Patologická komunikace

Můj bývalý se mnou nemůže mluvit, protože když dlouho drží telefon u ucha, ztuhne mu krční páteř. To byla první věta, kterou mi dnes sdělil, po tom, co jsme se po týdenním nahánění konečně spojili. Ačkoli jsme se snažili sehnat kvůli neodkladné pracovní záležitosti, konsternovalo mě oznámení natolik, že jsem telefon okamžitě zavěsila a teď vyčkávám, až se mi ozve z přístroje zabudovaného v autě - ano čekám přeci teprve týden.

To ale není jediný komunikační problém v uplynulých dnech. Můj "možný budoucí" se mnou také nemůže mluvit... Tentokrát proto, že jsem prý tak úžasný a skvělý člověk, navíc hodný na něho způsobem, kterým na něho ještě nikdo hodný nebyl (čímž nemá na mysli nějaké speciální erotické hrátky, ale fakt, že jsem mu pomohla napsat domácí úkol), že se mnou ani nemůže vést telefonní hovor, natož mě vidět. Je prý totiž šovinistické prase s černým humorem a velmi, velmi, velmi špatným obdobím. Což je jistě dobré vědět.

Ten, kterého jsem měla před ním se mnou nemluví, protože odletěl do Karibiku. A nemůže se mnou být, protože prožívá sobecké období a jen těžko by někdo pochopil, jak ukrutné to je být taková složitá melancholická povaha, která se bojí hlubšího vztahu. A ten, co mě pozval na rande, ke kterému nikdy nedošlo, se mnou také nemůže mluvit - tentokrát je to však čistě důsledek mé stupidity ohodnocený z jeho strany jako: „Bez komentáře!“ 

Chlapec, který mě okouzloval na plese, si možná myslí, že se mnou mluví. Projevuje se to tak, že čtrnáct dní po tom, co jsem navrhla, že bychom mohli jet na výlet, přišla odpověď: „Ahoj Barboro. Jak se vede? Co si dát Hrusice dnes???“ Zakončená rozjásaným smajlíkem. Je nabíledni, že jsem ihned běžela oprášit větrovku a zopakovala si systém značení Klubu českých turistů. 

Vypadá to, že ačkoli zdaleka nemám vysoký hlas hrdinek meziválečných filmů, který prý muže irituje, komunikace se mnou je přesto nemožná. Myslím si, že logopedická vada v tom nebude. A i kdyby, už dávno jsem ze skříně vylovila logopedický sešitek po mé sestře a celou noc opakovala: „Tdnka, tdnka, tdouba, tdouba, tdpaslík, tdpaslík...“ A mnohé další - nic naplat. Za spásnou jsem tedy považovala vzpomínku, kdy jsme s mým otcem vyráželi na vycházky a psíka přivolávali píšťalkou, jejíž zvuk nebylo lidské ucho schopno zachytit. 

Náš pes, který už chudák nežije, mi pomohl odhalit, kde je zakopaný pes, zaradovala jsem se. Okamžitě jsem kontaktovala Národní referenční laboratoř pro měření a posuzování hluku v komunálním prostředí, která má na starost měření infrazvuku větrných elektráren. Řekla jsem si, že pokud někdo pracuje pro skupinu ČEZ, nebudou jeho data jistě zkreslená, a vydala se za pány inženýry. Když jsem jim vysvětlila, v čem můj problém spočívá, otestovali mě v interiéru i exteriéru, a hlas mi změřili… žádné speciální výchylky prý neprokazuje a šíří se stejně dobře vzduchem jako zeminou.

Ani s tím se však nehodlám smířit, a tak se po dvou letech navštěvování přednášek z mediálních studií pouštím do studia komunikace. Znovu procházím komunikační modely, srovnávám si v hlavě komunikační šumy, bombarduji profesory emaily – lačníc po nejaktuálnějších objevech, a nevynechám jedinou konferenci a symposium. Nemůžu si přece připustit, že se kolem mě pohybují následující muži: hypochondr, citlivý pokrytec, sebestředný pokrytec, nabubřelý egoista a pitomec. A nebo ještě hůř, že komunikace se mnou má na přijímatele patologické účinky začínající ztuhlostí krku a končící naprostou ztrátou sociální integrace. Že zkrátka, jak by řekl Horáček, „zaklínám muže do prasat.“ Chyba prostě musí být někde v komunikaci. A já vám říkám, že i kdybych kvůli tomu měla udělat doktorát, tak ji odhalím.

Najdete i na ELLE.cz

Babo, raď!

Je to docela přirozený jev – když člověku na něčem záleží, poradí se. A když mu na něčem záleží doopravdy, poradí se s každým, kdo mu přijde do cesty. Ne, že by vám to v řešení problému nějak pomohlo. Spíš naopak, brzy zjistíte, že svého cíle nemůžete nikdy dosáhnout, protože nejste schopni naplnit ani desetinu dobře míněných rad…

„Dělej finskou,“ doporučuje mi kamarádka, když se svěřuji, že jsem se opět do někoho zahleděla a že tentokrát bych byla opravdu ráda, kdyby se mi nepodařilo pohřbít celou známost dříve než začne. Na otázku, v čem tato severská metoda spočívá, odpovídá, že pokud naznačím zájem, mohu to rovnou celé odpískat. Nejdůležitější je vypadat naprosto chladně, pokud možno lehce nafrněně a nedostupně… „No jasně, hlavně nepsat, nevolat, když se ozve on, neodpovídat a když tě někam pozve, nemít čas,“ radí další. „Musíš na něj být zlá, chlapi nemají rádi hodné ženské,“ přisazuje třetí. „Já toho svého vyloženě šikanuju, a když už to přeháním, okřikne mě, já se stáhnu, udělám oči a je to zase fajn,“ doplňuje. U stolu padne i několik osvědčených titulů knih. Proč muži milují potvory? Proč si muži berou potvory a hodné holky zůstanou na ocet? Zároveň je mi těmi šťastnějšími, které toho svého už urvaly, přislíbeno jejich zapůjčení, protože vážně fungují.

Odcházím naprosto zbitá, protože už vím, že pokud donesete muži na první rande dárek, spadla jste do skupiny podrobených, urputných a nežádoucích snaživek, a pokud za sebe zaplatíte účet, jste jednoduše blbá.

 Ze všech nasbíraných zkušeností se snažím v duchu poskládat chování vedoucí k zaručenému úspěchu. Vidím sebe samu s alabastrově bílým obličejem, uhlazenými stříbrnými vlasy, jak na barové stoličce s ledovou vodkou v ruce pomrkávám ojíněnými řasami, aniž by má tvář dala najevo jakýkoliv náznak citu nebo zájmu. Jak se chlapec vedle mě potí, jak rudne ve tváři a oči mu těkají po mých rtech ve snaze zachytit alespoň nepatrný náznak života. A jak potom ve stejné pozici, protože nutně musím být tak ztuhlá, že bych při nejlepší vůli neudělala ani krok, odlétám domů, kde s nechutí odmítám stovky telefonátů, zhnuseně mažu vstřícné smsky, do koše přesouvám nepřečtené emaily a do opravdového koše házím pugéty barvami jásajících jarních kvítků – odporně znetvořených tou upachtěnou touhou zalíbit se.  Tak pokud by po tom se mnou chtěl někdo být, musel by to být magor! Nebo přinejmenším sadomasochista… Musí přece existovat nějaké docela normální a přirozené metody. A když všichni pořád argumentují tím, že i v přírodě se samci musí snažit, nějak si tu svoji samičku ulovit, rozhodnu se namísto v baru s kamarádkami pátrat mezi skutečnými divými šelmami.

Ve zvířecí říši existuje přece mnoho paralel ke světu lidí a vztahy ptáků, savců i ryb mnohdy velmi vtipně připomínají chování člověka. Ptáčci moudivláčci například staví několik hnízd, aby si jejich partnerka mohla vybrat to nejkomfortnější a zůstala s nimi. Četné letohrádky rozeseté po celé Evropě dokazují, že na to už chlapi přišli dávno a způsob je dozajista účinný. Jenom najděte někoho, kdo Vám dá vybrat mezi bytem na Malé straně, na Andělu a statkem na Vysočině a problém je vyřešen.

O poznání méně lákavý, ale v lidské říši přesto existující model,praktikuje mužský zástupce rybky koljušky, který vyhloubí pod vodou tunel, kam si tahá houfy samiček, jež oplodní a po porodu je z hnízdečka lásky zákeřně vyžene.  To mořští ďasové nebo spíše ďasice si na svém mohutném těle vydržují hned několik „milenců“, kteří na nich spokojeně parazitují a občas ukojí jejich potřeby. I ty by se v lidské říši našly  – rozhodně, pokud se vydáte na dovolenou do Turecka, kde se kolem objemných turistických ďasic s naditými peněženkami motá celá řada chlapeckých příživníků.

Pávi, tetřevi a mnozí další opeřenci se stejně jako lidi snaží ukázat v té nejlepší kráse, cvrčci zvou svou hmyzí milovanou na večeři a zatímco si pochutnává, nenápadně ji oplodní. Lví samice si vybírají partnera podle barvy hřívy, tak jako prý muži tíhnou k blondýnkám, a kudlanky svého milého po spáření naprosto vysají, čehož některé dívky po narození potomka dokážou docílit také naprosto spolehlivě. 

Jsme si tedy v mnohém podobní a argument, že mužští zástupci svou milou rádi dobývají jsem ochotna přijmout. Co jsem ale ve zvířecím světě neobjevila, je metoda, snažit se upoutat partnera naprostým nezájmem, přehlížením a ignorováním. Ta je asi vlastní jen nám lidem – tvorům natolik „duševně vyvinutým“, že jsme podobnou absurditu schopni vůbec vymyslet a následně praktikovat. 

Podle vědeckého výzkumu je prý dalším ověřeným způsobem, jak navázat hluboký vztah, prožít společně nějaký nepříjemný, stresový nebo přímo život ohrožující zážitek, což dokládá test, kdy mladá atraktivní dívka dala své telefonní číslo stejnému počtu mužů na vysoko zavěšeném provazovém mostě a na zemi. Z těch „otřesených“ zavolalo 60 procent, zatímco z „přízemců“ pouhých třicet. Z toho všeho plyne jen jediná možnost a já už vím, co udělám. Pozvu ho na Nuselák, kde se společně pověsíme na zábradlí a já řeknu „Vůbec se mi nelíbíš, nezajímáš mě a hlavně už mi nevolej!“ Pokud to přežijeme, musí z toho být podle všech rad láska na celý život. 

Ale ne… i tenhle pokus je předem ztracený. Neuvědomila jsem si, že jako první zvát muže nikdy nemůžete! Musíte přece dělat „finskou“... A teď, babo, raď!

Najdete i na ELLE.cz