Revoluce ve vztahové problematice! Archeologický nález mění pohled na rodinný život.

Skupina českých archeologů pod vedením profesora Vyšťoura zveřejnila na včerejší tiskové konferenci výsledky svého třináctiletého výzkumu. V červenci roku 1999 objevila při rodinné rekreaci pětice odvážlivců na dně Máchova jezera rýhy zdobící úpatí skaliska, z něhož se údajně chtěla vrhnout dolů nedaleko žijící vesničanka Jarmila. „Zarážející na tomto objevu byla symetričnost jednotlivých zářezů. Po tom, co doktor Plešatý provedl první ponor, bylo jasné, že máme co do činění s historickým odkazem nezměrné hodnoty,“ vysvětlil Vyšťour.

Celý tým si potom v místní Jednotě zakoupil potápěčské brýle a 54 kusů igelitových tašek. Po zbytek léta se pak pět průkopníků za pomoci jednoduchého mechanismu naplnění igelitky kamením spouštělo dolů, aby přeneslo záznam do digitální podoby.
Tato metoda si získala mnoho odpůrců z řad ekologických aktivistů, především skupiny NaSeSí (Nakupujte Se Síťovkou). I přes její kontroverznost se však nakonec Vyšťourově skupině podařilo do konce září zaznamenat celé zašifrované sdělení. Jaké pak bylo jejich překvapení, když se v hlubokých zásecích začal rýsovat ještě hlubší příběh. Na skalisko, symbolizující nejromantičtější báseň české literatury si své srdce vylévaly ženy z celé osady již v době neolitické. Vědci tak získali kompletní obraz života člověka před zhruba pět a půl tisíci lety. Kam se od této doby posunuly partnerské vztahy, dokládají ve srovnávací studii zabývající se běžnými aspekty lidského vývoje.
Stravování
Ze záznamu neolitické dívky Sněžny: „Dneska mě zase pěkně vytočil, povídám mu: „Hlad, hlad, jíst, ham, ham…“ A on mi na to, že lovil minulý týden, ať ohnu hřbet a nasbírám bobule. To je přesně jeho uvažování, já sbírám bobule sedmkrát do týdne, a když on dvakrát za měsíc uloví krysu, to je vždycky slávy.“
Zkušenosti zdravotní sestry Emy: „ …tak mu říkám, že mám hlad, že bychom si mohli něco objednat a myslíš, že on to číslo aspoň vytočil? To víš, že jsem tu donášku zas musela volat sama! Hrozná lemra tenhle týpek.“
Domácnost
Neolitická matka Arna: „To mu stokrát můžu říkat: ‚Když dojíš, hoď ty kůry do ohně, lítaj sem na ty zbytky pramoskyti a děcka jsou z toho samá prapuklice!‘ Ne to nemá cenu, kde mu to vypadne z tlapy, tam to nechá, na hroudě, na kládě, všechno je mu jedno!
PR manažerka Alice: „Teď už spolu teda bydlíme přes půl roku, tak je to lepší jooo, ale stejně… To mu jako můžu stokrát říkat, ať si po sobě ten talíř opláchne a strčí ho do myčky, že se to pak prostě neuměje pořádně. Ale to je marnost no, věčně nějaký zaschlý zbytky v obýváku, na kuchyni, kde mu to vodpadne vod ruky, tam to nechá.“

Sex
Neololitka Bobulka: „Včera mě zase chytil za pačesy. Párkrát se mnou smýknul, řekl si o pohár buvolí moči a za chvíli už spal pod jehličím.“
Cvičitelka aerobiku Silvie: „Když jsme trochu divočejší, většinou mě při tom tahá za vlasy, a když je po všem zeptá se, jestli bych mu přinesla z ledničky pivo a usne u sportu.“

Odívání
Ze skalního záznamu neznámé ženy: „Minulý týden mi slíbil, že se půjdem povívat na sviště za kopec, tak jsem se dneska obalila novou kůží, kámoška mi vybrala z hlavy větve a čmelíky a natřela jsem se čerstvou hlínou a přijdu za ním, co teda? A on na to, že dneska nemůže, že brousí oštěp. Debil!“
Prodavačka Iveta: „Nejvíc mě dokáže rozpálit, když se třeba dohodneme, že půjdem do kina. Teď já si na to koupím nové šaty, zajdu k holiči, nalíčím se a volám, co teda? A on na to, že pere. Bože, tak to snad kvůli tomu nemusíme být celé odpoledne doma, ne?“

Vyznávání
Celkem 43 neolitických žen z okolí Máchova jezera: „Ale stejně ho miluju!“
Celkem 43 současných žen z okolí týmu profesora Vyšťoura: „Samozřejmě, že ho miluju!“
Závěr
Vědecký tým přednesl na závěr myšlenku, že ženy byly rypny už před tísíci lety a nenechaly muže chvíli na pokoji. Žena profesora Vyšťoura ukončila debatu výkřikem, že ty jeho pitomosti tak akorát dokázaly, že chlapi byli od nepaměti čuňata a necitliví hovádi a ať radši táhne domů, jinak se poháru bůvolí moči jen tak nedočká. Ekologičtí aktivisté podnikli celkem 54 ponorů, při nichž se jim ze dna Máchova jezera podařilo vyzvednout 48 igelitek s nápisem Jednota.

Potížistická kráva

Medvědoidní bodrý týpek, který nás v Německu učil neoblíbenému jazyku, se jednou rozpovídal o přátelských vztazích a vypadla z něj překvapivá informace. Když už se jednou stanete přítelem, nemáte právo dělat kiksy, problémy, ba ani malé chybičky. Prostě musíte být dokonalý, vždy připraven stát kamarádovi za zády, když toho bude třeba, nikdy nesmíte mít ironické a rýpavé poznámky a pravděpodobně ani premenstruační syndrom, kocovinu nebo jen pouhou rýmu, jež by vás na okamžik učinila protivnými a nabroušenými, ukňouranými či nepěknými.

Vysvětlovali jsme tehdy učiteli, že v Čechách to máme přesně naopak, a že když už se tedy jednou stanete přítelem, můžete se prakticky chovat jako hovado a bude vám to trpěno, jelikož na vás byly už předtím shledány nějaké podstatnější charakterové klady, díky nimž je vaše podivínství omluveno.
Odpovědí nám bylo, že to je nějaké záhadné, a že když už jednou někoho pustíš k sobě blíž, má se zatraceně snažit. Nevím, nevím, ale v tomto asi s tou německou mentalitou mnoho společného nemáme.
Ono je totiž v podstatě docela fajn posadit se s kamarádkami nad hrnek hořké kávy (protože cukr je v našem domě nedostatkové zboží) a začít jedna přes druhou štkát a rýpat a pošťuchovat a komentovat všechny přešlapy posledních dní.
Málokdy se člověk tak pěkně nasměje jako na cizí – přítelčin účet. Jedna, jejíž vztah se zaručeně a do týdne zhroutí, jakmile vzduchem proletí slovo svatba, další, která má doma tichou domácnost, protože nenahlásila kamarádce, kam jde a kdy přijde, jiná, které bývalý přítel nadává do uklízeček hajzlů a osoby nicotnější než odporný červ, plankton a ušlapaný prach dohromady. Když se pak káva vymění za něco ostřejšího, skončí to obvykle výbuchy smíchu střídanými pláčem nad hořkým osudem, několika podlitinami a nutností oznámit celému světu, že se tu sešly samé „potížistické kráááávy!“.
Koho by zajímal nějaký árijec s bezchybným a dokonalým chováním, jímž vám bude jen dokazovat, jak jste sama nemožná? Nejlepší kamarádky jsou právě naopak ty nejpotížističtější, takové, které chápou, že jste protivná, že vypadáte ukrutně, protože nemáte peníze na barvu na vlasy a taky že se potřebujete někdy vybulet u romantické komedie a jindy zas opít do bezvědomí, protože je to jediný stav, ve kterém vám je momentálně dobře. Tak takové kamarádky by se měly do zlata zasadit a za každého z těch jejich strašáků ve skříni dostat na vrch nějaký drahý kámen! Amen!

Pravidla ženského kalendáře

Už minimálně měsíc přemýšlím o blogu, kde vyjmenuji vše, co by měla žena v určitém věku mít a teprve dnes jsem na to přišla. Nemyslete si, ale že vám to prozradím hned ve druhé větě, jen si pěkně projděte tou změtí nutností a povinností...

V šesti byste rozhodně neměla v šatníku postrádat bílé podkolenky a v krabičce s ozdůbkami do vlasů dvě berušky na gumičku. Pochopitelně musíte mít barbie, kazetu Dády Patrasové a desku Pavla Horňáka.
V deseti je čas na to se odvázat a vyměnit punčocháče za elasťáky, Dádu za Lucku Vondráčkovou a Pavla Horňáka za Michala Davida.
Ve dvanácti byste měla být schopna vymámit z maminky světle modré oční stíny se třpytkami a speciální dietní stravu skládající se převážně z kukuřičných a rýžových krekrů.
Ve čtrnácti je čas na odvážné šňůrkové bikiny, první kvalitní vlasovou kosmetiku a větu: „Ještě mi nebylo patnáct,“ která vám pomůže zbavit se každého dotěrného chlapa.
V patnácti je chvíle, kdy byste měla během jediného večera okusit všechny barvy nechutných tlamolepů, které se prodávají na místní diskotéce a vybrat si svůj oblíbený – naší partou silně otřásl okamžik, kdy jsme se rozdělili na příznivkyně jablíčka a gumových medvídků.
V šestnácti byste už měla vědět, že absinth není jen další zelený tlamolep a že po exnutí lahvičky tohoto kouzelného moku si nebudete pamatovat nic jiného, než stále se opakující pády a pokusy se zvednout. Taky byste si už měla být jistá, že mužské plémě je zákeřné a jedovaté a zaujmout k němu patřičné stanovisko.
V sedmnácti byste měla mít za sebou první kariérní úspěchy a být si jistá, co chcete dělat. Měla byste být schopná udělat si kompletní a dokonalý make-up a pořídit si první „malé černé“.
V osmnácti by vaši něžnou ručku měly ozdobit pořádné, kvalitní a drahé náramkové hodinky. Měla byste mít za sebou první svíčkovou, knedlíky, štrúdl a nabourat své první auto.
V devatenácti byste měla být schopná odpovědět na otázku jaký je váš literární a hudební vkus, vidět Aidu a smysluplně využívat cizí slova ve větách.
Ve dvaceti byste měla trávit většinu času v hospodě a nad lahví vína probírat se svými kolegy zásadní otázky z oboru. Vlastnit koženou bundu, pořádný parfém a šálu, kterou byste nikdy neodložila. Také byste měla být schopná poslat „kamsi“ lidi, kteří si to zaslouží.
Ve třiadvaceti je čas konečně nalézt účes, který vám vyhovuje a sedne. Velkou lásku, ve kterou věříte a oblíbenou koupelovou sůl.
Ve čtyřiadvaceti byste měla mít sadu obdivovatelů, vytahané kalhoty na spaní a obřího medvěda z matějské, jehož pro vás některý z těch obdivovatelů vystřelil. Měla byste být schopná okomentovat výstavu nějak sofistikovaněji, než: „Hezký to bylo.“ A opět nalézt lásku ve kterou věříte.
V pětadvaceti je chvíle na vlastní kariéru, zájmy, přátele a úspory a nesmyslně drahou kabelku.
A v dospělosti?
Byste se konečně měla vykašlat na všechno to, co byste měla, začít si věřit a nekoukat tolik na to, co očekávají ostatní. To tajemství možná je, že si konečně uvědomíte věci, co byste neměla a přestanete s nimi a to ostatní, to vám může být fuk. Teda mělo by…

Natavte zadky! Proč se nechat seřezat?

Marná snaha. Tak by se dal nejsnadněji charakterizovat pokus vysvětlit Kanaďanům krásu a užitečnost českých velikonočních zvyků. Po komplikované historicko-sociálně-antropologické přednášce, následném instruktážním videu na youtube a překladu slova „vrba“ do francouzštiny, prohlásil můj přítel, že je to dost divný a že on se podobných veselostí účastnit nebude. Pravda je, že vidět výskající šedesátiletou paní v teplácích, kterak poskakuje, vykřikuje a utíká před školákem, jenž do ní mlátí klacíkem ověšeným mašlemi, není úplně standardní, ale jednou už je to část naší kultury a tak trvám na tom, že mě letos někdo pořádně seřeže!
Ublížit mi to v žádném případě nemůže. I kdyby do mě po drastickém zákroku nepřešla slibovaná tajemná síla čerstvých prutů, pořád se mohu utěšovat tím, že pomlázka alespoň pořádně prokrví mé zadní partie. Kdeže drahé komplikované procedury, slibující výměnu pomerančové kůže za pleť jemnou jak čerstvě natrhané meruňky. Předkové dobře věděli, jak udržovat své ženy stále krásné a mladé. Nejdřív je pořádně prohnali, aby se holkám roztáhl hrudní košíček a zbarvila líčka, potom si všichni dali otužovací cvičení, při němž se polévali ledovou vodou a na závěr se najedli něčeho zeleného, čímž si zajistili dostatečný příjem železa. Až tak to měli promyšlené.
A znali mnohem víc. Takové obyčejné venkovské holky se uměly obléknout tak, aby vypadaly jako panenky. Sukně jim pěkně vykrojila štíhlý pas a četné sámečky dokonale skryly spodní část břicha, s níž má většina žen problém. Maso se skoro nejedlo, protože prostě nebylo a Pán Bůh si to z nějakého důvodu nepřál a většina prací se odehrávala venku, takže nikdo netrpěl myšími lokty nebo počítačovými hrby. Děti se během dopoledne zbavily nahromaděné potlačované agrese a celkově tak byla potlačena recidiva. Že to pořád není dostatek argumentů, proč se nechat zbít? Potom si poslechněte ten nejdůležitější – je to sranda!
Nutno kanadským přátelům a i tomu mému přiznat, že část zvyků, jež praví, že je většina národa kolem desáté dopoledne v lihu, pochopili víc než rychle, pokud prý do té doby dorazí nějaký ten „ček likér“, jak nazývají slivovici, hodlají se oslav dokonce i zúčastnit. Ale na to pozor! Frťany se u nás rozdávají jenom za koledu, musím si přece nějak zajistit tu nehynoucí krásu!

Rozchod? Až po jídle

Tak mám další zářez – není to indiánské znamení na pažbě a není to ani krutě zlomené mužské srdce. Je to jen odporné zranění mého zuboženého žaludku. Vřed! Malé boláčky se mi v břiše postupně řadí vedle sebe, tak jako legrační baculatí ptáčci z animáku přilétají, aby se uhnízdili na drátě.
Začíná to obvykle hodně podobně, posadím se ke stolu, zahledím se do jídelního lístku a moje kamarádka praví: „Mě prostě štve, že tráví většinu času na gauči. Já jsem se za těch pět let nějak posunula, změnila a je nezajímá nic jiného než fotbal!“ Nebo: „On se prostě změnil, dřív takový nebyl, nemá na mě čas, nechce podnikat nic společně, myslím si, že mě bere jako samozřejmost.“ Nebo: „Myslíš, že někoho má?“
A já jakožto dobrá přítelkyně začnu podávat všeobecné přiblblé rady, které nikomu nepomohou, a jedním okem pokoutně pozoruji denní nabídku, protože mám hlad jako vlk a všude kolem to voní a ostatní lidi, kteří se sem také přišli naobědvat, zcela logicky jedí!
Mezi slovy útěchy potutelně mrkám na číšníka a kývám hlavou, jakože: „Bacha, kámo, nenech se zblbnout. Ona nemá ten jídelák pořád otevřený, protože si vybírá, ona právě zahájila rozchodovou fázi a je jí úplně jedno, že existují základní lidské potřeby, jako je příjem potravy. Ona to taky může mít otevřené ještě hodinu a já tady mezitím chcípnu!“ Když se pak konečně opravdu začne schylovat k pozření prvního sousta, ukápne obvykle první slza, která zahájí několikatýdenní až měsíční proud tryskajícího usedavého žalu a hladu.
Každý den, na každém obědě se probírají nejnovější novinky, protože kde jinde si v klidu pohovořit než během pracovní přestávky, že? Den za dnem se na protější straně stolu odehrává stejná šou… Uslzená vzlykající dívka drží mezi palcem a ukazováčkem pravé ruky vidličku tak jemně, jako by ji opustily poslední zbytky sil a pomalu a vytrvale píchá do šťavnatého kuřecího prsíčka, jemně kořeněného lososa, italských těstovin a dalších vybraných lahůdek, které pak číšník se smutným pohledem odnáší zpět do kuchyně a jediný důvod, proč netknutý talíř rovnou nepodstrčí dalšímu hostovi je, že vše dokonale vystydlo a vytrvalý pohyb jemné ručky nadělal v pochoutkách díry jak po bombovém útoku. A tak jde den za dnem, já poslouchám a v přestávkách se snažím nasoukat do sebe, co se dá, polykám v celku, protože se děsím chvíle, kdy přijde další záchvat smutku, jenž mi nedovolí zachovat se jinak, než odložit příbor a spolutrpět.
A jelikož se pak zjistí, že ten šmejd si něco začal s nějakou vychrtlou mrchou, muka pokračují a máslem maštěné brambůrky, zlatá kulatá sluníčka, putují do odpadu stejně jako nešťastné malinké mrkvičky a krémové polévky. A já, jelikož vím, že v takové chvíli člověk přece nemůže jen tak bezohledně jíst, tajně hltám, ve chvílích záchvatů pláče, přes nějž přítelkyně nemůže vidět naducané křeččí tváře, nerozkousaná sousta. Pokyvuji a opakuji, že je to šmejd a ona je mrcha, že boží mlýny je oba dozajista domelou a že si má kamarádka najde někoho lepšího a bude zase šťastná. A přeji jí to tak upřímně, jako přeji sama sobě spokojené zažívání, jež je ovšem v nedohlednu, jelikož kolektiv, v němž pracuji, je obvykle dívčí a vždycky se najde nějaký debil, co si začne s největší slepicí či krávou. Není zbytí, asi budu muset přejít na tekutou stravu.

Uklízečky

Přemýšleli jste někdy o tom, kdo vám v hotelu uklízí, kdo stele vaši postel a přináší haldy čistých ručníků?
No jistě, uklízečky – ženy všech barev pleti, s neskutečným věkovým rozptylem, hubené i baculaté, s úsměvem na rtech nebo nabručené, s přízvukem i bez… Když jsem se v uniformě, jež ani vzdáleně neodpovídá představám mých pánských kamarádů, postavila do řady stejně tmavě zelených a více či méně vykulených pokojských, netušila jsem ještě, že vstupuji do jakési tajemné třinácté komnaty, do místnosti, do níž se vchází postranními dveřmi za pomoci speciálního klíče. Do světa zápasnic ve žlutých rukavicích.

Samozřejmě jsem byla přesvědčena o tom, že já jediná, nadějná žurnalistka jsem zahodila všechno, co mám, abych poznávala nové a začala lépe a radostněji. Všichni kolem mě byli v mých představách prostě profesionální uklízeči pokojů, případně studenti, kteří se přijeli naučit na prkně mezi semestry. Oproti těmto předpokladům se ovšem chodby hotelu jenom hemží neurobioložkami, účetními, speciálními pedagožkami, či manažerkami. Vůbec se přitom nejedná o dívky z rozvojových zemí. Proč se tyto chytré, zábavné a mnohdy velmi pohledné vysokoškolačky rozhodly vyměnit své teplé místo v kanceláři, vybavený moderní byt, auto na splátky nebo rozjetý vědecký výzkum za štětku, mokrý hadr a vysavač, který víc prachu vypouští, než pojme?
Troufám si tvrdit, že toho na ně bylo jednoduše moc. Přítel, který potřebuje stoprocentní péči, domov, který by měl zářit čistotou, práci, v níž byste podle nadřízených měli přespávat, prapodivné vztahy, z nichž není úniku a hlavně tempo, jež vám ani nedovolí zamyslet se nad tím, jestli to vlastně všechno chcete. Teď mají na přemýšlení víc času, než by se jim kdy mohlo zdát a než je v dnešní, informačními šumy přesycené, době vůbec únosné. A tak vyprávějí – v každé volné chvíli na obědě, když je potkáte v kumbále s prostěradly, když společně stelete postel a komentujete svinčík, jehož jsou hosti schopni.
Díky tomu vím, že jednu z nich opustil přítel před svatbou a ona se vzdala úplně všechno, co měla, přičemž ze všeho nejvíc postrádá kapelu, kde společně s ním hrála na klarinet. Že další z nich měla pocit, že vlastně nikdy nedělá vlastní rozhodnutí a je jen postrkována svým partnerem a poslední prostě jen neunesla myšlenku, že bude sedět doma a čekat, zatímco se její bláznivý hoch rozhodl vydat do války.
Drhnutí umyvadel, stírání prachu a natřásání polštářů nahrazují pracovní terapii, která má udělat vše čisté a jasné. Otázka je, jestli to opravdu funguje? Nikdy jsem totiž ještě nevyslechla žádné finální řešení. Na některé věci prostě ještě zatím nepostavili dost hotelových pokojů.

Dětská přání

Vážně už nechcete být kosmonautem? Tak jdete do toho znovu, opravdu chcete zasklít deset minut života čtením tohoto blogu? Pakliže ano, udělejte mi prosím laskavost… Sundejte na chvíli ruce z klávesnice a položte je na klín, neodpovídejte po několik vteřin na zprávy a rozšklebené ksichtíky vyskakující na icq a skypu, nezvedejte telefon a nekontrolujte facebook.

Vykašlete se na předpověď počasí v rádiu a na vůni koblihy, kterou si právě rozbalil kolega u vedlejšího stolu, a odpovězte si v duchu na otázku: Co je vaše největší přání?

Prakticky celé dětství  mé největší přání bylo: „Chci mít psa! Česat ho a krmit a cvičit ho, aby uměl podat pac a nežral věci ze stolu a spát s ním v posteli a…“ A tak vůbec dělat běžné přátelské věci dvojice holka a pes, typu vycvičit domácího mazlíčka, aby mě tahal na kárce, jak jsem to jednou viděla v Receptáři. Bohužel jsem se postupem času zařadila po bok „dospělých“ a své přání vyměnila za sofistikovanější, lehce klišoidní fráze typu: chci být šťastná, zdravá, mít spokojenou rodinu, hodného partnera, přátele, na které se mohu s důvěrou obrátit, uspokojivé zaměstnání, dostatečný příjem, příjemný domov a jednou za rok dovolenou v Itálii. Bylo i vaše tajně vyslovené přání jedno z právě jmenovaných? Netroufám si hádat, jisté ale je, že naše dětské sny se s naskakujícími křížky začínají dosti komplikovat.
Nikdy nezapomenu na okamžik, kdy jsem na parkovišti obehnaném betonovým soklem, po noci strávené natřásáním v žigulíku, poprvé v životě uviděla moře. Tolik radosti se do dětského tělíčka (i když obézního) snad ani nemohlo vejít. Mé jediné přání bylo jít, namočit do vody prst a zjistit, jestli je slaná a jak moc. Vsadím se, že kdybych tu velkou všeléčivou louži spatřila poprvé dnes, nejspíš by mě trochu zaskočilo, že na břehu jsou roztahané řasy a sem tam nějaký ten tampon nebo použitý kondom, který sem připlul z kanalizace. Nespíš bych shledala, že tak trochu smrdí a že zdaleka není tak modré jako na obrázku a slibovaná bílá pěna je spíš lehce došediva. Možná by se romantický okamžik s východem slunce mezi zaparkovanými tiráky tak nesmazatelně nevryl do mé paměti. Já jsem to ale stihla už jako duše nevinná, a tak si každý rok v létě znovu olizuji ukazováček, abych zjistila, zda je slaná.
Stejně blažený pocit jsem cítila minulý týden, když jsem si v útulku zapůjčila odložené štěně, vyrazila s ním na procházku a po několika pokusech ho úspěšně naučila povel „sedni“ (na němž už asi předtím někdo řádně zapracoval, ale proč nevěřit, že jsem to byla právě já). Nový kamarád měl tolik štěstí, že se hned na druhý den stěhoval do náhradního domova a já musím říct, že i když jsem mu to hodně přála, bylo mi dost líto, že naše čerstvě navázané cvičitelsko-kamarádské vztahy už nebudeme nadále prohlubovat. A tak nad tím od té doby dumám. Nad velkou encyklopedií o psech, která dodnes trůní na čestném místě nad postelí v pokojíčku, a kterou jsem přečetla a prohlédla nejméně stokrát. Nad hodinami, jež jsem věnovala vymýšlení argumentů, proč je dobré pořídit si do garsonky štěně. Nad závistí, s níž jsem si hladila spolužákova bernardýna. A znovu nad hodinami, jež jsem věnovala vymýšlení argumentů, proč je dobré, pořídit si do garsonky bernardýna. Nad bloky, jež jsem počmárala dojemnými psími portréty a projekty, jak přistavět k bytovce boudu.
Proč jsem si ten sen nikdy nesplnila? Protože starost o štěně vystřídaly snahy najít ideálního partnera, vybudovat kariéru, najít své postavení v životě… Všechny ty nadzemské věci, co mají zajistit veliké štěstí, ale je celkem těžké jich dosáhnout a čím víc se snažíte, tím komplikovanější se jeví. Bylo moc práce a málo času a celkově můj životní styl a bla, bla, bla… Je dost těžké si představit moment, kdy se zastavím a řeknu si ANO, teď jsem naplnila pohár svého životního štěstí. O dost jednodušší je připnout na vodítko obojek a následující dvě hodiny zářit jak rozsvícená žárovka, protože Zefer umí dát pac, a když mu řeknu lehni, tak dvakrát vyskočí.
Vůbec nevím, proč se to v určité době zlomí a místo na pořízení domku na stromě, vyhloubení hobití nory a navrhování princeznovských šatů, začneme dělat na takzvaných celoživotních projektech. Možná někdy není úplně od věci vrátit se k základům, vzpomenout si na svá stará přání a vyhnat ze sebe stokrát opakované rodičovské argumenty. Proč byste nemohli projet Vltavu na kajaku s indiánskými barvami nebo si konečně nechat propíchnout pupík? No tak, holky, teď vážně! Co je vaše největší přání?