Stěhuji se do Austrálie. Už je naprosto jasné, že mi nezbývá než se vydat k protinožcům. Není to ani tak kvůli mé oblibě klokanů, příznivějšímu klimatu nebo proto, že Australané mají tři hymny, a tím i větší možnost výběru z hudebních žánrů… Jde o to, že osvícenci v Austrálii konečně určili také oficiální třetí pohlaví. Připadám vám snad neskromná a máte dojem, že bych si měla, tak jako většina světové populace, vystačit s klasickou nabídkou: žena × muž? Ještě přede dvěma týdny bych s vámi jistě souhlasila. V mém životě ale nastal zcela stěžejní moment, který veškeré mé jistoty popřel – nedělní výlet na Křivoklát.
Jistě jste zaznamenali knihu Proč muži neposlouchají a ženy neumějí číst v mapách. Ačkoli jsem z ní nikdy nepřečetla víc než přebal, je i ten natolik výmluvný, že není pochyb o mém naprostém neženství. Začalo to už dávno, pradávno, mohu vám dokonce sdělit přesné datum. Dne 11. června 1888 založili tři nadšenci Klub českých turistů a začali kdejakou skálu, borovici a v technicky pokročilejším věku i klandr a patník zdobit barevnými značkami. Sto dvacet tři let, dva měsíce a tři dny nato jsme se s přítelem rozhodli využít tohoto výdobytku a vydat se po stopách krás kraje Středočeského, prošpikovaného klubovými stezkami jako suchá prsíčka pečeného bažanta.
Můj milý, který nehodlal nic podcenit, zakoupil mapu a pečlivě naplánoval trasu, jež nás panensky neposkvrněnou přírodou dovede až ke kulturní památce. Den před výletem si směsici barevných čar ještě před usnutím blaženě roztáhl v posteli, určil azimut, vytyčil trasu, vypočetl časový harmonogram, pečlivě prozkoumal vrstevnice, abychom se vyhnuli nepohodlnému příkrému výstupu a označil místa na svačinu, oběd a občasné obdivování lesů a strání.
Vzhledem k dlouhému pracovnímu týdnu, těžké večeři a dvěma sklenkám červeného se ode mě namísto nadšené spolupráce dočkal jen tří souhlasných „hééé, hééé, hééé“ a následného spokojeného oddychování. Až ráno mi s hrůzou došlo, co všechno se předchozího večera událo, a musím uznat, že mi nebylo volno. Nejprve jsem zkusila vyjednávat řkouc, že když už tak všechno pěkně ví, mohli bychom mapu nechat doma a ušetřené místo v batožinách využít k přenosu plátkového sýra, menšího poznámkového bloku, pasu nebo šekové knížky. Po neúspěchu jsem se mapu ještě poraženecky pokusila ukrýt mezi knihy v polici, ale sama jsem musela uznat, že na takovou sabotáž se známe příliš krátce, a s odporem jsem arch složený v plastovém obalu přibalila, vykřikujíc, že při našem výšlapu sehraje svou roli pouze v případě krajní nouze, naprosté dezorientace nebo setkání se skupinou mladých svišťů. Při cestě vlakem, během níž velitel naší dvoučlenné skupiny kontroloval naměřená data, počítal statistické odchylky a třikrát změnil výchozí bod, čímž jsme se na okamžik stali černými pasažéry, jsem uvědoměle hleděla z okna a kochala se tekoucí říčkou a drobným zvířectvem, odmítajíc do čertova plánu nahlédnout.
V cílové stanici Beroun jsem pak při reorganizaci zavazadel, jež spočívala ve vysypání celého batohu na lavičku a srovnání nákladu podle důležitosti, zatlačila ironický škleb, který se mi dral do obličeje po tom, co se na čestném místě nad jídlem, pitím, žvýkačkami a opalovacím krémem tyčila ona rukověť zaníceného turisty.
Naše trasa vedla po žluté. Co bylo zajímavé? Že jsme ani po hodině chůze nespatřili žlutou značku, což můj průvodce vysvětloval tím, že žlutá se rozumí samo sebou a že podle mapy jdeme naprosto správně… „No vidíš tady ten železniční přejezd? Tak to je ten, který právě přecházíme,“ vysvětloval. A skutečně, sedělo to dokonale – přejezd, železniční trať, řeka i občerstvovací budka s pivem a párky. Cesta zahrádkářskou kolonií sice nebyla nijak zvláštní a zajímavá, ale řekli jsme si, že alespoň poznáme nové odrůdy vyšlechtěných muškátů a zplna vychutnáme vůni kompostů a nedaleké fabriky. Za městem se nám šlo hned veseleji. Z jedné strany se za hustými křovinami schovávaly koleje evokující vzdálené kraje, z druhé strany bublala za pěti sty metry bažiny a houští čarokrásná Berounka. O jejich schopnosti povznést duši znavenou velkoměstem jsme debatovali tak zaníceně, až jsme chvílemi podléhali dojmu, že se mezi bordelem naházeným ve škarpách zaleskla vodní hladina a vyfoukl obláček páry signalizující příjezd elektrického osobáku. Sami jsme přitom kráčeli po dvouproudovce, jež vzhledem k provozu nejspíš momentálně sváděla vozidla objíždějící uzavřený úsek dálnice. Snění jsme si bohužel neužili příliš dlouho, jelikož v rámci osobního bezpečí jsme další úsek cesty museli urazit ve formaci těsně za sebou a krok střídat s ostrým během.
Slova vzkvétající lásky nahradily vulgární výrazy tak četné, že kdyby si někdo dal tu práci a nahradil je v přepisu hvězdičkami, mohl by následně snadno rekonstruovat celou mapu hvězdné severní oblohy. „*ni, *da, *vé, *ci… Napíšu jim tam dopis, mongoloidům turistickejm. Co kdyby tady chtěl jít někdo s dětma? Vždyť je tady větší provoz než na magistrále a žádnej chodník. To má bejt turistická trasa? *le,“ burácelo nad hvozdy a v tu chvíli mi to došlo. „Dej sem mapu,“ pravila jsem tónem nepřipouštějícím námitek a oproti všem historickým, sociálním, kulturologickým, psychologickým a já nevím jakým předsudkům jsem otevřela skládačku v místě legendy. Vážení, já jsem četla v mapě. A tak jsem zjistila, že žlutá znamená okresní silnici druhé třídy, a taky že kdybychom po ní chtěli dojít na Křivoklát, čekalo by nás dalších třináct kilometrů husím pochodem a že je úplně jedno, jaké vrstevnice tam vedou, protože my musíme jít stejně úplně jinudy. Když jsem mapu zabavila, odmítla jsem ji na zbytek dne vydat, a přišla tak o jeden z určujících znaků slabšího pohlaví. A když jsem použila slovo „čerchovaná čára“, zděšeně jsem uznala, že od výletu na Křivoklát jsem přestala být žena.
Začala jsem tedy balit kufry. S třetí neurčitou možností to u nás zatím nevypadá nic moc a na muže se nějak necítím. Tak dobře v těch mapách zase nečtu. Nezbývá mi než stát se neurčitou.
Najdete i na ELLE.cz
úterý 27. září 2011
Modelky prdí taky
Došlo mi to po deseti letech. Stejně jako jsem až se značným zpožděním docenila seriál Simpsonovi – začala jsem si pamatovat, co se událo v jednotlivých dílech těch kterých sérií, poznala detaily osobních příběhů všech postaviček –, mi toto poznání trvalo mnohem déle než mým pubertálním spolužákům. Před deseti lety mi totiž jeden z nich při některém z našich zcela zásadních rozhovorů během hodiny, v nichž mi postupně vyjevoval svůj světonázor a snažil se otřást tím mým, prozradil: „Modelky nejsou nic extra, se na ně podívej, vypadají jako nějaké víly, ale když chodí po tom mole, tak stejně prdí! Jako všichni!“
Je to vážně dlouho, takže to určitě neřekl takhle doslova, ale poselství jsem, doufám, zachovala nezměněné. Čemuž se dost divím, protože jsem jej (sdělení a v tu chvíli i spolužáka) považovala za naprosto stupidní, a navíc urážející. I já jsem se právě snažila stát modelkou, a tak ta krutá pravda vyzněla spíš jako shazování mnou zvolené cesty na vrchol společenského, kulturního, osobního i veřejného života a vůbec všechny vrcholy světa.
Pochopila jsem to dnes, když jsem se srdečně zasmála nad knihou Nicka Hornbyho, který celých stopětasedmdesát stran řešil rozvod, nevěru, touhu být dobrým člověkem a otázku životního poslání. Po všech těch frustracích z vlastní nedokonalosti totiž zničehonic přišla následující pasáž popisující rozhovor dvou dětí:
„A taky nemusí furt prdět.“
„Já myslím, že jo. Musí.“
A mně po těch deseti letech došlo, že od toho spolužáka to bylo vlastně hezké. Že mi chtěl říct, že ty krásky se zlatými hřívami a porcelánovou pletí, které nemají křivé zuby a brýle nosí jedině jako módní doplněk, jsou taky jenom lidi. A že ať si vystoupám na kterýkoli vrchol, špičku, hůrku nebo kopec, nepřestanu být člověkem ani já, což jsem naštěstí věděla dávno. Ode dneška ale chápu, proč se nemohla jeho promluva obejít bez té smrduté části, která mi tak vadila (ano, teď jsem si vlastně vzpomněla, že modelky toho podle něj dělají daleko víc, ale tomu nevěřím).
Protože ty nároky na naši dokonalost, bezchybnost, upravenost a voňavost jsou samozřejmě správné a logické, ale poslední dobou nám začaly lehce přerůstat přes hlavu. O ženu s flekem v podpaží by si nikdo ani kolo neopřel, Carrie v Sexu ve městě věnovala celý jeden díl tomu, že si před panem Božským upšoukla, a alespoň třikrát za den se objeví v některém ze statusu, které mi padají na facebookovou zeď, že lidi v tramvaji nebo v metru jsou zpocení a smrdí a že to není k přežití…
Mám kamarádku, která se každou hodinu na záchodě přestříkává deodorantem a v divadle je schopna vydržet celé představení včetně přestávky v upažení, aby někdo náhodou nezjistil, že má skvrnu. Je přesvědčená, že je jediná, komu se taková hrůza děje. Mám jinou kamarádku, které jsem si nedávno po příjezdu na koupaliště posteskla, že jsem se v autobuse splavila takovým způsobem, že mám mokrý zadek z té kožené sedačky, což nesnáším, a ona mi upřímně sdělila, že je strašně ráda, že to říkám, protože byla přesvědčená, že nikomu jinému se to neděje.
Aby to nevypadalo, že se zaklínám přítelkyněmi, uznávám dobrovolně, že mám fóbii ze svých bot, které podle mě zapáchají přímo nelidsky, takže v kině nebo divadle se co chvíli ohýbám pod sedadlo, nenápadně štrachám v kabelce a přitom očuchávám nohy své, svého doprovodu a svého souseda, a jakmile zjistím, že je to jeden z nich, obdivně se na ně usměji a mám je za jejich odér upřímně ráda – hlavně že to nejsem já. Přiznávám dokonce, že už se stalo, že jsem na prvním rande řešila víc kožené baleríny než děj filmu. Chlapec pak možná nic necítil, ale musel si myslet, že jsem absolutní primitiv, když mi nedošlo, proč se hlavní hrdina nemohl jen tak vrátit z té počítačem řízené planety. Když jedeme na výlet, nechci mít nohy poblíž klimatizace, ve všech prostředcích hromadné dopravy se neustále očuchávám, a když vyrážím někam na večírek a cestou mi zmokne hlava, připadám si nechutně a nemožně.
Nikdy si vlakem nevozím sekanou ani karbanátky a při poslední cestě jsem si od úst odtrhla chleba s paštikou, protože by to mohlo rušit hezkého čtoucího si mladíka, který tak – jak správně podotkla moje matka – mohl zůstat u dojmu, že žiji ze vzduchu. Zkrátka řeším pitomosti tam, kde nejsou, a jako všechny mé kamarádky jsem přesvědčena, že zbytek světa se pohybuje v chanelovém oparu, zatímco na mě zbylo jen mýdlo s jelenem.
Jak mi bylo jednou blaze, když se proti mně v kupé rozvalila rodina s obézní dcerkou nacpávající se řízky, se třemi páry smradlavých nohou a živitelem, který se v rozhalené košili chlubil chlupatým zapoceným hrudníkem a na rukou choval nemytého jezevčíka. V náprsní kapse měl ten pán oranžový umělohmotný hřebínek, který mě v kombinaci s hustým porostem na prsou rozesmíval stylem nevhodným, ale naprosto uvolňujícím. Pobouřeně jsem si vyměnila pohled se zdrcenou spolucestující na sedadle vedle, spokojeně si sundala žabky a ruce založila za hlavu: v této sluji jsem byla na okamžik naprosto z obliga – tady se už našel jasný deviant, který jistě ten den nepoužil už třetí vrstvu deodorantu a nepostříkal si nohy ani boty antismradovým sprejem.
Že je to téma nemožně povrchní, stupidní a zbytečné? Samozřejmě že ano! Zároveň ale doufám, že se u něj budete cítit volně jako při jízdě v páchnoucím vlaku. Nebo že se při něm alespoň nebudete cítit vůbec.
Najdete i na ELLE.cz
Je to vážně dlouho, takže to určitě neřekl takhle doslova, ale poselství jsem, doufám, zachovala nezměněné. Čemuž se dost divím, protože jsem jej (sdělení a v tu chvíli i spolužáka) považovala za naprosto stupidní, a navíc urážející. I já jsem se právě snažila stát modelkou, a tak ta krutá pravda vyzněla spíš jako shazování mnou zvolené cesty na vrchol společenského, kulturního, osobního i veřejného života a vůbec všechny vrcholy světa.
Pochopila jsem to dnes, když jsem se srdečně zasmála nad knihou Nicka Hornbyho, který celých stopětasedmdesát stran řešil rozvod, nevěru, touhu být dobrým člověkem a otázku životního poslání. Po všech těch frustracích z vlastní nedokonalosti totiž zničehonic přišla následující pasáž popisující rozhovor dvou dětí:
„A taky nemusí furt prdět.“
„Já myslím, že jo. Musí.“
A mně po těch deseti letech došlo, že od toho spolužáka to bylo vlastně hezké. Že mi chtěl říct, že ty krásky se zlatými hřívami a porcelánovou pletí, které nemají křivé zuby a brýle nosí jedině jako módní doplněk, jsou taky jenom lidi. A že ať si vystoupám na kterýkoli vrchol, špičku, hůrku nebo kopec, nepřestanu být člověkem ani já, což jsem naštěstí věděla dávno. Ode dneška ale chápu, proč se nemohla jeho promluva obejít bez té smrduté části, která mi tak vadila (ano, teď jsem si vlastně vzpomněla, že modelky toho podle něj dělají daleko víc, ale tomu nevěřím).
Protože ty nároky na naši dokonalost, bezchybnost, upravenost a voňavost jsou samozřejmě správné a logické, ale poslední dobou nám začaly lehce přerůstat přes hlavu. O ženu s flekem v podpaží by si nikdo ani kolo neopřel, Carrie v Sexu ve městě věnovala celý jeden díl tomu, že si před panem Božským upšoukla, a alespoň třikrát za den se objeví v některém ze statusu, které mi padají na facebookovou zeď, že lidi v tramvaji nebo v metru jsou zpocení a smrdí a že to není k přežití…
Mám kamarádku, která se každou hodinu na záchodě přestříkává deodorantem a v divadle je schopna vydržet celé představení včetně přestávky v upažení, aby někdo náhodou nezjistil, že má skvrnu. Je přesvědčená, že je jediná, komu se taková hrůza děje. Mám jinou kamarádku, které jsem si nedávno po příjezdu na koupaliště posteskla, že jsem se v autobuse splavila takovým způsobem, že mám mokrý zadek z té kožené sedačky, což nesnáším, a ona mi upřímně sdělila, že je strašně ráda, že to říkám, protože byla přesvědčená, že nikomu jinému se to neděje.
Aby to nevypadalo, že se zaklínám přítelkyněmi, uznávám dobrovolně, že mám fóbii ze svých bot, které podle mě zapáchají přímo nelidsky, takže v kině nebo divadle se co chvíli ohýbám pod sedadlo, nenápadně štrachám v kabelce a přitom očuchávám nohy své, svého doprovodu a svého souseda, a jakmile zjistím, že je to jeden z nich, obdivně se na ně usměji a mám je za jejich odér upřímně ráda – hlavně že to nejsem já. Přiznávám dokonce, že už se stalo, že jsem na prvním rande řešila víc kožené baleríny než děj filmu. Chlapec pak možná nic necítil, ale musel si myslet, že jsem absolutní primitiv, když mi nedošlo, proč se hlavní hrdina nemohl jen tak vrátit z té počítačem řízené planety. Když jedeme na výlet, nechci mít nohy poblíž klimatizace, ve všech prostředcích hromadné dopravy se neustále očuchávám, a když vyrážím někam na večírek a cestou mi zmokne hlava, připadám si nechutně a nemožně.
Nikdy si vlakem nevozím sekanou ani karbanátky a při poslední cestě jsem si od úst odtrhla chleba s paštikou, protože by to mohlo rušit hezkého čtoucího si mladíka, který tak – jak správně podotkla moje matka – mohl zůstat u dojmu, že žiji ze vzduchu. Zkrátka řeším pitomosti tam, kde nejsou, a jako všechny mé kamarádky jsem přesvědčena, že zbytek světa se pohybuje v chanelovém oparu, zatímco na mě zbylo jen mýdlo s jelenem.
Jak mi bylo jednou blaze, když se proti mně v kupé rozvalila rodina s obézní dcerkou nacpávající se řízky, se třemi páry smradlavých nohou a živitelem, který se v rozhalené košili chlubil chlupatým zapoceným hrudníkem a na rukou choval nemytého jezevčíka. V náprsní kapse měl ten pán oranžový umělohmotný hřebínek, který mě v kombinaci s hustým porostem na prsou rozesmíval stylem nevhodným, ale naprosto uvolňujícím. Pobouřeně jsem si vyměnila pohled se zdrcenou spolucestující na sedadle vedle, spokojeně si sundala žabky a ruce založila za hlavu: v této sluji jsem byla na okamžik naprosto z obliga – tady se už našel jasný deviant, který jistě ten den nepoužil už třetí vrstvu deodorantu a nepostříkal si nohy ani boty antismradovým sprejem.
Že je to téma nemožně povrchní, stupidní a zbytečné? Samozřejmě že ano! Zároveň ale doufám, že se u něj budete cítit volně jako při jízdě v páchnoucím vlaku. Nebo že se při něm alespoň nebudete cítit vůbec.
Najdete i na ELLE.cz
úterý 6. září 2011
Blbec v autobuse
Písničku Řiditel autobusu od skupiny The Tap Tap Orchestra jsme si spolu s kolegyní zamilovaly okamžitě po prvním poslechu a v oblibě jsme neustaly ani po zhruba stém pobrukování vtíravě se pohupující melodie. Jednak proto, že se v ní zpívá, že ‚blbec je blbec a blbcem zůstane‘, ale také proto, že nás nedávno jeden řidič vyhodil z autobusu kvůli tomu, že kolegynin mazlík Gustav neměl na hubě košík. Nic nepomohla argumentace, že se jedná o mopse, tudíž bychom vzhledem k jeho fyziognomii musely použít masku podobnou té, kterou zákeřný bratr nasazoval na roztomilý ksichtík Leonarda DiCapria v Muži se železnou maskou.
„Tak má být v tašce,“ opáčil řiditel při pohledu na rozpláclý psí čumák. Svorně jsme se zahleděly na psího válečka, který svými rozměry více než nepřipomínal ty malé hlavičky vykukující ze značkových zlatých kabelek svých paniček a pokusily se Gustava narvat do igelitky. Překvapivě, a to ani po ujištění, že teď má jakoby pláštěnku, která mu navíc sluší, neuznal, že plasty letos frčí a cestování v tašce, jež by se během několika sekund proměnila v pařeniště, striktně odmítl. A tak zůstaly dvě blondýnky, tři zavazadla, jeden domácí mazlíček a velký oblak hněvu stát u hlavní silnice. Vzdáleny civilizaci a možnosti přepravit bestii, která sice obědvá se svou paničkou z jedné vidličky (což zásadně neschvaluji), spí ve společné posteli, šunku pojídá pouze nakrájenou na kostičky, ale za oběť jí padlo už sedm a půl cestujícího městské hromadné dopravy. Proč?
Protože předpis je předpis, přesně jak se to zpívá v oné písni, kde jsou řidiči autobusu označeni nevybíravým oslovením. Těch autobusových historek jsou stovky – lidé přiskřípnutí do dveří, vůz odstavený u krajnice, kde řidič vykřikuje, že dokud někdo nepustí tu těhotnou sednout, on dál nepojede (což zásadně schvaluji), nebožáci, kterým zloduch zaklapl dveře přímo před nosem, promrzlá rána v depu, kde tři autobusy vůbec nejely, ale další čeká s vpuštěním cestujících do poslední minuty, aby v jízdním řádu nenastal chaos, každoroční vřískot, že o prázdninách se na studentskou nejezdí a že už stokrát říkal, že za dementy (ústav pro duševně nemocné) se platit nemusí!
Naposledy jsem už opravdu nevěděla, co jsem zase spáchala. Pozdravila jsem nahlas a hezky, pamatovala si místo určení, nesnažila se zmateně popsat, že: „To je to tam, za tim a začíná to myslím vod N…“ Zkrátka jsem byla dokonale připravena na zakoupení palubního ticketu, ale stejně bylo zle, blesky z pohledu sršely, milé vtípky nenalezly vnímavého posluchače, pozdrav odpověď a duše výletníka pohlazení. Až když modrooděnec s odporem pohodil stovku na palubní desku, jako by se jednalo o prašivou krysí kůži prolezlou hnidami, vše mi došlo – moc velká bankovka. No jistě, ono, když cesta stojí 38 korun, je to troufalost platit bankovkou, no ne?
Bude vám to možná podezřelé, ale účelem tohoto článku není udělat z řidičů spodinu společnosti, lidské bestie a bezcitné hororové figurky… Znám totiž i takové, kteří mi po litanii o tom, že jedu pozdě do práce a tady na té straně nic nejezdí, jsem samý problém a teď ještě tohle… celkem ochotně zastavují na zastávce, kterou by jindy míjeli bez povšimnutí, jelikož jejich vozidlo nese označení dálkové. A taky si vzpomínáte na doby, kdy jste jako malí měli věčně angínu a dostat se z té díry, kde jste vyrůstali, nebylo jen tak, takže vás hodný pan řidič pravidelně zásoboval antibiotiky? No, jestli jste vyrůstali ve městě, tak ne. Ale jinak se to dělo celkem běžně – opravdu.
Nedávno jeden mladík dokonce přehlédl červenou, jak moc se snažil usnadnit mi cestu zastávkou na nejvhodnějším místě. A proslulý pan H., který nás bezpečně vozil do školy bez ohledu na povětrnostní podmínky a pokročilou sklerózu, takže na něj celý autobus musel po zajížďce do jedné vísky pravidelně volat, že doleva by to bylo zpátky, že musí doprava – na Milevsko. Když si někdy nechám raději ujet autobus, vidím-li na zastávce dívčí florbalové družstvo, prcky z mateřinky oblečené do žlutých vestiček, ožralé pošťuchující se holohlavce, skupinu fanoušků nebo uřvaných Španělů, je mi řidiče i docela líto – on si na další počkat nemůže. A navíc tu trasu absolvuje několikrát denně.
Najdete i na ELLE.cz
„Tak má být v tašce,“ opáčil řiditel při pohledu na rozpláclý psí čumák. Svorně jsme se zahleděly na psího válečka, který svými rozměry více než nepřipomínal ty malé hlavičky vykukující ze značkových zlatých kabelek svých paniček a pokusily se Gustava narvat do igelitky. Překvapivě, a to ani po ujištění, že teď má jakoby pláštěnku, která mu navíc sluší, neuznal, že plasty letos frčí a cestování v tašce, jež by se během několika sekund proměnila v pařeniště, striktně odmítl. A tak zůstaly dvě blondýnky, tři zavazadla, jeden domácí mazlíček a velký oblak hněvu stát u hlavní silnice. Vzdáleny civilizaci a možnosti přepravit bestii, která sice obědvá se svou paničkou z jedné vidličky (což zásadně neschvaluji), spí ve společné posteli, šunku pojídá pouze nakrájenou na kostičky, ale za oběť jí padlo už sedm a půl cestujícího městské hromadné dopravy. Proč?
Protože předpis je předpis, přesně jak se to zpívá v oné písni, kde jsou řidiči autobusu označeni nevybíravým oslovením. Těch autobusových historek jsou stovky – lidé přiskřípnutí do dveří, vůz odstavený u krajnice, kde řidič vykřikuje, že dokud někdo nepustí tu těhotnou sednout, on dál nepojede (což zásadně schvaluji), nebožáci, kterým zloduch zaklapl dveře přímo před nosem, promrzlá rána v depu, kde tři autobusy vůbec nejely, ale další čeká s vpuštěním cestujících do poslední minuty, aby v jízdním řádu nenastal chaos, každoroční vřískot, že o prázdninách se na studentskou nejezdí a že už stokrát říkal, že za dementy (ústav pro duševně nemocné) se platit nemusí!
Naposledy jsem už opravdu nevěděla, co jsem zase spáchala. Pozdravila jsem nahlas a hezky, pamatovala si místo určení, nesnažila se zmateně popsat, že: „To je to tam, za tim a začíná to myslím vod N…“ Zkrátka jsem byla dokonale připravena na zakoupení palubního ticketu, ale stejně bylo zle, blesky z pohledu sršely, milé vtípky nenalezly vnímavého posluchače, pozdrav odpověď a duše výletníka pohlazení. Až když modrooděnec s odporem pohodil stovku na palubní desku, jako by se jednalo o prašivou krysí kůži prolezlou hnidami, vše mi došlo – moc velká bankovka. No jistě, ono, když cesta stojí 38 korun, je to troufalost platit bankovkou, no ne?
Bude vám to možná podezřelé, ale účelem tohoto článku není udělat z řidičů spodinu společnosti, lidské bestie a bezcitné hororové figurky… Znám totiž i takové, kteří mi po litanii o tom, že jedu pozdě do práce a tady na té straně nic nejezdí, jsem samý problém a teď ještě tohle… celkem ochotně zastavují na zastávce, kterou by jindy míjeli bez povšimnutí, jelikož jejich vozidlo nese označení dálkové. A taky si vzpomínáte na doby, kdy jste jako malí měli věčně angínu a dostat se z té díry, kde jste vyrůstali, nebylo jen tak, takže vás hodný pan řidič pravidelně zásoboval antibiotiky? No, jestli jste vyrůstali ve městě, tak ne. Ale jinak se to dělo celkem běžně – opravdu.
Nedávno jeden mladík dokonce přehlédl červenou, jak moc se snažil usnadnit mi cestu zastávkou na nejvhodnějším místě. A proslulý pan H., který nás bezpečně vozil do školy bez ohledu na povětrnostní podmínky a pokročilou sklerózu, takže na něj celý autobus musel po zajížďce do jedné vísky pravidelně volat, že doleva by to bylo zpátky, že musí doprava – na Milevsko. Když si někdy nechám raději ujet autobus, vidím-li na zastávce dívčí florbalové družstvo, prcky z mateřinky oblečené do žlutých vestiček, ožralé pošťuchující se holohlavce, skupinu fanoušků nebo uřvaných Španělů, je mi řidiče i docela líto – on si na další počkat nemůže. A navíc tu trasu absolvuje několikrát denně.
Najdete i na ELLE.cz
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)