Na zamilovanosti, poznávání, oťukávání a flirtování je hezká jedna věc – plkání o ničem. Dva lidé, kteří si rozumějí, si mohou hodiny povídat o přípravě jablečného štrúdlu, meditativních technikách, možnosti, jak do Čertovky dopravit gondolu, nebo o tom, jak zavést pod nehet drén takovým způsobem, aby mohl hnis volně odtékat. Ano, už i toto téma na mě bylo vytaženo a musím říct, že po půlhodinovém líčení už mi nepřipadalo příliš zábavné.
I přes absurdnost témat je však komunikace obvykle celkem konstruktivní a zábavná. Problémy však nastanou, jakmile začne jedna ze stran vyžadovat konkrétní data. Typický příklad ke zmaru vedoucího dotazu je: „Kolik žes jich to vlastně měl/a?“ Správná odpověď totiž jednoduše neexistuje. Pokud měl tázaný více partnerek nebo partnerů než vy, bude vám připadat jako proutník a přelétavec, se kterým si vůbec nemá smysl cokoli začínat. Pokud méně, stává se nezkušeným zajícem, který se ještě nestihl vybouřit, a dozajista vás brzy opustí kvůli novému objektu zájmu.To je ale jen jedna z odstrašujících přímých otázek. Mezi další patří: „Jak dlouho jste spolu byli? Kdy jste se rozešli? Kolikátého jste se měli brát? Kolik vážíš? Kolik je ti let? Kdy se uvidíme? Jaký máš plat? Kdy máš narozeniny? A jak dlouho to ještě bude trvat?“
Můžete si být jisti, že po dvou deci vína a třech polibcích vás spolehlivě zaskočí také dotaz: „Kdy jsi naposledy s někým spala?“ Že máte zrovna plnou pusu, můžete předstírat přesně dvacet vteřin, dusivý kašel maximálně minutu, epileptický záchvat necelou čtvrthodinu. Ale co pak? Jedno je člověku jasné okamžitě, pravdu říct nemůže, protože právě nastal okamžik, kdy má o něm objektivně měřitelná hodnota něco vypovědět. Jak ale na pomyslné ose najít přijatelný bod? Když řeknete půl roku, bude to vypadat, že na trhu žádoucích svobodných dívek jste se už dávno ocitla v opatlané lepenkové krabici pohozené před dveřmi obchoďáku a označené nápisem ‚prošlé zbytky‘. Čtvrt roku vás možná posouvá mezi ‚zbytky‘, ale ani to není žádné terno. Na druhou stranu, pokud z vás vypadne: „No, naposledy to bylo včera,“ získáte možná nálepku luxusního výrobku hodného zabalení do hedvábného papíru, zároveň ale riskujete domněnku, že si vás ve voskované taštičce může vcelku bezpracně odnést domů kdokoli.
A tak nastává chvíle trapného přetahování tipu: „Řekni! Ne, neřeknu! Kdy ty? Já jsem se ptal první! Ne, neřeknu! Řekni!“ Které se v soustředných kruzích může opakovat prakticky donekonečna. Když potom jedna ze stran povolí, zjistíte, že ani v tomto případě správná odpověď neexistuje a že byste ocenili, kdyby se najednou z nebe snesl ten kučeravý andělíček v bílé košili, který běžel princezně Dišperandě zvěstovat, že je opět čistá jako okvětí bílé lilie. Chlapec s rumělcem ve tváři dnes asi jen těžko přiběhne, aby vašeho milého mravně očistil. Vzhledem k tomu, že pohádka byla natočena v roce 1956, a jelikož už tenkrát mohlo být svatému hochu kolem třiceti let, přišoural by se tak pětaosmdesátiletý vetchý staříček, který by mezi bezzubými dásněmi nejspíš procedil: „Dej si pozorrr, děvenko, je to prrrasák.“ A umělohmotnou bílou květinou nebo francouzskou holí by vás oba přetáhl přes záda. Proč? Protože na konkrétní čísla bychom se nikdy ptát neměli – maximálně na numero telefonní.
Najdete i na ELLE.cz
sobota 7. května 2011
Rozhovor v Pařížské
Vy jste taková pseudointelektuálka, ale biologicky vypadáte dobře,“ sdělil mi na jednom večírku jakýsi podnikatel s pavím postojem poté, co očima odborně přejel po mých nohách. Krátce nato dorazil další, který by mi prý klidně zaplatil za to, kdybych s ním udělala rozhovor – je totiž náramně zajímavá osobnost, právě se přistěhoval z Amsterodamu, má byt v Pařížské, krásné auto, jehož značku jsem zapomněla, a spoustu peněz, o něž by se rád podělil s milou mladou Češkou, což je potřeba světu sdělit. Tou vyvolenou bych prý mohla být klidně i já, no proč ne…
Když jsem tuto story pohoršeně vyprávěla svému kamarádovi, pochopil ji tak, že se chlubím, a ještě za týden mi vmetl, jestli můj nový nápadník, se kterým jsem byla venku, má také byt v Pařížské. Moje hudrování o tom, že takový přístup je pro ženu ponižující a v podstatě se rovná dotazu: „Tak za kolik?“ nebral v potaz.
A tak dumám nad tím, jestli si poslední dobou před těmi penězi a jměními nesedáme na zadek až moc… Jestli to, že si vydělal, zdědil nebo nakradl, snímá z muže povinnost a právo být k ženě galantní, být něčím zajímavý a vtipný, být pokorný a sympatický. Seznamovací konverzace by se tak brzy mohla omezit na adresu a stanovenou částku. Vypadalo by to asi takhle: „Dobrý večer, Vodičkova.“ „Těší mě, šest a půl tisíce.“ Nebo „Nazdar, Stodůlky…“ „Ahoj, za pěťo.“ Nebo „Malá Strana, milostivá?“ I když to je matoucí, s malým em by otázka mohla způsobit nekorektní společenskou situaci a uvést dámu do rozpaků! Systém „mám prachy a to stačí“ už ale nikomu ruměnec na tváři nevykouzlí.
Otázka je, kdo za to může? Projedete-li internet, najdete tisíce videí, v nichž se slečny za pár fialových a zelených bankovek daly bez velkého přemlouvání přimět prakticky k čemukoli. Stovky mladých holčin s naivníma hlubokýma očima, ve kterých vidíte zděšení i hrdost na to, že ona někomu za takovou částku stojí – nebo spíš postojí, podrží, postaví se či položí. A nejsou to jen mladé naivky, najdete tu i padesátileté, od pohledu velmi milé dámy. Stránky, kde se mladík baví tím, že mu výměnou za různé částky ženy poskytují před kamerou erotické služby, navštíví denně v průměru 27 a půl tisíce lidí, pravděpodobnost, že dámy a slečny někdo pozná, tady není právě malá. Podívejme, to je přece Helenka od nás z pošty, na co se to holka dala? Objednat si můžete i luxusní DVD kolekci, takže spolu s Helenkou z pošty budete mít doma i Ivanku z marketingu, Moničku z pracáku nebo Kamilku z nemocnice.
Dává to ale kdejakému postaršímu obšourníkovi právo, aby si myslel, že jakmile ve větě zašustí peníze, je situace jasná a slečnu si domů odtáhne na vařené nudli? Jsem asi naivnější než ona trdla, která si za pár korun a mnohdy i zadarmo zkazila pověst, ale myslím si, že ne. A jestli si pánové myslí opak, tak ať to alespoň nedělají tak okatě a nudně. Člověk, který nějaké jmění nashromáždil, nebude nejspíš úplný pitomec, má za sebou řadu zkušeností a zážitků, o které se může podělit, namísto toho, aby ženám na společenských akcích předkládal výpisy z účtu. Možná by se pak lépe bavil i on sám a možná by zjistil, že ne všichni na jeho cinkání slyší. A že by pak dámská společnost neměla ponětí o tom, který z nich je nejbohatší? Toho se, pánové, nemusíte bát, zlatokopky si vás jistě najdou i bez toho. A bude to mít alespoň nějakou úroveň. A teď mě omluvte, já už musím, mám ještě jeden rozhovor v Pařížské…
Najdete i na ELLE.cz
Když jsem tuto story pohoršeně vyprávěla svému kamarádovi, pochopil ji tak, že se chlubím, a ještě za týden mi vmetl, jestli můj nový nápadník, se kterým jsem byla venku, má také byt v Pařížské. Moje hudrování o tom, že takový přístup je pro ženu ponižující a v podstatě se rovná dotazu: „Tak za kolik?“ nebral v potaz.
A tak dumám nad tím, jestli si poslední dobou před těmi penězi a jměními nesedáme na zadek až moc… Jestli to, že si vydělal, zdědil nebo nakradl, snímá z muže povinnost a právo být k ženě galantní, být něčím zajímavý a vtipný, být pokorný a sympatický. Seznamovací konverzace by se tak brzy mohla omezit na adresu a stanovenou částku. Vypadalo by to asi takhle: „Dobrý večer, Vodičkova.“ „Těší mě, šest a půl tisíce.“ Nebo „Nazdar, Stodůlky…“ „Ahoj, za pěťo.“ Nebo „Malá Strana, milostivá?“ I když to je matoucí, s malým em by otázka mohla způsobit nekorektní společenskou situaci a uvést dámu do rozpaků! Systém „mám prachy a to stačí“ už ale nikomu ruměnec na tváři nevykouzlí.
Otázka je, kdo za to může? Projedete-li internet, najdete tisíce videí, v nichž se slečny za pár fialových a zelených bankovek daly bez velkého přemlouvání přimět prakticky k čemukoli. Stovky mladých holčin s naivníma hlubokýma očima, ve kterých vidíte zděšení i hrdost na to, že ona někomu za takovou částku stojí – nebo spíš postojí, podrží, postaví se či položí. A nejsou to jen mladé naivky, najdete tu i padesátileté, od pohledu velmi milé dámy. Stránky, kde se mladík baví tím, že mu výměnou za různé částky ženy poskytují před kamerou erotické služby, navštíví denně v průměru 27 a půl tisíce lidí, pravděpodobnost, že dámy a slečny někdo pozná, tady není právě malá. Podívejme, to je přece Helenka od nás z pošty, na co se to holka dala? Objednat si můžete i luxusní DVD kolekci, takže spolu s Helenkou z pošty budete mít doma i Ivanku z marketingu, Moničku z pracáku nebo Kamilku z nemocnice.
Dává to ale kdejakému postaršímu obšourníkovi právo, aby si myslel, že jakmile ve větě zašustí peníze, je situace jasná a slečnu si domů odtáhne na vařené nudli? Jsem asi naivnější než ona trdla, která si za pár korun a mnohdy i zadarmo zkazila pověst, ale myslím si, že ne. A jestli si pánové myslí opak, tak ať to alespoň nedělají tak okatě a nudně. Člověk, který nějaké jmění nashromáždil, nebude nejspíš úplný pitomec, má za sebou řadu zkušeností a zážitků, o které se může podělit, namísto toho, aby ženám na společenských akcích předkládal výpisy z účtu. Možná by se pak lépe bavil i on sám a možná by zjistil, že ne všichni na jeho cinkání slyší. A že by pak dámská společnost neměla ponětí o tom, který z nich je nejbohatší? Toho se, pánové, nemusíte bát, zlatokopky si vás jistě najdou i bez toho. A bude to mít alespoň nějakou úroveň. A teď mě omluvte, já už musím, mám ještě jeden rozhovor v Pařížské…
Najdete i na ELLE.cz
Jarní hormony
Jaro nemám ráda. Tohle všemi opěvované období mě obvykle uvrhne do šera trudomyslnosti hned z několika důvodů. Předně přichází doba, kdy svetr krčící se na břiše už nemůžete interpretovat jako nemožný nepoddajný materiál a kdy to, že si gulášovou polévku a svíčkovou se šesti dáváte ‚na zahřátí‘, už také nikdo nezbaští. Celé město se navíc zaplní mladými, naivními, a především přehnaně aktivními dívkami, které si raději vymknou kotník, než by z dokonalých nohou sundaly střevíčky na deseticentimetrové jehle, která se zaklesne do jakéhokoli terénu a povrchu.
Včera jsem v metru sledovala jakousi modelku, jež krokem roztřesené volavky vstupovala na jezdicí schody. Společně s dalšími dvěma nešťastnicemi v keckách jsem žasla nad neuvěřitelnou obětavostí, s níž znovu a znovu zvedala štíhlé nožky a s námahou balancovala v červených lodičkách. Všem se nám v očích zračilo podobné zděšení: „Už není úniku.“ Konec slastného období, kdy se na partnerovy požadavky dá vcelku logicky namítnout, že si na zledovatělém chodníku nehodláte kvůli parádě vylepšit fasádu indiánskými barvami. Konec milosrdných kabátů, které jako kouzelný pláštík Harryho Pottera činí faldy na zadku neviditelnými.
Vloni jsem také psychicky nevydržela a popustila uzdu své rozmařilosti, abych si koupila boty, které stojí dvakrát víc než moje obvyklá obuv. Ladnou gazelu ze mě bohužel neudělaly a do práce jsem přišla servaná a zpocená jak po šichtě v kamenolomu. Sebevědomě vystrčená bradička se mi velmi rychle zaryla zase zpátky na hrudník a jiskra v oku přerostla v ukňouranou slzu. Po půl metru náplasti a dalších dvou cestách do práce souboj skončil drtivou porážkou.
A aby si člověk, tedy žena, protože chlapi si dál mohou hýčkat své ploché nohy ve vyšlapaných botaskách, připadal ještě nemožnější, vyrojí se problém číslo dva – těhulky. Také ony na jaře odloží kabáty a honosí se svým pokročilým mateřstvím. Je to samozřejmě krása, pokud vám ale není nad pětadvacet a jediným přijatelným partnerem se aktuálně ukazuje muž z reklamy na hypotéku. I ten už má ale na fotkách roztomilou ženušku a dvě děti – vzornou holčičku a chlapce rošťáka –, přesně tak, jak to velí marketingové strategie. I když o rodinu nestojíte, vlastně se vám vůbec nehodí, a nic podobného ani nehrozí, existuje nejspíš nějaký hormon namixovaný z touhy po rodinném štěstí, závisti a pocitu méněcennosti, jenž vaše oprávněné přesvědčení zhruba po desáté spokojené mamince spolehlivě nalomí. Tři kočáry ještě minete, po čtvrtém se otočíte a u pátého už budete špulit pusu a vydávat nesrozumitelné zvuky.
Jaro je zkrátka past a zrada, kterou všechny slepice, králičice, kachny a husy snadno vyřeší, ale člověk rozumný si musí poradit jinak. Mimina jsou totiž přece jen o dost méně skladná, samostatná a poživatelná než ostatní mláďata. Snad proto mají prodejci obuvi a výrobci polštářkové náplasti na jaře tak uspokojivé zisky.
Najdete i na ELLE.cz
Včera jsem v metru sledovala jakousi modelku, jež krokem roztřesené volavky vstupovala na jezdicí schody. Společně s dalšími dvěma nešťastnicemi v keckách jsem žasla nad neuvěřitelnou obětavostí, s níž znovu a znovu zvedala štíhlé nožky a s námahou balancovala v červených lodičkách. Všem se nám v očích zračilo podobné zděšení: „Už není úniku.“ Konec slastného období, kdy se na partnerovy požadavky dá vcelku logicky namítnout, že si na zledovatělém chodníku nehodláte kvůli parádě vylepšit fasádu indiánskými barvami. Konec milosrdných kabátů, které jako kouzelný pláštík Harryho Pottera činí faldy na zadku neviditelnými.
Vloni jsem také psychicky nevydržela a popustila uzdu své rozmařilosti, abych si koupila boty, které stojí dvakrát víc než moje obvyklá obuv. Ladnou gazelu ze mě bohužel neudělaly a do práce jsem přišla servaná a zpocená jak po šichtě v kamenolomu. Sebevědomě vystrčená bradička se mi velmi rychle zaryla zase zpátky na hrudník a jiskra v oku přerostla v ukňouranou slzu. Po půl metru náplasti a dalších dvou cestách do práce souboj skončil drtivou porážkou.
A aby si člověk, tedy žena, protože chlapi si dál mohou hýčkat své ploché nohy ve vyšlapaných botaskách, připadal ještě nemožnější, vyrojí se problém číslo dva – těhulky. Také ony na jaře odloží kabáty a honosí se svým pokročilým mateřstvím. Je to samozřejmě krása, pokud vám ale není nad pětadvacet a jediným přijatelným partnerem se aktuálně ukazuje muž z reklamy na hypotéku. I ten už má ale na fotkách roztomilou ženušku a dvě děti – vzornou holčičku a chlapce rošťáka –, přesně tak, jak to velí marketingové strategie. I když o rodinu nestojíte, vlastně se vám vůbec nehodí, a nic podobného ani nehrozí, existuje nejspíš nějaký hormon namixovaný z touhy po rodinném štěstí, závisti a pocitu méněcennosti, jenž vaše oprávněné přesvědčení zhruba po desáté spokojené mamince spolehlivě nalomí. Tři kočáry ještě minete, po čtvrtém se otočíte a u pátého už budete špulit pusu a vydávat nesrozumitelné zvuky.
Jaro je zkrátka past a zrada, kterou všechny slepice, králičice, kachny a husy snadno vyřeší, ale člověk rozumný si musí poradit jinak. Mimina jsou totiž přece jen o dost méně skladná, samostatná a poživatelná než ostatní mláďata. Snad proto mají prodejci obuvi a výrobci polštářkové náplasti na jaře tak uspokojivé zisky.
Najdete i na ELLE.cz
Break-up day
Pryč jsou doby, kdy jste si v pracovním procesu vystačili s pojmy přesčas, neschopenka a výplatní páska. Mezinárodní firmy zavlekly do českých kanceláří sick day, dress code, casual Friday, mobbing, bossing a četné další zaměstnání zpříjemňující i komplikující amerikanismy. Společnosti tak myslí na to, aby vám to v práci slušelo, abyste si jeden den v týdnu mohli připadat jako rebel, protože si smíte obléknout džíny, jeden den v roce se někde naprosto neplánovaně, a hlavně beztrestně zmastili, i na to, aby vás kolegové a šéfové v práci nešikanovali přehnanou, nebo naopak nedostatečnou pozorností.
Je tu ale jedna věc, na kterou jinak pokrokové firmy zapomněly – break-up day! Jelikož se má od ledna příštího roku změnit pracovní zákoník, je stále dostatek času tento návrh prosadit. A že se nejedná o pouhou zaměstnaneckou výhodu, ale velmi pragmatický krok, který ušetří firmám organizační problémy, nenadálé výdaje, nehody zapříčiněné lidským faktorem, a hlavně papírové kapesníčky, je víc než jisté.
Určitě se najdou ženy a dívky, které následující větou rozhořčím a jež budou tvrdit, že ony se nějakými citovými výlevy nenechají zviklat a své povinnosti zvládají dokonale za každé situace. Jsem ale skálopevně přesvědčená, že den po rozchodu se všechny osoby slabšího pohlaví stávají naprosto nepoužitelnými a je lépe držet je od jejich pracovišť dál.
Začíná to už večer po tom, co se váš milý vyjádřil. Jelikož srdce rozervané náhlou tragédií je potřeba nějak utišit, sahá obvykle většina dam k zaručenému prostředku, jídlu – nezáleží na druhu, ale především na množství, přičemž kombinace cibulové brambůrky a smetanový jogurt s ostružinami není výjimkou. Jakmile zásoby dojdou, nastane ještě obtížnější chvíle, kdy nešťastnice zjistí, že nejenže už nemá přítele a snědla nákup za tři sta, ale navíc bude zítra tlustá a hnusná, takže i kdyby se přece jen rozmyslel a zjistil, že se k ní chce vrátit, při prvním pohledu na její nafouknuté břicho ho chvilková slabost okamžitě přejde. A jelikož on se stejně nerozmyslí, je dalším důvodem k pláči, že nešťastnou nacpávající se ohyzdu už určitě nebude chtít NIKDO a NIKDY.
Následuje několik sebedestruktivních telefonátů, kontrola všech nedopitých lahví, vyprázdnění poslední krabice se zbytkem müsli, půlnoční vaření čínské polévky a pojídání plnotučné hořčice přímo z plastového kelímku. Nechybí nářek u televizního příběhu, na jehož ději absolutně nezáleží, protože v hlavě se odehrává zhruba toto: Tak on ji zabil, aspoň ji miloval tolik, že ji zabil… (nářek) Hmm, vaří slepici na paprice, Jenda měl tak rád slepici na paprice. (nářek) Kolébka italské renesance na ef… do Florencie jsme spolu chtěli jet, to už nikdy nestihneme. (nářek) Děti trpící průjmovými onemocněními by měly mít zvýšený příjem tekutin… to by byly tak hezké a šťastné děti. (nářek)
Když pak tato několikahodinová hysterie konečně přejde ve vyčerpaný spánek, je ráno, dřív než se nadějete, a nastává ona kritická chvíle – nutnost vyrazit do práce. A právě tady navrhuji nasazení vymoženosti názvem brake-up day. Bez něj vás totiž čeká přibližně toto… V koupelně zjistíte, že se vlastně nevidíte, protože máte ořvaná víčka nateklá takovým způsobem, že se vaše oči mezi těmi vypasenými housenkami jen marně snaží zachytit denní světlo. Po dvou hrncích kávy se škvíra rozšíří natolik, abyste mohla v zrcadle zjistit, že dokud jste neviděla, bylo vám ještě dobře. A tak máte patnáct minut, abyste make-upem zamaskovala šedozelenou pleť s podivnými fleky, které se záhadně dokážou vyrojit během těch několika hodin spánku, abyste kapkami do očí zkrotila rudé žilky a vyčarovala okno do duše, které alespoň částečně umožňuje věřit, že se tam skrývá víc než prázdná jáma. V šatní skříni pak zjistíte, že jelikož jste poslední měsíc každou volnou chvíli trávila se svým milým, který vás nesměl ani jednou zahlédnout v tom samém, je výběr modelu silně limitován. A tak musíte potupně sáhnout po halence, ve které vypadáte jako Helga či Ulrike z Bavoří, nebo ještě potupněji do koše se špinavým prádlem.
Poté, co se konečně vyhrabete z bytu, vyvine tělo jakýsi obranný mechanismus a nafoukne v mozku velkou mýdlovou bublinu, která zatlačí mozek na minimální, prakticky neexistující prostor. Toto velké čisté prázdno vás pak jako mátožnou předprogramovanou figurku provede davy v městské hromadné dopravě, zbaví vás bolesti z nárazů ostrých loktů vnímavějších spolucestujících a snaží se regulovat pocity, že na vás všichni civí. Zastaví tělo před přechodem a společně s ním dopluje až do kanceláře, za poštovní přepážku, za pult luxusního butiku i zaplivaného pajzlu, do sborovny, výzkumného ústavu nebo třeba na policejní stanici.
A jak to pak vypadá dál, vědí všichni: nutnost konzultace s kamarádkou, sepsání e-mailu, který se snaží buďto všechno napravit, nebo alespoň bývalého dostatečně urazit, napůl flirtovací komunikace s kamarádem, který tvrdí, že je to debil a on by vás chtěl vždycky… A jako by nestačilo, že chvíli neudržíte myšlenku, projeví se i včerejší labužnické orgie, které zapříčiní, že pro dietami mořený organismus se stává nadlidským výkonem vydržet na hodinové schůzce, stát chvíli v klidu za přepážkou, popojet výtahem nebo se naklonit nad dítě píšící úkol. Že za pracovní výkony nedostanete řád práce, je potom jisté, a že se z nepoužitelného stavu dostanete dřív, než si vaší výkonnosti všimne šéf a sebere vám prémie, můžete jen doufat. A tak, hrdinství stranou, navrhuji zavést break-up day, a když o tom tak přemýšlím, raději break-up week.
Najdete i na ELLE.cz
Je tu ale jedna věc, na kterou jinak pokrokové firmy zapomněly – break-up day! Jelikož se má od ledna příštího roku změnit pracovní zákoník, je stále dostatek času tento návrh prosadit. A že se nejedná o pouhou zaměstnaneckou výhodu, ale velmi pragmatický krok, který ušetří firmám organizační problémy, nenadálé výdaje, nehody zapříčiněné lidským faktorem, a hlavně papírové kapesníčky, je víc než jisté.
Určitě se najdou ženy a dívky, které následující větou rozhořčím a jež budou tvrdit, že ony se nějakými citovými výlevy nenechají zviklat a své povinnosti zvládají dokonale za každé situace. Jsem ale skálopevně přesvědčená, že den po rozchodu se všechny osoby slabšího pohlaví stávají naprosto nepoužitelnými a je lépe držet je od jejich pracovišť dál.
Začíná to už večer po tom, co se váš milý vyjádřil. Jelikož srdce rozervané náhlou tragédií je potřeba nějak utišit, sahá obvykle většina dam k zaručenému prostředku, jídlu – nezáleží na druhu, ale především na množství, přičemž kombinace cibulové brambůrky a smetanový jogurt s ostružinami není výjimkou. Jakmile zásoby dojdou, nastane ještě obtížnější chvíle, kdy nešťastnice zjistí, že nejenže už nemá přítele a snědla nákup za tři sta, ale navíc bude zítra tlustá a hnusná, takže i kdyby se přece jen rozmyslel a zjistil, že se k ní chce vrátit, při prvním pohledu na její nafouknuté břicho ho chvilková slabost okamžitě přejde. A jelikož on se stejně nerozmyslí, je dalším důvodem k pláči, že nešťastnou nacpávající se ohyzdu už určitě nebude chtít NIKDO a NIKDY.
Následuje několik sebedestruktivních telefonátů, kontrola všech nedopitých lahví, vyprázdnění poslední krabice se zbytkem müsli, půlnoční vaření čínské polévky a pojídání plnotučné hořčice přímo z plastového kelímku. Nechybí nářek u televizního příběhu, na jehož ději absolutně nezáleží, protože v hlavě se odehrává zhruba toto: Tak on ji zabil, aspoň ji miloval tolik, že ji zabil… (nářek) Hmm, vaří slepici na paprice, Jenda měl tak rád slepici na paprice. (nářek) Kolébka italské renesance na ef… do Florencie jsme spolu chtěli jet, to už nikdy nestihneme. (nářek) Děti trpící průjmovými onemocněními by měly mít zvýšený příjem tekutin… to by byly tak hezké a šťastné děti. (nářek)
Když pak tato několikahodinová hysterie konečně přejde ve vyčerpaný spánek, je ráno, dřív než se nadějete, a nastává ona kritická chvíle – nutnost vyrazit do práce. A právě tady navrhuji nasazení vymoženosti názvem brake-up day. Bez něj vás totiž čeká přibližně toto… V koupelně zjistíte, že se vlastně nevidíte, protože máte ořvaná víčka nateklá takovým způsobem, že se vaše oči mezi těmi vypasenými housenkami jen marně snaží zachytit denní světlo. Po dvou hrncích kávy se škvíra rozšíří natolik, abyste mohla v zrcadle zjistit, že dokud jste neviděla, bylo vám ještě dobře. A tak máte patnáct minut, abyste make-upem zamaskovala šedozelenou pleť s podivnými fleky, které se záhadně dokážou vyrojit během těch několika hodin spánku, abyste kapkami do očí zkrotila rudé žilky a vyčarovala okno do duše, které alespoň částečně umožňuje věřit, že se tam skrývá víc než prázdná jáma. V šatní skříni pak zjistíte, že jelikož jste poslední měsíc každou volnou chvíli trávila se svým milým, který vás nesměl ani jednou zahlédnout v tom samém, je výběr modelu silně limitován. A tak musíte potupně sáhnout po halence, ve které vypadáte jako Helga či Ulrike z Bavoří, nebo ještě potupněji do koše se špinavým prádlem.
Poté, co se konečně vyhrabete z bytu, vyvine tělo jakýsi obranný mechanismus a nafoukne v mozku velkou mýdlovou bublinu, která zatlačí mozek na minimální, prakticky neexistující prostor. Toto velké čisté prázdno vás pak jako mátožnou předprogramovanou figurku provede davy v městské hromadné dopravě, zbaví vás bolesti z nárazů ostrých loktů vnímavějších spolucestujících a snaží se regulovat pocity, že na vás všichni civí. Zastaví tělo před přechodem a společně s ním dopluje až do kanceláře, za poštovní přepážku, za pult luxusního butiku i zaplivaného pajzlu, do sborovny, výzkumného ústavu nebo třeba na policejní stanici.
A jak to pak vypadá dál, vědí všichni: nutnost konzultace s kamarádkou, sepsání e-mailu, který se snaží buďto všechno napravit, nebo alespoň bývalého dostatečně urazit, napůl flirtovací komunikace s kamarádem, který tvrdí, že je to debil a on by vás chtěl vždycky… A jako by nestačilo, že chvíli neudržíte myšlenku, projeví se i včerejší labužnické orgie, které zapříčiní, že pro dietami mořený organismus se stává nadlidským výkonem vydržet na hodinové schůzce, stát chvíli v klidu za přepážkou, popojet výtahem nebo se naklonit nad dítě píšící úkol. Že za pracovní výkony nedostanete řád práce, je potom jisté, a že se z nepoužitelného stavu dostanete dřív, než si vaší výkonnosti všimne šéf a sebere vám prémie, můžete jen doufat. A tak, hrdinství stranou, navrhuji zavést break-up day, a když o tom tak přemýšlím, raději break-up week.
Najdete i na ELLE.cz
Lásky čas
Tak už ho mám, na základě obsáhlého empirického výzkumu čítajícího hned několik sledovaných proměnných jsem si konečně vybrala… strom. Kdybyste za posledních čtrnáct dní viděli po Praze běhat někoho, kdo zkoumá množství a barvu květu, postavení nejnižších větví, přítomnost smůly na kůře, načechranost trávy v okolí a četnost psích exkrementů, papírových kapesníčků a umaštěných obalů od cheesburgerů, byla jsem to já.
V neděli je totiž první máj a já chci být, tak jako každý rok, políbena pod rozkvetlou třešní. Už týden tedy mnou vybrané místečko hlídá vzteklý pes Brok, kterému tajně každé ráno ještě před rozedněním servíruji věnec buřtů, aby se pořádně snažil a nedal se ani chlápkům z útulku ani – a že jsou mnohem nebezpečnější – polibkuchtivým slečinkám, jež na něj útočí.
Zkoušejí to se suchary, gumovými kačenkami, špičatými deštníky, klacky i kameny, ale Broček se drží a hlídá ono pro jeden den nejžádanější místo v Praze. Plácek pod třešní s kvítky nadýchanými jako domácí šlehačka s jahodovým sirupem, s větvemi síly šlachovitého jaga, jež jsou tak vysoko, že se vy ani on nepraštíte do hlavy, s bílou zaschlou lysinou bez kůry, o niž se klidně můžete opřít, aniž byste si zasmolila novou jarní bundu, a s trávou tak měkkou, zelenou a propletenou sedmikráskami, že budete chvíli koukat kolem a šťourat do ní klacíkem, jestli odněkud nevyskočí víla Amálka nebo alespoň nějaký abnormálně a neobvykle šťastný humanoidní hmyz.
To mě přivádí na myšlenku, že dnes ještě musím skočit do drogerie koupit nějaký insekticidní přípravek a v okolí mého ‚milkovacího‘ místečka vyhubit veškerý život menší než jeden centimetr. Přece nebudu riskovat, že až se rty mého rytíře začnou přibližovat k mým, vletí mezi nás zničehonic pavouk, moucha, komár nebo nějaký jiný obtížný blanokřídlý. Ne, byla by to tragédie, konec romantiky, záhuba lásky a zkáza budoucnosti.
Taky se musím podívat, jestli tam není nějaké hnízdo, přece jen ptáci už vyšilují a člověk nikdy neví… Chce to štafle a koště, protože rozhodně nehodlám čelit přímému nebezpečí, že mi během nejkrásnější chvilky v roce přistane na rameni část nějaké kosí večeře, nedej bože potravy už strávené. Ne, hnízdo rozhodně nemilosrdně shodím – o tom není pochyb. A chtělo by to lehké přídavné světlo, asi koupím prodlužovák a světlomet s nějakým krémovým, lososovým nebo narůžovělým filtrem. Jen ať má moje pleť barvu zdravě zardělé dívky. A lehkou mlhu, ta tomu teprve dodá atmosféru. A deku, přece jen, na trávě snad už sedají jen pasáčci hus, pankáči a členové Strany zelených.
A tu plošku na kmeni asi přetřu lakem, vypadá sice zaschle, ale příroda je nevyzpytatelná a nové sáčko od Burberry, které mi přišlo z Londýna, opravdu nemohu vystavit nebezpečí znečištění. A chtělo by to plachtu – z těch květů padá kdejaký bordel a pyl. Rozhodně tam nehodlám v kýžený okamžik pšíkat a otírat si oteklé oči. Ale ne, teď mě napadlo, že v přírodě se vyskytují klíšťata a já nejsem očkovaná, no to už nestihnu, tak to bude chtít repelent. A hodně silný parfém, který přetluče ten smrad.
Začínají se mi z toho potit dlaně, myslela jsem si, jak jsem připravená, ale teď zjišťuji, že projekt ‚lásky čas‘ má ještě vážné trhliny, budu na to muset sednout dnes po práci a vychytat mouchy – moskytiéra, to není špatný nápad. Ano doladit detaily to chce, to je jasné. Spontánní polibek s kouzelnou omlazující mocí v jarem pučící živoucí přírodě za těch pár příprav přece stojí. A kdo mě to vlastně má políbit? Ale co, minimálně Brok tam na mě bude čekat určitě.
Najdete i na ELLE.cz
V neděli je totiž první máj a já chci být, tak jako každý rok, políbena pod rozkvetlou třešní. Už týden tedy mnou vybrané místečko hlídá vzteklý pes Brok, kterému tajně každé ráno ještě před rozedněním servíruji věnec buřtů, aby se pořádně snažil a nedal se ani chlápkům z útulku ani – a že jsou mnohem nebezpečnější – polibkuchtivým slečinkám, jež na něj útočí.
Zkoušejí to se suchary, gumovými kačenkami, špičatými deštníky, klacky i kameny, ale Broček se drží a hlídá ono pro jeden den nejžádanější místo v Praze. Plácek pod třešní s kvítky nadýchanými jako domácí šlehačka s jahodovým sirupem, s větvemi síly šlachovitého jaga, jež jsou tak vysoko, že se vy ani on nepraštíte do hlavy, s bílou zaschlou lysinou bez kůry, o niž se klidně můžete opřít, aniž byste si zasmolila novou jarní bundu, a s trávou tak měkkou, zelenou a propletenou sedmikráskami, že budete chvíli koukat kolem a šťourat do ní klacíkem, jestli odněkud nevyskočí víla Amálka nebo alespoň nějaký abnormálně a neobvykle šťastný humanoidní hmyz.
To mě přivádí na myšlenku, že dnes ještě musím skočit do drogerie koupit nějaký insekticidní přípravek a v okolí mého ‚milkovacího‘ místečka vyhubit veškerý život menší než jeden centimetr. Přece nebudu riskovat, že až se rty mého rytíře začnou přibližovat k mým, vletí mezi nás zničehonic pavouk, moucha, komár nebo nějaký jiný obtížný blanokřídlý. Ne, byla by to tragédie, konec romantiky, záhuba lásky a zkáza budoucnosti.
Taky se musím podívat, jestli tam není nějaké hnízdo, přece jen ptáci už vyšilují a člověk nikdy neví… Chce to štafle a koště, protože rozhodně nehodlám čelit přímému nebezpečí, že mi během nejkrásnější chvilky v roce přistane na rameni část nějaké kosí večeře, nedej bože potravy už strávené. Ne, hnízdo rozhodně nemilosrdně shodím – o tom není pochyb. A chtělo by to lehké přídavné světlo, asi koupím prodlužovák a světlomet s nějakým krémovým, lososovým nebo narůžovělým filtrem. Jen ať má moje pleť barvu zdravě zardělé dívky. A lehkou mlhu, ta tomu teprve dodá atmosféru. A deku, přece jen, na trávě snad už sedají jen pasáčci hus, pankáči a členové Strany zelených.
A tu plošku na kmeni asi přetřu lakem, vypadá sice zaschle, ale příroda je nevyzpytatelná a nové sáčko od Burberry, které mi přišlo z Londýna, opravdu nemohu vystavit nebezpečí znečištění. A chtělo by to plachtu – z těch květů padá kdejaký bordel a pyl. Rozhodně tam nehodlám v kýžený okamžik pšíkat a otírat si oteklé oči. Ale ne, teď mě napadlo, že v přírodě se vyskytují klíšťata a já nejsem očkovaná, no to už nestihnu, tak to bude chtít repelent. A hodně silný parfém, který přetluče ten smrad.
Začínají se mi z toho potit dlaně, myslela jsem si, jak jsem připravená, ale teď zjišťuji, že projekt ‚lásky čas‘ má ještě vážné trhliny, budu na to muset sednout dnes po práci a vychytat mouchy – moskytiéra, to není špatný nápad. Ano doladit detaily to chce, to je jasné. Spontánní polibek s kouzelnou omlazující mocí v jarem pučící živoucí přírodě za těch pár příprav přece stojí. A kdo mě to vlastně má políbit? Ale co, minimálně Brok tam na mě bude čekat určitě.
Najdete i na ELLE.cz
Bezradná blbka
Na gymnáziu jsem měla spolužačku, jež fungovala jako genderový lakmusový papírek. Jakmile něco zavánělo nerovnoprávností pohlaví, spustila vysokým hlasem, který si tempem v ničem nezadal s Gilmorovými děvčaty to své: „Samozřejmě je nesmysl, aby se v přísudku psalo měkké i podle dominantního mužského vzoru… Jistěže existuje řada vynikajících spisovatelek, které potlačil muži sestavený literární kánon… Ano, pochopitelně bych mohla dělat jeřábnici, kdyby nehrozilo, že si u toho zlomím nehet…“
Poslouchala jsem ji vždy s vševědoucím přezíravým pohledem, protože jsem věděla! Znala jsem tajemství ženství, na něž ona ještě nepřišla, protože se jí nedostalo onoho osvícení, které praví, že žehlit v neděli tátovy košile a přitom sledovat Eso (pro mladé generace – dnes z nepochopitelného důvodu kultovní hudební pořad – asi že byl první…) je mnohem příjemnější než kátrovat písek. Pochopila jsem dokonce i to, že argumenty, rozhovory ani úpění se nikdy nemohou vyrovnat okamžiku, kdy dáte muži za pravdu.
A tak jsem se brzy stala milovanou chápavou dívkou, která není jako ty ostatní „semetriky“, jež s ničím nesouhlasí, odmítají vařit a žehlit a pořád se motají do mužských věcí. Když jsme s přítelem hodinu a půl obcházeli dva bloky, abychom našli galerii, kousala jsem si spodní ret a polykala připomínky, že jsem se třikrát ptala, jestli se mám podívat na cestu. Když nám došel benzín v podzemních garážích, potlačila jsem hysterické kvílení, vyhrnula si rukávy a jala se tlačit. Dokonce jsem po pěti minutách přestala a s úsměvem naznačila, že když už tlačím, bylo by také fajn zkusit otočit klíčkem v zapalování. Po čtrnácti dnech upomínání a prošení jsem si z předsíně s brekem sama dostrkala do koupelny sedmdesátikilovou pračku… A pořád to šlo.
Ještě větší než má neochvějná víra v silného muže, byla tedy má radost, když mi minulý týden zůstala v ruce viset sprcha, která se nějak vykroutila z kohoutku. V kuchyni totiž seděl chlap, který tak dostal konečně možnost ujmout se slabé nešťastnice a za pomoci tajného mužského know how ji oslnit až do mdlob. „Podívej, co se mi stalo? Opravíš to prosím?,“ zakňourala jsem tedy podlézavě, snesla všechny propriety, jež jsou k podobnému úkonu potřeba a zkušeně vyklidila pozice, abych se mohla o to nadšeněji a překvapeněji radovat nad očekávaným úspěchem. Bohužel ani tentokrát to nevyšlo. „Kleště jsou rozbitý,“ dozvěděla jsem se zanedlouho i s názornou ukázkou. Omluvila jsem se tedy za nepatřičnost podaného nářadí a jala se napouštět vanu.
Druhý den ráno jsem seděla u snídaně a přemítala o známém faktu, že instalatér si s sebou nikdy nepřiveze všechno, i kdyby to měly být jen ty kleště, že mám čas jen hodně brzy ráno nebo pozdě večer a na to není žádný řemeslník zvědavý, že mě ta prkotina určitě bude stát hromadu peněz a hlavně, že s takovou avantgardní změtí na hlavě jít do práce prostě nemůžu. A tak jsem opět porušila mužská práva, našla v kumbále onen nepoužitelný nástroj a s bohorovným klidem a naprostým sebeoslněním sprchu asi za tři minuty opravila.
A pak mi došlo, že události podrývající neochvějnou mužskou roli se nějak podezřele často opakují, a tím jak se opakují, stávají se z některých domněnek fakta, a jak se z těch domněnek stávají fakta, klesá schopnost ženy tvářit se jako bezradná blbka, a tím, že ztrácíme tvář bezbranných chudinek, nemá nikdo touhu nás ochraňovat… a bylo mi trochu líto, že o tu tajemnou sílu ženství přicházím a že má uječená bývalá spolužačka si teď na počitadle může připsat bod. Jenže… co naplat? Hlavní je, že voda už zase teče.
Najdete i na ELLE.cz.
Najdete i na ELLE.cz.
Ospalý chlebodárce
Jakožto nespavec jsem se stala velmi oblíbeným členem veškerých výprav a výletů. Nevím, čím to je, ale neexistuje síla, která by mě po deváté udržela v posteli. Základ bych viděla ve výchově – ať se dělo, co dělo, budili rodiče mě a mou sestru každý víkend v půl osmé a odváželi nás na chalupu, aby se nám nezkrátily žíly a hrudní košíček se naplnil čerstvým vzduchem.
Znělo by to logicky, kdybychom žili ve zplodinami zamořeném městě, a ne ve vsi se šesti sty obyvateli. Vstát ale nikdy nestačilo, nad možností vyrazit za vzduchem, který je lepší o to, že jej místo šesti set lidí nadechuje a následně vypouští pouze šest (já, sestra, mamka, její přítel a babička s dědou), jsme navíc musely projevovat dostatečné nadšení.
Musím říct, že dnes jsem za tento přístup vděčná a moji přátelé a známí ještě víc. Než se probudí po silvestrovské noci, stihnu umýt nádobí a uvařit snídani, v Karlových Varech jsem první ve frontě na vstupenky, v neděli budím kamarádky vůní vyprošťovací polévky a v cizí zemi můžu posloužit jako zdatný průvodce, protože než se ostatní vzbudí, mám už město z velké části oběhnuté a nafocené.
Těm šťastným, kteří se mohou v posteli válet do půl jedné, aniž by nad nimi stál zhmotnělý duch ‚promarněného času‘ a šťouchal je zákeřně do žeber, jejich opakující se REM fáze srdečně přeji. Po několikaletém výcviku jsem se dokonce zbavila potřeby halekat, že venku je pěkněěěě a co budééém dělááát… Stále ale s velkou nelibostí hledím na typy, které ani hodinu po tom, co vstaly, nedají dohromady složenou větu, řasy mají slepené, jak kdyby jim je někdo namazal kanagomem, a v závodě s lenochodem, hlemýžděm a vlakovým spojem z Prahy do Benešova by to projely na celé čáře.
O to víc mě otrávil holohlavý muž neurčitého věku, který se v metru sesunul na sedadlo, jako by právě nastala jeho poslední hodinka, a nechal svou čilou a usměvavou partnerku se třemi igelitkami v rukou
, aby se zavěsila na tyč nad ním. Zatímco ona k němu neustále promlouvala s vlídností matky, jejíž dítě má zaražené prdíky, bloudil po vagonu prázdným pohledem, který by snad nezaujalo, ani kdyby se uprostřed vozu náhle zjevila Magda Vášáryová v neckách – nahá, s nekonečnými blond vlasy, půllitrem ležáku v jedné a jitrnicí v druhé ruce.
Na partnerčino štěbetání neodpovídal, občas něco zavrčel a bylo vidět, že považuje za křivdu světového charakteru, že ho někdo vykopal z postele. Podle hovoru jsem usoudila, že nejspíš vyráží na nějakou schůzku nebo pracovní pohovor a vsadila bych se o cokoli, že naleštěné polobotky, dokonale vyžehlená košile a možná ani perfektní uzel na kravatě nebyly jeho práce. A zatímco koukal jako bulík a jeho milá jej častovala povzbudivými frázemi, přemýšlela jsem, jestli by mu to došlo, kdybych paní pustila sednout já.
Následující hovor mě přesvědčil o tom, že ne…Ona: „Miláčku, mohl bys odpoledne koupit chleba? Já to dneska asi nestihnu.“ On: „No to jsi se zbláznila. V tomhle počasí?“ Ona: „No, myslela jsem, jak jdeš kolem té sámošky…“ On: „Prosím tě, to bych se zdržel minimálně dvacet minut!“ Ona: „Tak já ho koupímvečer.“ Eugène Ionesco by se za podobnou logiku argumentace nemusel stydět. Okamžitě jsem si představila plešouna (který určitě nebyl zpěvák), jak se sněžnicemi na nohou
a smečkou horských psů zdolává sněhové jazyky, jak s ošlehanými tvářemi zasekává mačky do ledu a nehledě na silný protivítr po centimetrech postupuje stále výš a blíž k cíli – k samoobsluze, kde nehledí na vlastní pohodlí, ignoruje postupující omrzliny, ale namísto toho vytahuje síťovku a vkládá do ní voňavý pecen, který po náročném sestupu přináší domů
bledé, vyhladovělé manželce… Tedy běžně, dnes na to zrovna neměl čas, protože se špatně vyspal.
Na Smíchově byl hrdina políben a naposledy povzbuzen, bez pozdravu vystoupil a paní se konečně posadila na jeho místo, přehodila ladně nohu přes nohu, vytáhla časopis a se zjevným potěšením se začetla. Bez ospalého ocáska z ní byla najednou jiná žena, která právě vykročila do vlastního dne. Možná zítra nebudou mít chleba k snídani, ale nejspíš ne, protože ona ho jistě koupí. Měla by ho nakrájet, namazat paštikou, sbalit do batůžku a v neděli ráno vzbudit svého muže o půl osmé, naložit ho do vlaku a odvézt na samotu, aby se nadýchal čerstvého vzduchu a nezkrátily se mu žíly. A jestli nebude projevovat dostatečné nadšení? Mohla by ho tam možná i zapomenout.
Najdete i na ELLE.cz
Znělo by to logicky, kdybychom žili ve zplodinami zamořeném městě, a ne ve vsi se šesti sty obyvateli. Vstát ale nikdy nestačilo, nad možností vyrazit za vzduchem, který je lepší o to, že jej místo šesti set lidí nadechuje a následně vypouští pouze šest (já, sestra, mamka, její přítel a babička s dědou), jsme navíc musely projevovat dostatečné nadšení.
Musím říct, že dnes jsem za tento přístup vděčná a moji přátelé a známí ještě víc. Než se probudí po silvestrovské noci, stihnu umýt nádobí a uvařit snídani, v Karlových Varech jsem první ve frontě na vstupenky, v neděli budím kamarádky vůní vyprošťovací polévky a v cizí zemi můžu posloužit jako zdatný průvodce, protože než se ostatní vzbudí, mám už město z velké části oběhnuté a nafocené.
Těm šťastným, kteří se mohou v posteli válet do půl jedné, aniž by nad nimi stál zhmotnělý duch ‚promarněného času‘ a šťouchal je zákeřně do žeber, jejich opakující se REM fáze srdečně přeji. Po několikaletém výcviku jsem se dokonce zbavila potřeby halekat, že venku je pěkněěěě a co budééém dělááát… Stále ale s velkou nelibostí hledím na typy, které ani hodinu po tom, co vstaly, nedají dohromady složenou větu, řasy mají slepené, jak kdyby jim je někdo namazal kanagomem, a v závodě s lenochodem, hlemýžděm a vlakovým spojem z Prahy do Benešova by to projely na celé čáře.
O to víc mě otrávil holohlavý muž neurčitého věku, který se v metru sesunul na sedadlo, jako by právě nastala jeho poslední hodinka, a nechal svou čilou a usměvavou partnerku se třemi igelitkami v rukou
, aby se zavěsila na tyč nad ním. Zatímco ona k němu neustále promlouvala s vlídností matky, jejíž dítě má zaražené prdíky, bloudil po vagonu prázdným pohledem, který by snad nezaujalo, ani kdyby se uprostřed vozu náhle zjevila Magda Vášáryová v neckách – nahá, s nekonečnými blond vlasy, půllitrem ležáku v jedné a jitrnicí v druhé ruce.
Na partnerčino štěbetání neodpovídal, občas něco zavrčel a bylo vidět, že považuje za křivdu světového charakteru, že ho někdo vykopal z postele. Podle hovoru jsem usoudila, že nejspíš vyráží na nějakou schůzku nebo pracovní pohovor a vsadila bych se o cokoli, že naleštěné polobotky, dokonale vyžehlená košile a možná ani perfektní uzel na kravatě nebyly jeho práce. A zatímco koukal jako bulík a jeho milá jej častovala povzbudivými frázemi, přemýšlela jsem, jestli by mu to došlo, kdybych paní pustila sednout já.
Následující hovor mě přesvědčil o tom, že ne…Ona: „Miláčku, mohl bys odpoledne koupit chleba? Já to dneska asi nestihnu.“ On: „No to jsi se zbláznila. V tomhle počasí?“ Ona: „No, myslela jsem, jak jdeš kolem té sámošky…“ On: „Prosím tě, to bych se zdržel minimálně dvacet minut!“ Ona: „Tak já ho koupímvečer.“ Eugène Ionesco by se za podobnou logiku argumentace nemusel stydět. Okamžitě jsem si představila plešouna (který určitě nebyl zpěvák), jak se sněžnicemi na nohou
a smečkou horských psů zdolává sněhové jazyky, jak s ošlehanými tvářemi zasekává mačky do ledu a nehledě na silný protivítr po centimetrech postupuje stále výš a blíž k cíli – k samoobsluze, kde nehledí na vlastní pohodlí, ignoruje postupující omrzliny, ale namísto toho vytahuje síťovku a vkládá do ní voňavý pecen, který po náročném sestupu přináší domů
bledé, vyhladovělé manželce… Tedy běžně, dnes na to zrovna neměl čas, protože se špatně vyspal.
Na Smíchově byl hrdina políben a naposledy povzbuzen, bez pozdravu vystoupil a paní se konečně posadila na jeho místo, přehodila ladně nohu přes nohu, vytáhla časopis a se zjevným potěšením se začetla. Bez ospalého ocáska z ní byla najednou jiná žena, která právě vykročila do vlastního dne. Možná zítra nebudou mít chleba k snídani, ale nejspíš ne, protože ona ho jistě koupí. Měla by ho nakrájet, namazat paštikou, sbalit do batůžku a v neděli ráno vzbudit svého muže o půl osmé, naložit ho do vlaku a odvézt na samotu, aby se nadýchal čerstvého vzduchu a nezkrátily se mu žíly. A jestli nebude projevovat dostatečné nadšení? Mohla by ho tam možná i zapomenout.
Najdete i na ELLE.cz
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)