Skládám prádlo, od rána do večera… Spodní i vrchní, plavky, termotrička, košile, podivné kreace na hranici motýla a svetříku, dětské mikinky, ponožky, nejroztodivnější spací úbory, oteplováky a svetry, děravé trenýrky i jégrovky. V loňském roce jsem na sebe nechtěla být příliš tvrdá a dávat si nereálná předsevzetí – uvěřit znovu na jeden den, že opravdu zhubnu pět kilo, vážně se dostavím do hodin aerobiku, když už jsem za permici dala tisíc korun, určitě se budu každý den věnovat deset minut studiu cizího jazyka, přečtu co týden novou knihu, alkohol budu pít jen o víkendech a nebudu slibovat věci, co nemohu splnit… Nic takového se nekonalo, protože jsem si poraženecky přiznala, že podobný vývoj následujícího roku je nepravděpodobný a že mám po vzoru Nasti větší šanci přimět suchý pařez vykvést než přestat jíst po šesté hodině a pravidelně cvičit.
Vyslovila jsem tedy pouze jeden naprosto prostý a snadno splnitelný slib – to, co si večer svléknu, buďto hodím do koše na prádlo, nebo poskládám do skříně. Přesně za dva dny se na podlaze objevila první hadí kůže a další ji brzy následovaly – smradlavé se opět pomíchalo s vonným a použitelné s nepoužitelným. Posté jsem vyprala tričko, jež jsem na sobě měla přesně půl hodiny, během níž jsem vyrazila na nákup. Zkrátka jsem se vrátila do starých kolejí asi ještě rychleji, než bych si byla ochotná přiznat, že cvičení prostě není nic pro mě. Vypadalo to, že mi to u osudu projde celkem beztrestně a návštěvy si na opakované „… ale promiň, mám tam fakt bordel“ také za chvíli zvykly. Šťastný život uprostřed sešlapaných svršků mohl pokračovat. To by se do mě ale nesměly pustit ony proradné mlýny řízené nebesy. „Ty že si z nás budeš dělat šoufky? Tak na to zapomeň!“ zaburácel pantáta pánbůh a už mě dřevěnými lopatkami postrkoval přímo na místo trestu. Věděli jste, že při práci v hotelu musíte hostovi krom jiného také poskládat všechno povalující se oblečení? Já ne! O to větší radost je pro mě vyrovnávat denně nahromaděné svršky do komínků a hledat sestru ke každé zatoulané ponožce. Ať už je ten boží mlýn větrný, vodní, nebo zpracovává jen kávová zrnka, otočil lopatky a mou neschopnost mi chce dát pořádně sežrat. Troufám si tvrdit, že by mě nejraději semlel. Nejvtipnější na tom je, že vedle postele se teď povaluje kupka tvořená uklízečskou uniformou.
Tento poznatek mě vyškolil natolik, že letos budu při volbě novoročního předsevzetí ještě obezřetnější. Představte si třeba, že nedodržíte slib a nevypijete denně čtvrt litru čerstvé pomerančové šťávy. Můžete si pak být celkem jistí, že se koncem roku utopíte v akváriu plném oranžové lepkavé tekutiny. Nebo jste snad chtěla každý den vyvézt svého psa na dlouhou procházku, ale nedalo se to stihnout? Potom bych se, být vámi, vyhýbala všem kotcům, klecím a boudám s řetězem – mohly by se stát vaším dalším ubytováním. Vůbec raději nemluvím o možnosti, že zapomenete na pravidelné návštěvy nejméně oblíbeného příbuzného – pro příští rok byste si na něj měli raději zvyknout. Odfláknuté návštěvy bazénu? Asi by bylo lepší koupit si pro jistotu kyslíkovou masku. Nepropadejte ale panice, ještě pořád si můžete předsevzít něco, co dokážete splnit, a nebo se do díla raději ani nepouštět. Ať tak či tak, hlavně ať vás vaše rozhodnutí těší co nejdéle.
Najdete i na ELLE.cz
středa 28. prosince 2011
úterý 27. prosince 2011
Už to prasklo
Větší hrůza než kupovat si nové džíny může být snad jen shánění vhodného spodního prádla, případně plavek. V okamžiku, kdy se na vašich oblíbených objeví ono nemilé ošoupané místo, je jasné, že bude zle. A taky jo! Ještě měsíc se dá předstírat, že se nic neděje, a zakrývat postiženou oblast překládáním nohy přes nohu, dlouhými svetry a vhodně uloženou kabelkou na klíně. Jenže ať děláte co děláte, jednou to prostě musí prasknout. A to doslova! Potom je už jasné, že ať byly kalhoty jakkoli zamilované, s ďourou už moc parády nenaděláte.
Mnohokrát je to proces stejně zoufalý jako opuštění starých přátel pro nové… Tyhle džíny totiž moc dobře znaly vaše obliny a věděly, v jakých partiích vám mají dopřát trochu více svobody. Bylo jim moc dobře jasné, že když usnete u televize na gauči, nesmějí vám vytlačit do břicha rýhu o rozměrech pneumatiky standardního SUV, ať už se srovnávání vašich partií s obřím kolem nabízí jakkoli. Moc dobře pochopily, že když vyrážíte na rande, mají se scvrknout a dopřát lapenému příjemný pohled na napnutou látku, a když naopak jedete k prarodičům na nedělní oběd, bude potřeba trochu upustit od svých zásad a nechat švy lehce rozestoupit. Prostě už se staly vaší druhou kůží, již momentálně vysvlékáte kvůli nepoddajným zabedněným gatím. Troufám si tvrdit, že všechny atributy riflí, jež pochopily předchozí požadavky, splňují asi tak jedny ze tří, spíš pěti zvolených kousků šatníku. Zbylé džíny nikdy nepochopí, kde se mají povolit, a budou vás navěky tlačit, jiné vám zase vytvoří prostor jak pro menší cirkus včetně maringotek, výstavky divé zvěře a stánku s cukrovou vatou.
U nás v rodině se pak takové kusy točí v soustředných kruzích a ten, kdo je zrovna nejhubenější nebo nejtlustší, v nich nachází momentální zálibu. Nikdy se ale nestanou ‚TĚMI‘, jejichž koupi si dodnes pamatujete, ačkoli vám bylo čtrnáct, a jste schopná přesně popsat, jak vypadaly, co vám k nim nejvíce slušelo a kde všude jste v nich byla, případně s kým. Sehnat takové kalhoty je totiž strast, útrp a v neposlední řadě i jakési kouzlo. Zajímavé je, že bývají obvykle první, co si v obchodě zkusíte. Když strávíte dvě hodiny v kabince, můžete si být jistá, že si domů neodnesete žádný zázrak. Jakmile vám ale padne něco do oka a vy po prvním zapnutí knoflíku ucítíte, že jste narazila na to pravé, máte vyhráno. Pak už je úplně jedno, že si zkusíte patnáctery další, řka, že si přece nekoupíte první kalhoty, co na sebe natáhnete. Stejně skončí ve vaší skříni, ať tak, nebo onak. Když jsem minulý týden vyrážela po tradiční děrnaté příhodě na nákup, měla jsem osypky už dva dny dopředu. Vysvětlovat někomu v jazyce cizím a nepříliš zvládnutém, kde mě co škrtí a tlačí, se mi chtělo asi ještě méně než vrátit se do hodin tělesné výchovy na základní škole.
Jaké bylo mé pozdější překvapení, když jsem zjistila, že stačí říct: „Chci tmavé, dost dlouhé a ne moc úzké!“ Velmi milá slečna vytáhne z regálu hned dva divy světa. Aby to nebylo málo, přivolala další dvě prodavačky, jež hlasováním rozhodly, ve kterých mám hezčí zadek, které jsou praktičtější a víc je unosím, jestli si k nim můžu vzít i podpatky, jestli by v nich šlo vyrazit na taneček, zda mi v nich bude zima a jestli si je nebudu courat ve sněhu. Když byla volba schválena všemi hlasy, sdělily mi s nadšením, že na ně dostanu čtyřicet procent slevu, a na závěr zazpívaly píseň s názvem: „Určitě si to v nich užiješ a zase někdy zajdi.“
Odcházela jsem s papírovou taštičkou a neskonale dobrým pocitem, který mě neopustil ani doma, když jsem nový zázrak vybalila z hedvábného papíru a plná očekávání se do něj hned nasoukala. Ten den se musel stát zázrak, nebo se v tom holky neuvěřitelně vyznají, ale měly pravdu. Jen by mě tedy zajímalo, proč jsem dodneška musela při každém nákupu trpět, když je to přitom tak easy? Nabilo mě to takovým optimismem, že se možná příště opovážím vyzkoušet si i nějaké prádlo…
Najdete i na ELLE.cz
Mnohokrát je to proces stejně zoufalý jako opuštění starých přátel pro nové… Tyhle džíny totiž moc dobře znaly vaše obliny a věděly, v jakých partiích vám mají dopřát trochu více svobody. Bylo jim moc dobře jasné, že když usnete u televize na gauči, nesmějí vám vytlačit do břicha rýhu o rozměrech pneumatiky standardního SUV, ať už se srovnávání vašich partií s obřím kolem nabízí jakkoli. Moc dobře pochopily, že když vyrážíte na rande, mají se scvrknout a dopřát lapenému příjemný pohled na napnutou látku, a když naopak jedete k prarodičům na nedělní oběd, bude potřeba trochu upustit od svých zásad a nechat švy lehce rozestoupit. Prostě už se staly vaší druhou kůží, již momentálně vysvlékáte kvůli nepoddajným zabedněným gatím. Troufám si tvrdit, že všechny atributy riflí, jež pochopily předchozí požadavky, splňují asi tak jedny ze tří, spíš pěti zvolených kousků šatníku. Zbylé džíny nikdy nepochopí, kde se mají povolit, a budou vás navěky tlačit, jiné vám zase vytvoří prostor jak pro menší cirkus včetně maringotek, výstavky divé zvěře a stánku s cukrovou vatou.
U nás v rodině se pak takové kusy točí v soustředných kruzích a ten, kdo je zrovna nejhubenější nebo nejtlustší, v nich nachází momentální zálibu. Nikdy se ale nestanou ‚TĚMI‘, jejichž koupi si dodnes pamatujete, ačkoli vám bylo čtrnáct, a jste schopná přesně popsat, jak vypadaly, co vám k nim nejvíce slušelo a kde všude jste v nich byla, případně s kým. Sehnat takové kalhoty je totiž strast, útrp a v neposlední řadě i jakési kouzlo. Zajímavé je, že bývají obvykle první, co si v obchodě zkusíte. Když strávíte dvě hodiny v kabince, můžete si být jistá, že si domů neodnesete žádný zázrak. Jakmile vám ale padne něco do oka a vy po prvním zapnutí knoflíku ucítíte, že jste narazila na to pravé, máte vyhráno. Pak už je úplně jedno, že si zkusíte patnáctery další, řka, že si přece nekoupíte první kalhoty, co na sebe natáhnete. Stejně skončí ve vaší skříni, ať tak, nebo onak. Když jsem minulý týden vyrážela po tradiční děrnaté příhodě na nákup, měla jsem osypky už dva dny dopředu. Vysvětlovat někomu v jazyce cizím a nepříliš zvládnutém, kde mě co škrtí a tlačí, se mi chtělo asi ještě méně než vrátit se do hodin tělesné výchovy na základní škole.
Jaké bylo mé pozdější překvapení, když jsem zjistila, že stačí říct: „Chci tmavé, dost dlouhé a ne moc úzké!“ Velmi milá slečna vytáhne z regálu hned dva divy světa. Aby to nebylo málo, přivolala další dvě prodavačky, jež hlasováním rozhodly, ve kterých mám hezčí zadek, které jsou praktičtější a víc je unosím, jestli si k nim můžu vzít i podpatky, jestli by v nich šlo vyrazit na taneček, zda mi v nich bude zima a jestli si je nebudu courat ve sněhu. Když byla volba schválena všemi hlasy, sdělily mi s nadšením, že na ně dostanu čtyřicet procent slevu, a na závěr zazpívaly píseň s názvem: „Určitě si to v nich užiješ a zase někdy zajdi.“
Odcházela jsem s papírovou taštičkou a neskonale dobrým pocitem, který mě neopustil ani doma, když jsem nový zázrak vybalila z hedvábného papíru a plná očekávání se do něj hned nasoukala. Ten den se musel stát zázrak, nebo se v tom holky neuvěřitelně vyznají, ale měly pravdu. Jen by mě tedy zajímalo, proč jsem dodneška musela při každém nákupu trpět, když je to přitom tak easy? Nabilo mě to takovým optimismem, že se možná příště opovážím vyzkoušet si i nějaké prádlo…
Najdete i na ELLE.cz
pondělí 19. prosince 2011
Myšlenková kulturistka
Tak ji prý zvážili a tedy… bude se muset ještě hodně snažit, růst, sílit, nabírat na objemu. Váží totiž méně než smítko prachu – podstatné ale je, že tam je. Myšlenka se dá pozorovat, porovnat, existuje, má nějakou naprosto nesmyslnou hodnotu, kterou si člověk představuje jen těžko, ale je ‚hmatatelná‘. Možná proto se plní přání a touhy. Stačí vyslat tu nanomršku správným směrem, a ona se do toho pustí. Chuděrka s propadlým hrudníkem a ručkama vychrtlýma jak sirky začne přesívat písek, míchat maltu a klást jednu cihlu touhy na druhou. Pomalu a namáhavě… dokud se z ní nestane malá lesklá kulturistka plná elánu, která s nadšením usazuje zelenou májku na nový krov.
Už dávno jsem přišla na to, že přání se plní. Ta hmatatelná síla, již bychom mohli pro názornost nazvat Dobroslava, tam prostě někde je. Moje Dobruška je celkem chudák, za posledních šestadvacet let postavila kvůli mé nerozhodnosti a nejistotě v tom, co si přát, menší sídliště a rozestavěla město o rozměrech rozplizlého Mexico City. Jen co zabořila lopatu do cementu, už aby běžela na druhou stranu města, začala brousit trámy nebo zasazovat okenice. Uhoněná, ulítaná, vyčerpaná padala na svá drobná ústa a poslední dobou už se jen po čtyřech plazila mezi jednotlivými ruinami a usínala únavou. Když jsem začala své okolí tyranizovat sny o životě v Kanadě, byla jsem označena za dosti bláznivou a nezodpovědnou.
Nebohá Dobroslava se posadila uprostřed rozestavěného mrakodrapu, svěsila hlavu a zaposlouchala se do nových povelů. Vysnila jsem si to naprosto přesně – dokonalá příroda, veliká společenská místnost s gaučem, polštářky a nádherným krbem, obrovský pes, vánoční výzdoba, skvělí lidé, dobrá práce, hezké počasí, báječné jídlo, sobi, medvědi a nekonečné bílé pláně. A víte co? Ono je to přesně takové, moje myšlenka si nejspíš pořídila permici do posilovny a přihlásila se do kurzu stavíme na klíč. Vyhrnula si rukávy, vzala šroubovák a během dvou týdnů mi smontovala naprosto luxusní satelit splněných snů. Ano, občas se sice netrefí a například místo medvěda přihraje do cesty gekona, místo bernardýna huskyho a místo hostesky pokojskou, ale celkový koncept mé budoucí šmoulí vesničky pochopila celkem přesně. A tak si vymýšlím dál a dál a chci další, nové, krásné, zajímavé a nekonečné.
Člověk by prý své myšlenky neměl řídit vědomě, prostě buď dobré jsou, nebo nejsou a jen těžko lze zodpovědět slepičkovejcovskou otázku, kdo koho řídí. Pohání naše Dobrušky něco v nás, něco, co mistři meditace nazývají duch nebo síla myšlenek, určuje to, jací budeme? Těžko říct, jisté ale je, že toho dokážou hodně a že i přes jejich nepatrnou hmotnost a rachitickou postavu nás často dostrkají do situací, jež přímo opisují naše sny. Tak ty své Dobrušky, Drahušky, Světlušky či jak se holky vlastně jmenují, koukejte pořádně nakrmit – ať mají na čem pracovat a nesedí jen uprostřed pískoviště se zlámanou lopatkou a prázdnýma rukama.
Najdete i na ELLE.cz
Už dávno jsem přišla na to, že přání se plní. Ta hmatatelná síla, již bychom mohli pro názornost nazvat Dobroslava, tam prostě někde je. Moje Dobruška je celkem chudák, za posledních šestadvacet let postavila kvůli mé nerozhodnosti a nejistotě v tom, co si přát, menší sídliště a rozestavěla město o rozměrech rozplizlého Mexico City. Jen co zabořila lopatu do cementu, už aby běžela na druhou stranu města, začala brousit trámy nebo zasazovat okenice. Uhoněná, ulítaná, vyčerpaná padala na svá drobná ústa a poslední dobou už se jen po čtyřech plazila mezi jednotlivými ruinami a usínala únavou. Když jsem začala své okolí tyranizovat sny o životě v Kanadě, byla jsem označena za dosti bláznivou a nezodpovědnou.
Nebohá Dobroslava se posadila uprostřed rozestavěného mrakodrapu, svěsila hlavu a zaposlouchala se do nových povelů. Vysnila jsem si to naprosto přesně – dokonalá příroda, veliká společenská místnost s gaučem, polštářky a nádherným krbem, obrovský pes, vánoční výzdoba, skvělí lidé, dobrá práce, hezké počasí, báječné jídlo, sobi, medvědi a nekonečné bílé pláně. A víte co? Ono je to přesně takové, moje myšlenka si nejspíš pořídila permici do posilovny a přihlásila se do kurzu stavíme na klíč. Vyhrnula si rukávy, vzala šroubovák a během dvou týdnů mi smontovala naprosto luxusní satelit splněných snů. Ano, občas se sice netrefí a například místo medvěda přihraje do cesty gekona, místo bernardýna huskyho a místo hostesky pokojskou, ale celkový koncept mé budoucí šmoulí vesničky pochopila celkem přesně. A tak si vymýšlím dál a dál a chci další, nové, krásné, zajímavé a nekonečné.
Člověk by prý své myšlenky neměl řídit vědomě, prostě buď dobré jsou, nebo nejsou a jen těžko lze zodpovědět slepičkovejcovskou otázku, kdo koho řídí. Pohání naše Dobrušky něco v nás, něco, co mistři meditace nazývají duch nebo síla myšlenek, určuje to, jací budeme? Těžko říct, jisté ale je, že toho dokážou hodně a že i přes jejich nepatrnou hmotnost a rachitickou postavu nás často dostrkají do situací, jež přímo opisují naše sny. Tak ty své Dobrušky, Drahušky, Světlušky či jak se holky vlastně jmenují, koukejte pořádně nakrmit – ať mají na čem pracovat a nesedí jen uprostřed pískoviště se zlámanou lopatkou a prázdnýma rukama.
Najdete i na ELLE.cz
středa 7. prosince 2011
Vyparáděná uklízečka
„Jak byste stlala postel? Když vstoupíte do místnosti, co začnete uklízet jako první? Kolik minut potřebujete na jeden pokoj? Unesete dvacet kilo? A uběhnete několik kilometrů denně?“ seděla jsem v místnůstce dva krát tři metry, kam se jen tak tak vešla dvě pohodlná křesla, stolek plný jakýchsi ocenění a Lisa, manažerka a koordinátorka v pětihvězdičkovém hotelu. Právě teď si pozorně zapisovala každé mé slovo, navozovala modelové situace a žádala po mně řešení, nenápadně zkoumala, jestli jsem týmový hráč, a zcela na férovku mě zpravila o mém budoucím vzhledu – žádné rozvrkočené vlasy, žádné prstýnky, náramky, visací náušnice, zapomeň na piercingy, tetování a nalakované nehty. Zatvářila jsem se jako anděl, prohlásila, že nic takového ani nemám v plánu a že už jsem o povinnostech zaměstnanců resortu četla na nástěnce na chodbě, tudíž také vím, že košile má být vždy zastrčená, sako zapnuté a cedulka s mým jménem a hodností nesmí opustit pravé ňadro.
Asi vám už došlo, že kandiduji na pozici pokojské, a musím říct, že už jsem zažila ledasco, ale tak podrobný pohovor v životě ne. Lisa je už druhá osoba, jež se mě s profesionálním úsměvem ptá, proč jsem se vlastně rozhodla opustit své skvělé místo v České republice, o němž jí tady s takovým nadšením vykládám, a odjet do Kanady a začít z ničeho. Když argumentuji tím, že práce pokojské je celkem relaxační činnost, u níž si člověk pročistí hlavu, směje se nejprve mé představě odpočinku, ale nakonec mi dává za pravdu.
Jsem opravdu ráda, že jsem se ráno ještě stihla převléknout do kalhotového kostýmu. Něco mi našeptávalo, že stát se uklízečkou tady nebude žádná sranda. Už druhou hodinu tu sedím ve svém nejlepším oblečení, v němž jsem zahajovala tiskové konference, vyrážela na večírky a plesy, a ohýbám se jak mladá břízka. „Opravdu mi záleží především na dobře odvedené práci, která musí být vždy perfektní… Ano, také si myslím, že základem koordinace je komunikace. Kdyby měl host problém? Omluvím se mu a přivolám manažera. Uklízím opravdu ráda, u mě doma to vypadá jako ze škatulky,“ plesk, před očima se mi objevuje obrázek pokoje, kde se mezi kopou poházených hadrů, knížek, novin, nedopitých sklenek, vypsaných propisek, neotevřených dopisů a polouschlých kytek snažím najít mobil. Přehodím nohu přes nohu a udělám jeden ze svých upřímně roztomilých ksichtíků. „Ráda se o někoho starám, dělá mi radost dělat svět hezčí.“ Sakra, to bych asi v životě neřekla, ale v té angličtině to naštěstí nezní tak debilně, a zároveň to najednou myslím upřímně.
Proč bych se taky nesnažila? Mí možní budoucí zaměstnavatelé mi nabízejí plat, který je oproti mému poslednímu místu více než dvojnásobný, hodlají mě zadarmo krmit, zajistit výhodné ubytování a ski pas zdarma na celou sezonu. Ještě několikrát zamrkám, vyjádřím obavu nad nedostatečnou uplácaností mého účesu, udělám vtip s kartářkou, která mi předpověděla, že už nikdy nebudu cestovat, a celkem zabral na dnešním prvním stanovišti. Nasadím profesionální úsměv, poděkuji za skvělý pokec a vypoklonkuji ze dveří, kde už čeká naprosto zdecimovaná kamarádka, již v mezičase potkalo to samé. Stav: dvě a půl hodiny úsměvů a ujišťování, že čistotnější osoba by se hledala jen těžko, zjištění nedostatků ve slovní zásobě (Jaké jste si dala vloni předsevzetí? Proč? A dodržela jste ho? Bez slovíčka předsevzetí se na tuto otázku odpovídá dost špatně!), naprostý údiv nad vypracovaným systémem a konečně neodbytný pocit, že tohle tedy vůbec není jisté a že sehnat práci nebude snadné. Plížíme se rychlostí závodního hlemýždě a co chvíli v šouravém pohybu ustrneme úplně. Částečně vyčerpáním, ale hlavně kvůli naprostému údivu, který ani nedovolí nohám pokračovat v cestě.
Líčíme své zážitky s vykulenýma očima místním a ti nám prozrazují, že je to dobré znamení, že si máme dát chvíli pauzu a vyrazit ven. Kdybychom se prý nelíbily, poslali by nás pryč hned. A tak naháníme své bývalé šéfy o reference, jež personalistka vyžaduje, a čekáme na telefonát, který nás vyzve k třetímu pohovoru. Když pak telefon skutečně zazvoní, oslavíme to panákem dovezené domácí slivovice. Třetí kolo je před námi. Tentokrát už o výběru šatníku ani nepřemýšlím, mám tu své nejlepší šaty – stály mě půlku platu. Jen nevím, jestli to bude stačit.
Najdete i na ELLE.cz
Asi vám už došlo, že kandiduji na pozici pokojské, a musím říct, že už jsem zažila ledasco, ale tak podrobný pohovor v životě ne. Lisa je už druhá osoba, jež se mě s profesionálním úsměvem ptá, proč jsem se vlastně rozhodla opustit své skvělé místo v České republice, o němž jí tady s takovým nadšením vykládám, a odjet do Kanady a začít z ničeho. Když argumentuji tím, že práce pokojské je celkem relaxační činnost, u níž si člověk pročistí hlavu, směje se nejprve mé představě odpočinku, ale nakonec mi dává za pravdu.
Jsem opravdu ráda, že jsem se ráno ještě stihla převléknout do kalhotového kostýmu. Něco mi našeptávalo, že stát se uklízečkou tady nebude žádná sranda. Už druhou hodinu tu sedím ve svém nejlepším oblečení, v němž jsem zahajovala tiskové konference, vyrážela na večírky a plesy, a ohýbám se jak mladá břízka. „Opravdu mi záleží především na dobře odvedené práci, která musí být vždy perfektní… Ano, také si myslím, že základem koordinace je komunikace. Kdyby měl host problém? Omluvím se mu a přivolám manažera. Uklízím opravdu ráda, u mě doma to vypadá jako ze škatulky,“ plesk, před očima se mi objevuje obrázek pokoje, kde se mezi kopou poházených hadrů, knížek, novin, nedopitých sklenek, vypsaných propisek, neotevřených dopisů a polouschlých kytek snažím najít mobil. Přehodím nohu přes nohu a udělám jeden ze svých upřímně roztomilých ksichtíků. „Ráda se o někoho starám, dělá mi radost dělat svět hezčí.“ Sakra, to bych asi v životě neřekla, ale v té angličtině to naštěstí nezní tak debilně, a zároveň to najednou myslím upřímně.
Proč bych se taky nesnažila? Mí možní budoucí zaměstnavatelé mi nabízejí plat, který je oproti mému poslednímu místu více než dvojnásobný, hodlají mě zadarmo krmit, zajistit výhodné ubytování a ski pas zdarma na celou sezonu. Ještě několikrát zamrkám, vyjádřím obavu nad nedostatečnou uplácaností mého účesu, udělám vtip s kartářkou, která mi předpověděla, že už nikdy nebudu cestovat, a celkem zabral na dnešním prvním stanovišti. Nasadím profesionální úsměv, poděkuji za skvělý pokec a vypoklonkuji ze dveří, kde už čeká naprosto zdecimovaná kamarádka, již v mezičase potkalo to samé. Stav: dvě a půl hodiny úsměvů a ujišťování, že čistotnější osoba by se hledala jen těžko, zjištění nedostatků ve slovní zásobě (Jaké jste si dala vloni předsevzetí? Proč? A dodržela jste ho? Bez slovíčka předsevzetí se na tuto otázku odpovídá dost špatně!), naprostý údiv nad vypracovaným systémem a konečně neodbytný pocit, že tohle tedy vůbec není jisté a že sehnat práci nebude snadné. Plížíme se rychlostí závodního hlemýždě a co chvíli v šouravém pohybu ustrneme úplně. Částečně vyčerpáním, ale hlavně kvůli naprostému údivu, který ani nedovolí nohám pokračovat v cestě.
Líčíme své zážitky s vykulenýma očima místním a ti nám prozrazují, že je to dobré znamení, že si máme dát chvíli pauzu a vyrazit ven. Kdybychom se prý nelíbily, poslali by nás pryč hned. A tak naháníme své bývalé šéfy o reference, jež personalistka vyžaduje, a čekáme na telefonát, který nás vyzve k třetímu pohovoru. Když pak telefon skutečně zazvoní, oslavíme to panákem dovezené domácí slivovice. Třetí kolo je před námi. Tentokrát už o výběru šatníku ani nepřemýšlím, mám tu své nejlepší šaty – stály mě půlku platu. Jen nevím, jestli to bude stačit.
Najdete i na ELLE.cz
pátek 2. prosince 2011
Hlasy přírody
Uklidňují vás hlasy přírody? Štěbetání ptáků, zurčení potůčku, váhavé třepetání listí a dojemně klidné mlaskání dešťových kapek? Nebo si radši poslechnete nějakou klasiku? Nejspíš to bude Dvořák, možná Mozart či Verdi… Máte rádi seriálové melodie, nejaktuálnější hity moderní scény nebo vtipné filmové hlášky? Vše vás dozajista přejde, pokud se některý z těchto tónů začne pravidelně linout z reproduktoru mobilního telefonu.
Zpříjemnit volajícímu dlouhou chvíli poslechem své oblíbené písně se snaží mnoho dobrodějů a záměr je to vskutku bohulibý. Občas vám to vyloženě sedne a jsou čísla, jejichž kulturní produkci si vyslechnete pokaždé s novou radostí a chutí. Buďme k sobě ale upřímní! Kolik lidí se vám denně pokouší dovolat? A kolik jich svůj pokus několikrát opakuje? Když se na vás začne pošesté za den valit disko devadesátých let, začnete možná na chvíli myslet na to, co vás vlastně s člověkem na druhé straně drátu spojuje. Pokud je to kamarádka nebo kamarád, můžete ho s jeho hudebním vkusem celkem snadno poslat do háje, případně si napříště už předem vymýšlet rýpavé poznámky. Jestliže se ale jedná o obchodního partnera, klienta nebo nedejbože šéfa, nezbývá než odtáhnout sluchátko od ucha a s trpitelským výrazem vyčkat, dokud se na displeji neobjeví odpočítávání přijatého hovoru.
To ale není zdaleka to nejhorší. Naprosto nejhustší koncentraci debilních melodií a tónů skýtají infolinky. V kombinaci s tím, že mnozí zaměstnanci těchto společností jsou stále znovu překvapováni skutečností, že ono „info“ na začátku slova napovídá, že po nich budou volající chtít nějaké informace, je takový hovor souhrou beznaděje a ztráty veškerých iluzí. Tohoto dojmu jsem nabyla při snaze zjistit základní parametry cestovního pojištění ke kartě – jak dlouho platí, zda je vynaložená částka vratná až v Česku, nebo se o mě pojišťovna postará na místě, a jestli se vztahuje i na sporty, jako je lyžování.
Po hodině a půl naprosté ztráty přesvědčení, že lidé na druhém konci vědí, že pracují v pojišťovně, a třech přepojeních, jsem zjistila, že moje smlouva v databázi neexistuje a že bude nejlepší vyrazit na pobočku. Asi je vám jasné, že pokud se mezi jednotlivými pokusy sehnat byť jediného kompetentního jedince line z přístroje cvrlikání vrabců a krákání havranů, vede jediná přímá linka vašeho myšlení ke vzduchovce, v horším případě brokovnici.
Pleskající listí vás vytáčí do vrtule, kapky vám připadají jako zvuky rozkydávajícího se odporného bláta a mrazivé ticho, jež by se dalo krájet, zafixuje vaše tělo do strnulé pozice kobry čekající na svou příležitost. Klasická hudba se ještě dá nějak přetrpět, pokud se budete snažit upamatovat na hodiny hudební výchovy na základní třídě, kterážto činnost byla obyčejně sama o sobě natolik nezáživná a obavy ze zpěvu před pubertálními spolužáky tak děsivé, že budete ještě rádi za dnešní problémy. Vůbec nejhorší, co vás ale může potkat, je jalová, sterilní a nicneříkající melodie, již nějaký „umělec“ vytvořil na klávesách s možností střídat nástroje a využívat úchylné zvuky. Pak už nezbývá než politovat lidi na druhé straně, již nesou následky hudebního výběru svých marketingových specialistů.
Taková práce u infolinky musí být mnohdy velmi stresující povolání, to uznávám. Ale za to pojištění bych je přivázala ke kůlu mezi hejno slepic, rozvodněný potok, orchestr hrající Osudovou a nějakého nadrženého klávesistu – jen ať ochutnají svou vlastní medicínu.
Najdete i na ELLE.cz
Zpříjemnit volajícímu dlouhou chvíli poslechem své oblíbené písně se snaží mnoho dobrodějů a záměr je to vskutku bohulibý. Občas vám to vyloženě sedne a jsou čísla, jejichž kulturní produkci si vyslechnete pokaždé s novou radostí a chutí. Buďme k sobě ale upřímní! Kolik lidí se vám denně pokouší dovolat? A kolik jich svůj pokus několikrát opakuje? Když se na vás začne pošesté za den valit disko devadesátých let, začnete možná na chvíli myslet na to, co vás vlastně s člověkem na druhé straně drátu spojuje. Pokud je to kamarádka nebo kamarád, můžete ho s jeho hudebním vkusem celkem snadno poslat do háje, případně si napříště už předem vymýšlet rýpavé poznámky. Jestliže se ale jedná o obchodního partnera, klienta nebo nedejbože šéfa, nezbývá než odtáhnout sluchátko od ucha a s trpitelským výrazem vyčkat, dokud se na displeji neobjeví odpočítávání přijatého hovoru.
To ale není zdaleka to nejhorší. Naprosto nejhustší koncentraci debilních melodií a tónů skýtají infolinky. V kombinaci s tím, že mnozí zaměstnanci těchto společností jsou stále znovu překvapováni skutečností, že ono „info“ na začátku slova napovídá, že po nich budou volající chtít nějaké informace, je takový hovor souhrou beznaděje a ztráty veškerých iluzí. Tohoto dojmu jsem nabyla při snaze zjistit základní parametry cestovního pojištění ke kartě – jak dlouho platí, zda je vynaložená částka vratná až v Česku, nebo se o mě pojišťovna postará na místě, a jestli se vztahuje i na sporty, jako je lyžování.
Po hodině a půl naprosté ztráty přesvědčení, že lidé na druhém konci vědí, že pracují v pojišťovně, a třech přepojeních, jsem zjistila, že moje smlouva v databázi neexistuje a že bude nejlepší vyrazit na pobočku. Asi je vám jasné, že pokud se mezi jednotlivými pokusy sehnat byť jediného kompetentního jedince line z přístroje cvrlikání vrabců a krákání havranů, vede jediná přímá linka vašeho myšlení ke vzduchovce, v horším případě brokovnici.
Pleskající listí vás vytáčí do vrtule, kapky vám připadají jako zvuky rozkydávajícího se odporného bláta a mrazivé ticho, jež by se dalo krájet, zafixuje vaše tělo do strnulé pozice kobry čekající na svou příležitost. Klasická hudba se ještě dá nějak přetrpět, pokud se budete snažit upamatovat na hodiny hudební výchovy na základní třídě, kterážto činnost byla obyčejně sama o sobě natolik nezáživná a obavy ze zpěvu před pubertálními spolužáky tak děsivé, že budete ještě rádi za dnešní problémy. Vůbec nejhorší, co vás ale může potkat, je jalová, sterilní a nicneříkající melodie, již nějaký „umělec“ vytvořil na klávesách s možností střídat nástroje a využívat úchylné zvuky. Pak už nezbývá než politovat lidi na druhé straně, již nesou následky hudebního výběru svých marketingových specialistů.
Taková práce u infolinky musí být mnohdy velmi stresující povolání, to uznávám. Ale za to pojištění bych je přivázala ke kůlu mezi hejno slepic, rozvodněný potok, orchestr hrající Osudovou a nějakého nadrženého klávesistu – jen ať ochutnají svou vlastní medicínu.
Najdete i na ELLE.cz
neděle 27. listopadu 2011
Husí sádlo
Můj přítel si dal na dárku z první služební cesty opravdu záležet. Obzvlášť po tom, co jsem mu při návštěvě u mých rodičů vysvětlila, že opravdu nestojím o to, aby mi vozil krychle, kterýmižto mě štědře obdarovával po každém výletu bývalý. „Tohle je krychle z Berlína. Vidíš? Je v ní vyřezaná televizní věž. A tuhle krychli mi přivezl z Míšně,“ strkala jsem mu pod nos kostičku s miniaturním šálkem a talířkem, na němž se krčí plastový pidirohlík. To vše vkusně ‚zakrychlené‘ pod plexisklem. „Nevím, proč mi odevšud vozil krychle. Že ty mi přivezeš nějaký lepší dárek, miláčku,“ zakončila jsem svůj interaktivní partnerský kurz přímou otázkou, jelikož od chlapa se na základě pouhých náznaků nedočkáte nikdy ničeho. „To víš, že jo, ty moje kočičko,“ dozvěděla jsem se a hned jsem si chtivě mnula drápky.
Být skutečná čtyřnohá šelma, jistě by mě s láskou vybraný dárek velmi potěšil. Takhle jsem ale nad kilovým kyblíkem husího sádla jen krčila nos. Zklamání bylo zjevně viditelné, a tak jsem byla za pomoci prezentace vyhledané na internetu poučena o všech blahodárných účincích bělostného pokladu, a jelikož jsem jevila známky nachlazení, bylo mi doporučeno užívat blahodárné many po lžičkách, což jsem tvrdě odmítla.
Když jsem se pak se smíchem svěřovala o svém prvním dárku ze služební cesty kamarádce, uklidnila mě. „Nic si z toho nedělej! Ten můj mi teď zase přivezl jako dárek vepřové koleno. Pořád mi ho ukazoval, jak je boží a jak se na něj těší, a myslel si, že z něj budu mít větší radost. Není nad racionální výživu,“ zakončila sveřepě. A tak zatímco ona a její milý si plnili žaludky masem s hořčicí a křenem, já a můj milý jsme debatovali nad tukem. „No co, když se nějaká vnadná diva polévá ve filmu olivovým olejem, je to strašně vzrušující. Když chci, aby sis namazala prsa husím sádlem, protože máš kašel a je to zdravé, tak ti to připadá nechutné. A přitom to vyjde nastejno,“ hartusil. „To jde asi o tu konzistenci,“ oponovala jsem. Po chvilkové rozepři jsme se usnesli, že nejlepší bude, když si sádlo odnese s sebou domů, tak jako to učinil s velkolepou kefírovací houbou, jejíž přínos civilizaci jsem nedocenila týden předtím.
Proč ale k takovým dialogům vůbec dochází? Asi je to z těch filmů a seriálů. Také máte kdesi hluboko v podvědomí uloženo, že muži svým milovaným kupují dokonalé dary? Obrovské krabice se saténovou mašlí, v nichž se v hromadě hedvábného papíru ukrývají skvostné šaty, které hlavní hrdince sedí nejen typově, ale dokonale kopírují i její postavu. Úžasné kabelky, které mají větší hodnotu než naše měsíční výplata, šperky z limitovaných edic, celý tým kadeřníků a vizážistů, kteří přijdou k vám do bytu a během hodiny z vás vykouzlí princeznu. Místnosti plné květin, vany plné květin, koše plné květin nebo alespoň kýble plné květin… Tyhle filmové lásky jsou rozmazlovány parfémy, krajkovým prádlem, romantickými víkendy, čokoládovými masážemi a originálními dárky přímo na míru, nad nimiž musel nebohý zamilovaný muž sedět celé hodiny, než je domyslel k dokonalosti. Zkrátka nedostávají nic poživatelného, a pokud ano, roztírá nebo rozkládá se to po těle. Jak by to také vypadalo, kdyby Pretty Woman dostala od svého prince na bílém koni červenou řepu? Slzeli byste nad Angelikou rozplývající se nad hovězí svíčkovou nebo nad Carrie Bradshawovou třímající šťastně v rukou mísu se škubánky? Ne! Diamant je přece jen o něco fotogeničtější než kořenová zelenina… A Coco Chanel voní víc než sádlo.
Člověk by si měl ale vážit toho, co dostal, a tak jsem za ten dárek upřímně šťastná. No řekněte? Pořád lepší, než kdyby přivezl živou husu.
Najdete i na ELLE.cz
Být skutečná čtyřnohá šelma, jistě by mě s láskou vybraný dárek velmi potěšil. Takhle jsem ale nad kilovým kyblíkem husího sádla jen krčila nos. Zklamání bylo zjevně viditelné, a tak jsem byla za pomoci prezentace vyhledané na internetu poučena o všech blahodárných účincích bělostného pokladu, a jelikož jsem jevila známky nachlazení, bylo mi doporučeno užívat blahodárné many po lžičkách, což jsem tvrdě odmítla.
Když jsem se pak se smíchem svěřovala o svém prvním dárku ze služební cesty kamarádce, uklidnila mě. „Nic si z toho nedělej! Ten můj mi teď zase přivezl jako dárek vepřové koleno. Pořád mi ho ukazoval, jak je boží a jak se na něj těší, a myslel si, že z něj budu mít větší radost. Není nad racionální výživu,“ zakončila sveřepě. A tak zatímco ona a její milý si plnili žaludky masem s hořčicí a křenem, já a můj milý jsme debatovali nad tukem. „No co, když se nějaká vnadná diva polévá ve filmu olivovým olejem, je to strašně vzrušující. Když chci, aby sis namazala prsa husím sádlem, protože máš kašel a je to zdravé, tak ti to připadá nechutné. A přitom to vyjde nastejno,“ hartusil. „To jde asi o tu konzistenci,“ oponovala jsem. Po chvilkové rozepři jsme se usnesli, že nejlepší bude, když si sádlo odnese s sebou domů, tak jako to učinil s velkolepou kefírovací houbou, jejíž přínos civilizaci jsem nedocenila týden předtím.
Proč ale k takovým dialogům vůbec dochází? Asi je to z těch filmů a seriálů. Také máte kdesi hluboko v podvědomí uloženo, že muži svým milovaným kupují dokonalé dary? Obrovské krabice se saténovou mašlí, v nichž se v hromadě hedvábného papíru ukrývají skvostné šaty, které hlavní hrdince sedí nejen typově, ale dokonale kopírují i její postavu. Úžasné kabelky, které mají větší hodnotu než naše měsíční výplata, šperky z limitovaných edic, celý tým kadeřníků a vizážistů, kteří přijdou k vám do bytu a během hodiny z vás vykouzlí princeznu. Místnosti plné květin, vany plné květin, koše plné květin nebo alespoň kýble plné květin… Tyhle filmové lásky jsou rozmazlovány parfémy, krajkovým prádlem, romantickými víkendy, čokoládovými masážemi a originálními dárky přímo na míru, nad nimiž musel nebohý zamilovaný muž sedět celé hodiny, než je domyslel k dokonalosti. Zkrátka nedostávají nic poživatelného, a pokud ano, roztírá nebo rozkládá se to po těle. Jak by to také vypadalo, kdyby Pretty Woman dostala od svého prince na bílém koni červenou řepu? Slzeli byste nad Angelikou rozplývající se nad hovězí svíčkovou nebo nad Carrie Bradshawovou třímající šťastně v rukou mísu se škubánky? Ne! Diamant je přece jen o něco fotogeničtější než kořenová zelenina… A Coco Chanel voní víc než sádlo.
Člověk by si měl ale vážit toho, co dostal, a tak jsem za ten dárek upřímně šťastná. No řekněte? Pořád lepší, než kdyby přivezl živou husu.
Najdete i na ELLE.cz
čtvrtek 3. listopadu 2011
Satanovo zrcadlo
Stojím v McDonaldu na záchodě a zálibně se pozoruji v zrcadle: „Óóóó, no nééé!“ Vzdychám spokojeně při pohledu na neobvykle štíhlé nohy, pěkně tvarovaný zadek a téměř žádné břicho. Ani ruce nevypadají v tričku s krátkým rukávem marně. Co se to jen se mnou stalo? Ještě před chvílí jsem městem courala jako lehce uondaná, nepříliš upravená turistka a najednou takový obraz. U pultu vůbec nezaváhám a objednávám dvojitou porci. No co? Mám hlad a můžu si to přece dovolit, takhle jsem naposledy vypadala asi tak před pěti lety. Je to ale pocit beztrestně se nacpat a vyrazit do ulic, libuji si v duchu a hned se vrhám k výloze se šaty, na něž bych si jindy automaticky nechala zajít chuť. Jaké to zděšení a překvapení? Já nejsem hubená, jsem úplně stejně tlustá jako ráno. Až teď mi dochází ten šílený podvod – zeštíhlující zrcadlo se ta hrůza jmenuje. „Jen nakrmte svá ochablá ega, vy konzumenti prázdných kalorií. Potom se u nás teprve pořádně vykrmíte,“ směje se mi to velké eM přímo do ksichtu. Zase jedna, co naletěla!
Takové zeštíhlující zrcadlo je věc pěkná, v brdském penzionu, kam jsme s kamarádkami vyrazily na dámskou jízdu, viselo v chodbě také jedno takové. Celkem pravidelně jsme jak mlsní racci kroužily kolem něj a vzájemně si vychvalovaly nově nabyté křivky. Okamžitě jsme se také shodly, že podobný utěšovatel by měl viset v každé zkušební kabince. Prodejci konfekce se totiž z neznámého důvodu rozhodli postupovat metodou přesně opačnou. Žádná útěcha a povzbuzení, ale krutá a ještě horší realita. No řekněte. Kdo stojí o obrovské plochy skla rozmístěné ze všech stran osvícené zářivkou, jež dokáže s jistotou slídícího psa vystopovat každou vadu pleti, vylezlou žilku a svraštělou kůži na zadních dámských pomerančích. Jakožto nepříliš movitá dívka jsem nikdy nechápala, když mi moje zajištěnější kamarádka sdělovala, jak moc nenávidí nakupování oblečení. Teď jí plně rozumím. Obchody s prádlem, svetry, šaty a kalhotami se pro mě staly jakousi luxusní parafrází pekla.
Že přeháním? Je tady vedro a vydýchaný vzduch, člověk, který se přihnal zvenčí oděn do kozaček a kabátu, se okamžitě promění v prýštící pumpu. V kabinkách je to těsné jak v železném kotli a při pohledu na zkoušený model vám začne ve spáncích bublat vřelá krev. Není kam si pověsit věci, a pokud je, devětkrát z deseti případů spadnou.
A je to ještě horší, v Luciferově kotli má člověk alespoň nějaké soukromí. Ale tady? Pcha! Designéři zkušebních kabinek jistě tajně vedou jakousi pokoutní soutěž o nejdebilnější projekt. Dřevěné lítačky evokující vstup do saloonu dokážou stěží zakrýt ta nejintimnější místa – tedy pokud se nedržíte uprostřed, kde jsou vrátka o něco vyšší. Zatahovací závěs z látky tak tvrdé, že by se s ní dal roztloukat štěrk, obvykle zakrývá schovanou osobu asi ze sedmdesáti procent. Zatmavené plexisklo dokonale propouští obrys vaší zápasící postavy… Vůbec nejlepší jsou dveře, ze kterých někdo pro jistotu uřízl vršek i spodek, aby všichni čekající návštěvníci obchodu mohli sledovat, jak jen v ponožkách poskakujete čapím stylem nejprve po jedné a pak po druhé noze, abyste vzápětí někde nad koleny zjistila, že tohle fakt nepůjde, a vztekle sešlapala nemožně malé džíny do země.
A když se náhodou zadaří, zjistíte v odraze tak dokonale ostrém a čistém, že by mohl sloužit jako zvětšovací sklo plastickým chirurgům, kde všude se vyskytla chyba. Kam se na to hrabe peklo, tam alespoň můžete podobné zrůdné vynálezy zamazat mourem. Není divu, že po neúspěšném nákupu zbývá jediná možnost – jít se občerstvit k mekáči, tam si dovedou vážit vašich štíhlých křivek.
Najdete i na ELLE.cz
Takové zeštíhlující zrcadlo je věc pěkná, v brdském penzionu, kam jsme s kamarádkami vyrazily na dámskou jízdu, viselo v chodbě také jedno takové. Celkem pravidelně jsme jak mlsní racci kroužily kolem něj a vzájemně si vychvalovaly nově nabyté křivky. Okamžitě jsme se také shodly, že podobný utěšovatel by měl viset v každé zkušební kabince. Prodejci konfekce se totiž z neznámého důvodu rozhodli postupovat metodou přesně opačnou. Žádná útěcha a povzbuzení, ale krutá a ještě horší realita. No řekněte. Kdo stojí o obrovské plochy skla rozmístěné ze všech stran osvícené zářivkou, jež dokáže s jistotou slídícího psa vystopovat každou vadu pleti, vylezlou žilku a svraštělou kůži na zadních dámských pomerančích. Jakožto nepříliš movitá dívka jsem nikdy nechápala, když mi moje zajištěnější kamarádka sdělovala, jak moc nenávidí nakupování oblečení. Teď jí plně rozumím. Obchody s prádlem, svetry, šaty a kalhotami se pro mě staly jakousi luxusní parafrází pekla.
Že přeháním? Je tady vedro a vydýchaný vzduch, člověk, který se přihnal zvenčí oděn do kozaček a kabátu, se okamžitě promění v prýštící pumpu. V kabinkách je to těsné jak v železném kotli a při pohledu na zkoušený model vám začne ve spáncích bublat vřelá krev. Není kam si pověsit věci, a pokud je, devětkrát z deseti případů spadnou.
A je to ještě horší, v Luciferově kotli má člověk alespoň nějaké soukromí. Ale tady? Pcha! Designéři zkušebních kabinek jistě tajně vedou jakousi pokoutní soutěž o nejdebilnější projekt. Dřevěné lítačky evokující vstup do saloonu dokážou stěží zakrýt ta nejintimnější místa – tedy pokud se nedržíte uprostřed, kde jsou vrátka o něco vyšší. Zatahovací závěs z látky tak tvrdé, že by se s ní dal roztloukat štěrk, obvykle zakrývá schovanou osobu asi ze sedmdesáti procent. Zatmavené plexisklo dokonale propouští obrys vaší zápasící postavy… Vůbec nejlepší jsou dveře, ze kterých někdo pro jistotu uřízl vršek i spodek, aby všichni čekající návštěvníci obchodu mohli sledovat, jak jen v ponožkách poskakujete čapím stylem nejprve po jedné a pak po druhé noze, abyste vzápětí někde nad koleny zjistila, že tohle fakt nepůjde, a vztekle sešlapala nemožně malé džíny do země.
A když se náhodou zadaří, zjistíte v odraze tak dokonale ostrém a čistém, že by mohl sloužit jako zvětšovací sklo plastickým chirurgům, kde všude se vyskytla chyba. Kam se na to hrabe peklo, tam alespoň můžete podobné zrůdné vynálezy zamazat mourem. Není divu, že po neúspěšném nákupu zbývá jediná možnost – jít se občerstvit k mekáči, tam si dovedou vážit vašich štíhlých křivek.
Najdete i na ELLE.cz
Bezmezné štěstí
Bezmezné štěstí. Pravda je, že nás nepostihuje často. Takový ten pocit, kdy vlastně na nic nemyslíte, nic nechcete a nic nepotřebujete, kdy vám všechno připadá krásné a potěšující. Chtěla jsem napsat bezchybné, ale tak to není, mám na mysli ty chvíle naprostého smíření, kdy i ty chybné věci jsou najednou milé a správné. Postihlo mě to v sobotu, když jsem v obchoďáku zjistila, že mají červený košík s kolečky a vysunovací ručičkou, takže nemusíte složitě manévrovat s neforemným vozíkem, ani vláčet několikakilový nákup v ruce. Okamžitě jsem si začala připadat jako sexy, úspěšná a naprosto bezstarostná mladá žena.
Taková, která se v uličkách pohybuje rychlým pružným krokem, nehrbí se půl hodiny nad rajskými protlaky, aby porovnala poměr cena–objem, ale sebevědomě sází do koše vše, co potřebuje. Nikde neztrácí čas a popletené, upachtěné hospodyně odstrkuje suverénním: „S dovolením!“ Když jsem pak v akci objevila balík toaleťáku s obrázkem veverky, dosáhla jsem naprosté šťastné extáze.
U pokladny jsem zašvitořila na nemluvně v kočárku, ověsila se taškami, narvala hajzlpapír do podpaží a neztrácejíc rytmus vlny štěstí, vyrazila jsem kupředu. Děti ke mně napřahovaly ruce, otcové se obdivně otáčeli, důchodkyně spiklenecky mrkaly, jako bych byla jejich nejoblíbenější vnučka, a matky nepatrně ohrnovaly horní ret a nenávistně vrčely. A pak… se mě respondentka zeptala, zda bych měla minutku na vyplnění dotazníku, a já nadšeně souhlasila.
Za deset minut jsem zjistila, že dotazník se skládá z šesti hustě potištěných listů, za dvacet minut jsem položila na zem tašky a toaleťák, za třicet minut jsem se začala ptát, kdy už bude konec, a za čtyřicet minut jsem odcházela jako umolousaná rozcuchaná podivínka s neladícími šaty, dvoukilovým pytlem brambor, dvěma těžkými, trhajícími se igelitkami a infantilním třívrstvým papírem. Kouzlo bylo v háji.
Bezmezné štěstí je velmi vratká, křehká a rozporuplná věc. Na jednu stranu vás činí přímo nadlidskými tvory, na druhou otevírá jindy nepropustný kryt všem osobám, které se rozhodly na vaší momentální slabosti parazitovat. V takových chvílích se účastníte průzkumů trhu a necháte se kvůli nim klidně zavézt o dva bloky dál. Jako šílení nakupujete oplzlé plyšáky od podivných existencí a jasným feťákům dáváte poslední stovku z peněženky. Tento stav si v ničem nezadá s naprostým zoufalstvím. Nevěříte?
Mám teorii, že do tří hodin po rozchodu uzavře 75 % postižených nějakou smlouvu, změní mobilního operátora, vyplní dotazník, poskytne svá osobní data, zakoupí zaručeně pravý parfém, stane se doživotním členem Greenpeace, odnese si domů Strážnou věž nebo alespoň rozdá víc peněz, než by si mohl dovolit.
Je to vlastně trochu smutné, že jakmile se čas od času rozhodnete světu ukázat to nejniternější, okamžitě po vás někdo skočí jak po smyslů zbavené myši. Jako by všichni dealeři, zástupci, prodejci, věřící a ochranáři přírody navštěvovali stejný kurz. Předpokládám, že se jmenuje „Uštvi je“, „Zatni dráp“ nebo „Jak využít slabost“.
Navrhuji infiltrovat se do podobných seminářů a hatit činnost nepřátel přímo a zevnitř, pokud se to nepovede, nezbývá, než se ve chvílích bezmezného štěstí či zoufalství izolovat od světa. Jiná možnost není, tedy pokud se nechcete smířit s novým náboženstvím, podporou maniaků, kteří se vaším jménem zavěsí na kůrovcem sežraný strom, nebo s používáním několika mobilů najednou a parfémem s odpornou vůní. I když je pravda, že i tyto oběti za několik chvil bezbranné čistoty duše stojí. Doufám, že by s tím souhlasil i můj přítel, který nemaje klíče, stál půl hodiny před domem a čekal, až jisté slečně vysvětlím, jak příjemně se mi v jejich centru nakupovalo.
Najdete i na ELLE.cz
Taková, která se v uličkách pohybuje rychlým pružným krokem, nehrbí se půl hodiny nad rajskými protlaky, aby porovnala poměr cena–objem, ale sebevědomě sází do koše vše, co potřebuje. Nikde neztrácí čas a popletené, upachtěné hospodyně odstrkuje suverénním: „S dovolením!“ Když jsem pak v akci objevila balík toaleťáku s obrázkem veverky, dosáhla jsem naprosté šťastné extáze.
U pokladny jsem zašvitořila na nemluvně v kočárku, ověsila se taškami, narvala hajzlpapír do podpaží a neztrácejíc rytmus vlny štěstí, vyrazila jsem kupředu. Děti ke mně napřahovaly ruce, otcové se obdivně otáčeli, důchodkyně spiklenecky mrkaly, jako bych byla jejich nejoblíbenější vnučka, a matky nepatrně ohrnovaly horní ret a nenávistně vrčely. A pak… se mě respondentka zeptala, zda bych měla minutku na vyplnění dotazníku, a já nadšeně souhlasila.
Za deset minut jsem zjistila, že dotazník se skládá z šesti hustě potištěných listů, za dvacet minut jsem položila na zem tašky a toaleťák, za třicet minut jsem se začala ptát, kdy už bude konec, a za čtyřicet minut jsem odcházela jako umolousaná rozcuchaná podivínka s neladícími šaty, dvoukilovým pytlem brambor, dvěma těžkými, trhajícími se igelitkami a infantilním třívrstvým papírem. Kouzlo bylo v háji.
Bezmezné štěstí je velmi vratká, křehká a rozporuplná věc. Na jednu stranu vás činí přímo nadlidskými tvory, na druhou otevírá jindy nepropustný kryt všem osobám, které se rozhodly na vaší momentální slabosti parazitovat. V takových chvílích se účastníte průzkumů trhu a necháte se kvůli nim klidně zavézt o dva bloky dál. Jako šílení nakupujete oplzlé plyšáky od podivných existencí a jasným feťákům dáváte poslední stovku z peněženky. Tento stav si v ničem nezadá s naprostým zoufalstvím. Nevěříte?
Mám teorii, že do tří hodin po rozchodu uzavře 75 % postižených nějakou smlouvu, změní mobilního operátora, vyplní dotazník, poskytne svá osobní data, zakoupí zaručeně pravý parfém, stane se doživotním členem Greenpeace, odnese si domů Strážnou věž nebo alespoň rozdá víc peněz, než by si mohl dovolit.
Je to vlastně trochu smutné, že jakmile se čas od času rozhodnete světu ukázat to nejniternější, okamžitě po vás někdo skočí jak po smyslů zbavené myši. Jako by všichni dealeři, zástupci, prodejci, věřící a ochranáři přírody navštěvovali stejný kurz. Předpokládám, že se jmenuje „Uštvi je“, „Zatni dráp“ nebo „Jak využít slabost“.
Navrhuji infiltrovat se do podobných seminářů a hatit činnost nepřátel přímo a zevnitř, pokud se to nepovede, nezbývá, než se ve chvílích bezmezného štěstí či zoufalství izolovat od světa. Jiná možnost není, tedy pokud se nechcete smířit s novým náboženstvím, podporou maniaků, kteří se vaším jménem zavěsí na kůrovcem sežraný strom, nebo s používáním několika mobilů najednou a parfémem s odpornou vůní. I když je pravda, že i tyto oběti za několik chvil bezbranné čistoty duše stojí. Doufám, že by s tím souhlasil i můj přítel, který nemaje klíče, stál půl hodiny před domem a čekal, až jisté slečně vysvětlím, jak příjemně se mi v jejich centru nakupovalo.
Najdete i na ELLE.cz
čtvrtek 20. října 2011
Bezvěké období
„Ne, Erice je dvacet tři!“ „Prosím tě, co mi tady budeš vykládat? Erice je dvacet čtyři, to by musela jít do školy v pěti, je o rok mladší než já.“ „Já jsem si jistá, že ségře je dvacet tři.“ Tento rozhovor pokračoval následujících pět minut, proběhlo vyjmenovávání spolužáků, počítání podle ročníku a přetahování o to, kdo to musí vědět líp. Spor byl zakončen překvapivým závěrem jedné z dívčin, jež hádku zaníceně vedla. „No jo, vždyť mně je vlastně dvacet čtyři. Co bys po mně chtěla při pondělku.“
Také už se vám někdy stalo, že byste se upřímně podivili nad svým věkem? Také pravidelně zapomínáte na jubilea svých blízkých a nejmilejších a oni na ta vaše? Také vždy trapně zmlknete, když se vás někdo zeptá, kolik je vašim rodičům a prarodičům? Když jsem zkroušeně seděla na policejní stanici, po tom, co mi nějaký dobrák ulehčil o peněženku a mobil, cítila jsem se jako pitomec. Když se ale pan major zeptal na datum a ročník narození rodičů, cítila jsem se přímo jako do bláta zašlapaný odpadek společnosti.
U mamky jsem alespoň zvládla datum a šachovala jen s ročníkem. To u taťky jsem byla schopná identifikovat pouze měsíc – březen. Rok a den mi byl bohužel cizí jak vegetariánské pokrmy hárekrišnovců bez spodního prádla. „To si snad děláte srandu, no to se styďte,“ zahřímala vcelku zbytečně ruka zákona. Akt stydění totiž již dávno probíhal a to velmi intenzivně. Poté, co mě strážník předtím donutil vepsat do zprávy titul – „Když už ho máte!“ –, vypadal nyní, že mi jej s velkou pompou přetře černým liháčem, abych pak po zbytek života putovala policejními šuplíky jako odtitulovaný idiot, který se nechal okrást a ještě k tomu nevěděl, kdy se narodili jeho rodiče.
Tato neschopnost se patrně dědí, což dokládá fakt, že když jsem měla narozeniny, přišla mi od taťky SMS. „Hurá,“ říkám si, „taťka si na mě vzpomněl.“ Místo ovací šťastného dne mého narození jsem ale na displeji četla: „Ahoj, Baru, jak se mas? Ja dobre, sekal jsem jetel. Ozvi se, tata!“ Ještě před deseti lety by mi to bylo upřímně líto. Ale dnes? Musím uznat, že mě toto agrosdělení víc než pobavilo. Už jsem totiž také několikrát zapomněla na svůj věk. Asi je to tím, že už pro mě není tak důležitý.
Teď už nemusím řešit, kdy se můžu beztrestně vypravit na diskotéku nebo kdy mi v baru nalijí dvojku. Po tom, co jsem dodělala maturitu, oddychla jsem si, že první povinnost je splněna, a že kdyby mi snad bylo nějak znemožněno studovat, nebude už to takový problém. Jenže jakmile mě přijali na vysokou školu, ukázalo se, že ani další roky by se neměla stát nějaká nenadálá – především rodičovská situace – a nervy s řešením současného stavu a věku pokračovaly. „Uf,“ oddechla jsem si, držíc v rukách desky s diplomem. „Tak teď už by to nebyl zas takový průšvih,“ usmála jsem se na těhotnou spolužačku z vedlejšího oboru, jež zřejmě k tématu přistupovala hodně podobně. Ale… přišlo navazující studium a další hlídání času a věku, dokud jsem jako vítězný olympijský plamen potvrzující mou mravní čistotu, odhodlanost a zodpovědnost netřímala v rukách rouru potvrzující mé magisterské vzdělání. A najednou to začalo být jedno. Mám splněno, a pokud se něco přihodí, mám na to věk. Je to tak strašně jedno, že si dokonce ani nemusím pamatovat, kolik je mi let. Stejně jako slečna z autobusu, která má teplé místo v bance (mluvila hodně a dlouho).
Předpokládám, že tento slastný čas nevědomí je silně dočasný a skončí zhruba v době, kdy si v nějakém článku opět přečtu, jak s každým naskakujícím rokem ubývá procentuální šance na otěhotnění. S tím, jak se mi kolem očí začnou objevovat vrásky a z většiny bezdětných známých se stanou známí dětní. A pak už se bude namísto po letech počítat po dnech, protože dětské dny jsou daleko vzácnější než dny dospělé. A možná s tímto rozdrobením času konečně nastane chvíle, kdy si zapamatuji jubilea svých nejbližších – a pak to budu já, kdo bude na policejní stanici zdrojem bezmezné ostudy mého syna či dcery.
Najdete i na ELLE.cz
Také už se vám někdy stalo, že byste se upřímně podivili nad svým věkem? Také pravidelně zapomínáte na jubilea svých blízkých a nejmilejších a oni na ta vaše? Také vždy trapně zmlknete, když se vás někdo zeptá, kolik je vašim rodičům a prarodičům? Když jsem zkroušeně seděla na policejní stanici, po tom, co mi nějaký dobrák ulehčil o peněženku a mobil, cítila jsem se jako pitomec. Když se ale pan major zeptal na datum a ročník narození rodičů, cítila jsem se přímo jako do bláta zašlapaný odpadek společnosti.
U mamky jsem alespoň zvládla datum a šachovala jen s ročníkem. To u taťky jsem byla schopná identifikovat pouze měsíc – březen. Rok a den mi byl bohužel cizí jak vegetariánské pokrmy hárekrišnovců bez spodního prádla. „To si snad děláte srandu, no to se styďte,“ zahřímala vcelku zbytečně ruka zákona. Akt stydění totiž již dávno probíhal a to velmi intenzivně. Poté, co mě strážník předtím donutil vepsat do zprávy titul – „Když už ho máte!“ –, vypadal nyní, že mi jej s velkou pompou přetře černým liháčem, abych pak po zbytek života putovala policejními šuplíky jako odtitulovaný idiot, který se nechal okrást a ještě k tomu nevěděl, kdy se narodili jeho rodiče.
Tato neschopnost se patrně dědí, což dokládá fakt, že když jsem měla narozeniny, přišla mi od taťky SMS. „Hurá,“ říkám si, „taťka si na mě vzpomněl.“ Místo ovací šťastného dne mého narození jsem ale na displeji četla: „Ahoj, Baru, jak se mas? Ja dobre, sekal jsem jetel. Ozvi se, tata!“ Ještě před deseti lety by mi to bylo upřímně líto. Ale dnes? Musím uznat, že mě toto agrosdělení víc než pobavilo. Už jsem totiž také několikrát zapomněla na svůj věk. Asi je to tím, že už pro mě není tak důležitý.
Teď už nemusím řešit, kdy se můžu beztrestně vypravit na diskotéku nebo kdy mi v baru nalijí dvojku. Po tom, co jsem dodělala maturitu, oddychla jsem si, že první povinnost je splněna, a že kdyby mi snad bylo nějak znemožněno studovat, nebude už to takový problém. Jenže jakmile mě přijali na vysokou školu, ukázalo se, že ani další roky by se neměla stát nějaká nenadálá – především rodičovská situace – a nervy s řešením současného stavu a věku pokračovaly. „Uf,“ oddechla jsem si, držíc v rukách desky s diplomem. „Tak teď už by to nebyl zas takový průšvih,“ usmála jsem se na těhotnou spolužačku z vedlejšího oboru, jež zřejmě k tématu přistupovala hodně podobně. Ale… přišlo navazující studium a další hlídání času a věku, dokud jsem jako vítězný olympijský plamen potvrzující mou mravní čistotu, odhodlanost a zodpovědnost netřímala v rukách rouru potvrzující mé magisterské vzdělání. A najednou to začalo být jedno. Mám splněno, a pokud se něco přihodí, mám na to věk. Je to tak strašně jedno, že si dokonce ani nemusím pamatovat, kolik je mi let. Stejně jako slečna z autobusu, která má teplé místo v bance (mluvila hodně a dlouho).
Předpokládám, že tento slastný čas nevědomí je silně dočasný a skončí zhruba v době, kdy si v nějakém článku opět přečtu, jak s každým naskakujícím rokem ubývá procentuální šance na otěhotnění. S tím, jak se mi kolem očí začnou objevovat vrásky a z většiny bezdětných známých se stanou známí dětní. A pak už se bude namísto po letech počítat po dnech, protože dětské dny jsou daleko vzácnější než dny dospělé. A možná s tímto rozdrobením času konečně nastane chvíle, kdy si zapamatuji jubilea svých nejbližších – a pak to budu já, kdo bude na policejní stanici zdrojem bezmezné ostudy mého syna či dcery.
Najdete i na ELLE.cz
středa 19. října 2011
Svatební ťapky
„No počkej, takhle to nejde, na svatbu musíš mít boty, ve kterých budeš pořádně trpět,“ vysvětluji mladší sestře, že odění, a především obutí na jakoukoli slavností událost má jasná pravidla. „To tedy nevím proč? Ty baleríny se k tomu hodí, a navíc mě nebudou bolet nohy,“ hájí svou volbu zlatých umělohmotných ťapek z recyklovaného materiálu, ve kterých proběhala celé léto.
Myslím na ni celý následující den, obzvlášť když na svých jehličkách klapu po kočičích hlavách táhnouc ukrutný náklad do úschovny, protože na svatbu přece nemůžete přijít s nějakým objemnějším zavazadlem. Proč? Protože je to moc praktické a ukazuje to na obvyklý nudný život, kdy člověk musí po svatbě zpátky domů a ví, že… …se bude muset převléct, protože ve společenských šatečkách by zmrznul…si ve vlaku bude chtít číst…veze domů sklenice od okurek, které slíbil babičce…veze s sebou notebook, protože ještě musí dodělat něco do práce…koupil sousedovic Mirečkovi draka, protože má zítra narozeniny…a ještě táhne běžnou výbavu typu prášky na bolavou hlavu, nabíječku, šminky, doklady, tři časopisy, žvýkačky, vodu, deštník, sluneční brýle a směsku drobných věcí na dně čítající omačkané vizitky, několik letáků, německou gramatiku, sponku, náramek a pár vybitých baterek.
Aby mladší sourozenkyně pochopila, jak nesnadné je zúčastnit se tak významného životního kroku – byť cizí osoby –, poučuji ji také o tom, že už den před svatbou by vám mělo být preventivně zle z nervozity a den po ní pořádně špatně ze snědeného jídla a pití. Že během svatby se budete muset dojmout a přemýšlet o svých nevydařených vztazích a mizerně zvoleném životním postoji. A že všichni budou jen lítat, vyšilovat, vše bude přeorganizované a nikdo nebude z ničeho nic mít. Děti budou v nejméně vhodný okamžik křičet, vám musí nutně již během cesty rupnout punčocháče, tramvaje nepojedou, někdo se ztratí, na něco se zapomene a pro někoho dalšího přijede záchranka.
„Ty si tu svatbu tedy umíš užít,“ komentuje mé blábolení. „Nechtěla bych vidět, jaké hrůzy by se ti musely stát, kdyby ses měla vdávat ty,“ směje se. Má pravdu, nevím, čím to je, ale všechny podobné události mám spojené s řadou obětí. Nu co? Co mi to udělá, když si v tak slavnostní okamžik sedřu paty do krve, jen abych dokázala, že závažnost události jsem ochotna vykoupit vlastním tělem, jen abych vypadala co nejslavnostněji. Stejně jako jsem nemohla došlápnout na chodidla po maturitním plese, předávání diplomů nebo prodloužené v tanečních. Už si ani nedovedu představit, že by to mohlo být jinak, a připadá mi zcela přirozené, že nevěsta se na schodech pohybuje píďalčím přísunem, jelikož ji boty dřou tak neuvěřitelně, že nemůže udělat krok.
Šťastná novomanželka vypadá prostě nádherně, je hubenější než obvykle, úžasně nalíčená, s perfektně padnoucími šaty a romantickým účesem. Jediné, co mě udivuje, je, že celou dobu hledí jaksi skrze hosty. Míjí očima gratulující, nevnímá ženicha, rodiče ani kněze, ale jako správná nevěsta sleduje všechno a všechny, vidí nedostatky, prohřešky, nevhodnosti a nedokonalosti ještě dřív, než nastanou, občas mávne rukou na někoho, kdo měl v téhle chvíli něco zařídit, ale váhá, opozdil se nebo zapomněl. Koordinuje, kontroluje, opravuje.
Najednou do kostela vbíhá žena s dítětem uvázaným kolem pasu a uprostřed vší té slavnostní dokonalosti se hrne středem přímo k mikrofonu, zastaví se a jako malá holčička se rozesměje třpytivým hlasem, až se jí z očí řinou slzy rovnou na hlavu nedávno narozené dcery. Po chvilce se uklidní a zazpívá ledově čistým sopránem prolínajícím se s varhanami píseň pro novomanžele. Má na sobě zrovna takové gumové placky jako moje sestra, prouhaté punčocháče a tříčtvrteční šedivou sukni. Vypadá, jako by právě dorazila z vycházky v parku. Procítí poslední tón, pohladí miminko spící na břiše a zase odejde. A ukáže mi tak ten nejhezčí důkaz toho, že „den D“ nemusí být jen všestranné napětí a slavnostní škrobenost, ale i úplně jednoduchý akt pohody a lásky. Jen nevím, jak zařídit, aby tak vypadala i má svatba – nejspíš budu hned u dveří rozdávat ty recyklované ťapky.
Najdete i na ELLE.cz
Myslím na ni celý následující den, obzvlášť když na svých jehličkách klapu po kočičích hlavách táhnouc ukrutný náklad do úschovny, protože na svatbu přece nemůžete přijít s nějakým objemnějším zavazadlem. Proč? Protože je to moc praktické a ukazuje to na obvyklý nudný život, kdy člověk musí po svatbě zpátky domů a ví, že… …se bude muset převléct, protože ve společenských šatečkách by zmrznul…si ve vlaku bude chtít číst…veze domů sklenice od okurek, které slíbil babičce…veze s sebou notebook, protože ještě musí dodělat něco do práce…koupil sousedovic Mirečkovi draka, protože má zítra narozeniny…a ještě táhne běžnou výbavu typu prášky na bolavou hlavu, nabíječku, šminky, doklady, tři časopisy, žvýkačky, vodu, deštník, sluneční brýle a směsku drobných věcí na dně čítající omačkané vizitky, několik letáků, německou gramatiku, sponku, náramek a pár vybitých baterek.
Aby mladší sourozenkyně pochopila, jak nesnadné je zúčastnit se tak významného životního kroku – byť cizí osoby –, poučuji ji také o tom, že už den před svatbou by vám mělo být preventivně zle z nervozity a den po ní pořádně špatně ze snědeného jídla a pití. Že během svatby se budete muset dojmout a přemýšlet o svých nevydařených vztazích a mizerně zvoleném životním postoji. A že všichni budou jen lítat, vyšilovat, vše bude přeorganizované a nikdo nebude z ničeho nic mít. Děti budou v nejméně vhodný okamžik křičet, vám musí nutně již během cesty rupnout punčocháče, tramvaje nepojedou, někdo se ztratí, na něco se zapomene a pro někoho dalšího přijede záchranka.
„Ty si tu svatbu tedy umíš užít,“ komentuje mé blábolení. „Nechtěla bych vidět, jaké hrůzy by se ti musely stát, kdyby ses měla vdávat ty,“ směje se. Má pravdu, nevím, čím to je, ale všechny podobné události mám spojené s řadou obětí. Nu co? Co mi to udělá, když si v tak slavnostní okamžik sedřu paty do krve, jen abych dokázala, že závažnost události jsem ochotna vykoupit vlastním tělem, jen abych vypadala co nejslavnostněji. Stejně jako jsem nemohla došlápnout na chodidla po maturitním plese, předávání diplomů nebo prodloužené v tanečních. Už si ani nedovedu představit, že by to mohlo být jinak, a připadá mi zcela přirozené, že nevěsta se na schodech pohybuje píďalčím přísunem, jelikož ji boty dřou tak neuvěřitelně, že nemůže udělat krok.
Šťastná novomanželka vypadá prostě nádherně, je hubenější než obvykle, úžasně nalíčená, s perfektně padnoucími šaty a romantickým účesem. Jediné, co mě udivuje, je, že celou dobu hledí jaksi skrze hosty. Míjí očima gratulující, nevnímá ženicha, rodiče ani kněze, ale jako správná nevěsta sleduje všechno a všechny, vidí nedostatky, prohřešky, nevhodnosti a nedokonalosti ještě dřív, než nastanou, občas mávne rukou na někoho, kdo měl v téhle chvíli něco zařídit, ale váhá, opozdil se nebo zapomněl. Koordinuje, kontroluje, opravuje.
Najednou do kostela vbíhá žena s dítětem uvázaným kolem pasu a uprostřed vší té slavnostní dokonalosti se hrne středem přímo k mikrofonu, zastaví se a jako malá holčička se rozesměje třpytivým hlasem, až se jí z očí řinou slzy rovnou na hlavu nedávno narozené dcery. Po chvilce se uklidní a zazpívá ledově čistým sopránem prolínajícím se s varhanami píseň pro novomanžele. Má na sobě zrovna takové gumové placky jako moje sestra, prouhaté punčocháče a tříčtvrteční šedivou sukni. Vypadá, jako by právě dorazila z vycházky v parku. Procítí poslední tón, pohladí miminko spící na břiše a zase odejde. A ukáže mi tak ten nejhezčí důkaz toho, že „den D“ nemusí být jen všestranné napětí a slavnostní škrobenost, ale i úplně jednoduchý akt pohody a lásky. Jen nevím, jak zařídit, aby tak vypadala i má svatba – nejspíš budu hned u dveří rozdávat ty recyklované ťapky.
Najdete i na ELLE.cz
čtvrtek 6. října 2011
Opuštěná špička
Jistě jste někdy četli charakteristiku svého znamení zvěrokruhu, takže víte například, že „potřebujete být opečováváni jako vzácná váza“, že „málokdo dokáže ocenit vůni čerstvě posečené trávy jako vy“ nebo že „se nemůžete jen tak opít, protože nad sebou nikdy neztrácíte kontrolu“. Případně nějakou další stěžejní informaci odhalující vaše charakterové rysy. Nikdy mi nebylo příliš jasné, proč každá charakteristika znamení Panny, v němž jsem se narodila, nešetří pojmy jako pořádkumilovnost, preciznost, puntičkářství…
Kdyby se milý astrolog či astroložka vydali do mého bytu, jistě by si rozmysleli, jaký obraz o osobách tohoto znamení veřejnosti předkládají. Plochu, na kterou by si rozložili své mapy a kyvadélka, by hledali jen těžko, a sledovat hvězdy při zavřeném oknu by z důvodu šedého mračna na skle bylo také prakticky nemožné. „Tak co, ještě si myslíte, že jsem až přehnaně čistotná a rýpavá?“ křičela bych na ně vesele, ukazujíc na zapatlané zrcadlo a všudypřítomné kopičky včerejšího oblečení, rozsypaný pudr na pračce a nedojedený toust na kuchyňské lince. Můj příbytek je totiž hmatatelným důkazem toho, že astrologové jsou vedle jak ta jedle.
Bohužel však existuje vlastnost, jež mě vrací přímo do spárů okultních věd. Jsem totiž naprosto puntičkářská, precizní a pořádkumilovná, jakmile se jedná o stravovací návyky. Dokonce bych si troufla tvrdit, že se proměňuji v jakousi kombinaci velitelky SS a drzého opičáka, který kontroluje, co v popelnicích zanechali turisté. Co ve mně tyto odporné vlastnosti vyvolává? Špička rohlíku. Nevím, jak to máte vy, a po pravdě tak trochu doufám, že nejsem na světě jediná. Ale špička rohlíku, která zbude na vymeteném talíři, mě dokáže vytočit do vrtule. No řekněte, když už do sebe někdo, obvykle zástupce mužské říše, dokáže nacpat hluboký talíř plný buřtguláše a k němu zakousnout tři křupavé rohlíčky, zabilo by ho, kdyby spolkl tu poslední špičku?
Když jsem viděla svého přítele konajícího tento ukrutný prohřešek proti přírodě, který mě přivádí do stavu hysterie a vede mé ploché myšlenky až k africkým sirotkům, okamžitě jsem nastoupila s pohoršeným výrazem a nekonečně se opakujícím kruhem silných argumentů. Pravda, ten kruh tvoří přesně dvě vysvětlení. Prvním je věta: „Stalo by se ti něco, kdybys spolkl i tu poslední špičku?“ Ta má návodnou otázkou upozornit viníka na absurditu jeho jednání a já dobrovolně uznávám, že se nejedná ani tak o argument, ale typický pokus vycházející ze samého nitra naivní ženské říše, která čeká, že to provinilci dojde samo. Jakmile se tak nestane, přichází trumf číslo dvě: „Vždyť toho za den spráskáš kila, tak mi neříkej, že už nemáš prostor na jednu špičku!“ S těmito dvěma větami vydržím několik hodin a jsem schopna se k události vracet i po dnech, ba až týdnech. Zasažený mezitím potí nesmysly jako: „Vždyť ta špička má hodnotu asi jeden halíř. Proč ti na takové pitomosti tolik záleží? Vždyť já to po sobě uklidím. Můžeme ji schovat a někdy jít krmit labutě. Prostě už mi nezbyla omáčka.“ A mnoho dalších naprosto scestných prohlášení, která ani nemá smysl uvádět.
Nechápe zkrátka, že tady jde o princip, a ne o ekologii nebo spořivost. Nerozumí tomu, že kdyby nechal na talíři půlku lososa, protože už nemůže, crème brûlée, protože mu nechutná, nebo kaviár, protože smrdí, tak ani neceknu. Nedávno jsem po jedné takové partnerské hádce vyrazila druhý den na očistný a uklidňující chlebíček za odměnu, který mi nebudou kazit protivné stravovací návyky nemožných chlapů. Když jsem se pak postavila ke stolku a jala se hýčkat sama sebe, všimla jsem si muže, který si labužnicky užíval svých třicet deka pochoutkového salátu a tři rohlíky k tomu. Ne, nemusím vám jistě vykládat, jak to dopadlo a že osiřelá špička rohlíku na talíři mě doteď straší ve snech.
Tak nevím… může za to mé šílené puntičkářství, které předurčilo už mé narození? A nebo se pravidelně setkávám s lidmi, jejichž osobní charakteristiku podle horoskopu zdobí věta „jste povahy mírné, citlivé, zálibu nacházíte v četbě románů a neexistuje talíř, na kterém byste nezanechali špičku od rohlíku“? Pokud jste se s tím někdy setkali, neprodleně se mi ozvěte na e-mail: neuroticka@panna.com. Do předmětu stačí napsat postižené znamení. Okamžitě s lidmi zrozenými v tomto datu přeruším veškeré kontakty.
Najdete i na ELLE.cz
Kdyby se milý astrolog či astroložka vydali do mého bytu, jistě by si rozmysleli, jaký obraz o osobách tohoto znamení veřejnosti předkládají. Plochu, na kterou by si rozložili své mapy a kyvadélka, by hledali jen těžko, a sledovat hvězdy při zavřeném oknu by z důvodu šedého mračna na skle bylo také prakticky nemožné. „Tak co, ještě si myslíte, že jsem až přehnaně čistotná a rýpavá?“ křičela bych na ně vesele, ukazujíc na zapatlané zrcadlo a všudypřítomné kopičky včerejšího oblečení, rozsypaný pudr na pračce a nedojedený toust na kuchyňské lince. Můj příbytek je totiž hmatatelným důkazem toho, že astrologové jsou vedle jak ta jedle.
Bohužel však existuje vlastnost, jež mě vrací přímo do spárů okultních věd. Jsem totiž naprosto puntičkářská, precizní a pořádkumilovná, jakmile se jedná o stravovací návyky. Dokonce bych si troufla tvrdit, že se proměňuji v jakousi kombinaci velitelky SS a drzého opičáka, který kontroluje, co v popelnicích zanechali turisté. Co ve mně tyto odporné vlastnosti vyvolává? Špička rohlíku. Nevím, jak to máte vy, a po pravdě tak trochu doufám, že nejsem na světě jediná. Ale špička rohlíku, která zbude na vymeteném talíři, mě dokáže vytočit do vrtule. No řekněte, když už do sebe někdo, obvykle zástupce mužské říše, dokáže nacpat hluboký talíř plný buřtguláše a k němu zakousnout tři křupavé rohlíčky, zabilo by ho, kdyby spolkl tu poslední špičku?
Když jsem viděla svého přítele konajícího tento ukrutný prohřešek proti přírodě, který mě přivádí do stavu hysterie a vede mé ploché myšlenky až k africkým sirotkům, okamžitě jsem nastoupila s pohoršeným výrazem a nekonečně se opakujícím kruhem silných argumentů. Pravda, ten kruh tvoří přesně dvě vysvětlení. Prvním je věta: „Stalo by se ti něco, kdybys spolkl i tu poslední špičku?“ Ta má návodnou otázkou upozornit viníka na absurditu jeho jednání a já dobrovolně uznávám, že se nejedná ani tak o argument, ale typický pokus vycházející ze samého nitra naivní ženské říše, která čeká, že to provinilci dojde samo. Jakmile se tak nestane, přichází trumf číslo dvě: „Vždyť toho za den spráskáš kila, tak mi neříkej, že už nemáš prostor na jednu špičku!“ S těmito dvěma větami vydržím několik hodin a jsem schopna se k události vracet i po dnech, ba až týdnech. Zasažený mezitím potí nesmysly jako: „Vždyť ta špička má hodnotu asi jeden halíř. Proč ti na takové pitomosti tolik záleží? Vždyť já to po sobě uklidím. Můžeme ji schovat a někdy jít krmit labutě. Prostě už mi nezbyla omáčka.“ A mnoho dalších naprosto scestných prohlášení, která ani nemá smysl uvádět.
Nechápe zkrátka, že tady jde o princip, a ne o ekologii nebo spořivost. Nerozumí tomu, že kdyby nechal na talíři půlku lososa, protože už nemůže, crème brûlée, protože mu nechutná, nebo kaviár, protože smrdí, tak ani neceknu. Nedávno jsem po jedné takové partnerské hádce vyrazila druhý den na očistný a uklidňující chlebíček za odměnu, který mi nebudou kazit protivné stravovací návyky nemožných chlapů. Když jsem se pak postavila ke stolku a jala se hýčkat sama sebe, všimla jsem si muže, který si labužnicky užíval svých třicet deka pochoutkového salátu a tři rohlíky k tomu. Ne, nemusím vám jistě vykládat, jak to dopadlo a že osiřelá špička rohlíku na talíři mě doteď straší ve snech.
Tak nevím… může za to mé šílené puntičkářství, které předurčilo už mé narození? A nebo se pravidelně setkávám s lidmi, jejichž osobní charakteristiku podle horoskopu zdobí věta „jste povahy mírné, citlivé, zálibu nacházíte v četbě románů a neexistuje talíř, na kterém byste nezanechali špičku od rohlíku“? Pokud jste se s tím někdy setkali, neprodleně se mi ozvěte na e-mail: neuroticka@panna.com. Do předmětu stačí napsat postižené znamení. Okamžitě s lidmi zrozenými v tomto datu přeruším veškeré kontakty.
Najdete i na ELLE.cz
úterý 4. října 2011
Zase rostou
Rostou! Stávají se každodenním předmětem rozprav s přáteli, sousedy a příbuzenstvem. Jsou důvodem, proč v neděli uléháte v půl druhé ráno s rozlámaným tělem a slastným pocitem, že jste udělali dobře. Těší nás, uchvacují, nutí nás zvednout se z gauče a rozběhnout se na čerstvý vzduch. A také nás dokážou pěkně otrávit. Ne, teď nemluvím o dětech! Mám na mysli sametové kloboučky suchohřibů, baculaté praváky, červy prolezlé masáky, elegantní bedly, krajkové kotrče a rozmarné, neodolatelně krásné muchomůrky.
Houby jsou pro Čechy jakýmsi zvláštním pojivem. Je úplně jedno, kolik vám je, kde pracujete, jste-li žena či muž, jakou stranu volíte a jestli máte doma pudla nebo psa baskervillského. Dokonce ani nezáleží na tom, jestli voňavé plody Krakonošovy zahrádky vůbec jíte. Jakmile pánbůh dopustí a podhoubí spustí, začnou noviny informovat o tom, co našel pan Karel na Kladensku a paní Božena na Českolipsku a lesy se zaplní náruživými houbaři. Zajímavé je, že tato zábava působí na první pohled vyloženě prospěšně. Nu co? Jste na čerstvém vzduchu, nachodíte spoustu kilometrů, trávíte hodiny s rodinou, na niž jindy nezbývá čas, vzájemně se radujete nad pěknými úlovky a v atlase vyhledáváte dosud neznámé kousky. Stačí ale zamířit hlouběji pod povrch a uvidíte všechnu tu lesní mravní špínu.
„Mám!“ ozve se z jednoho konce lesa a ve vašem nitru zahlodá odporný červ závisti. „Ukaž, no ten je krásný, jako malovaný,“ začnete šveholit, zatímco očima pečlivě projíždíte okolní terén ve snaze přiživit se na cizím a urvat, co se dá. Máte pocit, že si vymýšlím? Kdeže. Věřte zkušenému, jediná upřímná radost nad cizím úlovkem se odehrává nad pěkně vyvedenou prašivkou. Závist ale není jediná negativní vlastnost, již v nás houbaření rozdmýchává. Voňavé hlavičky vyvolávají v lidské mysli velmi silný druh závislosti a nezměrné hamižnosti, kteréžto pak mají za vinu, že lidé přestávají uvažovat logicky.
Vzpomínám si na mimořádně vydařené prázdniny na chatě, kdy jsme s taťkou a sestrou po celých deset dní chodili denně na celé dopoledne do lesa a domů nosili plné koše, mikiny a kšiltovky olovem nacucaného potěšení. Na vaření obvykle nebylo moc času, takže jsme k obědu zhltli špagety s kečupem, volské oko nebo topinku a celé odpoledne se pak na sluníčku spokojeně zabývali čištěním toho našeho opojného bohatství. A když jsme vše očistili a nakrájeli, svařila jsem houby v pětilitrovém hrnci, takže celé stavení prolezl specifický odér. Ten velký hrnec se pak musel před napytlíkováním a namražením nechat odstát, aby obsah vystydl a zpravidla se na něj zapomnělo, takže jsem ho za dva až tři dny lila s celkem úlevným pocitem do lesa. To se opakovalo den co den.
Množství snědených a zavařených hub za těch deset dní odhaduji přibližně na kilogram. Za to, co jsme z lesa vzdáleného pět kilometrů nanosili, by se však nemusel stydět ani vítěz juniorského mistrovství Evropy v kulturistice. Také letos jsem si společně s kamarádkami výborně zahoubařila v brdských lesích a do civilizace přivezla obrovskou papírovou krabici precizně očištěných hříbků a babek. Po tom, co jsme si jeden večer udělali doma smažené řízky a přejedli se tak, že jsme většinu noci nespali, se už na houby nějak nenašel čas, a tak jsem po týdnu odnášela páchnoucí netknutou škatuli do kontejneru. Vlastně – co to říkám – netknutou? Část toho potěšení jsem ještě donesla v krabičce do práce kolegyni, která na mě vrhla onen klasický závistivě-hamižný český pohled. Těmito houbami jsme o čtrnáct dní později při odborné likvidaci zamořili kuchyňku.
Buddhista by nad námi zaplesal, není nezištnější činnosti než sbírání darů lesa. V lidech se uvolní nepříjemné emoce v okamžiku, kdy to nikomu neškodí, autistické typy mohou být se svými bližními konečně o samotě, aniž by poslouchaly připomínky, že se mají víc zapojit. Extroverti se v přírodě vyvřískají dosyta, všichni se zbaví závisti, ukojí svou touhu po hromadění a ve finále z toho obvykle nezbude vůbec nic. Jen krásné vzpomínky, fotky a mírná závist sousedů. À propos, v lednici mám plnou misku praváků připravenou na rizoto a mrazák je narvaný k prasknutí. Heč!
Najdete i na ELLE.cz
Houby jsou pro Čechy jakýmsi zvláštním pojivem. Je úplně jedno, kolik vám je, kde pracujete, jste-li žena či muž, jakou stranu volíte a jestli máte doma pudla nebo psa baskervillského. Dokonce ani nezáleží na tom, jestli voňavé plody Krakonošovy zahrádky vůbec jíte. Jakmile pánbůh dopustí a podhoubí spustí, začnou noviny informovat o tom, co našel pan Karel na Kladensku a paní Božena na Českolipsku a lesy se zaplní náruživými houbaři. Zajímavé je, že tato zábava působí na první pohled vyloženě prospěšně. Nu co? Jste na čerstvém vzduchu, nachodíte spoustu kilometrů, trávíte hodiny s rodinou, na niž jindy nezbývá čas, vzájemně se radujete nad pěknými úlovky a v atlase vyhledáváte dosud neznámé kousky. Stačí ale zamířit hlouběji pod povrch a uvidíte všechnu tu lesní mravní špínu.
„Mám!“ ozve se z jednoho konce lesa a ve vašem nitru zahlodá odporný červ závisti. „Ukaž, no ten je krásný, jako malovaný,“ začnete šveholit, zatímco očima pečlivě projíždíte okolní terén ve snaze přiživit se na cizím a urvat, co se dá. Máte pocit, že si vymýšlím? Kdeže. Věřte zkušenému, jediná upřímná radost nad cizím úlovkem se odehrává nad pěkně vyvedenou prašivkou. Závist ale není jediná negativní vlastnost, již v nás houbaření rozdmýchává. Voňavé hlavičky vyvolávají v lidské mysli velmi silný druh závislosti a nezměrné hamižnosti, kteréžto pak mají za vinu, že lidé přestávají uvažovat logicky.
Vzpomínám si na mimořádně vydařené prázdniny na chatě, kdy jsme s taťkou a sestrou po celých deset dní chodili denně na celé dopoledne do lesa a domů nosili plné koše, mikiny a kšiltovky olovem nacucaného potěšení. Na vaření obvykle nebylo moc času, takže jsme k obědu zhltli špagety s kečupem, volské oko nebo topinku a celé odpoledne se pak na sluníčku spokojeně zabývali čištěním toho našeho opojného bohatství. A když jsme vše očistili a nakrájeli, svařila jsem houby v pětilitrovém hrnci, takže celé stavení prolezl specifický odér. Ten velký hrnec se pak musel před napytlíkováním a namražením nechat odstát, aby obsah vystydl a zpravidla se na něj zapomnělo, takže jsem ho za dva až tři dny lila s celkem úlevným pocitem do lesa. To se opakovalo den co den.
Množství snědených a zavařených hub za těch deset dní odhaduji přibližně na kilogram. Za to, co jsme z lesa vzdáleného pět kilometrů nanosili, by se však nemusel stydět ani vítěz juniorského mistrovství Evropy v kulturistice. Také letos jsem si společně s kamarádkami výborně zahoubařila v brdských lesích a do civilizace přivezla obrovskou papírovou krabici precizně očištěných hříbků a babek. Po tom, co jsme si jeden večer udělali doma smažené řízky a přejedli se tak, že jsme většinu noci nespali, se už na houby nějak nenašel čas, a tak jsem po týdnu odnášela páchnoucí netknutou škatuli do kontejneru. Vlastně – co to říkám – netknutou? Část toho potěšení jsem ještě donesla v krabičce do práce kolegyni, která na mě vrhla onen klasický závistivě-hamižný český pohled. Těmito houbami jsme o čtrnáct dní později při odborné likvidaci zamořili kuchyňku.
Buddhista by nad námi zaplesal, není nezištnější činnosti než sbírání darů lesa. V lidech se uvolní nepříjemné emoce v okamžiku, kdy to nikomu neškodí, autistické typy mohou být se svými bližními konečně o samotě, aniž by poslouchaly připomínky, že se mají víc zapojit. Extroverti se v přírodě vyvřískají dosyta, všichni se zbaví závisti, ukojí svou touhu po hromadění a ve finále z toho obvykle nezbude vůbec nic. Jen krásné vzpomínky, fotky a mírná závist sousedů. À propos, v lednici mám plnou misku praváků připravenou na rizoto a mrazák je narvaný k prasknutí. Heč!
Najdete i na ELLE.cz
úterý 27. září 2011
Třetí pohlaví
Stěhuji se do Austrálie. Už je naprosto jasné, že mi nezbývá než se vydat k protinožcům. Není to ani tak kvůli mé oblibě klokanů, příznivějšímu klimatu nebo proto, že Australané mají tři hymny, a tím i větší možnost výběru z hudebních žánrů… Jde o to, že osvícenci v Austrálii konečně určili také oficiální třetí pohlaví. Připadám vám snad neskromná a máte dojem, že bych si měla, tak jako většina světové populace, vystačit s klasickou nabídkou: žena × muž? Ještě přede dvěma týdny bych s vámi jistě souhlasila. V mém životě ale nastal zcela stěžejní moment, který veškeré mé jistoty popřel – nedělní výlet na Křivoklát.
Jistě jste zaznamenali knihu Proč muži neposlouchají a ženy neumějí číst v mapách. Ačkoli jsem z ní nikdy nepřečetla víc než přebal, je i ten natolik výmluvný, že není pochyb o mém naprostém neženství. Začalo to už dávno, pradávno, mohu vám dokonce sdělit přesné datum. Dne 11. června 1888 založili tři nadšenci Klub českých turistů a začali kdejakou skálu, borovici a v technicky pokročilejším věku i klandr a patník zdobit barevnými značkami. Sto dvacet tři let, dva měsíce a tři dny nato jsme se s přítelem rozhodli využít tohoto výdobytku a vydat se po stopách krás kraje Středočeského, prošpikovaného klubovými stezkami jako suchá prsíčka pečeného bažanta.
Můj milý, který nehodlal nic podcenit, zakoupil mapu a pečlivě naplánoval trasu, jež nás panensky neposkvrněnou přírodou dovede až ke kulturní památce. Den před výletem si směsici barevných čar ještě před usnutím blaženě roztáhl v posteli, určil azimut, vytyčil trasu, vypočetl časový harmonogram, pečlivě prozkoumal vrstevnice, abychom se vyhnuli nepohodlnému příkrému výstupu a označil místa na svačinu, oběd a občasné obdivování lesů a strání.
Vzhledem k dlouhému pracovnímu týdnu, těžké večeři a dvěma sklenkám červeného se ode mě namísto nadšené spolupráce dočkal jen tří souhlasných „hééé, hééé, hééé“ a následného spokojeného oddychování. Až ráno mi s hrůzou došlo, co všechno se předchozího večera událo, a musím uznat, že mi nebylo volno. Nejprve jsem zkusila vyjednávat řkouc, že když už tak všechno pěkně ví, mohli bychom mapu nechat doma a ušetřené místo v batožinách využít k přenosu plátkového sýra, menšího poznámkového bloku, pasu nebo šekové knížky. Po neúspěchu jsem se mapu ještě poraženecky pokusila ukrýt mezi knihy v polici, ale sama jsem musela uznat, že na takovou sabotáž se známe příliš krátce, a s odporem jsem arch složený v plastovém obalu přibalila, vykřikujíc, že při našem výšlapu sehraje svou roli pouze v případě krajní nouze, naprosté dezorientace nebo setkání se skupinou mladých svišťů. Při cestě vlakem, během níž velitel naší dvoučlenné skupiny kontroloval naměřená data, počítal statistické odchylky a třikrát změnil výchozí bod, čímž jsme se na okamžik stali černými pasažéry, jsem uvědoměle hleděla z okna a kochala se tekoucí říčkou a drobným zvířectvem, odmítajíc do čertova plánu nahlédnout.
V cílové stanici Beroun jsem pak při reorganizaci zavazadel, jež spočívala ve vysypání celého batohu na lavičku a srovnání nákladu podle důležitosti, zatlačila ironický škleb, který se mi dral do obličeje po tom, co se na čestném místě nad jídlem, pitím, žvýkačkami a opalovacím krémem tyčila ona rukověť zaníceného turisty.
Naše trasa vedla po žluté. Co bylo zajímavé? Že jsme ani po hodině chůze nespatřili žlutou značku, což můj průvodce vysvětloval tím, že žlutá se rozumí samo sebou a že podle mapy jdeme naprosto správně… „No vidíš tady ten železniční přejezd? Tak to je ten, který právě přecházíme,“ vysvětloval. A skutečně, sedělo to dokonale – přejezd, železniční trať, řeka i občerstvovací budka s pivem a párky. Cesta zahrádkářskou kolonií sice nebyla nijak zvláštní a zajímavá, ale řekli jsme si, že alespoň poznáme nové odrůdy vyšlechtěných muškátů a zplna vychutnáme vůni kompostů a nedaleké fabriky. Za městem se nám šlo hned veseleji. Z jedné strany se za hustými křovinami schovávaly koleje evokující vzdálené kraje, z druhé strany bublala za pěti sty metry bažiny a houští čarokrásná Berounka. O jejich schopnosti povznést duši znavenou velkoměstem jsme debatovali tak zaníceně, až jsme chvílemi podléhali dojmu, že se mezi bordelem naházeným ve škarpách zaleskla vodní hladina a vyfoukl obláček páry signalizující příjezd elektrického osobáku. Sami jsme přitom kráčeli po dvouproudovce, jež vzhledem k provozu nejspíš momentálně sváděla vozidla objíždějící uzavřený úsek dálnice. Snění jsme si bohužel neužili příliš dlouho, jelikož v rámci osobního bezpečí jsme další úsek cesty museli urazit ve formaci těsně za sebou a krok střídat s ostrým během.
Slova vzkvétající lásky nahradily vulgární výrazy tak četné, že kdyby si někdo dal tu práci a nahradil je v přepisu hvězdičkami, mohl by následně snadno rekonstruovat celou mapu hvězdné severní oblohy. „*ni, *da, *vé, *ci… Napíšu jim tam dopis, mongoloidům turistickejm. Co kdyby tady chtěl jít někdo s dětma? Vždyť je tady větší provoz než na magistrále a žádnej chodník. To má bejt turistická trasa? *le,“ burácelo nad hvozdy a v tu chvíli mi to došlo. „Dej sem mapu,“ pravila jsem tónem nepřipouštějícím námitek a oproti všem historickým, sociálním, kulturologickým, psychologickým a já nevím jakým předsudkům jsem otevřela skládačku v místě legendy. Vážení, já jsem četla v mapě. A tak jsem zjistila, že žlutá znamená okresní silnici druhé třídy, a taky že kdybychom po ní chtěli dojít na Křivoklát, čekalo by nás dalších třináct kilometrů husím pochodem a že je úplně jedno, jaké vrstevnice tam vedou, protože my musíme jít stejně úplně jinudy. Když jsem mapu zabavila, odmítla jsem ji na zbytek dne vydat, a přišla tak o jeden z určujících znaků slabšího pohlaví. A když jsem použila slovo „čerchovaná čára“, zděšeně jsem uznala, že od výletu na Křivoklát jsem přestala být žena.
Začala jsem tedy balit kufry. S třetí neurčitou možností to u nás zatím nevypadá nic moc a na muže se nějak necítím. Tak dobře v těch mapách zase nečtu. Nezbývá mi než stát se neurčitou.
Najdete i na ELLE.cz
Jistě jste zaznamenali knihu Proč muži neposlouchají a ženy neumějí číst v mapách. Ačkoli jsem z ní nikdy nepřečetla víc než přebal, je i ten natolik výmluvný, že není pochyb o mém naprostém neženství. Začalo to už dávno, pradávno, mohu vám dokonce sdělit přesné datum. Dne 11. června 1888 založili tři nadšenci Klub českých turistů a začali kdejakou skálu, borovici a v technicky pokročilejším věku i klandr a patník zdobit barevnými značkami. Sto dvacet tři let, dva měsíce a tři dny nato jsme se s přítelem rozhodli využít tohoto výdobytku a vydat se po stopách krás kraje Středočeského, prošpikovaného klubovými stezkami jako suchá prsíčka pečeného bažanta.
Můj milý, který nehodlal nic podcenit, zakoupil mapu a pečlivě naplánoval trasu, jež nás panensky neposkvrněnou přírodou dovede až ke kulturní památce. Den před výletem si směsici barevných čar ještě před usnutím blaženě roztáhl v posteli, určil azimut, vytyčil trasu, vypočetl časový harmonogram, pečlivě prozkoumal vrstevnice, abychom se vyhnuli nepohodlnému příkrému výstupu a označil místa na svačinu, oběd a občasné obdivování lesů a strání.
Vzhledem k dlouhému pracovnímu týdnu, těžké večeři a dvěma sklenkám červeného se ode mě namísto nadšené spolupráce dočkal jen tří souhlasných „hééé, hééé, hééé“ a následného spokojeného oddychování. Až ráno mi s hrůzou došlo, co všechno se předchozího večera událo, a musím uznat, že mi nebylo volno. Nejprve jsem zkusila vyjednávat řkouc, že když už tak všechno pěkně ví, mohli bychom mapu nechat doma a ušetřené místo v batožinách využít k přenosu plátkového sýra, menšího poznámkového bloku, pasu nebo šekové knížky. Po neúspěchu jsem se mapu ještě poraženecky pokusila ukrýt mezi knihy v polici, ale sama jsem musela uznat, že na takovou sabotáž se známe příliš krátce, a s odporem jsem arch složený v plastovém obalu přibalila, vykřikujíc, že při našem výšlapu sehraje svou roli pouze v případě krajní nouze, naprosté dezorientace nebo setkání se skupinou mladých svišťů. Při cestě vlakem, během níž velitel naší dvoučlenné skupiny kontroloval naměřená data, počítal statistické odchylky a třikrát změnil výchozí bod, čímž jsme se na okamžik stali černými pasažéry, jsem uvědoměle hleděla z okna a kochala se tekoucí říčkou a drobným zvířectvem, odmítajíc do čertova plánu nahlédnout.
V cílové stanici Beroun jsem pak při reorganizaci zavazadel, jež spočívala ve vysypání celého batohu na lavičku a srovnání nákladu podle důležitosti, zatlačila ironický škleb, který se mi dral do obličeje po tom, co se na čestném místě nad jídlem, pitím, žvýkačkami a opalovacím krémem tyčila ona rukověť zaníceného turisty.
Naše trasa vedla po žluté. Co bylo zajímavé? Že jsme ani po hodině chůze nespatřili žlutou značku, což můj průvodce vysvětloval tím, že žlutá se rozumí samo sebou a že podle mapy jdeme naprosto správně… „No vidíš tady ten železniční přejezd? Tak to je ten, který právě přecházíme,“ vysvětloval. A skutečně, sedělo to dokonale – přejezd, železniční trať, řeka i občerstvovací budka s pivem a párky. Cesta zahrádkářskou kolonií sice nebyla nijak zvláštní a zajímavá, ale řekli jsme si, že alespoň poznáme nové odrůdy vyšlechtěných muškátů a zplna vychutnáme vůni kompostů a nedaleké fabriky. Za městem se nám šlo hned veseleji. Z jedné strany se za hustými křovinami schovávaly koleje evokující vzdálené kraje, z druhé strany bublala za pěti sty metry bažiny a houští čarokrásná Berounka. O jejich schopnosti povznést duši znavenou velkoměstem jsme debatovali tak zaníceně, až jsme chvílemi podléhali dojmu, že se mezi bordelem naházeným ve škarpách zaleskla vodní hladina a vyfoukl obláček páry signalizující příjezd elektrického osobáku. Sami jsme přitom kráčeli po dvouproudovce, jež vzhledem k provozu nejspíš momentálně sváděla vozidla objíždějící uzavřený úsek dálnice. Snění jsme si bohužel neužili příliš dlouho, jelikož v rámci osobního bezpečí jsme další úsek cesty museli urazit ve formaci těsně za sebou a krok střídat s ostrým během.
Slova vzkvétající lásky nahradily vulgární výrazy tak četné, že kdyby si někdo dal tu práci a nahradil je v přepisu hvězdičkami, mohl by následně snadno rekonstruovat celou mapu hvězdné severní oblohy. „*ni, *da, *vé, *ci… Napíšu jim tam dopis, mongoloidům turistickejm. Co kdyby tady chtěl jít někdo s dětma? Vždyť je tady větší provoz než na magistrále a žádnej chodník. To má bejt turistická trasa? *le,“ burácelo nad hvozdy a v tu chvíli mi to došlo. „Dej sem mapu,“ pravila jsem tónem nepřipouštějícím námitek a oproti všem historickým, sociálním, kulturologickým, psychologickým a já nevím jakým předsudkům jsem otevřela skládačku v místě legendy. Vážení, já jsem četla v mapě. A tak jsem zjistila, že žlutá znamená okresní silnici druhé třídy, a taky že kdybychom po ní chtěli dojít na Křivoklát, čekalo by nás dalších třináct kilometrů husím pochodem a že je úplně jedno, jaké vrstevnice tam vedou, protože my musíme jít stejně úplně jinudy. Když jsem mapu zabavila, odmítla jsem ji na zbytek dne vydat, a přišla tak o jeden z určujících znaků slabšího pohlaví. A když jsem použila slovo „čerchovaná čára“, zděšeně jsem uznala, že od výletu na Křivoklát jsem přestala být žena.
Začala jsem tedy balit kufry. S třetí neurčitou možností to u nás zatím nevypadá nic moc a na muže se nějak necítím. Tak dobře v těch mapách zase nečtu. Nezbývá mi než stát se neurčitou.
Najdete i na ELLE.cz
Modelky prdí taky
Došlo mi to po deseti letech. Stejně jako jsem až se značným zpožděním docenila seriál Simpsonovi – začala jsem si pamatovat, co se událo v jednotlivých dílech těch kterých sérií, poznala detaily osobních příběhů všech postaviček –, mi toto poznání trvalo mnohem déle než mým pubertálním spolužákům. Před deseti lety mi totiž jeden z nich při některém z našich zcela zásadních rozhovorů během hodiny, v nichž mi postupně vyjevoval svůj světonázor a snažil se otřást tím mým, prozradil: „Modelky nejsou nic extra, se na ně podívej, vypadají jako nějaké víly, ale když chodí po tom mole, tak stejně prdí! Jako všichni!“
Je to vážně dlouho, takže to určitě neřekl takhle doslova, ale poselství jsem, doufám, zachovala nezměněné. Čemuž se dost divím, protože jsem jej (sdělení a v tu chvíli i spolužáka) považovala za naprosto stupidní, a navíc urážející. I já jsem se právě snažila stát modelkou, a tak ta krutá pravda vyzněla spíš jako shazování mnou zvolené cesty na vrchol společenského, kulturního, osobního i veřejného života a vůbec všechny vrcholy světa.
Pochopila jsem to dnes, když jsem se srdečně zasmála nad knihou Nicka Hornbyho, který celých stopětasedmdesát stran řešil rozvod, nevěru, touhu být dobrým člověkem a otázku životního poslání. Po všech těch frustracích z vlastní nedokonalosti totiž zničehonic přišla následující pasáž popisující rozhovor dvou dětí:
„A taky nemusí furt prdět.“
„Já myslím, že jo. Musí.“
A mně po těch deseti letech došlo, že od toho spolužáka to bylo vlastně hezké. Že mi chtěl říct, že ty krásky se zlatými hřívami a porcelánovou pletí, které nemají křivé zuby a brýle nosí jedině jako módní doplněk, jsou taky jenom lidi. A že ať si vystoupám na kterýkoli vrchol, špičku, hůrku nebo kopec, nepřestanu být člověkem ani já, což jsem naštěstí věděla dávno. Ode dneška ale chápu, proč se nemohla jeho promluva obejít bez té smrduté části, která mi tak vadila (ano, teď jsem si vlastně vzpomněla, že modelky toho podle něj dělají daleko víc, ale tomu nevěřím).
Protože ty nároky na naši dokonalost, bezchybnost, upravenost a voňavost jsou samozřejmě správné a logické, ale poslední dobou nám začaly lehce přerůstat přes hlavu. O ženu s flekem v podpaží by si nikdo ani kolo neopřel, Carrie v Sexu ve městě věnovala celý jeden díl tomu, že si před panem Božským upšoukla, a alespoň třikrát za den se objeví v některém ze statusu, které mi padají na facebookovou zeď, že lidi v tramvaji nebo v metru jsou zpocení a smrdí a že to není k přežití…
Mám kamarádku, která se každou hodinu na záchodě přestříkává deodorantem a v divadle je schopna vydržet celé představení včetně přestávky v upažení, aby někdo náhodou nezjistil, že má skvrnu. Je přesvědčená, že je jediná, komu se taková hrůza děje. Mám jinou kamarádku, které jsem si nedávno po příjezdu na koupaliště posteskla, že jsem se v autobuse splavila takovým způsobem, že mám mokrý zadek z té kožené sedačky, což nesnáším, a ona mi upřímně sdělila, že je strašně ráda, že to říkám, protože byla přesvědčená, že nikomu jinému se to neděje.
Aby to nevypadalo, že se zaklínám přítelkyněmi, uznávám dobrovolně, že mám fóbii ze svých bot, které podle mě zapáchají přímo nelidsky, takže v kině nebo divadle se co chvíli ohýbám pod sedadlo, nenápadně štrachám v kabelce a přitom očuchávám nohy své, svého doprovodu a svého souseda, a jakmile zjistím, že je to jeden z nich, obdivně se na ně usměji a mám je za jejich odér upřímně ráda – hlavně že to nejsem já. Přiznávám dokonce, že už se stalo, že jsem na prvním rande řešila víc kožené baleríny než děj filmu. Chlapec pak možná nic necítil, ale musel si myslet, že jsem absolutní primitiv, když mi nedošlo, proč se hlavní hrdina nemohl jen tak vrátit z té počítačem řízené planety. Když jedeme na výlet, nechci mít nohy poblíž klimatizace, ve všech prostředcích hromadné dopravy se neustále očuchávám, a když vyrážím někam na večírek a cestou mi zmokne hlava, připadám si nechutně a nemožně.
Nikdy si vlakem nevozím sekanou ani karbanátky a při poslední cestě jsem si od úst odtrhla chleba s paštikou, protože by to mohlo rušit hezkého čtoucího si mladíka, který tak – jak správně podotkla moje matka – mohl zůstat u dojmu, že žiji ze vzduchu. Zkrátka řeším pitomosti tam, kde nejsou, a jako všechny mé kamarádky jsem přesvědčena, že zbytek světa se pohybuje v chanelovém oparu, zatímco na mě zbylo jen mýdlo s jelenem.
Jak mi bylo jednou blaze, když se proti mně v kupé rozvalila rodina s obézní dcerkou nacpávající se řízky, se třemi páry smradlavých nohou a živitelem, který se v rozhalené košili chlubil chlupatým zapoceným hrudníkem a na rukou choval nemytého jezevčíka. V náprsní kapse měl ten pán oranžový umělohmotný hřebínek, který mě v kombinaci s hustým porostem na prsou rozesmíval stylem nevhodným, ale naprosto uvolňujícím. Pobouřeně jsem si vyměnila pohled se zdrcenou spolucestující na sedadle vedle, spokojeně si sundala žabky a ruce založila za hlavu: v této sluji jsem byla na okamžik naprosto z obliga – tady se už našel jasný deviant, který jistě ten den nepoužil už třetí vrstvu deodorantu a nepostříkal si nohy ani boty antismradovým sprejem.
Že je to téma nemožně povrchní, stupidní a zbytečné? Samozřejmě že ano! Zároveň ale doufám, že se u něj budete cítit volně jako při jízdě v páchnoucím vlaku. Nebo že se při něm alespoň nebudete cítit vůbec.
Najdete i na ELLE.cz
Je to vážně dlouho, takže to určitě neřekl takhle doslova, ale poselství jsem, doufám, zachovala nezměněné. Čemuž se dost divím, protože jsem jej (sdělení a v tu chvíli i spolužáka) považovala za naprosto stupidní, a navíc urážející. I já jsem se právě snažila stát modelkou, a tak ta krutá pravda vyzněla spíš jako shazování mnou zvolené cesty na vrchol společenského, kulturního, osobního i veřejného života a vůbec všechny vrcholy světa.
Pochopila jsem to dnes, když jsem se srdečně zasmála nad knihou Nicka Hornbyho, který celých stopětasedmdesát stran řešil rozvod, nevěru, touhu být dobrým člověkem a otázku životního poslání. Po všech těch frustracích z vlastní nedokonalosti totiž zničehonic přišla následující pasáž popisující rozhovor dvou dětí:
„A taky nemusí furt prdět.“
„Já myslím, že jo. Musí.“
A mně po těch deseti letech došlo, že od toho spolužáka to bylo vlastně hezké. Že mi chtěl říct, že ty krásky se zlatými hřívami a porcelánovou pletí, které nemají křivé zuby a brýle nosí jedině jako módní doplněk, jsou taky jenom lidi. A že ať si vystoupám na kterýkoli vrchol, špičku, hůrku nebo kopec, nepřestanu být člověkem ani já, což jsem naštěstí věděla dávno. Ode dneška ale chápu, proč se nemohla jeho promluva obejít bez té smrduté části, která mi tak vadila (ano, teď jsem si vlastně vzpomněla, že modelky toho podle něj dělají daleko víc, ale tomu nevěřím).
Protože ty nároky na naši dokonalost, bezchybnost, upravenost a voňavost jsou samozřejmě správné a logické, ale poslední dobou nám začaly lehce přerůstat přes hlavu. O ženu s flekem v podpaží by si nikdo ani kolo neopřel, Carrie v Sexu ve městě věnovala celý jeden díl tomu, že si před panem Božským upšoukla, a alespoň třikrát za den se objeví v některém ze statusu, které mi padají na facebookovou zeď, že lidi v tramvaji nebo v metru jsou zpocení a smrdí a že to není k přežití…
Mám kamarádku, která se každou hodinu na záchodě přestříkává deodorantem a v divadle je schopna vydržet celé představení včetně přestávky v upažení, aby někdo náhodou nezjistil, že má skvrnu. Je přesvědčená, že je jediná, komu se taková hrůza děje. Mám jinou kamarádku, které jsem si nedávno po příjezdu na koupaliště posteskla, že jsem se v autobuse splavila takovým způsobem, že mám mokrý zadek z té kožené sedačky, což nesnáším, a ona mi upřímně sdělila, že je strašně ráda, že to říkám, protože byla přesvědčená, že nikomu jinému se to neděje.
Aby to nevypadalo, že se zaklínám přítelkyněmi, uznávám dobrovolně, že mám fóbii ze svých bot, které podle mě zapáchají přímo nelidsky, takže v kině nebo divadle se co chvíli ohýbám pod sedadlo, nenápadně štrachám v kabelce a přitom očuchávám nohy své, svého doprovodu a svého souseda, a jakmile zjistím, že je to jeden z nich, obdivně se na ně usměji a mám je za jejich odér upřímně ráda – hlavně že to nejsem já. Přiznávám dokonce, že už se stalo, že jsem na prvním rande řešila víc kožené baleríny než děj filmu. Chlapec pak možná nic necítil, ale musel si myslet, že jsem absolutní primitiv, když mi nedošlo, proč se hlavní hrdina nemohl jen tak vrátit z té počítačem řízené planety. Když jedeme na výlet, nechci mít nohy poblíž klimatizace, ve všech prostředcích hromadné dopravy se neustále očuchávám, a když vyrážím někam na večírek a cestou mi zmokne hlava, připadám si nechutně a nemožně.
Nikdy si vlakem nevozím sekanou ani karbanátky a při poslední cestě jsem si od úst odtrhla chleba s paštikou, protože by to mohlo rušit hezkého čtoucího si mladíka, který tak – jak správně podotkla moje matka – mohl zůstat u dojmu, že žiji ze vzduchu. Zkrátka řeším pitomosti tam, kde nejsou, a jako všechny mé kamarádky jsem přesvědčena, že zbytek světa se pohybuje v chanelovém oparu, zatímco na mě zbylo jen mýdlo s jelenem.
Jak mi bylo jednou blaze, když se proti mně v kupé rozvalila rodina s obézní dcerkou nacpávající se řízky, se třemi páry smradlavých nohou a živitelem, který se v rozhalené košili chlubil chlupatým zapoceným hrudníkem a na rukou choval nemytého jezevčíka. V náprsní kapse měl ten pán oranžový umělohmotný hřebínek, který mě v kombinaci s hustým porostem na prsou rozesmíval stylem nevhodným, ale naprosto uvolňujícím. Pobouřeně jsem si vyměnila pohled se zdrcenou spolucestující na sedadle vedle, spokojeně si sundala žabky a ruce založila za hlavu: v této sluji jsem byla na okamžik naprosto z obliga – tady se už našel jasný deviant, který jistě ten den nepoužil už třetí vrstvu deodorantu a nepostříkal si nohy ani boty antismradovým sprejem.
Že je to téma nemožně povrchní, stupidní a zbytečné? Samozřejmě že ano! Zároveň ale doufám, že se u něj budete cítit volně jako při jízdě v páchnoucím vlaku. Nebo že se při něm alespoň nebudete cítit vůbec.
Najdete i na ELLE.cz
úterý 6. září 2011
Blbec v autobuse
Písničku Řiditel autobusu od skupiny The Tap Tap Orchestra jsme si spolu s kolegyní zamilovaly okamžitě po prvním poslechu a v oblibě jsme neustaly ani po zhruba stém pobrukování vtíravě se pohupující melodie. Jednak proto, že se v ní zpívá, že ‚blbec je blbec a blbcem zůstane‘, ale také proto, že nás nedávno jeden řidič vyhodil z autobusu kvůli tomu, že kolegynin mazlík Gustav neměl na hubě košík. Nic nepomohla argumentace, že se jedná o mopse, tudíž bychom vzhledem k jeho fyziognomii musely použít masku podobnou té, kterou zákeřný bratr nasazoval na roztomilý ksichtík Leonarda DiCapria v Muži se železnou maskou.
„Tak má být v tašce,“ opáčil řiditel při pohledu na rozpláclý psí čumák. Svorně jsme se zahleděly na psího válečka, který svými rozměry více než nepřipomínal ty malé hlavičky vykukující ze značkových zlatých kabelek svých paniček a pokusily se Gustava narvat do igelitky. Překvapivě, a to ani po ujištění, že teď má jakoby pláštěnku, která mu navíc sluší, neuznal, že plasty letos frčí a cestování v tašce, jež by se během několika sekund proměnila v pařeniště, striktně odmítl. A tak zůstaly dvě blondýnky, tři zavazadla, jeden domácí mazlíček a velký oblak hněvu stát u hlavní silnice. Vzdáleny civilizaci a možnosti přepravit bestii, která sice obědvá se svou paničkou z jedné vidličky (což zásadně neschvaluji), spí ve společné posteli, šunku pojídá pouze nakrájenou na kostičky, ale za oběť jí padlo už sedm a půl cestujícího městské hromadné dopravy. Proč?
Protože předpis je předpis, přesně jak se to zpívá v oné písni, kde jsou řidiči autobusu označeni nevybíravým oslovením. Těch autobusových historek jsou stovky – lidé přiskřípnutí do dveří, vůz odstavený u krajnice, kde řidič vykřikuje, že dokud někdo nepustí tu těhotnou sednout, on dál nepojede (což zásadně schvaluji), nebožáci, kterým zloduch zaklapl dveře přímo před nosem, promrzlá rána v depu, kde tři autobusy vůbec nejely, ale další čeká s vpuštěním cestujících do poslední minuty, aby v jízdním řádu nenastal chaos, každoroční vřískot, že o prázdninách se na studentskou nejezdí a že už stokrát říkal, že za dementy (ústav pro duševně nemocné) se platit nemusí!
Naposledy jsem už opravdu nevěděla, co jsem zase spáchala. Pozdravila jsem nahlas a hezky, pamatovala si místo určení, nesnažila se zmateně popsat, že: „To je to tam, za tim a začíná to myslím vod N…“ Zkrátka jsem byla dokonale připravena na zakoupení palubního ticketu, ale stejně bylo zle, blesky z pohledu sršely, milé vtípky nenalezly vnímavého posluchače, pozdrav odpověď a duše výletníka pohlazení. Až když modrooděnec s odporem pohodil stovku na palubní desku, jako by se jednalo o prašivou krysí kůži prolezlou hnidami, vše mi došlo – moc velká bankovka. No jistě, ono, když cesta stojí 38 korun, je to troufalost platit bankovkou, no ne?
Bude vám to možná podezřelé, ale účelem tohoto článku není udělat z řidičů spodinu společnosti, lidské bestie a bezcitné hororové figurky… Znám totiž i takové, kteří mi po litanii o tom, že jedu pozdě do práce a tady na té straně nic nejezdí, jsem samý problém a teď ještě tohle… celkem ochotně zastavují na zastávce, kterou by jindy míjeli bez povšimnutí, jelikož jejich vozidlo nese označení dálkové. A taky si vzpomínáte na doby, kdy jste jako malí měli věčně angínu a dostat se z té díry, kde jste vyrůstali, nebylo jen tak, takže vás hodný pan řidič pravidelně zásoboval antibiotiky? No, jestli jste vyrůstali ve městě, tak ne. Ale jinak se to dělo celkem běžně – opravdu.
Nedávno jeden mladík dokonce přehlédl červenou, jak moc se snažil usnadnit mi cestu zastávkou na nejvhodnějším místě. A proslulý pan H., který nás bezpečně vozil do školy bez ohledu na povětrnostní podmínky a pokročilou sklerózu, takže na něj celý autobus musel po zajížďce do jedné vísky pravidelně volat, že doleva by to bylo zpátky, že musí doprava – na Milevsko. Když si někdy nechám raději ujet autobus, vidím-li na zastávce dívčí florbalové družstvo, prcky z mateřinky oblečené do žlutých vestiček, ožralé pošťuchující se holohlavce, skupinu fanoušků nebo uřvaných Španělů, je mi řidiče i docela líto – on si na další počkat nemůže. A navíc tu trasu absolvuje několikrát denně.
Najdete i na ELLE.cz
„Tak má být v tašce,“ opáčil řiditel při pohledu na rozpláclý psí čumák. Svorně jsme se zahleděly na psího válečka, který svými rozměry více než nepřipomínal ty malé hlavičky vykukující ze značkových zlatých kabelek svých paniček a pokusily se Gustava narvat do igelitky. Překvapivě, a to ani po ujištění, že teď má jakoby pláštěnku, která mu navíc sluší, neuznal, že plasty letos frčí a cestování v tašce, jež by se během několika sekund proměnila v pařeniště, striktně odmítl. A tak zůstaly dvě blondýnky, tři zavazadla, jeden domácí mazlíček a velký oblak hněvu stát u hlavní silnice. Vzdáleny civilizaci a možnosti přepravit bestii, která sice obědvá se svou paničkou z jedné vidličky (což zásadně neschvaluji), spí ve společné posteli, šunku pojídá pouze nakrájenou na kostičky, ale za oběť jí padlo už sedm a půl cestujícího městské hromadné dopravy. Proč?
Protože předpis je předpis, přesně jak se to zpívá v oné písni, kde jsou řidiči autobusu označeni nevybíravým oslovením. Těch autobusových historek jsou stovky – lidé přiskřípnutí do dveří, vůz odstavený u krajnice, kde řidič vykřikuje, že dokud někdo nepustí tu těhotnou sednout, on dál nepojede (což zásadně schvaluji), nebožáci, kterým zloduch zaklapl dveře přímo před nosem, promrzlá rána v depu, kde tři autobusy vůbec nejely, ale další čeká s vpuštěním cestujících do poslední minuty, aby v jízdním řádu nenastal chaos, každoroční vřískot, že o prázdninách se na studentskou nejezdí a že už stokrát říkal, že za dementy (ústav pro duševně nemocné) se platit nemusí!
Naposledy jsem už opravdu nevěděla, co jsem zase spáchala. Pozdravila jsem nahlas a hezky, pamatovala si místo určení, nesnažila se zmateně popsat, že: „To je to tam, za tim a začíná to myslím vod N…“ Zkrátka jsem byla dokonale připravena na zakoupení palubního ticketu, ale stejně bylo zle, blesky z pohledu sršely, milé vtípky nenalezly vnímavého posluchače, pozdrav odpověď a duše výletníka pohlazení. Až když modrooděnec s odporem pohodil stovku na palubní desku, jako by se jednalo o prašivou krysí kůži prolezlou hnidami, vše mi došlo – moc velká bankovka. No jistě, ono, když cesta stojí 38 korun, je to troufalost platit bankovkou, no ne?
Bude vám to možná podezřelé, ale účelem tohoto článku není udělat z řidičů spodinu společnosti, lidské bestie a bezcitné hororové figurky… Znám totiž i takové, kteří mi po litanii o tom, že jedu pozdě do práce a tady na té straně nic nejezdí, jsem samý problém a teď ještě tohle… celkem ochotně zastavují na zastávce, kterou by jindy míjeli bez povšimnutí, jelikož jejich vozidlo nese označení dálkové. A taky si vzpomínáte na doby, kdy jste jako malí měli věčně angínu a dostat se z té díry, kde jste vyrůstali, nebylo jen tak, takže vás hodný pan řidič pravidelně zásoboval antibiotiky? No, jestli jste vyrůstali ve městě, tak ne. Ale jinak se to dělo celkem běžně – opravdu.
Nedávno jeden mladík dokonce přehlédl červenou, jak moc se snažil usnadnit mi cestu zastávkou na nejvhodnějším místě. A proslulý pan H., který nás bezpečně vozil do školy bez ohledu na povětrnostní podmínky a pokročilou sklerózu, takže na něj celý autobus musel po zajížďce do jedné vísky pravidelně volat, že doleva by to bylo zpátky, že musí doprava – na Milevsko. Když si někdy nechám raději ujet autobus, vidím-li na zastávce dívčí florbalové družstvo, prcky z mateřinky oblečené do žlutých vestiček, ožralé pošťuchující se holohlavce, skupinu fanoušků nebo uřvaných Španělů, je mi řidiče i docela líto – on si na další počkat nemůže. A navíc tu trasu absolvuje několikrát denně.
Najdete i na ELLE.cz
úterý 30. srpna 2011
Chlap v kuchyni
Sushi, korejská kuchyně, tatarák, steak, palačinky s domácí jahodovou marmeládou… To není výběr toho nejlepšího, co pořídíte v pražských restauracích, ale jen pouhá část nabídky, na niž lákají své potenciální partnerky mladí, úspěšní a vařečkou se ohánějící muži.
„Přijď ke mně, něco ti uvařím a dáme film,“ tento obrat v poslední době prakticky nahradil veškerou mužskou invenci ve vymýšlení programu. Nesmělé hledání ruky v kině nahradilo objetí na gauči, rozpačitý výběr z jídelního lístku vystřídala příprava pečlivě promyšleného menu. Chlapi totiž nikdy nevaří jen tak ‚něco‘, ale mají do detailu promyšlený záměr, suroviny ze specializovaného obchodu a domácí spotřebiče, o kterých jste zatím jen slyšela nebo četla…
Je to možná moje paranoia, ale mám dojem, že se muži v kuchyni proměňují v diktátorské tyrany. Pokud přípravu té slávy přežijete u kuchyňského stolu se sklenkou vína v ruce a na závěr vše dostatečně pochválíte za pomocí obratů „vláčný, výborně ochucený, křehký, inspirativní“, máte ještě relativní šanci přežít večer bez fyzické či psychické újmy. Horší to je, když naivně podáte pomocnou ruku. V mužském světě se totiž během několika prvních minut ztratíte rychlostí, kterou by vás nedokázal zmást ani bludný kořen. Nakrájela jste cibuli na kostičky? Ale ne!!! Každý přece ví, že do číny se cibule krájí na proužky! Poučena vystřihnete příště dokonalé srpečky, ale ouha. Každý přece ví, že on si na guláš nejraději sype cibulové kroužky. Do pomazánky to máte moc najemno, protože to tam ani nebude cítit (což byl váš záměr), do bramborového salátu moc nahrubo, protože ho to tlačí v žaludku.
Žena má být trpělivá a snášet svá příkoří s úsměvem. Vůbec se ale nedivím, že většina žen vraždí v kuchyni a nožem (to, že muži nejčastěji škrtí v ložnici, může mít souvislost s našimi prostořekými ústy, ale o tom snad příště…). Můj bývalý dotáhl své kuchyňské hnidopišství k dokonalosti na potravině tak prosté, jako je rajče. „Posolilas ho? Mně chutná posolený.“ Cestou do kuchyně pro slánku jsem si tuto zcela stěžejní informaci uložila do paměti, abych mu hned příští den nasolila rajčata k snídani jak tresku. „Tys mi to posolila?“ zeptal se překvapeně. „No jasně, jak to máš rád, zlato,“ zatvářila jsem se vítězně. „Jenže ráno to rád nemám, protože sůl zadržuje vodu!“ Ha – tak to mě tedy nenapadlo, že se naše princezna, která do sebe v půl jedenácté v noci pere kysanou smetanu smíchanou s grankem, obává zavodnění organismu. U rajčete se to ještě snese, na zabití je ale dochucování jídla, nad nímž v neděli stojíte už třetí hodinu. Když pak vítězně přijde osoba, která se do té doby válela v obýváku, kde sledovala Objektiv a válečné strategie druhé světové války, aby do hrnce vhodila špetku pepře a prohlásila „teď je to teprve vynikající!“, je mnohdy těžké vzpomenout si, že je to otec vašich už narozených nebo budoucích dětí a jeho likvidace se vám nevyplatí.
„Ty řízky naklep doširoka. Nemáš ten hrnec na středu hořáku, takže se omáčka nemůže prohřívat rovnoměrně. Proč jsi ten citron rozkrojila napůl, když jsem řekl, abys ho jen oloupala?“ Zkrátka muži v kuchyni vědí nejlíp, jak na to, a jelikož je to nejlepší i pro vás, nezdráhají se o své postřehy s vámi podělit. Dokonce své postupy vyžadují tvrdě a neoblomně, vedeni (alespoň doufám) touhou předložit vám i sobě dokonalý pokrm. Dokladem toho může být můj kamarád, který mi po návratu z tahu připravil čínskou polévku, do níž rozdrobil nivu. Když mi k tomu jeho spolubydlící a zároveň má nejlepší přítelkyně, které už bylo předem jasné, jak to s takovou pochoutkou dopadne, nesla alespoň chleba, tvrdošíjně mi ho odpíral řka: „Nedávej jí to, tím chlebem úplně zabiješ tu kombinaci chutí!“ Má ještě cenu cokoli dodávat? Snad jen – kupujte nože s kulatou čepelí.
Najdete i na ELLE.cz
„Přijď ke mně, něco ti uvařím a dáme film,“ tento obrat v poslední době prakticky nahradil veškerou mužskou invenci ve vymýšlení programu. Nesmělé hledání ruky v kině nahradilo objetí na gauči, rozpačitý výběr z jídelního lístku vystřídala příprava pečlivě promyšleného menu. Chlapi totiž nikdy nevaří jen tak ‚něco‘, ale mají do detailu promyšlený záměr, suroviny ze specializovaného obchodu a domácí spotřebiče, o kterých jste zatím jen slyšela nebo četla…
Je to možná moje paranoia, ale mám dojem, že se muži v kuchyni proměňují v diktátorské tyrany. Pokud přípravu té slávy přežijete u kuchyňského stolu se sklenkou vína v ruce a na závěr vše dostatečně pochválíte za pomocí obratů „vláčný, výborně ochucený, křehký, inspirativní“, máte ještě relativní šanci přežít večer bez fyzické či psychické újmy. Horší to je, když naivně podáte pomocnou ruku. V mužském světě se totiž během několika prvních minut ztratíte rychlostí, kterou by vás nedokázal zmást ani bludný kořen. Nakrájela jste cibuli na kostičky? Ale ne!!! Každý přece ví, že do číny se cibule krájí na proužky! Poučena vystřihnete příště dokonalé srpečky, ale ouha. Každý přece ví, že on si na guláš nejraději sype cibulové kroužky. Do pomazánky to máte moc najemno, protože to tam ani nebude cítit (což byl váš záměr), do bramborového salátu moc nahrubo, protože ho to tlačí v žaludku.
Žena má být trpělivá a snášet svá příkoří s úsměvem. Vůbec se ale nedivím, že většina žen vraždí v kuchyni a nožem (to, že muži nejčastěji škrtí v ložnici, může mít souvislost s našimi prostořekými ústy, ale o tom snad příště…). Můj bývalý dotáhl své kuchyňské hnidopišství k dokonalosti na potravině tak prosté, jako je rajče. „Posolilas ho? Mně chutná posolený.“ Cestou do kuchyně pro slánku jsem si tuto zcela stěžejní informaci uložila do paměti, abych mu hned příští den nasolila rajčata k snídani jak tresku. „Tys mi to posolila?“ zeptal se překvapeně. „No jasně, jak to máš rád, zlato,“ zatvářila jsem se vítězně. „Jenže ráno to rád nemám, protože sůl zadržuje vodu!“ Ha – tak to mě tedy nenapadlo, že se naše princezna, která do sebe v půl jedenácté v noci pere kysanou smetanu smíchanou s grankem, obává zavodnění organismu. U rajčete se to ještě snese, na zabití je ale dochucování jídla, nad nímž v neděli stojíte už třetí hodinu. Když pak vítězně přijde osoba, která se do té doby válela v obýváku, kde sledovala Objektiv a válečné strategie druhé světové války, aby do hrnce vhodila špetku pepře a prohlásila „teď je to teprve vynikající!“, je mnohdy těžké vzpomenout si, že je to otec vašich už narozených nebo budoucích dětí a jeho likvidace se vám nevyplatí.
„Ty řízky naklep doširoka. Nemáš ten hrnec na středu hořáku, takže se omáčka nemůže prohřívat rovnoměrně. Proč jsi ten citron rozkrojila napůl, když jsem řekl, abys ho jen oloupala?“ Zkrátka muži v kuchyni vědí nejlíp, jak na to, a jelikož je to nejlepší i pro vás, nezdráhají se o své postřehy s vámi podělit. Dokonce své postupy vyžadují tvrdě a neoblomně, vedeni (alespoň doufám) touhou předložit vám i sobě dokonalý pokrm. Dokladem toho může být můj kamarád, který mi po návratu z tahu připravil čínskou polévku, do níž rozdrobil nivu. Když mi k tomu jeho spolubydlící a zároveň má nejlepší přítelkyně, které už bylo předem jasné, jak to s takovou pochoutkou dopadne, nesla alespoň chleba, tvrdošíjně mi ho odpíral řka: „Nedávej jí to, tím chlebem úplně zabiješ tu kombinaci chutí!“ Má ještě cenu cokoli dodávat? Snad jen – kupujte nože s kulatou čepelí.
Najdete i na ELLE.cz
čtvrtek 25. srpna 2011
Rukulíbám, jemnostslečno
„No, tak ten alespoň zdraví!“ V očích mé mamky znamenalo toto prohlášení mnoho. Došlo-li na hodnocení povahy toho kterého člověka, získal mu prostý společenský zvyk body navíc. Kdybychom se bavily o skupině hrdlořezů, byl by Karel Kudla, který umí pěkné a hlasité „Dobrý den“, považován za toho nejslušnějšího z party. Jakožto vzdorovitý výrostek jsem to považovala za poněkud scestné. Nešlo totiž jen o to, zda zdraví, ale také jakým způsobem. Když si to někdo přihasil s rozmachaným „Dobréééj“, udělal by lépe, kdyby býval držel pusu a koukal vedle, protože byl ohodnocen jako frajer, co si o sobě moc myslí. Na dámičky, které jen tak něco špitly, doplňujíc slova naučeným úsměvem, platilo přísloví „svatá dala, nevěděla komu“, ale vůbec nejhůř byli vždy hodnoceni ti „co jdou, koukají na tebe a snad čekají, až je pozdravíš“. Takové chování bylo v očích mé matky vždy symbolem naprosté a nehorázné nevychovanosti. Možná ještě větší, než když někdo na pozdrav neodpověděl.
Jakožto děvče ze vsi jsem tedy dokonale vybavena a hlasité Dobrý den ode mě můžete slyšet, i když si za lítačkami v Tescu beru do ruky košík nebo vcházím do dveří Rudolfina. Ono je totiž vždycky lepší pozdravit pětkrát a zbytečně než jednou zapomenout. Zdravím, dokonce i když vejdu do svého prázdného bytu. Dávno jsem totiž zjistila, že tento indikátor je možná schematicky jednoduchý, leč velmi účinný, a také už mám v práci své „dobréééj“ hochy a nezdvořáky, kteří mě svým vzdorovitým pohledem bez pozdravu ženou přímo k šílenství.
Krom okamžitého odhadu společenské ukázněnosti má ale pozdrav i mnohé další užitečné aspekty. Například dokáže celkem přesně zjistit ‚zastrčenost‘ místa, na němž se právě nacházíte. To se mi děje například při cestě do práce. Když totiž dorazím na místo určení, kterým je (nic proti ní, ale musím napsat bohužel) Uhříněves, připadá mi naprosto přirozené a správné hlasitě vyzdravovat maminky s kočárkem a živitele rodin otevírající vrata, aby se mohli vydat získávat další zabezpečení pro své blízké. Všichni na mě pak koukají stylem: „Odkud jste to, slečno, spadla, vždyť jste přece v Praze – našem nejmohutnějším velkoměstě! To bychom se daleko nedostali, kdybychom se tu všichni vyzdravovali jako v té díře, odkud jste k nám doputovala.“
Ano, uznávám, že má díra je větší, ani vietnamský obchod tam ještě nemáme a v rozhlase hlásí, že mistr bude ve středu za poplatek mýt náhrobky a zlatem obtahovat písmena a že před obecním úřadem prodává zelinář z Moravy meruňky a také že na severní stranu kostela se bude promítat film, a chcete-li se zúčastnit, doneste si židli. To já všechno uznávám, ale ona ta Uhříněves také není žádný Václavák, a i když tu mají meruňky v obchoďáku, renovátora hrobů na objednávku a možná i kino, vypovídá ‚ves‘ v názvu celkem jasně o tom, kde se právě nacházíte. Instinktu zdravit tu každého, koho potkám, jak je to na venkově zvykem, se tu tedy nemohu ubránit, i když se sebevíc snažím.
A ještě víc toho pozdrav dokáže. Někdo jím umí vyloženě potěšit. Je to už sice trochu vyšší level, ale i tací se mezi námi najdou. Třeba ten odrzlý prodavač, co míval na Míráku stánek s jahodami a hlásal: „Zdravím vás, milostivá, nechcete si osladit život?“ No, dá se na to říct ne? Nebo dítě, které ze sebe po úmorném boji v záklonu vypraví to své: „Dyn, dyn!“ A nebo pán s Novým prostorem, šněrující okolí Národky s obvyklým „Pánbůh požehnej!“ Od nikoho jiného než od svého dědy jsem například nikdy neslyšela: „Nazdar, ahoj!“ A tak jsem si jistá, že kdyby mě tak někdo pozdravil, budu ho považovat za nejlepšího člověka na světě. I kdyby to byl Karel Kudla.
Najdete i na ELLE.cz
Jakožto děvče ze vsi jsem tedy dokonale vybavena a hlasité Dobrý den ode mě můžete slyšet, i když si za lítačkami v Tescu beru do ruky košík nebo vcházím do dveří Rudolfina. Ono je totiž vždycky lepší pozdravit pětkrát a zbytečně než jednou zapomenout. Zdravím, dokonce i když vejdu do svého prázdného bytu. Dávno jsem totiž zjistila, že tento indikátor je možná schematicky jednoduchý, leč velmi účinný, a také už mám v práci své „dobréééj“ hochy a nezdvořáky, kteří mě svým vzdorovitým pohledem bez pozdravu ženou přímo k šílenství.
Krom okamžitého odhadu společenské ukázněnosti má ale pozdrav i mnohé další užitečné aspekty. Například dokáže celkem přesně zjistit ‚zastrčenost‘ místa, na němž se právě nacházíte. To se mi děje například při cestě do práce. Když totiž dorazím na místo určení, kterým je (nic proti ní, ale musím napsat bohužel) Uhříněves, připadá mi naprosto přirozené a správné hlasitě vyzdravovat maminky s kočárkem a živitele rodin otevírající vrata, aby se mohli vydat získávat další zabezpečení pro své blízké. Všichni na mě pak koukají stylem: „Odkud jste to, slečno, spadla, vždyť jste přece v Praze – našem nejmohutnějším velkoměstě! To bychom se daleko nedostali, kdybychom se tu všichni vyzdravovali jako v té díře, odkud jste k nám doputovala.“
Ano, uznávám, že má díra je větší, ani vietnamský obchod tam ještě nemáme a v rozhlase hlásí, že mistr bude ve středu za poplatek mýt náhrobky a zlatem obtahovat písmena a že před obecním úřadem prodává zelinář z Moravy meruňky a také že na severní stranu kostela se bude promítat film, a chcete-li se zúčastnit, doneste si židli. To já všechno uznávám, ale ona ta Uhříněves také není žádný Václavák, a i když tu mají meruňky v obchoďáku, renovátora hrobů na objednávku a možná i kino, vypovídá ‚ves‘ v názvu celkem jasně o tom, kde se právě nacházíte. Instinktu zdravit tu každého, koho potkám, jak je to na venkově zvykem, se tu tedy nemohu ubránit, i když se sebevíc snažím.
A ještě víc toho pozdrav dokáže. Někdo jím umí vyloženě potěšit. Je to už sice trochu vyšší level, ale i tací se mezi námi najdou. Třeba ten odrzlý prodavač, co míval na Míráku stánek s jahodami a hlásal: „Zdravím vás, milostivá, nechcete si osladit život?“ No, dá se na to říct ne? Nebo dítě, které ze sebe po úmorném boji v záklonu vypraví to své: „Dyn, dyn!“ A nebo pán s Novým prostorem, šněrující okolí Národky s obvyklým „Pánbůh požehnej!“ Od nikoho jiného než od svého dědy jsem například nikdy neslyšela: „Nazdar, ahoj!“ A tak jsem si jistá, že kdyby mě tak někdo pozdravil, budu ho považovat za nejlepšího člověka na světě. I kdyby to byl Karel Kudla.
Najdete i na ELLE.cz
středa 17. srpna 2011
Dekolorovat, prosím!
Přála bych si být černobílá a nejen proto, že barva na vlasy nanesená v rámci šetření doma v kuchyni zase chytla nějak do modra. A také, že nedokonalosti pleti se v různých stupních šedí skryjí daleko lépe než v plně kolorovaném prostředí. Kdepak, nejde ani tak o to, že nemám tolik estetického citu a tak velký botník, abych ke každému modelu, ve kterém vyrážím, zvolila odpovídající pár střevíčků. Jde mi o tu náramnou naivní bezstarostnost žití, o jednání tak potrhlé, nezodpovědné a prosté, že nad ním srdce plesá.
Pro to vše bych chtěla nosit přízvisko "pro pamětníky", mít pokaždé perfektní ondulaci, spát v saténových pyžámcích, nechat si připalovat od džentlmenů planoucích silným citem a zápalkou svazů charity značky Solo. Líbilo by se mi řídit vůz v provozu, kde se kolem dopravní nehody vždy motá hejno hus, slepic, kůň z vozem a nebo alespoň pes a při nárazu se nikomu nic nestane. Byla by krása vyjadřovat svou pokrokovost oděním tepláků a lásku bezmocným pláčem, podle něhož se duševního rozpoložení dovtípí i ten nejnemožnější nekňuba.
Jo, žít tak ve světě, kde slovy Antonie Nedošínské: "Mladá slečna, která nemá nápadníka? To je snad proti přírodě!" A když se dáma nalije, hodí ji někdo na rameno a odnese ji do postele, v níž se probudí krásná a bez kocoviny. Ve světě za dlouhou úvodní znělkou, kde lidé vyhrávají v loterii, mění se ze dne na den pro své milované, ztrapňují se při ochotnických představeních, obědvají společně nejen v neděli a onikají Baruškám, Zdeničkám a jiným trochu přihlouplým ale vždy dobře rostlým i mínícím posluhovačkám z venkova.
Milostslečny tu mají řasy jako smetáky, boty na kramflíčku, perfektně střižené šaty, srdíčkové rty, šišaté kloboučky a nově objevený sexapeel. "A co to je ten sexapeel," který holka má, řeší pavlačové drbny rázně a jednou provždy. "To je, že si jí žádný pořádný mužský nevezme!" Jenže se pletou a oni se po všech těch nepravděpodobných nedorozuměních, kdy si několikrát vymění identity, povahy a jména nakonec vždycky vezmou nebo alespoň políbí v pořádném záklonu.
S postupující barvou jde tenhle svět do háje a džentlmeni se ze smokingů svlékají do prouhatých trenek a vytahaných bílých nátělníků. Budují se baráky, řeší rozvody, děti jsou nemocné a plán se neplní a pak se ženské stávají nejšťastnější, když zůstanou samy a založí si firmu a chlapi jezdí na malém vozítku po Praze o vozí domu ožraly z bordelu. A terno je uhnat pracháče, ale mít v záloze ještě nějaký pořádný živočišný zážitek.
Všechno je pravdivé a otevřené a ze života a barvité a barevné. A vy se klidně můžete s tou postavou ztotožnit a cítit se také jako zrádná a proradná mrcha, řešit ještě dvě hodiny po filmu, jestli to tenkrát nebyla chyba, jak jste opustila Mirka a nebo naopak, jestli už nenastal okamžik, kdy je na čase poslat Mirka zpátky k mamince, otevřít si nový podnik a nebo odjet na cestu po světě. A všechno by se vlastně stát mohlo, ti lidé mají osudy jako kolegové z práce a sousedky a taky se hádají o kraviny a mají každý svou pravdu a stěhují se s peřinou do obýváku a říkají dětem že je ale vždycky budou mít oba rádi. Rubínově rudá krev i žluč žlutá jako dijonská hořčice tady tečou proudem a proč? Nic proti tomu, je fajn vědět, že nejste ve srabu sami. Pořádný relax to ale není, na ten nejsou žádné barvy třeba. Obraz je jemný, uhlazený a perfektně ladící.
Věřím, že kdyby černobílé filmy někdo obarvil, už by to nebylo ono. No, dovedete si představit Lídu Baarovou v modrém nebo ten žlutý šátek s červenými puntíky, co si přála Nataša Gollová v Roztomilém člověku? A co teprve obléknout mladou Kondelíkovou na osudnou opakovací hodinu do růžové? Nemůžu si pomoct, ale nestálo by to za nic. Zato možná není úplně od věci nechat se občas trochu dekolorovat, alespoň na tu hodinu a půl týdně.
Najdete i na ELLE.cz
Pro to vše bych chtěla nosit přízvisko "pro pamětníky", mít pokaždé perfektní ondulaci, spát v saténových pyžámcích, nechat si připalovat od džentlmenů planoucích silným citem a zápalkou svazů charity značky Solo. Líbilo by se mi řídit vůz v provozu, kde se kolem dopravní nehody vždy motá hejno hus, slepic, kůň z vozem a nebo alespoň pes a při nárazu se nikomu nic nestane. Byla by krása vyjadřovat svou pokrokovost oděním tepláků a lásku bezmocným pláčem, podle něhož se duševního rozpoložení dovtípí i ten nejnemožnější nekňuba.
Jo, žít tak ve světě, kde slovy Antonie Nedošínské: "Mladá slečna, která nemá nápadníka? To je snad proti přírodě!" A když se dáma nalije, hodí ji někdo na rameno a odnese ji do postele, v níž se probudí krásná a bez kocoviny. Ve světě za dlouhou úvodní znělkou, kde lidé vyhrávají v loterii, mění se ze dne na den pro své milované, ztrapňují se při ochotnických představeních, obědvají společně nejen v neděli a onikají Baruškám, Zdeničkám a jiným trochu přihlouplým ale vždy dobře rostlým i mínícím posluhovačkám z venkova.
Milostslečny tu mají řasy jako smetáky, boty na kramflíčku, perfektně střižené šaty, srdíčkové rty, šišaté kloboučky a nově objevený sexapeel. "A co to je ten sexapeel," který holka má, řeší pavlačové drbny rázně a jednou provždy. "To je, že si jí žádný pořádný mužský nevezme!" Jenže se pletou a oni se po všech těch nepravděpodobných nedorozuměních, kdy si několikrát vymění identity, povahy a jména nakonec vždycky vezmou nebo alespoň políbí v pořádném záklonu.
S postupující barvou jde tenhle svět do háje a džentlmeni se ze smokingů svlékají do prouhatých trenek a vytahaných bílých nátělníků. Budují se baráky, řeší rozvody, děti jsou nemocné a plán se neplní a pak se ženské stávají nejšťastnější, když zůstanou samy a založí si firmu a chlapi jezdí na malém vozítku po Praze o vozí domu ožraly z bordelu. A terno je uhnat pracháče, ale mít v záloze ještě nějaký pořádný živočišný zážitek.
Všechno je pravdivé a otevřené a ze života a barvité a barevné. A vy se klidně můžete s tou postavou ztotožnit a cítit se také jako zrádná a proradná mrcha, řešit ještě dvě hodiny po filmu, jestli to tenkrát nebyla chyba, jak jste opustila Mirka a nebo naopak, jestli už nenastal okamžik, kdy je na čase poslat Mirka zpátky k mamince, otevřít si nový podnik a nebo odjet na cestu po světě. A všechno by se vlastně stát mohlo, ti lidé mají osudy jako kolegové z práce a sousedky a taky se hádají o kraviny a mají každý svou pravdu a stěhují se s peřinou do obýváku a říkají dětem že je ale vždycky budou mít oba rádi. Rubínově rudá krev i žluč žlutá jako dijonská hořčice tady tečou proudem a proč? Nic proti tomu, je fajn vědět, že nejste ve srabu sami. Pořádný relax to ale není, na ten nejsou žádné barvy třeba. Obraz je jemný, uhlazený a perfektně ladící.
Věřím, že kdyby černobílé filmy někdo obarvil, už by to nebylo ono. No, dovedete si představit Lídu Baarovou v modrém nebo ten žlutý šátek s červenými puntíky, co si přála Nataša Gollová v Roztomilém člověku? A co teprve obléknout mladou Kondelíkovou na osudnou opakovací hodinu do růžové? Nemůžu si pomoct, ale nestálo by to za nic. Zato možná není úplně od věci nechat se občas trochu dekolorovat, alespoň na tu hodinu a půl týdně.
Najdete i na ELLE.cz
sobota 13. srpna 2011
Autistické spolčení
Říct mi někdo před půl rokem, že si jednoho dne vezmu v práci volný pátek, abych mohla jet do díry jménem Lipová na Prostějovsku skládat puzzle, které má 32 tisíc dílků, rozhodně bych se nejprve upřímně zasmála, optala se ho na množství omamných látek v krvi a na počet sezdaných sestřenic, bratranců a sourozenců v rodině. Skládat puzzle jsem se totiž nějak výrazněji pokoušela jenom jednou – když mi bylo třináct, byl to strašný hit a na krabici se leskl obrázek pohádkově zasněženého Neuschwansteinu. Ano, správně říkám na krabici, protože čekat, že zjistím, co se mezi čtverečky odehrává, až po tom, co obrázek dostavím, nikdy bych se nedozvěděla víc, než že k zámku šíleného Ludvíka vede cestička ohraničená taráskem.
Půl roku se po bytě povalovaly krabičky od margarínu naplněné barevnými kostičkami a já trávila hodiny tím, abych za odpoledne přiložila jednu, dvě – ve výjimečných situacích i tři. A jako by nestačila má neschopnost, přišla vždycky, když věc začala vypadat nadějně, nějaká přírodní katastrofa. Jednou do obrázku spadlo rozbité okno na půdě, kam byl obraz dočasně odložen, jednou do něho otevřeným oknem nalilo a… vlastně už nevím, ale určitě bylo ještě nějaké třetí jednou.
Naneštěstí existuje mezi lidmi podivné těžko definovatelné pouto jménem přátelství, jež určuje ještě podivnější pravidlo, které praví: „Dělá-li tvá kamarádka něco s nadšením, náramně jí na tom záleží a rozhodla se tě přizvat, nemáš prakticky možnost odmítnout, ať už se jedná o sebevětší kravinu.“ A tak jsem se účastnila pokusu o světový rekord ve stavění puzzle a nebylo to vůbec tak špatné, jak bych očekávala. Krom neobyčejné radosti nad každou zasazenou kostičkou jsem totiž během šedesáti osmi hodin strávených takřka nepřetržitě s padesáti dalšími nadšenci v sále kulturního domu získala zajímavý vhled do jednoho mikrosvěta. Po dvanácti hodinách zírání do takřka identických dílků se totiž lidi museli chca nechca projevit – a co teprve po čtyřiceti. Každý sociální antropolog by nad takovým socio-kulturním vzorkem zaplesal. A stejně tak já.
Nejzajímavější byly samozřejmě páry. S rovnováhou vesmíru by nejspíš nebylo všechno v pořádku, kdyby se ve společné domácnosti sešli dva propagátoři titěrných kostiček, a tak byl jeden z nich obvykle lidově řečeno ‚mimo mísu‘. Jak si ale poradit v situaci, kdy si partner vedle vás připadá jako debil, ale vám to nedá, protože vás věc prostě baví, jde vám, jste v ní dobří a chcete to předvést. Pokud byla silnějším v páru žena, dokázala si poradit velmi snadno. „Miláčku, mohl bys mi najít tu černou kostičku se zahnutým zobáčkem doprava a červeným spodním růžkem. S tou si opravdu nevím rady,“ prohlásila například jedna slečna, a zatímco se brouček tři čtvrtě hodiny snažil, poskládala sama polovinu tisícového obrázku. Když potom její partner dílek slavnostně objevil, hezky ho pochválila a zdůraznila, že bez něj by se nehla z místa, čímž si zajistila klid na další půl hodiny.
Pokud byl silnější v páru muž, snažil se sice o podobnou metodu, ovšem neschopen dotáhnout ji k dokonalosti, mnohdy svou partnerkou doporučením, ať uhne a staví si někde z těch nejjednodušších kousků, urazil k smrti. Ukázalo se také, komu společná práce klape a kteří lidé spolu nevydrží u stolu. Já osobně jsem zjistila, že jsem schopna dopracovat se jakž takž nějakého cíle pouze takzvanou autistickou metodou, a že jakmile mi někdo nabídne pomoc nebo nedej bože sáhne do pečlivě vybudovaného systému, chopí se mě vnitřní pnutí a děs, a se stavěním je konec.
Přirozeným výběrem se z našeho malého vzorku vyčlenili vůdci skupiny a jedinci na okraji společnosti. Každý zaujal nějakou úlohu, tak jako měli pralidé rozdělené služby u jeskyně a vykopané jámy. A když pak po dlouhých přípravách nadešel okamžik vyčerpávajícího štvaní mamuta, kdy všichni padají na energetickým nápojem upatlaná ústa, skupina se pěkně spojila v jeden celek, uštvala to veliké zvíře a oslavovala tancem kolem ohně. Všichni se obětavě postarali o slabší jedince a bylo dobře. A proč to píšu? Protože jsem nabyla dojmu, že bychom měli puzzle skládat povinně alespoň jednou ročně všichni. On ten otlačený zadek lidi přece jen spojí.
Najdete i na ELLE.cz
Půl roku se po bytě povalovaly krabičky od margarínu naplněné barevnými kostičkami a já trávila hodiny tím, abych za odpoledne přiložila jednu, dvě – ve výjimečných situacích i tři. A jako by nestačila má neschopnost, přišla vždycky, když věc začala vypadat nadějně, nějaká přírodní katastrofa. Jednou do obrázku spadlo rozbité okno na půdě, kam byl obraz dočasně odložen, jednou do něho otevřeným oknem nalilo a… vlastně už nevím, ale určitě bylo ještě nějaké třetí jednou.
Naneštěstí existuje mezi lidmi podivné těžko definovatelné pouto jménem přátelství, jež určuje ještě podivnější pravidlo, které praví: „Dělá-li tvá kamarádka něco s nadšením, náramně jí na tom záleží a rozhodla se tě přizvat, nemáš prakticky možnost odmítnout, ať už se jedná o sebevětší kravinu.“ A tak jsem se účastnila pokusu o světový rekord ve stavění puzzle a nebylo to vůbec tak špatné, jak bych očekávala. Krom neobyčejné radosti nad každou zasazenou kostičkou jsem totiž během šedesáti osmi hodin strávených takřka nepřetržitě s padesáti dalšími nadšenci v sále kulturního domu získala zajímavý vhled do jednoho mikrosvěta. Po dvanácti hodinách zírání do takřka identických dílků se totiž lidi museli chca nechca projevit – a co teprve po čtyřiceti. Každý sociální antropolog by nad takovým socio-kulturním vzorkem zaplesal. A stejně tak já.
Nejzajímavější byly samozřejmě páry. S rovnováhou vesmíru by nejspíš nebylo všechno v pořádku, kdyby se ve společné domácnosti sešli dva propagátoři titěrných kostiček, a tak byl jeden z nich obvykle lidově řečeno ‚mimo mísu‘. Jak si ale poradit v situaci, kdy si partner vedle vás připadá jako debil, ale vám to nedá, protože vás věc prostě baví, jde vám, jste v ní dobří a chcete to předvést. Pokud byla silnějším v páru žena, dokázala si poradit velmi snadno. „Miláčku, mohl bys mi najít tu černou kostičku se zahnutým zobáčkem doprava a červeným spodním růžkem. S tou si opravdu nevím rady,“ prohlásila například jedna slečna, a zatímco se brouček tři čtvrtě hodiny snažil, poskládala sama polovinu tisícového obrázku. Když potom její partner dílek slavnostně objevil, hezky ho pochválila a zdůraznila, že bez něj by se nehla z místa, čímž si zajistila klid na další půl hodiny.
Pokud byl silnější v páru muž, snažil se sice o podobnou metodu, ovšem neschopen dotáhnout ji k dokonalosti, mnohdy svou partnerkou doporučením, ať uhne a staví si někde z těch nejjednodušších kousků, urazil k smrti. Ukázalo se také, komu společná práce klape a kteří lidé spolu nevydrží u stolu. Já osobně jsem zjistila, že jsem schopna dopracovat se jakž takž nějakého cíle pouze takzvanou autistickou metodou, a že jakmile mi někdo nabídne pomoc nebo nedej bože sáhne do pečlivě vybudovaného systému, chopí se mě vnitřní pnutí a děs, a se stavěním je konec.
Přirozeným výběrem se z našeho malého vzorku vyčlenili vůdci skupiny a jedinci na okraji společnosti. Každý zaujal nějakou úlohu, tak jako měli pralidé rozdělené služby u jeskyně a vykopané jámy. A když pak po dlouhých přípravách nadešel okamžik vyčerpávajícího štvaní mamuta, kdy všichni padají na energetickým nápojem upatlaná ústa, skupina se pěkně spojila v jeden celek, uštvala to veliké zvíře a oslavovala tancem kolem ohně. Všichni se obětavě postarali o slabší jedince a bylo dobře. A proč to píšu? Protože jsem nabyla dojmu, že bychom měli puzzle skládat povinně alespoň jednou ročně všichni. On ten otlačený zadek lidi přece jen spojí.
Najdete i na ELLE.cz
středa 3. srpna 2011
Nespavec
Exisují dva druhy lidí - spavci a nespavci. A každá z těch komunit má nějaké zvláštnosti, o nichž se druzí nikdy nedozvědí, protože v okamžicích, kdy probíhají nejlepší okamžiky života jedněch, ti druzí spí. Infiltrace do skupiny nepřichází v úvahu, jelikož spavec není ani fyzicky ani psychicky mocen docenit, co zažívá nespavec v okamžicích největší euforie a platí to i naopak. Ačkoli riskuji věčné zatracení, rozhodla jsem se prozradit, co se odehrává v hodinách, kdy VY - spavci prožíváte nejslastnější REM fáze.
Svět se totiž na dvě hodiny promění ve zcela jiné místo, jehož obyvatele spojují neomyvatelné ospalky, neučesatelná vrabčí hnízda a pozoruhodné modely na hranici spacího, joggingového a maškarního úboru. Se slastně připitomělými výrazy se zívající zombie courají po ulicích a čerpajíc energii z nedávno přerušeného spánku, šíří kolem dětsky naivní radost z nového dne. V ulicích voní teplé rohlíky, zelináři vybalují křupavou zeleninu a květinářky kropí barevné pugéty studenou rosou.
Empirický výzkum navíc prokázal, že ať se pohybujete kdekoli po světě je šestá až osmá hodina ranní jediný úsek dne, kdy se lidé zdraví - a to bez výjimky. Řidič náklaďáku, který by se za běžného provozu vzteky vzňal, kyne spokojeně stařence courající se s ufuněným psíkem připomínajícím štangli salámu. Ona stařenka zase hlasitě poklonkuje: "Zdravím Vás mladá paní!" Ačkoli odpoledne to téhle fuchtli, co bydlí vedle a neví, kam s penězma, pořádně natře na setkání s letkou svých podobně zahořklých přítelkyň.
A mladá paní? Ta s úsměvem popřeje dobré ráno té nemožné kariéristce, která ve vile vedle jejího domku žije sama a už by si přece dávno měla uvědomit, jak je pro ženu důležité mateřství a manželova opora.
Zdraví se nespavci na kolonádě v Karlových Varech a zapomínají na nevraživost vůči ruským братům. Zdraví se starší páni sedící nad kapučínem u Fora Romana s turisty, kteří už nemohli dospat hrůzou, že všechny symboly z knihy Dana Browna do rána zmizí. U čerpací stanice na Smíchově se zdraví řidiči s bezdomovci, kterým už omrzaly palce, a tak si jdou zahřát ruce pod teplý proud vody na záchod, který se nezamyká. A zdraví se joggující modelky se zarytými koňačkami v Central Parku, jež vzájemně nikdy nepochopí, jak takhle může holka žít.
Po dvě ranní hodiny se zapomíná na křivdy, ústrky a bezpráví, nikdo ještě nestihl nikoho rozlítit a nikdo nestačil být naštván. Funguje se v jiném režimu, který nepovažuje za zvláštnost, máte-li každou ponožku jinak barevnou a na zadku na teplácích nápis K nakousnutí. Promíjí se kabát, který milujete, ale bohužel už vyšel z módy, radostné pohvizdování a dokonce i rozmařilé vyskakování do kroku. Lidé se zkrátka nechávají žít a jejich práh tolerance přetéká jako kouzelný hrnek vařící nekonečné zásoby krupičné kaše. Nespavci se tou sladkou pochoutkou brodí a nabírají ji plnými hrstmi. Ty mně a já zas tobě.
Přímou úměrou s přibývajícím počtem lidí na ulicích, s chladnutím pečiva na pultech a hadrovatěním zeleniny se ale uvolněné obličeje postupně opět vrací do svých obvykle naprogramovaných podob. Zdravení ustane a krupičná kaše se promění ve smrduté bláto. Nezbývá než si nazítří zase přivstat... nebo se stát propagátorem kultury nespavců. Já osobně začnu od těch různobarevných ponožek.
Najdete i na ELLE.cz
Svět se totiž na dvě hodiny promění ve zcela jiné místo, jehož obyvatele spojují neomyvatelné ospalky, neučesatelná vrabčí hnízda a pozoruhodné modely na hranici spacího, joggingového a maškarního úboru. Se slastně připitomělými výrazy se zívající zombie courají po ulicích a čerpajíc energii z nedávno přerušeného spánku, šíří kolem dětsky naivní radost z nového dne. V ulicích voní teplé rohlíky, zelináři vybalují křupavou zeleninu a květinářky kropí barevné pugéty studenou rosou.
Empirický výzkum navíc prokázal, že ať se pohybujete kdekoli po světě je šestá až osmá hodina ranní jediný úsek dne, kdy se lidé zdraví - a to bez výjimky. Řidič náklaďáku, který by se za běžného provozu vzteky vzňal, kyne spokojeně stařence courající se s ufuněným psíkem připomínajícím štangli salámu. Ona stařenka zase hlasitě poklonkuje: "Zdravím Vás mladá paní!" Ačkoli odpoledne to téhle fuchtli, co bydlí vedle a neví, kam s penězma, pořádně natře na setkání s letkou svých podobně zahořklých přítelkyň.
A mladá paní? Ta s úsměvem popřeje dobré ráno té nemožné kariéristce, která ve vile vedle jejího domku žije sama a už by si přece dávno měla uvědomit, jak je pro ženu důležité mateřství a manželova opora.
Zdraví se nespavci na kolonádě v Karlových Varech a zapomínají na nevraživost vůči ruským братům. Zdraví se starší páni sedící nad kapučínem u Fora Romana s turisty, kteří už nemohli dospat hrůzou, že všechny symboly z knihy Dana Browna do rána zmizí. U čerpací stanice na Smíchově se zdraví řidiči s bezdomovci, kterým už omrzaly palce, a tak si jdou zahřát ruce pod teplý proud vody na záchod, který se nezamyká. A zdraví se joggující modelky se zarytými koňačkami v Central Parku, jež vzájemně nikdy nepochopí, jak takhle může holka žít.
Po dvě ranní hodiny se zapomíná na křivdy, ústrky a bezpráví, nikdo ještě nestihl nikoho rozlítit a nikdo nestačil být naštván. Funguje se v jiném režimu, který nepovažuje za zvláštnost, máte-li každou ponožku jinak barevnou a na zadku na teplácích nápis K nakousnutí. Promíjí se kabát, který milujete, ale bohužel už vyšel z módy, radostné pohvizdování a dokonce i rozmařilé vyskakování do kroku. Lidé se zkrátka nechávají žít a jejich práh tolerance přetéká jako kouzelný hrnek vařící nekonečné zásoby krupičné kaše. Nespavci se tou sladkou pochoutkou brodí a nabírají ji plnými hrstmi. Ty mně a já zas tobě.
Přímou úměrou s přibývajícím počtem lidí na ulicích, s chladnutím pečiva na pultech a hadrovatěním zeleniny se ale uvolněné obličeje postupně opět vrací do svých obvykle naprogramovaných podob. Zdravení ustane a krupičná kaše se promění ve smrduté bláto. Nezbývá než si nazítří zase přivstat... nebo se stát propagátorem kultury nespavců. Já osobně začnu od těch různobarevných ponožek.
Najdete i na ELLE.cz
čtvrtek 28. července 2011
Nebezpečná zdvořilost
„Nechcete se posadit?“ zeptala se jistá hnědovlasá slečna v metru a kolem zašustila zrnka cukru, jak moc sladce ta otázka zněla. Okamžitě nastal sled zdánlivě nesouvisejících událostí. Paní stojící nad dívkou sjela nebožačku pohledem podrážděné hladové kobry a sykla: „Ne!!!“ To jediné slůvko skrývalo všechnu zlobu a opovržení, jež se vejdou do sedmatřicetileté ženy. Následně obrátila hlavu na druhou stranu.
Hnědovláska zatím zrudla a její krk zajel do hrudníku jak svíčka do šlehačkového nepečeného dortu, oči zapíchla do podlahy a upřeně počítala třpytky v linoleu (dodnes nechápu, proč tam jsou). Celý vagon jako by se najednou ocitl v průsvitné, postupně houstnoucí hmotě. Jako kdyby obří ručka americké hospodyňky šedesátých let zdvihla střechu, zalila soupravu horkou želatinou, přiklopila víko zpátky a čekala, až moučník ztuhne a ona jej bude moci nakrájet na plátky a donést dětem v kostkovaných vestičkách, jež onoho sobotního odpoledne přivedly její přítelkyně na návštěvu.
Čas v tu chvíli ztratil svůj obvyklý rytmus a všech osm cestujících připadajících průměrně na jeden metr čtvereční v metru krát nejbližších minimálně pět metrů se společně modlilo k nejrůznějším bohům, ať už konečně jedna z nich vystoupí.
Jistě je vám to už dávno jasné, co se stalo – byl zde spáchán jeden z nejhorších přestupků v ženské říši. Přibližně o pět až sedm let mladší slečna nepouštěla dámu sednout kvůli celkové únavě životem, postupujícím vráskám, křehnoucím kostem ani opotřebovaným kloubům. Přítomna nebyla žádná zdravotnická pomůcka značící nedávné zranění ani trvale umístěná protéza, žádný ze smyslů stojící nebyl prokazatelně poškozen… Jen volné šaty z tmavé lehké rifloviny prozrazovaly lehce vypouklé bříško. Zdvořilá dívka si zkrátka myslela, že má co do činění s nastávající matkou. A sekla se!
Taky se mi to jednou stalo. Po měsíční přípravě na státní zkoušku, při níž nestíhala rodina doplňovat zásoby v ledničce, mamka už ani neuklízela hrnce do skříně a vařila v nich další várky pokrmů a čokoláda se u nás v ten čas neměřila na tabulky, ale kilogramy, jsem se navlékla do předtím pečlivě vybraných padnoucích šatů a vyrazila. První, co mi před učebnou spolužačka řekla, bylo: „Ty máš tak krááásné bříško, ty jsi těhotná?“ Odpovědí jí bylo ono smrtící „Ne!“ a já si od té doby dávám velký pozor, komu půjdu k požehnanému stavu blahopřát.
Z čeho takové situace vznikají? Snad z toho, že dříve bylo těhotenství věcí upozaděnou a lidé, kterým nebylo úplně jasné, jak se takový zázrak může přihodit, považovali rodičku za nečistou po celých devět měsíců i v následujícím šestinedělí a připravili jí celou řadu omezení a rituálů, kterými chránili nejen nastávající matku, ale i sebe. Takže zapomeňte na ježdění na voze – koně by se splašili. Kdepak do hospody, to ani náhodou – chlapi by se poprali. Ještě tak do kostela, pomodlit se a na pole pomoct s úrodou.
Dnes už se těhotné prohánějí v parcích na kolečkových bruslích, cvičí pilates a jógu, vedou obchodní jednání, řídí automobily, fotí se na titulní stránky… a nikoho zaplaťpánbůh nepřekvapí, že je jich všude plno. A tak se občas přihodí ono nezáviděníhodné faux pas, kdy se z počátečního pěkného záměru pochválit šťastnou událost vyvine netaktní upozornění na zvětšující se pupek. A že se to mnohdy opravdu těžce poznává, je fakt. Sama jsem takhle dva měsíce pozorovala kolegyni, která kouřila – tak to ne, říkala jsem si. Pak přestala – tak přece, zaradovala jsem se. Pak si s námi ťukla šampaňským – tak teď nevím, zaváhala jsem. A trvalo by to dodnes, kdyby mi jednou nesdělila, že je hrozný, jak je tlustá, že vypadá jako těhotná. Takže pozor, příště si dobře rozmyslete, než začnete nakupovat výbavičku, a raději i před tím, než pustíte někoho sednout. Mohlo by JI to smrtelně urazit.
Najdete i na ELLE.cz
Hnědovláska zatím zrudla a její krk zajel do hrudníku jak svíčka do šlehačkového nepečeného dortu, oči zapíchla do podlahy a upřeně počítala třpytky v linoleu (dodnes nechápu, proč tam jsou). Celý vagon jako by se najednou ocitl v průsvitné, postupně houstnoucí hmotě. Jako kdyby obří ručka americké hospodyňky šedesátých let zdvihla střechu, zalila soupravu horkou želatinou, přiklopila víko zpátky a čekala, až moučník ztuhne a ona jej bude moci nakrájet na plátky a donést dětem v kostkovaných vestičkách, jež onoho sobotního odpoledne přivedly její přítelkyně na návštěvu.
Čas v tu chvíli ztratil svůj obvyklý rytmus a všech osm cestujících připadajících průměrně na jeden metr čtvereční v metru krát nejbližších minimálně pět metrů se společně modlilo k nejrůznějším bohům, ať už konečně jedna z nich vystoupí.
Jistě je vám to už dávno jasné, co se stalo – byl zde spáchán jeden z nejhorších přestupků v ženské říši. Přibližně o pět až sedm let mladší slečna nepouštěla dámu sednout kvůli celkové únavě životem, postupujícím vráskám, křehnoucím kostem ani opotřebovaným kloubům. Přítomna nebyla žádná zdravotnická pomůcka značící nedávné zranění ani trvale umístěná protéza, žádný ze smyslů stojící nebyl prokazatelně poškozen… Jen volné šaty z tmavé lehké rifloviny prozrazovaly lehce vypouklé bříško. Zdvořilá dívka si zkrátka myslela, že má co do činění s nastávající matkou. A sekla se!
Taky se mi to jednou stalo. Po měsíční přípravě na státní zkoušku, při níž nestíhala rodina doplňovat zásoby v ledničce, mamka už ani neuklízela hrnce do skříně a vařila v nich další várky pokrmů a čokoláda se u nás v ten čas neměřila na tabulky, ale kilogramy, jsem se navlékla do předtím pečlivě vybraných padnoucích šatů a vyrazila. První, co mi před učebnou spolužačka řekla, bylo: „Ty máš tak krááásné bříško, ty jsi těhotná?“ Odpovědí jí bylo ono smrtící „Ne!“ a já si od té doby dávám velký pozor, komu půjdu k požehnanému stavu blahopřát.
Z čeho takové situace vznikají? Snad z toho, že dříve bylo těhotenství věcí upozaděnou a lidé, kterým nebylo úplně jasné, jak se takový zázrak může přihodit, považovali rodičku za nečistou po celých devět měsíců i v následujícím šestinedělí a připravili jí celou řadu omezení a rituálů, kterými chránili nejen nastávající matku, ale i sebe. Takže zapomeňte na ježdění na voze – koně by se splašili. Kdepak do hospody, to ani náhodou – chlapi by se poprali. Ještě tak do kostela, pomodlit se a na pole pomoct s úrodou.
Dnes už se těhotné prohánějí v parcích na kolečkových bruslích, cvičí pilates a jógu, vedou obchodní jednání, řídí automobily, fotí se na titulní stránky… a nikoho zaplaťpánbůh nepřekvapí, že je jich všude plno. A tak se občas přihodí ono nezáviděníhodné faux pas, kdy se z počátečního pěkného záměru pochválit šťastnou událost vyvine netaktní upozornění na zvětšující se pupek. A že se to mnohdy opravdu těžce poznává, je fakt. Sama jsem takhle dva měsíce pozorovala kolegyni, která kouřila – tak to ne, říkala jsem si. Pak přestala – tak přece, zaradovala jsem se. Pak si s námi ťukla šampaňským – tak teď nevím, zaváhala jsem. A trvalo by to dodnes, kdyby mi jednou nesdělila, že je hrozný, jak je tlustá, že vypadá jako těhotná. Takže pozor, příště si dobře rozmyslete, než začnete nakupovat výbavičku, a raději i před tím, než pustíte někoho sednout. Mohlo by JI to smrtelně urazit.
Najdete i na ELLE.cz
neděle 24. července 2011
Váhová relativita
Při jedné z prvních přednášek na vysoké škole použil nejmilejší z našich profesorů spojení „kolegyně Světlá“. Hrdá Češka, tvůrkyně vůbec prvního pořádného románu, ke kterému se ani Neruda, ani Hálek nikdy nedokopali, se tak dostala na úroveň nás – zapálených návštěvníků městské knihovny. Termín kolega rázem objímal jména jako Hrabal, Kundera, Čech, Vrchlický nebo Čapek… Proč také ne, když jsme byli všichni od fochu?
S velkou radostí vám tedy musím oznámit, že jsem se pustila do jiné oblasti výzkumu a vyvinula teorii váhové relativity, čímž nepřímo navazuji na výzkum kolegy Einsteina. A tak zatímco on skončil u teorie speciální a obecné, já se raději vrhám do praktického studia. I to však musí mít bytelný teoretický základ, jak každý fyzik jistě potvrdí. Zapište si tedy následující vzorec:
Přičemž celková hmotnost (m) je přímo úměrná poměru muže (Y) a ženy (X). Prostě, nikdy nejde o to, že by ta ženská byla tlustá, ale o to, že ten chlap je moc hubený! To nikdy nepochopil mladíček, který v naší rodině získal vševypovídající přezdívku chroustík. Ač o třicet centimetrů menší a o pětadvacet kilo lehčí, zamiloval si mě v tanečních takovým způsobem a vodil mě dokola tak často, že jsem se v očích ostatních hochů stala neohrabaným mamutem, buldozerem s prošlou technickou a žirafou s padoucnicí. Zkrátka jsem byla odepsaná a pes po mně nejen neštěkl, ale ani by se nenamáhal zvednout nožku, aby označkoval mé princeznovské šaty.
Jak také chcete vypadat křehce a roztomile, když se při tanci držíte jakési lopatkové kůstky, jež hrozí každou chvíli prasknutím? Poučena tímto zjištěním, začala jsem se ihned orientovat na vyznavače kulturistiky, a v očích nápadníků i sokyň tak získala postavičku jako proutek. No jo, jenže ona ta váhová relativita není vidět jen zvnějšku, on je to také dojem ryze subjektivní, o čemž by mohla hodiny vyprávět každá žena. Tady už je zbytečné používat vzorce a snažit se uchopit problém nějak vědecky, tady se začínáme pohybovat na křehkých vláknech ženské psýché… Místo teoretické betonově pevné základny tedy nabízím pouhý výčet toho, co ovlivňuje subjektivní váhový dojem.
Začíná to už vzbuzením, pokračuje volbou šatů a tím, jak se povedl účes a make-up. Důležité je i to, jak se probuzení, výběr šatů, účes a make-up povedly kolegyni, případně spolužačce, sestře, kamarádce nebo jiné blízké ženě. V průběhu dne se ženská váha dokáže změnit i čtyřicetkrát, přičemž vliv na ni má pohled řidiče autobusu, skřípající židle, mastný oběd, nově se vyklubavší pupínek, poznámka v komentářích na Facebooku, poznámka po e-mailu či SMS… jakákoli poznámka kohokoli!
Pocit tloušťky či hubenosti pak ovlivňuje také hudba, reklama, televize, časopisy a knihy, příliš malá sedátka na dětských houpačkách, zakřivení zrcadla, velikost kancelářského vybavení, ticho, hluk, oko na punčoše, vylitá káva, neumyté nádobí a v neposlední řadě neidentifikovatelný, ničím nepodložený vnitřní pocit. Hlavním faktorem formujícím tuto velmi relativní veličinu jsou ale opět muži. A nezáleží ani tak na jejich objemu, ale především na dotekovém přístupu. Kdybych se vrátila do tanečních, ilustruje případ poučka „když partnerku pořádně nechytnete, polku si nezatančíte“. A taky si nikdy nebudete připadat lehká jako pírko! Zkrátka je zapotřebí pořádného, pevného stisku. A že má na vaši postavu vliv také skladba jídelníčku, pravidelnost pohybu a pitný režim? Na to zapomeňte!
Najdete i na ELLE.cz
S velkou radostí vám tedy musím oznámit, že jsem se pustila do jiné oblasti výzkumu a vyvinula teorii váhové relativity, čímž nepřímo navazuji na výzkum kolegy Einsteina. A tak zatímco on skončil u teorie speciální a obecné, já se raději vrhám do praktického studia. I to však musí mít bytelný teoretický základ, jak každý fyzik jistě potvrdí. Zapište si tedy následující vzorec:
m = Y : X
Přičemž celková hmotnost (m) je přímo úměrná poměru muže (Y) a ženy (X). Prostě, nikdy nejde o to, že by ta ženská byla tlustá, ale o to, že ten chlap je moc hubený! To nikdy nepochopil mladíček, který v naší rodině získal vševypovídající přezdívku chroustík. Ač o třicet centimetrů menší a o pětadvacet kilo lehčí, zamiloval si mě v tanečních takovým způsobem a vodil mě dokola tak často, že jsem se v očích ostatních hochů stala neohrabaným mamutem, buldozerem s prošlou technickou a žirafou s padoucnicí. Zkrátka jsem byla odepsaná a pes po mně nejen neštěkl, ale ani by se nenamáhal zvednout nožku, aby označkoval mé princeznovské šaty.
Jak také chcete vypadat křehce a roztomile, když se při tanci držíte jakési lopatkové kůstky, jež hrozí každou chvíli prasknutím? Poučena tímto zjištěním, začala jsem se ihned orientovat na vyznavače kulturistiky, a v očích nápadníků i sokyň tak získala postavičku jako proutek. No jo, jenže ona ta váhová relativita není vidět jen zvnějšku, on je to také dojem ryze subjektivní, o čemž by mohla hodiny vyprávět každá žena. Tady už je zbytečné používat vzorce a snažit se uchopit problém nějak vědecky, tady se začínáme pohybovat na křehkých vláknech ženské psýché… Místo teoretické betonově pevné základny tedy nabízím pouhý výčet toho, co ovlivňuje subjektivní váhový dojem.
Začíná to už vzbuzením, pokračuje volbou šatů a tím, jak se povedl účes a make-up. Důležité je i to, jak se probuzení, výběr šatů, účes a make-up povedly kolegyni, případně spolužačce, sestře, kamarádce nebo jiné blízké ženě. V průběhu dne se ženská váha dokáže změnit i čtyřicetkrát, přičemž vliv na ni má pohled řidiče autobusu, skřípající židle, mastný oběd, nově se vyklubavší pupínek, poznámka v komentářích na Facebooku, poznámka po e-mailu či SMS… jakákoli poznámka kohokoli!
Pocit tloušťky či hubenosti pak ovlivňuje také hudba, reklama, televize, časopisy a knihy, příliš malá sedátka na dětských houpačkách, zakřivení zrcadla, velikost kancelářského vybavení, ticho, hluk, oko na punčoše, vylitá káva, neumyté nádobí a v neposlední řadě neidentifikovatelný, ničím nepodložený vnitřní pocit. Hlavním faktorem formujícím tuto velmi relativní veličinu jsou ale opět muži. A nezáleží ani tak na jejich objemu, ale především na dotekovém přístupu. Kdybych se vrátila do tanečních, ilustruje případ poučka „když partnerku pořádně nechytnete, polku si nezatančíte“. A taky si nikdy nebudete připadat lehká jako pírko! Zkrátka je zapotřebí pořádného, pevného stisku. A že má na vaši postavu vliv také skladba jídelníčku, pravidelnost pohybu a pitný režim? Na to zapomeňte!
Najdete i na ELLE.cz
Ukaž hřbet, a já ti povím
Čtu útlou brožovanou knížku s jasně růžovým přebalem. Pro okolí jsem se rázem stala blbkou, která hltá červenou (v tomto případě pink) knihovnu a je na mě pohlíženo patřičně spatra a s despektem. Nikoho už nezajímá, že autorka do ní nechala vcelku nevhodně ukrýt vyprávění o českých válečných emigrantech v Brazílii namísto toho, aby zvolila klasickou intelektuální šeď, jíž patřičnou váhu dodá až ušmudlaný hřbet. A tak se klasické „řekni mi, co čteš, a já ti povím…“ posunulo do stadia „ukaž, a já vím“.
Okukování cizích hřbetů mám v oblibě také, knihy v ruce totiž prozradí o svém majiteli mnohé, možná víc než model, který na sebe ráno navlékl. Rozhodně to tedy platilo v případě slečny s rozparkem, který bezostyšně prozrazoval, že tak vysoko už mít žádné kalhotky nemůže. Přiznávám, že jsem vcelku povýšeně sledovala její odrostlou černou hřívu sepnutou skřipcem, okopané střevíčky, z nichž čouhaly nehty podobné vratům hasičárny – stejně barevné a stejně tak oloupané –, sepranou halenku a tu zatraceně prořízlou minisukni. Ale jen do chvíle, kdy ručkou s nepovedenými gelovými nástavci vytáhla z odrbané kabelky knihu a vášnivě se začetla do titulu To bylo Dachau, jenž, jak prozradil Google, není jen ‚pouhým‘ osobním vyprávěním o koncentračním táboře Dachau, kde autor přežil kruté čtyři roky, ale i přes hrůzné téma skvěle a čtivě napsaná historická studie. Ha! Zrůžověla jsem, jak ta moje obálka, opět se v praxi ukázalo, že není dobré soudit někoho podle vzhledu. Ono vůbec není dobré někoho soudit, ale zakažte si to, když denně trávíte hodinu na cestě do práce a dalších šedesát minut na cestě zpátky.
Rozhodnuta nekoukat po hadrech, účesech, obuvi a make-upu cestujících, začala jsem si prohlížet jejich knihy. A tak už vím, že ten mladý manažer ve skvěle padnoucím obleku má s životopisem Čingischána docela potíže, protože už ho čte třetí týden a záložka se pořád ne a ne posunout někam za půlku. Také jsem zjistila, že spoustu lidí zajímá, jaké návyky mají skutečně efektivní lidi. Je jich prý sedm (těch návyků, i když statistiky o pracovní výkonnosti v Česku by nasvědčovaly tomu, že i těch lidí). Chtěli by vědět Jak se stát skvělým obchodníkem a také Jak získávat přátele a působit na lidi nebo jak přijít Myšlením k bohatství.
Také proto jsem okamžitě zareagovala, když mě nějaký obstarožní hipík osočil: „Namiř si tu vysílačku na svojí hlavu!“ Čímž myslel mobil, na kterém jsem právě mastila esemesku. „Co to čtete?“ opáčila jsem zdvořile a on mi s hrdostí ukázal díla Probuď se a sni a Země mužů. „A už jste se probudil?“ vyzvídala jsem dál. Načež mi bylo doporučeno, ať jdu někam i s tím svým krámem, a teorie, že četba o člověku vypovídá mnohé, nabrala reálných obrysů. Země mužů v tomto případě zůstala slavně uhájena.
Od té doby už na lidech nic jiného než hřbety nepozoruji a pravda je, že odhadnou charakter dokonale. Chlapec čtoucí Špačka se zdvihá jak červík, kterého jsme se v umělohmotné hře snažili zamáčknout kladivem, jakmile vkročí do soupravy senior. Z milovníka Hrabala táhne dobře vychlazená dvanáctka a kuchař, který čte novou Pohlreichovu kuchařku, mluví jako dlaždič.
S kým si ale nevím rady, jsou všichni ti čtenáři e-booků, které mají přebal jeden jak druhý, stránky se v nich neobracejí, záložka nezakládá a svým uniformním rozměrem odmítají prozradit, jak moc je jejich majitel ochoten kvůli literatuře zhoršit svou postupující skoliózu. Snad mě tyhle malé placaté potvory nedonutí začít se zase dívat po vzhledu.
Najdete i na ELLE.cz
Okukování cizích hřbetů mám v oblibě také, knihy v ruce totiž prozradí o svém majiteli mnohé, možná víc než model, který na sebe ráno navlékl. Rozhodně to tedy platilo v případě slečny s rozparkem, který bezostyšně prozrazoval, že tak vysoko už mít žádné kalhotky nemůže. Přiznávám, že jsem vcelku povýšeně sledovala její odrostlou černou hřívu sepnutou skřipcem, okopané střevíčky, z nichž čouhaly nehty podobné vratům hasičárny – stejně barevné a stejně tak oloupané –, sepranou halenku a tu zatraceně prořízlou minisukni. Ale jen do chvíle, kdy ručkou s nepovedenými gelovými nástavci vytáhla z odrbané kabelky knihu a vášnivě se začetla do titulu To bylo Dachau, jenž, jak prozradil Google, není jen ‚pouhým‘ osobním vyprávěním o koncentračním táboře Dachau, kde autor přežil kruté čtyři roky, ale i přes hrůzné téma skvěle a čtivě napsaná historická studie. Ha! Zrůžověla jsem, jak ta moje obálka, opět se v praxi ukázalo, že není dobré soudit někoho podle vzhledu. Ono vůbec není dobré někoho soudit, ale zakažte si to, když denně trávíte hodinu na cestě do práce a dalších šedesát minut na cestě zpátky.
Rozhodnuta nekoukat po hadrech, účesech, obuvi a make-upu cestujících, začala jsem si prohlížet jejich knihy. A tak už vím, že ten mladý manažer ve skvěle padnoucím obleku má s životopisem Čingischána docela potíže, protože už ho čte třetí týden a záložka se pořád ne a ne posunout někam za půlku. Také jsem zjistila, že spoustu lidí zajímá, jaké návyky mají skutečně efektivní lidi. Je jich prý sedm (těch návyků, i když statistiky o pracovní výkonnosti v Česku by nasvědčovaly tomu, že i těch lidí). Chtěli by vědět Jak se stát skvělým obchodníkem a také Jak získávat přátele a působit na lidi nebo jak přijít Myšlením k bohatství.
Také proto jsem okamžitě zareagovala, když mě nějaký obstarožní hipík osočil: „Namiř si tu vysílačku na svojí hlavu!“ Čímž myslel mobil, na kterém jsem právě mastila esemesku. „Co to čtete?“ opáčila jsem zdvořile a on mi s hrdostí ukázal díla Probuď se a sni a Země mužů. „A už jste se probudil?“ vyzvídala jsem dál. Načež mi bylo doporučeno, ať jdu někam i s tím svým krámem, a teorie, že četba o člověku vypovídá mnohé, nabrala reálných obrysů. Země mužů v tomto případě zůstala slavně uhájena.
Od té doby už na lidech nic jiného než hřbety nepozoruji a pravda je, že odhadnou charakter dokonale. Chlapec čtoucí Špačka se zdvihá jak červík, kterého jsme se v umělohmotné hře snažili zamáčknout kladivem, jakmile vkročí do soupravy senior. Z milovníka Hrabala táhne dobře vychlazená dvanáctka a kuchař, který čte novou Pohlreichovu kuchařku, mluví jako dlaždič.
S kým si ale nevím rady, jsou všichni ti čtenáři e-booků, které mají přebal jeden jak druhý, stránky se v nich neobracejí, záložka nezakládá a svým uniformním rozměrem odmítají prozradit, jak moc je jejich majitel ochoten kvůli literatuře zhoršit svou postupující skoliózu. Snad mě tyhle malé placaté potvory nedonutí začít se zase dívat po vzhledu.
Najdete i na ELLE.cz
Zasklívání
Italské servery horečně informují o krizi, jež postihla sklárny na ostrově Murano. V první polovině třináctého století sem byly výrobny produkující úžasné barevné lustry a kouzelná zrcadla, jež zdobí každý český zámek, přesunuty z Benátek kvůli rozsáhlému požáru. Teď je ale sžírá jiný plamen – strádají pod žárem konkurence, jemuž nejsou schopny čelit. Jejich jiskru převzali čeští muži, kteří probudili umírající tradiční řemeslo a… zasklívají, kudy chodí!
Tedy alespoň já si za poslední měsíc připadám jako pěkně vyštafírovaná vitrína u Bati. Hodný, grázlík, nesmělý či oražený, mezi muži se metoda šíří jak černá smrt v těch rádoby reportérsky vzpomínaných Benátkách. Už žádné trapné výmluvy, na něž jsme si s kamarádkami vzájemně stěžovaly doposud, ale naprosto čistě odvedená umělecká práce – ticho čisté a průzračné jako skleněná tabule. Nic nepomůže dolézání, urážení se, urážení jeho, výkřiky zoufalosti ani tichá odevzdanost – mobily už nepípají, e-maily se nesypou a ikonka na Facebooku značící příchod nové zprávy zůstává výsměšně stejně prázdná. A když se na ní jednou za čas náhodou rozsvítí to radostné červené světýlko hlásající příchod novinky, dozvíte se, že se máte přihlásit do soutěže miss prdelka, což je předem marné už kvůli tomu zdrobňujícímu -ka na konci slova.
Je to smutné, depresivní a nekonečné, protože se neděje prostě nic. A tak zbývá jediné možné řešení. Smazat kontakt z mobilu, všechny e-maily, a znemožnit si tak další ubohou snahu vrátit své skleněné ulitě alespoň nějakou barvu, a stát se tak na nějaký čas opět viditelnou. Po několika vínech pak zjistíte, že jste inteligentnější, než jste si myslela, protože dokážete číslo v mobilu najít podle data, kdy jste mu naposledy marně volala, v sekci volaná čísla, také si najednou vzpomenete , že jej zrecyklujete v sekci nesmazaných esemesek, a potěšena svým objevem a rudým mokem se opět odhodláte k zoufalému činu, jenž by vás měl vytáhnout z ještě rozpálené, ale postupně tuhnoucí skleněné hmoty.
S bolavou hlavou pak ráno vymažete všechny registry hovorů a přijaté i odeslané zprávy, abyste si za dvě hodiny vzpomněla, že jste tam měla kontakty na osoby zcela jiné, které jste si pochopitelně nikam neuložila.
Vytrháte stránky z diáře, kam jste si to číslo na sklárny Nový Bor, Jičín, Žižkov nebo Humenné zapsala, kdyby náhodou volal někdo neznámý, abyste mohla zkontrolovat, jestli to nebyl on. Podotýkám, že to nikdy není on, ale operátor, nová banka nebo otravný klient, který si zjistil soukromý mobil. Provedete zkrátka tak důkladnou očistu svého světa, že i i kdybyste se svému sklářskému mistrovi chtěla tisíckrát ozvat, ke kontaktu na něj se už nikdy nedostanete.
A že ta chvíle přijde a vy budete mít nutkavou potřebu sdělit někomu, že „takhle tedy ne!“, tím si můžete být jistá! Pak přichází ta naprosto nejpotupnější fáze střetu se sklenářem, tedy snaha to číslo zase získat za účelem jeho naprostého mravního rozebrání!!! Výjimkou není snaha číslo jednoduše vytáhnout z paměti, protože jistě víte, že tam byla nějaká šestka, nula, dvojka a pětka hned dvakrát za sebou. Se zábavou, kdy budete napůl smyšlené číslo spolu s příjmením zadávat do Googlu, vystačíte několik hodin.
Se snahou vyhledat jej v seznamu zaměstnanců společnosti, kde pracuje, asi další dvě. Chvíli se nejspíš budete zabývat myšlenkou dát se přepojit přes centrálu. Zavolat jeho rodičům, kteří jsou ve Zlatých stránkách, případně na operátora, jestli vám to číslo nemůže zjistit. Po několika hodinách trýzně nejspíš obejdete místa, kde jste se seznámili a kam jste chodili, a pak nezbývá než s naprosto bezmocným vztekem vymyslet, že se za ním vypravíte do práce, kde mu alespoň můžete rovnou jednu ubalit. A pak si řeknete, že tak zle na tom nejste, vypijete ještě dvě dvojky, doplazíte se domů a s pláčem usnete, protože jste zase jednou kápla na sklenářského mistra, který vás obalil vkusně modelovanými čirými květy, na nichž poposedávají motýli, kolibříci a jiná havěť.
A druhý den zabalíte všechny konzervy ze špajzu, obnošená trička a hračky, které zbyly po starší sestře, a několik tubiček s kosmetikou. A to všechno pošlete na adresu: ostrov Murano, rodina místního zkrachovalého skláře, se srdceryvným dopisem omlouvajícím chování českých chlapíků, kteří přivedli italské řemeslníky do situace, v níž nemají co žrát, jak by pravil klasik. Sklářské umění českých chlapů je totiž pomalu, ale jistě připravilo o zakázky. Takové konkurence se jim totiž za těch posledních bezmála osm set let ještě nedostalo!
Najdete i na ELLE.cz
Tedy alespoň já si za poslední měsíc připadám jako pěkně vyštafírovaná vitrína u Bati. Hodný, grázlík, nesmělý či oražený, mezi muži se metoda šíří jak černá smrt v těch rádoby reportérsky vzpomínaných Benátkách. Už žádné trapné výmluvy, na něž jsme si s kamarádkami vzájemně stěžovaly doposud, ale naprosto čistě odvedená umělecká práce – ticho čisté a průzračné jako skleněná tabule. Nic nepomůže dolézání, urážení se, urážení jeho, výkřiky zoufalosti ani tichá odevzdanost – mobily už nepípají, e-maily se nesypou a ikonka na Facebooku značící příchod nové zprávy zůstává výsměšně stejně prázdná. A když se na ní jednou za čas náhodou rozsvítí to radostné červené světýlko hlásající příchod novinky, dozvíte se, že se máte přihlásit do soutěže miss prdelka, což je předem marné už kvůli tomu zdrobňujícímu -ka na konci slova.
Je to smutné, depresivní a nekonečné, protože se neděje prostě nic. A tak zbývá jediné možné řešení. Smazat kontakt z mobilu, všechny e-maily, a znemožnit si tak další ubohou snahu vrátit své skleněné ulitě alespoň nějakou barvu, a stát se tak na nějaký čas opět viditelnou. Po několika vínech pak zjistíte, že jste inteligentnější, než jste si myslela, protože dokážete číslo v mobilu najít podle data, kdy jste mu naposledy marně volala, v sekci volaná čísla, také si najednou vzpomenete , že jej zrecyklujete v sekci nesmazaných esemesek, a potěšena svým objevem a rudým mokem se opět odhodláte k zoufalému činu, jenž by vás měl vytáhnout z ještě rozpálené, ale postupně tuhnoucí skleněné hmoty.
S bolavou hlavou pak ráno vymažete všechny registry hovorů a přijaté i odeslané zprávy, abyste si za dvě hodiny vzpomněla, že jste tam měla kontakty na osoby zcela jiné, které jste si pochopitelně nikam neuložila.
Vytrháte stránky z diáře, kam jste si to číslo na sklárny Nový Bor, Jičín, Žižkov nebo Humenné zapsala, kdyby náhodou volal někdo neznámý, abyste mohla zkontrolovat, jestli to nebyl on. Podotýkám, že to nikdy není on, ale operátor, nová banka nebo otravný klient, který si zjistil soukromý mobil. Provedete zkrátka tak důkladnou očistu svého světa, že i i kdybyste se svému sklářskému mistrovi chtěla tisíckrát ozvat, ke kontaktu na něj se už nikdy nedostanete.
A že ta chvíle přijde a vy budete mít nutkavou potřebu sdělit někomu, že „takhle tedy ne!“, tím si můžete být jistá! Pak přichází ta naprosto nejpotupnější fáze střetu se sklenářem, tedy snaha to číslo zase získat za účelem jeho naprostého mravního rozebrání!!! Výjimkou není snaha číslo jednoduše vytáhnout z paměti, protože jistě víte, že tam byla nějaká šestka, nula, dvojka a pětka hned dvakrát za sebou. Se zábavou, kdy budete napůl smyšlené číslo spolu s příjmením zadávat do Googlu, vystačíte několik hodin.
Se snahou vyhledat jej v seznamu zaměstnanců společnosti, kde pracuje, asi další dvě. Chvíli se nejspíš budete zabývat myšlenkou dát se přepojit přes centrálu. Zavolat jeho rodičům, kteří jsou ve Zlatých stránkách, případně na operátora, jestli vám to číslo nemůže zjistit. Po několika hodinách trýzně nejspíš obejdete místa, kde jste se seznámili a kam jste chodili, a pak nezbývá než s naprosto bezmocným vztekem vymyslet, že se za ním vypravíte do práce, kde mu alespoň můžete rovnou jednu ubalit. A pak si řeknete, že tak zle na tom nejste, vypijete ještě dvě dvojky, doplazíte se domů a s pláčem usnete, protože jste zase jednou kápla na sklenářského mistra, který vás obalil vkusně modelovanými čirými květy, na nichž poposedávají motýli, kolibříci a jiná havěť.
A druhý den zabalíte všechny konzervy ze špajzu, obnošená trička a hračky, které zbyly po starší sestře, a několik tubiček s kosmetikou. A to všechno pošlete na adresu: ostrov Murano, rodina místního zkrachovalého skláře, se srdceryvným dopisem omlouvajícím chování českých chlapíků, kteří přivedli italské řemeslníky do situace, v níž nemají co žrát, jak by pravil klasik. Sklářské umění českých chlapů je totiž pomalu, ale jistě připravilo o zakázky. Takové konkurence se jim totiž za těch posledních bezmála osm set let ještě nedostalo!
Najdete i na ELLE.cz
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)