Chlap v kuchyni

Sushi, korejská kuchyně, tatarák, steak, palačinky s domácí jahodovou marmeládou… To není výběr toho nejlepšího, co pořídíte v pražských restauracích, ale jen pouhá část nabídky, na niž lákají své potenciální partnerky mladí, úspěšní a vařečkou se ohánějící muži. 
 
„Přijď ke mně, něco ti uvařím a dáme film,“ tento obrat v poslední době prakticky nahradil veškerou mužskou invenci ve vymýšlení programu. Nesmělé hledání ruky v kině nahradilo objetí na gauči, rozpačitý výběr z jídelního lístku vystřídala příprava pečlivě promyšleného menu. Chlapi totiž nikdy nevaří jen tak ‚něco‘, ale mají do detailu promyšlený záměr, suroviny ze specializovaného obchodu a domácí spotřebiče, o kterých jste zatím jen slyšela nebo četla…

Je to možná moje paranoia, ale mám dojem, že se muži v kuchyni proměňují v diktátorské tyrany. Pokud přípravu té slávy přežijete u kuchyňského stolu se sklenkou vína v ruce a na závěr vše dostatečně pochválíte za pomocí obratů „vláčný, výborně ochucený, křehký, inspirativní“, máte ještě relativní šanci přežít večer bez fyzické či psychické újmy. Horší to je, když naivně podáte pomocnou ruku. V mužském světě se totiž během několika prvních minut ztratíte rychlostí, kterou by vás nedokázal zmást ani bludný kořen. Nakrájela jste cibuli na kostičky? Ale ne!!! Každý přece ví, že do číny se cibule krájí na proužky! Poučena vystřihnete příště dokonalé srpečky, ale ouha. Každý přece ví, že on si na guláš nejraději sype cibulové kroužky. Do pomazánky to máte moc najemno, protože to tam ani nebude cítit (což byl váš záměr), do bramborového salátu moc nahrubo, protože ho to tlačí v žaludku.

Žena má být trpělivá a snášet svá příkoří s úsměvem. Vůbec se ale nedivím, že většina žen vraždí v kuchyni a nožem (to, že muži nejčastěji škrtí v ložnici, může mít souvislost s našimi prostořekými ústy, ale o tom snad příště…). Můj bývalý dotáhl své kuchyňské hnidopišství k dokonalosti na potravině tak prosté, jako je rajče. „Posolilas ho? Mně chutná posolený.“ Cestou do kuchyně pro slánku jsem si tuto zcela stěžejní informaci uložila do paměti, abych mu hned příští den nasolila rajčata k snídani jak tresku. „Tys mi to posolila?“ zeptal se překvapeně. „No jasně, jak to máš rád, zlato,“ zatvářila jsem se vítězně. „Jenže ráno to rád nemám, protože sůl zadržuje vodu!“ Ha – tak to mě tedy nenapadlo, že se naše princezna, která do sebe v půl jedenácté v noci pere kysanou smetanu smíchanou s grankem, obává zavodnění organismu. U rajčete se to ještě snese, na zabití je ale dochucování jídla, nad nímž v neděli stojíte už třetí hodinu. Když pak vítězně přijde osoba, která se do té doby válela v obýváku, kde sledovala Objektiv a válečné strategie druhé světové války, aby do hrnce vhodila špetku pepře a prohlásila „teď je to teprve vynikající!“, je mnohdy těžké vzpomenout si, že je to otec vašich už narozených nebo budoucích dětí a jeho likvidace se vám nevyplatí.

„Ty řízky naklep doširoka. Nemáš ten hrnec na středu hořáku, takže se omáčka nemůže prohřívat rovnoměrně. Proč jsi ten citron rozkrojila napůl, když jsem řekl, abys ho jen oloupala?“ Zkrátka muži v kuchyni vědí nejlíp, jak na to, a jelikož je to nejlepší i pro vás, nezdráhají se o své postřehy s vámi podělit. Dokonce své postupy vyžadují tvrdě a neoblomně, vedeni (alespoň doufám) touhou předložit vám i sobě dokonalý pokrm. Dokladem toho může být můj kamarád, který mi po návratu z tahu připravil čínskou polévku, do níž rozdrobil nivu. Když mi k tomu jeho spolubydlící a zároveň má nejlepší přítelkyně, které už bylo předem jasné, jak to s takovou pochoutkou dopadne, nesla alespoň chleba, tvrdošíjně mi ho odpíral řka: „Nedávej jí to, tím chlebem úplně zabiješ tu kombinaci chutí!“ Má ještě cenu cokoli dodávat? Snad jen – kupujte nože s kulatou čepelí.

Najdete i na ELLE.cz 

Rukulíbám, jemnostslečno

„No, tak ten alespoň zdraví!“ V očích mé mamky znamenalo toto prohlášení mnoho. Došlo-li na hodnocení povahy toho kterého člověka, získal mu prostý společenský zvyk body navíc. Kdybychom se bavily o skupině hrdlořezů, byl by Karel Kudla, který umí pěkné a hlasité „Dobrý den“, považován za toho nejslušnějšího z party. Jakožto vzdorovitý výrostek jsem to považovala za poněkud scestné. Nešlo totiž jen o to, zda zdraví, ale také jakým způsobem. Když si to někdo přihasil s rozmachaným „Dobréééj“, udělal by lépe, kdyby býval držel pusu a koukal vedle, protože byl ohodnocen jako frajer, co si o sobě moc myslí. Na dámičky, které jen tak něco špitly, doplňujíc slova naučeným úsměvem, platilo přísloví „svatá dala, nevěděla komu“, ale vůbec nejhůř byli vždy hodnoceni ti „co jdou, koukají na tebe a snad čekají, až je pozdravíš“. Takové chování bylo v očích mé matky vždy symbolem naprosté a nehorázné nevychovanosti. Možná ještě větší, než když někdo na pozdrav neodpověděl.

Jakožto děvče ze vsi jsem tedy dokonale vybavena a hlasité Dobrý den ode mě můžete slyšet, i když si za lítačkami v Tescu beru do ruky košík nebo vcházím do dveří Rudolfina. Ono je totiž vždycky lepší pozdravit pětkrát a zbytečně než jednou zapomenout. Zdravím, dokonce i když vejdu do svého prázdného bytu. Dávno jsem totiž zjistila, že tento indikátor je možná schematicky jednoduchý, leč velmi účinný, a také už mám v práci své „dobréééj“ hochy a nezdvořáky, kteří mě svým vzdorovitým pohledem bez pozdravu ženou přímo k šílenství.

Krom okamžitého odhadu společenské ukázněnosti má ale pozdrav i mnohé další užitečné aspekty. Například dokáže celkem přesně zjistit ‚zastrčenost‘ místa, na němž se právě nacházíte. To se mi děje například při cestě do práce. Když totiž dorazím na místo určení, kterým je (nic proti ní, ale musím napsat bohužel) Uhříněves, připadá mi naprosto přirozené a správné hlasitě vyzdravovat maminky s kočárkem a živitele rodin otevírající vrata, aby se mohli vydat získávat další zabezpečení pro své blízké. Všichni na mě pak koukají stylem: „Odkud jste to, slečno, spadla, vždyť jste přece v Praze – našem nejmohutnějším velkoměstě! To bychom se daleko nedostali, kdybychom se tu všichni vyzdravovali jako v té díře, odkud jste k nám doputovala.“

Ano, uznávám, že má díra je větší, ani vietnamský obchod tam ještě nemáme a v rozhlase hlásí, že mistr bude ve středu za poplatek mýt náhrobky a zlatem obtahovat písmena a že před obecním úřadem prodává zelinář z Moravy meruňky a také že na severní stranu kostela se bude promítat film, a chcete-li se zúčastnit, doneste si židli. To já všechno uznávám, ale ona ta Uhříněves také není žádný Václavák, a i když tu mají meruňky v obchoďáku, renovátora hrobů na objednávku a možná i kino, vypovídá ‚ves‘ v názvu celkem jasně o tom, kde se právě nacházíte. Instinktu zdravit tu každého, koho potkám, jak je to na venkově zvykem, se tu tedy nemohu ubránit, i když se sebevíc snažím.

A ještě víc toho pozdrav dokáže. Někdo jím umí vyloženě potěšit. Je to už sice trochu vyšší level, ale i tací se mezi námi najdou. Třeba ten odrzlý prodavač, co míval na Míráku stánek s jahodami a hlásal: „Zdravím vás, milostivá, nechcete si osladit život?“ No, dá se na to říct ne? Nebo dítě, které ze sebe po úmorném boji v záklonu vypraví to své: „Dyn, dyn!“ A nebo pán s Novým prostorem, šněrující okolí Národky s obvyklým „Pánbůh požehnej!“ Od nikoho jiného než od svého dědy jsem například nikdy neslyšela: „Nazdar, ahoj!“ A tak jsem si jistá, že kdyby mě tak někdo pozdravil, budu ho považovat za nejlepšího člověka na světě. I kdyby to byl Karel Kudla.

Najdete i na ELLE.cz

Dekolorovat, prosím!

Přála bych si být černobílá a nejen proto, že barva na vlasy nanesená v rámci šetření doma v kuchyni zase chytla nějak do modra. A také, že nedokonalosti pleti se v různých stupních šedí skryjí daleko lépe než v plně kolorovaném prostředí. Kdepak, nejde ani tak o to, že nemám tolik estetického citu a tak velký botník, abych ke každému modelu, ve kterém vyrážím, zvolila odpovídající pár střevíčků. Jde mi o tu náramnou naivní bezstarostnost žití, o jednání tak potrhlé, nezodpovědné a prosté, že nad ním srdce plesá.

Pro to vše bych chtěla nosit přízvisko "pro pamětníky", mít pokaždé perfektní ondulaci, spát v saténových pyžámcích, nechat si připalovat od džentlmenů planoucích silným citem a zápalkou svazů charity značky Solo. Líbilo by se mi řídit vůz v provozu, kde se kolem dopravní nehody vždy motá hejno hus, slepic, kůň z vozem a nebo alespoň pes a při nárazu se nikomu nic nestane. Byla by krása vyjadřovat svou pokrokovost oděním tepláků a lásku bezmocným pláčem, podle něhož se duševního rozpoložení dovtípí i ten nejnemožnější nekňuba.

Jo, žít tak ve světě, kde slovy Antonie Nedošínské: "Mladá slečna, která nemá nápadníka? To je snad proti přírodě!" A když se dáma nalije, hodí ji někdo na rameno a odnese ji do postele, v níž se probudí krásná a bez kocoviny. Ve světě za dlouhou úvodní znělkou, kde lidé vyhrávají v loterii, mění se ze dne na den pro své milované, ztrapňují se při ochotnických představeních, obědvají společně nejen v neděli a onikají Baruškám, Zdeničkám a jiným trochu přihlouplým ale vždy dobře rostlým i mínícím posluhovačkám z venkova.

Milostslečny tu mají řasy jako smetáky, boty na kramflíčku, perfektně střižené šaty, srdíčkové rty, šišaté kloboučky a nově objevený sexapeel. "A co to je ten sexapeel," který holka má, řeší pavlačové drbny rázně a jednou provždy. "To je, že si jí žádný pořádný mužský nevezme!" Jenže se pletou a oni se po všech těch nepravděpodobných nedorozuměních, kdy si několikrát vymění identity, povahy a jména nakonec vždycky vezmou nebo alespoň políbí v pořádném záklonu.

S postupující barvou jde tenhle svět do háje a džentlmeni se ze smokingů svlékají do prouhatých trenek a vytahaných bílých nátělníků. Budují se baráky, řeší rozvody, děti jsou nemocné a plán se neplní a pak se ženské stávají nejšťastnější, když zůstanou samy a založí si firmu a chlapi jezdí na malém vozítku po Praze o vozí domu ožraly z bordelu. A terno je uhnat pracháče, ale mít v záloze ještě nějaký pořádný živočišný zážitek.

Všechno je pravdivé a otevřené a ze života a barvité a barevné. A vy se klidně můžete s tou postavou ztotožnit a cítit se také jako zrádná a proradná mrcha, řešit ještě dvě hodiny po filmu, jestli to tenkrát nebyla chyba, jak jste opustila Mirka a nebo naopak, jestli už nenastal okamžik, kdy je na čase poslat Mirka zpátky k mamince, otevřít si nový podnik a nebo odjet na cestu po světě. A všechno by se vlastně stát mohlo, ti lidé mají osudy jako kolegové z práce a sousedky a taky se hádají o kraviny a mají každý svou pravdu a stěhují se s peřinou do obýváku a říkají dětem že je ale vždycky budou mít oba rádi. Rubínově rudá krev i žluč žlutá jako dijonská hořčice tady tečou proudem a proč? Nic proti tomu, je fajn vědět, že nejste ve srabu sami. Pořádný relax to ale není, na ten nejsou žádné barvy třeba. Obraz je jemný, uhlazený a perfektně ladící.

Věřím, že kdyby černobílé filmy někdo obarvil, už by to nebylo ono. No, dovedete si představit Lídu Baarovou v modrém nebo ten žlutý šátek s červenými puntíky, co si přála Nataša Gollová v Roztomilém člověku? A co teprve obléknout mladou Kondelíkovou na osudnou opakovací hodinu do růžové? Nemůžu si pomoct, ale nestálo by to za nic. Zato možná není úplně od věci nechat se občas trochu dekolorovat, alespoň na tu hodinu a půl týdně.

Najdete i na ELLE.cz

Autistické spolčení

Říct mi někdo před půl rokem, že si jednoho dne vezmu v práci volný pátek, abych mohla jet do díry jménem Lipová na Prostějovsku skládat puzzle, které má 32 tisíc dílků, rozhodně bych se nejprve upřímně zasmála, optala se ho na množství omamných látek v krvi a na počet sezdaných sestřenic, bratranců a sourozenců v rodině. Skládat puzzle jsem se totiž nějak výrazněji pokoušela jenom jednou – když mi bylo třináct, byl to strašný hit a na krabici se leskl obrázek pohádkově zasněženého Neuschwansteinu. Ano, správně říkám na krabici, protože čekat, že zjistím, co se mezi čtverečky odehrává, až po tom, co obrázek dostavím, nikdy bych se nedozvěděla víc, než že k zámku šíleného Ludvíka vede cestička ohraničená taráskem.

Půl roku se po bytě povalovaly krabičky od margarínu naplněné barevnými kostičkami a já trávila hodiny tím, abych za odpoledne přiložila jednu, dvě – ve výjimečných situacích i tři. A jako by nestačila má neschopnost, přišla vždycky, když věc začala vypadat nadějně, nějaká přírodní katastrofa. Jednou do obrázku spadlo rozbité okno na půdě, kam byl obraz dočasně odložen, jednou do něho otevřeným oknem nalilo a… vlastně už nevím, ale určitě bylo ještě nějaké třetí jednou.

Naneštěstí existuje mezi lidmi podivné těžko definovatelné pouto jménem přátelství, jež určuje ještě podivnější pravidlo, které praví: „Dělá-li tvá kamarádka něco s nadšením, náramně jí na tom záleží a rozhodla se tě přizvat, nemáš prakticky možnost odmítnout, ať už se jedná o sebevětší kravinu.“ A tak jsem se účastnila pokusu o světový rekord ve stavění puzzle a nebylo to vůbec tak špatné, jak bych očekávala. Krom neobyčejné radosti nad každou zasazenou kostičkou jsem totiž během šedesáti osmi hodin strávených takřka nepřetržitě s padesáti dalšími nadšenci v sále kulturního domu získala zajímavý vhled do jednoho mikrosvěta. Po dvanácti hodinách zírání do takřka identických dílků se totiž lidi museli chca nechca projevit – a co teprve po čtyřiceti. Každý sociální antropolog by nad takovým socio-kulturním vzorkem zaplesal. A stejně tak já.
Nejzajímavější byly samozřejmě páry. S rovnováhou vesmíru by nejspíš nebylo všechno v pořádku, kdyby se ve společné domácnosti sešli dva propagátoři titěrných kostiček, a tak byl jeden z nich obvykle lidově řečeno ‚mimo mísu‘. Jak si ale poradit v situaci, kdy si partner vedle vás připadá jako debil, ale vám to nedá, protože vás věc prostě baví, jde vám, jste v ní dobří a chcete to předvést. Pokud byla silnějším v páru žena, dokázala si poradit velmi snadno. „Miláčku, mohl bys mi najít tu černou kostičku se zahnutým zobáčkem doprava a červeným spodním růžkem. S tou si opravdu nevím rady,“ prohlásila například jedna slečna, a zatímco se brouček tři čtvrtě hodiny snažil, poskládala sama polovinu tisícového obrázku. Když potom její partner dílek slavnostně objevil, hezky ho pochválila a zdůraznila, že bez něj by se nehla z místa, čímž si zajistila klid na další půl hodiny.

Pokud byl silnější v páru muž, snažil se sice o podobnou metodu, ovšem neschopen dotáhnout ji k dokonalosti, mnohdy svou partnerkou doporučením, ať uhne a staví si někde z těch nejjednodušších kousků, urazil k smrti. Ukázalo se také, komu společná práce klape a kteří lidé spolu nevydrží u stolu. Já osobně jsem zjistila, že jsem schopna dopracovat se jakž takž nějakého cíle pouze takzvanou autistickou metodou, a že jakmile mi někdo nabídne pomoc nebo nedej bože sáhne do pečlivě vybudovaného systému, chopí se mě vnitřní pnutí a děs, a se stavěním je konec.

Přirozeným výběrem se z našeho malého vzorku vyčlenili vůdci skupiny a jedinci na okraji společnosti. Každý zaujal nějakou úlohu, tak jako měli pralidé rozdělené služby u jeskyně a vykopané jámy. A když pak po dlouhých přípravách nadešel okamžik vyčerpávajícího štvaní mamuta, kdy všichni padají na energetickým nápojem upatlaná ústa, skupina se pěkně spojila v jeden celek, uštvala to veliké zvíře a oslavovala tancem kolem ohně. Všichni se obětavě postarali o slabší jedince a bylo dobře. A proč to píšu? Protože jsem nabyla dojmu, že bychom měli puzzle skládat povinně alespoň jednou ročně všichni. On ten otlačený zadek lidi přece jen spojí.

Najdete i na ELLE.cz

Nespavec

Exisují dva druhy lidí - spavci a nespavci. A každá z těch komunit má nějaké zvláštnosti, o nichž se druzí nikdy nedozvědí, protože v okamžicích, kdy probíhají nejlepší okamžiky života jedněch, ti druzí spí. Infiltrace do skupiny nepřichází v úvahu, jelikož spavec není ani fyzicky ani psychicky mocen docenit, co zažívá nespavec v okamžicích největší euforie a platí to i naopak. Ačkoli riskuji věčné zatracení, rozhodla jsem se prozradit, co se odehrává v hodinách, kdy VY - spavci prožíváte nejslastnější REM fáze.

Svět se totiž na dvě hodiny promění ve zcela jiné místo, jehož obyvatele spojují neomyvatelné ospalky, neučesatelná vrabčí hnízda a pozoruhodné modely na hranici spacího, joggingového a maškarního úboru. Se slastně připitomělými výrazy se zívající zombie courají po ulicích a čerpajíc energii z nedávno přerušeného spánku, šíří kolem dětsky naivní radost z nového dne. V ulicích voní teplé rohlíky, zelináři vybalují křupavou zeleninu a květinářky kropí barevné pugéty studenou rosou.

Empirický výzkum navíc prokázal, že ať se pohybujete kdekoli po světě je šestá až osmá hodina ranní jediný úsek dne, kdy se lidé zdraví - a to bez výjimky. Řidič náklaďáku, který by se za běžného provozu vzteky vzňal, kyne spokojeně stařence courající se s ufuněným psíkem připomínajícím štangli salámu. Ona stařenka zase hlasitě poklonkuje: "Zdravím Vás mladá paní!" Ačkoli odpoledne to téhle fuchtli, co bydlí vedle a neví, kam s penězma, pořádně natře na setkání s letkou svých podobně zahořklých přítelkyň.

A mladá paní? Ta s úsměvem popřeje dobré ráno té nemožné kariéristce, která ve vile vedle jejího domku žije sama a už by si přece dávno měla uvědomit, jak je pro ženu důležité mateřství a manželova opora.

Zdraví se nespavci na kolonádě v Karlových Varech a zapomínají na nevraživost vůči ruským братům. Zdraví se starší páni sedící nad kapučínem u Fora Romana s turisty, kteří už nemohli dospat hrůzou, že všechny symboly z knihy Dana Browna do rána zmizí. U čerpací stanice na Smíchově se zdraví řidiči s bezdomovci, kterým už omrzaly palce, a tak si jdou zahřát ruce pod teplý proud vody na záchod, který se nezamyká. A zdraví se joggující modelky se zarytými koňačkami v Central Parku, jež vzájemně nikdy nepochopí, jak takhle může holka žít.

Po dvě ranní hodiny se zapomíná na křivdy, ústrky a bezpráví, nikdo ještě nestihl nikoho rozlítit a nikdo nestačil být naštván. Funguje se v jiném režimu, který nepovažuje za zvláštnost, máte-li každou ponožku jinak barevnou a na zadku na teplácích nápis K nakousnutí. Promíjí se kabát, který milujete, ale bohužel už vyšel z módy, radostné pohvizdování a dokonce i rozmařilé vyskakování do kroku. Lidé se zkrátka nechávají žít a jejich práh tolerance přetéká jako kouzelný hrnek vařící nekonečné zásoby krupičné kaše. Nespavci se tou sladkou pochoutkou brodí a nabírají ji plnými hrstmi. Ty mně a já zas tobě.

Přímou úměrou s přibývajícím počtem lidí na ulicích, s chladnutím pečiva na pultech a hadrovatěním zeleniny se ale uvolněné obličeje postupně opět vrací do svých obvykle naprogramovaných podob. Zdravení ustane a krupičná kaše se promění ve smrduté bláto. Nezbývá než si nazítří zase přivstat... nebo se stát propagátorem kultury nespavců. Já osobně začnu od těch různobarevných ponožek.

Najdete i na ELLE.cz