Kalhotky pod polštářem

Svět je přímo prosycen archetypy, člověk nemůže udělat ani krok, aby do některého z nich nešlápl. Vždycky jsem byla přesvědčena, že archetyp je jakási všeobjímající představa, zástupný prvek a vcelku fiktivní věc, kterou všichni známe, ale osobně se s ní nikdy nesetkáme. Tak například archetyp pekla, ráje nebo poutníka – ano klasická literatura, kinematografie i hudba jsou přímo prosyceny symbolem poutníka a jeho nekonečné cesty. A ačkoli podobný poutník je asi částečně v každém z nás, jistě mi dáte za pravdu, že jste si  s ním nikdy nepotřásli pravicí a neřekli: „Těší mě, že vás poznávám, poutníku.“ 

Ani archetyp, který by se dal nazvat „nevyřešené problémy z dětství“, jste patrně ještě na vlastní oči neviděli, tedy pokud vás psycholog nedonutil sepsat si jejich podrobný seznam.  A co hrdina? Ano, každý z nás by si jím přál být. Bohužel nikdo nevlastníme nadpřirozené schopnosti a díky bohu ani lesklé elasťáky. Moudrý stařec, matka nebo otec? Zde můžete namítat, že s nimi se setkáváme dnes a denně. Je to pravda, naši moudří staříci, mamky a taťkové ale poněkud pozbývají svých archetypálních rolí. Nebo snad vaše matka symbolizuje úrodné lůno země?

O to víc člověka zaskočí, když se po ránu protáhne, oblékne, natřepe polštář a znenadání drží archetyp v ruce. A že je to archetyp, je celkem jasné, protože má hodně vykrojené nohavičky, které nikdy nenosíte, a vzhledem k zářivé bílé není pochyb o tom, že neprošel vaším destruktivním pracím procesem, který systematicky a dlouhodobě barví všechno spodní prádlo do vězeňské šedi – jednoduše řečeno je jasné, že tyhle kalhotky nejsou vaše. A také víte, že to nejsou jen tak obyčejné spoďáry s kytičkami, ale že jsou to archetypální spoďáry, které se právě rozhodly vlepit vám potupný pohlavek. Nejen pro to, co symbolizují, ale zároveň proto, jak strašně stupidní tenhle symbol je, a v neposlední řadě proto, že jste si v kině už tisíckrát řekla, že kalhotky pod polštářem by zapomněl jen debil. Copak skutečně existuje holka, žena, dívka, či jiná zástupkyně slabšího pohlaví, která odejde z bytu, aniž by si povšimla, že jí tam dole něco schází? Nejspíš ano, sedne si potom do metra, hodí nohu přes nohu, řekne „Jejda!“ a pošle sms, že se pro své kraječkaté štěstí zase někdy vrátí.

Jako by na vás při tom nálezu, jenž předčí i jeskyni Altamira, vyskočil záběr ze seriálu Sex ve městě. Carrie zvedne polštář, dramaticky ztuhne a v koutku oka se jí zablyští slza. A zatímco zesiluje tklivá píseň, dokonale nalíčená žena v sexy košilce, s dlouhýma nahýma nohama se opírá o zeď a s hlavou v dlaních se pomalu sesouvá k zemi. Nádherná scéna.

Nebo snad dáváte přednost dramatickému pohledu, jakože teď už je to všechno jasné, a rychlému střihu? Nebo velkému pláči, hysterickému křiku a bušení malými pěstičkami do vysportovaného mužného hrudníku? Ano, tak totiž funguje archetyp kalhotek pod polštářem, který měl zůstat ve svém archetypálním světě a ne se plést do života reálným lidem, kteří jsou postaveni před volbu, jak s ním naložit.

První scéna nepřichází v úvahu už jen z toho důvodu, že jste se před chvílí probudila, řasenku máte ještě rozmazanou a na sobě tepláky s vytahaným rozkrokem a tričko s Patem a Matem. Nemluvě o dlouhých nohách, které byste pod těmi tepláky našla jen těžko. Sesouvat se svůdně po zdi také není žádný med, někdy si to zkuste a zjistíte, že rychlost sjezdu je velmi těžké odhadnout a korigovat.

Hysterické bušení malými pěstičkami do lesklého svalnatého hrudníku rovněž odpadá, jelikož úderem do provinilcova ochablého těla byste mohla způsobit další tsunami. Nejlepší je nejspíš dramatický střih, ten se ale dost těžko provádí. Ano, máte pravdu, půl litr vodky by vás do temna jistě přesunul, ale ne vždy je  alkohol po ruce a ne vždy si podobný střih můžete dovolit, protože v reálném světě se chodí do práce, k zubaři a s dětmi do školky. A tak osobní setkání s archetypem nepůsobí sexy, dramaticky, nerve srdce z těla a nezanechává otevřenou otázku. Projeví se toliko jako několikeré zabušení srdce a jedno dlouhé ironické: „Hmmm, kdyby ten pablb alespoň vymyslel něco originálního!“ Jen nevím, jestli by setkání s poutníkem nebo Supermanem také způsobilo takové archetypální rozčarování...

Chlebíčkové vlastenectví

Vzhledem k předvolebním průzkumům, slyším od svých přátel, spolužáků a kolegů neustále se opakující jen lehce pozměněnou repliku: „Balíme kufry! Teď už zbývá jen emigrace. Vzhůru na Zéland! Švýcarsko, těšíme se na tebe!“ Dokonce i vlastní otec už mi doporučil, ať se z téhle země přesunu na nějaké tunely méně destabilizované podloží. Přes veškeré do očí bijící důvody to ale nejde. Krom jazyka, na kterém se obrozenci tolik nadřeli, a sympatického klimatu, jenž nás zatím nebičuje přírodními katastrofami, mě v Čechách totiž drží věc, již jinde na světě nenajdete – chlebíčky.

Ano, patřím k těm, kdo se s oblibou zastaví v mlíčňáku, řeznictví, pekařství nebo nějakém honosnějším podniku, jemuž se podařilo včas pochopit, v jaké oblasti na českém trhu poptávka nikdy nevysychá. Ráno si pochutnávám na široké nabídce čerstvých kousků a večer kupuji zbytky za poloviční cenu.

Chlebíček jím za odměnu po zkoušce, jako náplast, když se něco nevyvede a taky s oblibou cestou domů, protože vím, že do večeře bych hlady nevydržela. Ukusuji jej na stojáka nebo se v lehkém předklonu prodírám davy na své chlebíčkové cestě zručnosti, při níž je hlavním cílem nezapleskat si kabát majonézou a neupustit na zem ani kousek vajíčka nebo nedej bože kyselou okurku.

Nejsem v tom sama, kdo se sklání nad prosklenou vitrínou, aby si z té barevné krásy vybral nejlepší kousek. Starší chlapi obvykle odcházejí s klasikou, kde na bramborovém salátu trůní půlka vařeného vejce. Mladíci, kteří mají hluboko do kapsy, kupují druh bohatě postrouhaný sýrem a levným šunkovým salámem nazvaný příhodně student, mladé asistentky ředitele berou jeden s kozím sýrem pro sebe a s roastbeefem nebo kaviárem pro šéfa. Úspěšné podnikatelky si pochutnávají na lososovém a vitální důchodkyně si zajdou na šunkový a nebo na lázeň.

Já je miluji všechny, i ten s oschlými rohy, který někdo jen lehce potřel margarínem a položil na něj tři plátky rajčete. Vypovídají něco o našem švejkovsky rozmlsaném dobráctví, o tom, že chceme mít možnost volby, ačkoli si ve finále stejně vždy dáme „ten svůj oblíbený“. Navíc jsou dokladem toho, že nám skutečně není vlastní ta módními ikonami věčně oplakávaná ležérní elegance a už vůbec ne upjaté puntičkářství. Právě naopak si libujeme ve svém lehce umaštěném stylu. Co bychom si tedy počali jinde?

V Německu vám na cestu do ruky vrazí suchý preclík. Fajn, máte sice jistotu, že se ničím nepokecáte, ale to má být život? Čistý, suchý a bez majonézy? Ve Francii pro vás obkrouží obrovskou plotýnku vynikající tenoučkou palačinkou, kterou naplní něčím ušlechtilým a vy ji stejně ušlechtile musíte vtěsnat do svých neušlechtilých útrob. A italská pizza? To už je skoro celé jídlo. Švýcarský raclette si zase víc vychutnáte, pokud u něho v klidu posedíte.

Snad jedině malinké pytlíky smažených lupínků, které prodávají všude na ulicích v Jihoafrické republice. Ty jsou ale zase moc umělé a bez nápadu. Navíc na těch ulicích s brambůrkami docela často někoho okradou nebo rovnou sprovodí ze světa a to je lepší nechat si zajít chuť. Kdepak, nelákají mě ruské pirožky, španělská sušená šunka ani belgické pralinky, nemám chuť na sushi ani na kobylky na špejli. K Čechovi zkrátka patří chlebíčky a ty seženete jen v Čechách. A ačkoli můj návrh zapsat je do seznamu kulturního dědictví patrně neprojde, měli bychom si svých šunkových a hermelínových vážit a nad těmi nadcházejícími volbami a případnými emigracemi se raději ještě zamyslet. Ať neskončíme se zkaženým žaludkem. 

Pozn.: Psáno pro literární přílohu Práva Salon

Nespavci

Exisují dva druhy lidí - spavci a nespavci. A každá z těch komunit má nějaké zvláštnosti, o nichž se druzí nikdy nedozvědí, protože v okamžicích, kdy probíhají nejlepší okamžiky života jedněch, ti druzí spí. Infiltrace do skupiny nepřichází v úvahu, jelikož spavec není ani fyzicky ani psychicky mocen docenit, co zažívá nespavec v okamžicích největší euforie a platí to i naopak. Ačkoli riskuji věčné zatracení, rozhodla jsem se prozradit, co se odehrává v hodinách, kdy VY - spavci přožíváte nejslastnější REM fáze.
Svět se totiž na dvě hodiny promění ve zcela nové místo, jehož obyvatele spojují neomyvatelné ospalky, neučesatelná vrabčí hnízda a pozoruhodné modely na hranici spacího, jogingového a maškarního úboru. Se slastně připitomělými výrazy se zívající zombie courají po ulicích a čerpajíc energii z nedávno přerušeného spánku, šíří kolem dětsky naivní radost z nového dne. Empirický vázkum prokázal, že ať se pohybujete kdekoli po světě je šestá až osmá hodina ranní jediný úsek dne, kdy se lidé zdraví a to bez vyjímky. Řidič náklaďáku, který by se za běžného provozu vzteky vzňal, kyne spokojeně stařence courající se s ufuněným psíkem připomínajícím štangli salámu. Ona stařenka zase hlasitě poklonkuje: "Zdravím Vás mladá paní!" Ačkoli odpoledne to téhle "fuchtli", co bydlí vedle a neví, kam s penězma, pořádně natře na setkání s letkou svých podobně zahořklých přítelkyň.
A mladá paní? Ta s úsměvem popřeje dobré ráno té nemožné kariéristce, která ve vile vedle jejího domku žuje sama a už by si přece dávno měla uvědomit, jak je pro žanu důležité mateřství a manželova opora.
Zdraví se nespavci na kolonádě v Karlových Varech a zapomínají na nevraživost vůči ruským брат'ům. Zdraví se starší páni sedící nad kapučínem v Římě s turisty, kteří už nemohli dospat hrůzou, že všechny symboly z knihy Dana Browna do rána zmizí.U čerpací stanice na Smíchově se zdraví řidiči s bezdomovci, kterým už omrzaly palce, a tak si jdou zahřát ruce pod teplý proud vody na záchod, který se nezamyká. A zdraví se joggující modelky se zarytými koňačkami, jež vzájemně nikdy nepochopí, jak takhle může holka žít.