte i ve Whistleru. Ano, je dobré mít přehled o tom, kolik prašanu připadlo, nezávazný ‚talk‘ se ale točí jen kolem dvou otázek – brzo ráno „Kam jdeš dneska jezdit?“ a odpoledne „Kdes byla dneska jezdit?“. První měsíc jsem vystačila s argumentem, že nemám snowboard a dostatek peněz na skipas. Minulý týden už jsem musela vytáhnout do boje s tím, že mi chybějí nějaké doplňky a prkno je potřeba donést opravit, abych to mohla pořádně rozjet.

Když kupuji chleba, když si ve společné kuchyňce vařím snídani, když jdu do práce, když jdu z práce, když stopnu auto, když si vedle někoho sednu do autobusu, když se zeptám, kolik je hodin, když stojím venku u ohně, když si v baru objednám pivo, když si zkouším džíny, když si kupuji lístek na autobus, když obědvám, když fotím olympijské kruhy, když si chci pohladit cizího psa, když si chci plácnout s legračním děckem a když se seznamuji s novými lidmi… zajímá všechny jen má sportovní aktivita. Na čem jezdím, jak jezdím, kde jezdím a jaký byl včera sníh???

Na všechny argumenty, proč to nejde, tu existuje protiargument, nebo se někdo přehnaně aktivně nabídne, že vám chybějící věc sežene nebo půjčí. Chca nechca, vyrážím tedy zítra poprvé na sjezdovku – lehce zděšena po tom, co mi kamarádi prozradili, že na rozdíl od lyží se snowboard neodpíná, takže při každém pádu s sebou potáhnu metr a půl dlouhé prkno.

„Jo, jo… to jsem si také myslela, že budu mít pokoj, až začnu jezdit,“ vypráví mi po mých vystrašených vzdeších zkušenější začátečnice. „Ale to si nemysli, to není konec. Jakmile začneš jezdit, zjistí se, že nejsi dostatečně osvalená, abys to prkno ovládala, takže tě donutí pořídit si permici do posilovny. A ani ta nebude stačit, protože budeš potřebovat zlepšovat výdrž, na což je nejlepší běhání, ale neboj, to půjde,“ dodává povzbudivě, když vidí můj zděšený výraz. Vypadá to, že mě čekají pěkné věci – mezi fyzicky vyspělým výkvětem světa. Jen doufám, že si po vší té dřině alespoň budu moct dát to kafe na gauči a koukat z okna. Můj ‚místní duch‘ se totiž pohybuje výhradně kolem krbu a měkkých polštářů. Ale zkuste to někomu vysvětlit!

Najdete i na ELLE.cz

Pravidla PLUKu

Tak mě to také chytlo, bolí mě každý sval v těle, barvu mám jako čerstvě natřená lavička a mezi jednotlivými pšíknutími se sotva stíhám nadechnout, ale pořád by mohlo být hůř – mohla bych být chlap, čímž bych byla naprosto vyřazena z provozu. Zatímco nemocná žena jde do práce, na nákup, uvaří večeři, poskládá prádlo ze sušičky, lehne si k televizi, spolkne paralen a zabalí se do deky, nemocný muž věnuje veškerou energii jediné činnosti, a to stonání! Heká, úpí, trpí a strádá, je sužován, uzurpován a sžírán chorobou a to je jediná věc, na niž se může soustředit.

Viděla jsem úžasnou reklamu na sirup, po němž i vaše stodvacetikilové milované miminko prospí během chřipky celou noc. Taková věc by se měla platit zlatem, protože pokud ji nemáte, můžete si být celkem jistá, že jelikož váš milovaný mezi pojídáním posilujícího kuřecího vývaru, česnečky, bohatě natřených šumavských topinek a několika mlsek jen tak pro radost celý den prospal, čeká vás druhá šichta v noci. Čajík s citronem a medem, namazat prsa mentolovou mastí, masáž spánků, výměna ložního prádla, anžto tohle je propocené…
Samozřejmě že vše děláte s láskou a potěšením, prudce demotivující je ale fakt, že na každou otázku, zda už je to lepší, přijde odpověď: „Neeeee!“

A jelikož obvykle chřipku chytíte také, je vám zle, jste utrmácená z péče o milovanou osobu i sebe sama a očekáváte alespoň nějaký vděk a pokrok, dostanete se nezřídka na šikmou plochu a pak to přijde… ZAPOCHYBUJETE! Pokud by američtí vědci neměli v příštím čtvrtletí co dělat a ustoupili na chvilku od testů, zda jsou šťastnější bohatí, či chudí, a kolik hmyzu za rok spolykáme, mohli by uspořádát výzkum na téma – Čím žena muži nejvíce ublíží? Troufám si tvrdit, že předem znám jeho výsledky a mohu se s vámi o ně podělit hned teď.

„… Po třech měsících pravidelného pozorování celkem 150 párů ve věku 25 až 45 let došli vědci z Coloradské univerzity k překvapivému závěru. Mezi nejbolestivější ženské chování vůči muži nepatří přiznaná nevěra, výsměch, a dokonce ani rozchod. Jako největší újmu pociťuje partner v šedesáti osmi procentech případů zpochybnění závažnosti momentálního zdravotního stavu. Dvacet dva procent mužů velmi těžce snáší výsměch po selhání v intimní oblasti, osm procent nesnese znesvěcení sportovního výkonu.“

A tak, milé dámy, pokud nechcete svůj vztah vystavit nebezpečí rozchodu, nedej bože rozvodu, buďte vždy dbalé pravidla PLUK – pečujte, litujte, utěšujte a krmte. A když to nebude k vydržení, krůpněte mu do čaje trošku nějaké té meducíny. Jen ať si vaše stodvacetikilové miminko pospí.

Najdete i na ELLE.cz

Všechny vlastně máme velikost eS

Přinesl vám Ježíšek tři žehličky, dvě stejné knihy, které už jste předtím stejně četla, a kosmetiku, na kterou jste alergická? Oblíbené katastrofické předpovědi se sice občas vyplní, spíš než do reálu ale stále patří do písní Janka Ledeckého. Čím si ale můžete být každý rok naprosto jistá, je, že boží děťátko ve vás vidí útlou, velmi konfekční žabku – alespoň mě si tedy ten malý kurýr hmotných statků již před lety zapsal do kolonky „S“. Řekla bych, že na šuplatech s mým jménem stálo původně něco jako „S objemným pozadím“, „S nemalým obvodem“ nebo „Snad se alespoň do něčeho narve“. Do českého prostředí se pak ale (patrně vlivem globalizace) podařilo proniknout těm zeleným skřetím pidižvíkům, kteří poskakují a trdlují v každém americkém vánočním filmu, aby svými nenechavými prstíky seškrabali všechna písmena až na to nešťastné „S“. A tak poslední roky vzdychám blažeností nad dětskými oblečky od svých momentálních partnerů, rodičů, prarodičů, sestry i kamarádek.

Dobrá, nebudu přehánět, většina výše jmenovaných už mě má za ta léta jakž takž v oku, nikdy jsem ale nedostala od přítele jakýkoli měkký dárek, který by mi padl. Většina mých bývalých patrně podlehla mé přesvědčivé metodě sugesce, jež praví, že se jim na prsou hřeje úspěšná modelka, a jsou na to právem hrdí. Fakt, že úspěch se skládal z nafocení osmi fotek a odehrál se před deseti lety, pak bohužel neovlivňuje jejich rozhodování při výběru sukní, jež by mohly sloužit spíše jako pásek, podprsenek, které bezpečně zaškrtí krevní oběh a stáhnou plicní kapacitu o 48 procent, triček, jež končí těsně pod žebry a ani Dona z Beverly Hills by se za ně nemusela stydět, případně spodních kalhotek, které mohu využít maximálně jako gumu do praku.

Moje sestra nazývá oděvy, jež už si na sebe nikdy neobleče, ale nemá to srdce je vyhodit, relikviemi. Ano, i já mám podobných relikvií plnou poličku, z níž je dvakrát ročně při změně sezony vyjmu, zavzdychám a vrátím je zpět. Jsou sice úplně k ničemu, ale mohou sloužit jako obraz ideálu, který ve vás váš partner nebo manžel vidí. Jen si ho představte, jak překoná veškeré své otálení a vejde do obchodu, aby tam prodavačkám s hrdostí v hlase sdělil, že má doma štíhlou vysokou blondýnu – modelku ideálních proporcí, jež rozhodně nepotřebuje velikost L, kterou mu personál, jestli je jen trochu odborný, musí nutně nabídnout. S barevnou taštičkou plnou oblečení pro náctileté se pak hrdě přihrne domů, a co vám zbývá? Řeknete, že to tak není, že na něj pod stromečkem namísto pružné laňky čeká otylá hrošice? Ne! Všechny totiž máme jakýsi dar, díky němuž dokážeme na třicet minut až hodinu omezit životní funkce na absolutní minimum a narvat se do nového korzetu, i kdybychom se měly znovu nadechnout až na silvestra.

Všechny, a nesnažte se tvrdit, že vy ne, dokážeme i po štědrovečerní večeři zatáhnout břicho o deset centimetrů a dopnout sexy sukýnku, která sice patří na boky a vy ji máte až pod bradou, ale o to více jsou vidět nohy a o to větší je nadšení. Všechny dokážeme nafouknout hrudník tak, že podprsenka na okamžik nevypadá prázdná, a překonat nechuť z pohledu na svou celulitidu, když se nacpeme do tří šňůrek reprezentujících spodní prádlo. Protože prostě jsme krásné, žádoucí a všechny tak trochu modelky a protože, i kdyby se desetkrát zeptal, nikdy nepřiznáme, že by bylo potřeba zajít do obchodu a vyměnit obleček za něco o číslo či dvě větší.

Můžete si být stoprocentně jistá, že nikdy jindy už si tu krásu neodějete, že to už ani nebude technicky možné a že eventuální zhubnutí nepřipadá v úvahu, a tak strčíte prádlo o hodnotě deseti vašich oblíbených bavlněných kousků do šuplíku k ostatním… Protože podobné zázraky se dějí jen o Vánocích!

Najdete i na ELLE.cz

Boží mlýny

Skládám prádlo, od rána do večera… Spodní i vrchní, plavky, termotrička, košile, podivné kreace na hranici motýla a svetříku, dětské mikinky, ponožky, nejroztodivnější spací úbory, oteplováky a svetry, děravé trenýrky i jégrovky. V loňském roce jsem na sebe nechtěla být příliš tvrdá a dávat si nereálná předsevzetí – uvěřit znovu na jeden den, že opravdu zhubnu pět kilo, vážně se dostavím do hodin aerobiku, když už jsem za permici dala tisíc korun, určitě se budu každý den věnovat deset minut studiu cizího jazyka, přečtu co týden novou knihu, alkohol budu pít jen o víkendech a nebudu slibovat věci, co nemohu splnit… Nic takového se nekonalo, protože jsem si poraženecky přiznala, že podobný vývoj následujícího roku je nepravděpodobný a že mám po vzoru Nasti větší šanci přimět suchý pařez vykvést než přestat jíst po šesté hodině a pravidelně cvičit.

Vyslovila jsem tedy pouze jeden naprosto prostý a snadno splnitelný slib – to, co si večer svléknu, buďto hodím do koše na prádlo, nebo poskládám do skříně. Přesně za dva dny se na podlaze objevila první hadí kůže a další ji brzy následovaly – smradlavé se opět pomíchalo s vonným a použitelné s nepoužitelným. Posté jsem vyprala tričko, jež jsem na sobě měla přesně půl hodiny, během níž jsem vyrazila na nákup. Zkrátka jsem se vrátila do starých kolejí asi ještě rychleji, než bych si byla ochotná přiznat, že cvičení prostě není nic pro mě. Vypadalo to, že mi to u osudu projde celkem beztrestně a návštěvy si na opakované „… ale promiň, mám tam fakt bordel“ také za chvíli zvykly.  Šťastný život uprostřed sešlapaných svršků mohl pokračovat.  To by se do mě ale nesměly pustit ony proradné mlýny řízené nebesy. „Ty že si z nás budeš dělat šoufky? Tak na to zapomeň!“ zaburácel pantáta pánbůh a už mě dřevěnými lopatkami postrkoval přímo na místo trestu. Věděli jste, že při práci v hotelu musíte hostovi krom jiného také poskládat všechno povalující se oblečení? Já ne! O to větší radost je pro mě vyrovnávat denně nahromaděné svršky do komínků a hledat sestru ke každé zatoulané ponožce. Ať už je ten boží mlýn větrný, vodní, nebo zpracovává jen kávová zrnka, otočil lopatky a mou neschopnost mi chce dát pořádně sežrat. Troufám si tvrdit, že by mě nejraději semlel. Nejvtipnější na tom je, že vedle postele se teď povaluje kupka tvořená uklízečskou uniformou.

Tento poznatek mě vyškolil natolik, že letos budu při volbě novoročního předsevzetí ještě obezřetnější. Představte si třeba, že nedodržíte slib a nevypijete denně čtvrt litru čerstvé pomerančové šťávy. Můžete si pak být celkem jistí, že se koncem roku utopíte v akváriu plném oranžové lepkavé tekutiny. Nebo jste snad chtěla každý den vyvézt svého psa na dlouhou procházku, ale nedalo se to stihnout? Potom bych se, být vámi, vyhýbala všem kotcům, klecím a boudám s řetězem – mohly by se stát vaším dalším ubytováním. Vůbec raději nemluvím o možnosti, že zapomenete na pravidelné návštěvy nejméně oblíbeného příbuzného – pro příští rok byste si na něj měli raději zvyknout. Odfláknuté návštěvy bazénu? Asi by bylo lepší koupit si pro jistotu kyslíkovou masku. Nepropadejte ale panice, ještě pořád si můžete předsevzít něco, co dokážete splnit, a nebo se do díla raději ani nepouštět. Ať tak či tak, hlavně ať vás vaše rozhodnutí těší co nejdéle.

Najdete i na ELLE.cz

Už to prasklo

Větší hrůza než kupovat si nové džíny může být snad jen shánění vhodného spodního prádla, případně plavek. V okamžiku, kdy se na vašich oblíbených objeví ono nemilé ošoupané místo, je jasné, že bude zle. A taky jo! Ještě měsíc se dá předstírat, že se nic neděje, a zakrývat postiženou oblast překládáním nohy přes nohu, dlouhými svetry a vhodně uloženou kabelkou na klíně. Jenže ať děláte co děláte, jednou to prostě musí prasknout. A to doslova! Potom je už jasné, že ať byly kalhoty jakkoli zamilované, s ďourou už moc parády nenaděláte.

Mnohokrát je to proces stejně zoufalý jako opuštění starých přátel pro nové… Tyhle džíny totiž moc dobře znaly vaše obliny a věděly, v jakých partiích vám mají dopřát trochu více svobody. Bylo jim moc dobře jasné, že když usnete u televize na gauči, nesmějí vám vytlačit do břicha rýhu o rozměrech pneumatiky standardního SUV, ať už se srovnávání vašich partií s obřím kolem nabízí jakkoli. Moc dobře pochopily, že když vyrážíte na rande, mají se scvrknout a dopřát lapenému příjemný pohled na napnutou látku, a když naopak jedete k prarodičům na nedělní oběd, bude potřeba trochu upustit od svých zásad a nechat švy lehce rozestoupit. Prostě už se staly vaší druhou kůží, již momentálně vysvlékáte kvůli nepoddajným zabedněným gatím. Troufám si tvrdit, že všechny atributy riflí, jež pochopily předchozí požadavky, splňují asi tak jedny ze tří, spíš pěti zvolených kousků šatníku. Zbylé džíny nikdy nepochopí, kde se mají povolit, a budou vás navěky tlačit, jiné vám zase vytvoří prostor jak pro menší cirkus včetně maringotek, výstavky divé zvěře a stánku s cukrovou vatou.

U nás v rodině se pak takové kusy točí v soustředných kruzích a ten, kdo je zrovna nejhubenější nebo nejtlustší, v nich nachází momentální zálibu. Nikdy se ale nestanou ‚TĚMI‘, jejichž koupi si dodnes pamatujete, ačkoli vám bylo čtrnáct, a jste schopná přesně popsat, jak vypadaly, co vám k nim nejvíce slušelo a kde všude jste v nich byla, případně s kým. Sehnat takové kalhoty je totiž strast, útrp a v neposlední řadě i jakési kouzlo. Zajímavé je, že bývají obvykle první, co si v obchodě zkusíte. Když strávíte dvě hodiny v kabince, můžete si být jistá, že si domů neodnesete žádný zázrak. Jakmile vám ale padne něco do oka a vy po prvním zapnutí knoflíku ucítíte, že jste narazila na to pravé, máte vyhráno. Pak už je úplně jedno, že si zkusíte patnáctery další, řka, že si přece nekoupíte první kalhoty, co na sebe natáhnete. Stejně skončí ve vaší skříni, ať tak, nebo onak. Když jsem minulý týden vyrážela po tradiční děrnaté příhodě na nákup, měla jsem osypky už dva dny dopředu. Vysvětlovat někomu v jazyce cizím a nepříliš zvládnutém, kde mě co škrtí a tlačí, se mi chtělo asi ještě méně než vrátit se do hodin tělesné výchovy na základní škole.

Jaké bylo mé pozdější překvapení, když jsem zjistila, že stačí říct: „Chci tmavé, dost dlouhé a ne moc úzké!“ Velmi milá slečna vytáhne z regálu hned dva divy světa. Aby to nebylo málo, přivolala další dvě prodavačky, jež hlasováním rozhodly, ve kterých mám hezčí zadek, které jsou praktičtější a víc je unosím, jestli si k nim můžu vzít i podpatky, jestli by v nich šlo vyrazit na taneček, zda mi v nich bude zima a jestli si je nebudu courat ve sněhu. Když byla volba schválena všemi hlasy, sdělily mi s nadšením, že na ně dostanu čtyřicet procent slevu, a na závěr zazpívaly píseň s názvem: „Určitě si to v nich užiješ a zase někdy zajdi.“

Odcházela jsem s papírovou taštičkou a neskonale dobrým pocitem, který mě neopustil ani doma, když jsem nový zázrak vybalila z hedvábného papíru a plná očekávání se do něj hned nasoukala. Ten den se musel stát zázrak, nebo se v tom holky neuvěřitelně vyznají, ale měly pravdu. Jen by mě tedy zajímalo, proč jsem dodneška musela při každém nákupu trpět, když je to přitom tak easy? Nabilo mě to takovým optimismem, že se možná příště opovážím vyzkoušet si i nějaké prádlo…

Najdete i na ELLE.cz

Myšlenková kulturistka

Tak ji prý zvážili a tedy… bude se muset ještě hodně snažit, růst, sílit, nabírat na objemu. Váží totiž méně než smítko prachu – podstatné ale je, že tam je. Myšlenka se dá pozorovat, porovnat, existuje, má nějakou naprosto nesmyslnou hodnotu, kterou si člověk představuje jen těžko, ale je ‚hmatatelná‘. Možná proto se plní přání a touhy. Stačí vyslat tu nanomršku správným směrem, a ona se do toho pustí. Chuděrka s propadlým hrudníkem a ručkama vychrtlýma jak sirky začne přesívat písek, míchat maltu a klást jednu cihlu touhy na druhou. Pomalu a namáhavě… dokud se z ní nestane malá lesklá kulturistka plná elánu, která s nadšením usazuje zelenou májku na nový krov.

Už dávno jsem přišla na to, že přání se plní. Ta hmatatelná síla, již bychom mohli pro názornost nazvat Dobroslava, tam prostě někde je. Moje Dobruška je celkem chudák, za posledních šestadvacet let postavila kvůli mé nerozhodnosti a nejistotě v tom, co si přát, menší sídliště a rozestavěla město o rozměrech rozplizlého Mexico City. Jen co zabořila lopatu do cementu, už aby běžela na druhou stranu města, začala brousit trámy nebo zasazovat okenice. Uhoněná, ulítaná, vyčerpaná padala na svá drobná ústa a poslední dobou už se jen po čtyřech plazila mezi jednotlivými ruinami a usínala únavou. Když jsem začala své okolí tyranizovat sny o životě v Kanadě, byla jsem označena za dosti bláznivou a nezodpovědnou.

Nebohá Dobroslava se posadila uprostřed rozestavěného mrakodrapu, svěsila hlavu a zaposlouchala se do nových povelů. Vysnila jsem si to naprosto přesně – dokonalá příroda, veliká společenská místnost s gaučem, polštářky a nádherným krbem, obrovský pes, vánoční výzdoba, skvělí lidé, dobrá práce, hezké počasí, báječné jídlo, sobi, medvědi a nekonečné bílé pláně. A víte co? Ono je to přesně takové, moje myšlenka si nejspíš pořídila permici do posilovny a přihlásila se do kurzu stavíme na klíč. Vyhrnula si rukávy, vzala šroubovák a během dvou týdnů mi smontovala naprosto luxusní satelit splněných snů. Ano, občas se sice netrefí a například místo medvěda přihraje do cesty gekona, místo bernardýna huskyho a místo hostesky pokojskou, ale celkový koncept mé budoucí šmoulí vesničky pochopila celkem přesně. A tak si vymýšlím dál a dál a chci další, nové, krásné, zajímavé a nekonečné.

Člověk by prý své myšlenky neměl řídit vědomě, prostě buď dobré jsou, nebo nejsou a jen těžko lze zodpovědět slepičkovejcovskou otázku, kdo koho řídí. Pohání naše Dobrušky něco v nás, něco, co mistři meditace nazývají duch nebo síla myšlenek, určuje to, jací budeme? Těžko říct, jisté ale je, že toho dokážou hodně a že i přes jejich nepatrnou hmotnost a rachitickou postavu nás často dostrkají do situací, jež přímo opisují naše sny. Tak ty své Dobrušky, Drahušky, Světlušky či jak se holky vlastně jmenují, koukejte pořádně nakrmit – ať mají na čem pracovat a nesedí jen uprostřed pískoviště se zlámanou lopatkou a prázdnýma rukama.

Najdete i na ELLE.cz

Vyparáděná uklízečka

„Jak byste stlala postel? Když vstoupíte do místnosti, co začnete uklízet jako první? Kolik minut potřebujete na jeden pokoj? Unesete dvacet kilo? A uběhnete několik kilometrů denně?“ seděla jsem v místnůstce dva krát tři metry, kam se jen tak tak vešla dvě pohodlná křesla, stolek plný jakýchsi ocenění a Lisa, manažerka a koordinátorka v pětihvězdičkovém hotelu. Právě teď si pozorně zapisovala každé mé slovo, navozovala modelové situace a žádala po mně řešení, nenápadně zkoumala, jestli jsem týmový hráč, a zcela na férovku mě zpravila o mém budoucím vzhledu – žádné rozvrkočené vlasy, žádné prstýnky, náramky, visací náušnice, zapomeň na piercingy, tetování a nalakované nehty. Zatvářila jsem se jako anděl, prohlásila, že nic takového ani nemám v plánu a že už jsem o povinnostech zaměstnanců resortu četla na nástěnce na chodbě, tudíž také vím, že košile má být vždy zastrčená, sako zapnuté a cedulka s mým jménem a hodností nesmí opustit pravé ňadro.

Asi vám už došlo, že kandiduji na pozici pokojské, a musím říct, že už jsem zažila ledasco, ale tak podrobný pohovor v životě ne. Lisa je už druhá osoba, jež se mě s profesionálním úsměvem ptá, proč jsem se vlastně rozhodla opustit své skvělé místo v České republice, o němž jí tady s takovým nadšením vykládám, a odjet do Kanady a začít z ničeho. Když argumentuji tím, že práce pokojské je celkem relaxační činnost, u níž si člověk pročistí hlavu, směje se nejprve mé představě odpočinku, ale nakonec mi dává za pravdu.

Jsem opravdu ráda, že jsem se ráno ještě stihla převléknout do kalhotového kostýmu. Něco mi našeptávalo, že stát se uklízečkou tady nebude žádná sranda. Už druhou hodinu tu sedím ve svém nejlepším oblečení, v němž jsem zahajovala tiskové konference, vyrážela na večírky a plesy, a ohýbám se jak mladá břízka. „Opravdu mi záleží především na dobře odvedené práci, která musí být vždy perfektní… Ano, také si myslím, že základem koordinace je komunikace. Kdyby měl host problém? Omluvím se mu a přivolám manažera. Uklízím opravdu ráda, u mě doma to vypadá jako ze škatulky,“ plesk, před očima se mi objevuje obrázek pokoje, kde se mezi kopou poházených hadrů, knížek, novin, nedopitých sklenek, vypsaných propisek, neotevřených dopisů a polouschlých kytek snažím najít mobil. Přehodím nohu přes nohu a udělám jeden ze svých upřímně roztomilých ksichtíků. „Ráda se o někoho starám, dělá mi radost dělat svět hezčí.“ Sakra, to bych asi v životě neřekla, ale v té angličtině to naštěstí nezní tak debilně, a zároveň to najednou myslím upřímně.

Proč bych se taky nesnažila? Mí možní budoucí zaměstnavatelé mi nabízejí plat, který je oproti mému poslednímu místu více než dvojnásobný, hodlají mě zadarmo krmit, zajistit výhodné ubytování a ski pas zdarma na celou sezonu. Ještě několikrát zamrkám, vyjádřím obavu nad nedostatečnou uplácaností mého účesu, udělám vtip s kartářkou, která mi předpověděla, že už nikdy nebudu cestovat, a celkem zabral na dnešním prvním stanovišti. Nasadím profesionální úsměv, poděkuji za skvělý pokec a vypoklonkuji ze dveří, kde už čeká naprosto zdecimovaná kamarádka, již v mezičase potkalo to samé. Stav: dvě a půl hodiny úsměvů a ujišťování, že čistotnější osoba by se hledala jen těžko, zjištění nedostatků ve slovní zásobě (Jaké jste si dala vloni předsevzetí? Proč? A dodržela jste ho? Bez slovíčka předsevzetí se na tuto otázku odpovídá dost špatně!), naprostý údiv nad vypracovaným systémem a konečně neodbytný pocit, že tohle tedy vůbec není jisté a že sehnat práci nebude snadné. Plížíme se rychlostí závodního hlemýždě a co chvíli v šouravém pohybu ustrneme úplně. Částečně vyčerpáním, ale hlavně kvůli naprostému údivu, který ani nedovolí nohám pokračovat v cestě.

Líčíme své zážitky s vykulenýma očima místním a ti nám prozrazují, že je to dobré znamení, že si máme dát chvíli pauzu a vyrazit ven. Kdybychom se prý nelíbily, poslali by nás pryč hned. A tak naháníme své bývalé šéfy o reference, jež personalistka vyžaduje, a čekáme na telefonát, který nás vyzve k třetímu pohovoru. Když pak telefon skutečně zazvoní, oslavíme to panákem dovezené domácí slivovice. Třetí kolo je před námi. Tentokrát už o výběru šatníku ani nepřemýšlím, mám tu své nejlepší šaty – stály mě půlku platu. Jen nevím, jestli to bude stačit.

Najdete i na ELLE.cz