Jak jsem evakuovala třicet australských důchodců

Scéna jak z akčního filmu – třicet staříků popíjí kávu, loví lžící cereálie z mléka a vzájemně si pouští videa z výletu do lanového centra (ano, máme tady pokrokové důchodce), až najednou klid a pohodu běžné kontinentální snídaně přeruší rykot sirény. V hollywoodské produkci bych patrně já, jakožto hlavní hrdinka, odhodila špinavé talíře, rozervala si košili zapnutou až ke krku, tak aby byla vidět krajková podprsenka a podle toho, jak by zrovna napsali mou povahu, bych se buď bezmocně sesunula k zemi a vyhlížela pomoc krásného a do půl těla nahého hasiče, který se ještě před chvílí potil na běžícím páse. Případně, pokud by mě vymysleli akceschopnou, začala bych rychle běhat (aby to mělo požadovaný vizuální efekt, patrně by mě museli napsat prsatější) a krasavce potkala až někde cestou.
Tak či onak, v životě neakčním, který je plný planých poplachů, jsem nic neodhodila, nic nerozervala a sdělila klidně šedesáti zděšeným očním bulvám, že to nic, že kdyby opravdu něco, tak oni by nám dali vědět. Než jsem stačila větu dokončit, ozvalo se další mohutné „huíí“ a po něm oznámení, že máme neprodleně evakuovat budovu. V hlavě mi naskočila vzpomínka na školení našeho bezpečnostního odborníka a jeho doporučení, že pokud tlampače radí vzít nohy na ramena, je lepší jejich doporučení uposlechnout.
Devadesáti devíti procentní pravděpodobnost, že se jedná o poplach planý, mě ale nabádala, ať ještě minutku počkám, že to přestane samo. To jsem se ale přepočítala, důchodci začali odkládat bílé ubrousky, chopili se holí a batůžků a povstali, pohledy obrácené na mě, jedinou osobu v dohledu, která může spasit jejich holé životy.
A tak jsme šli – já, paní, co snědla tři muffiny, její manžel, který si při snídani čte, ukecaná dáma se společníkem, který se jen tak posmutněle usmívá, paní s brýlemi, o jejíž třínohou hůlku, jsem se několikrát málem natáhla, lady, která vám tuhle viděla nekrásnější vitrážové okno ve svém životě a pán alergický na gluten, který je tak nevýrazný, že ačkoli jsem mu speciální chleba přinesla už den předtím, podruhé jsem ho nebyla schopna identifikovat.
Šli jsme dlouhou chodbou a nikde žádný polonahý hasič, ani jiný zachránce nebo alespoň nějaká další živoucí osoba. Prošli jsme po dlouhých schodech, jež jsem já zdolala celkem bez potíží, ale mé ovečky s nimi lehce zápasily. A jak jsme tak šli, napadlo mě, že by to byl šlágr, kdyby to opravdu chytlo, a jestli bychom pak s partou mých australských důchodců stáli venku a sledovali, jak se věže olizované plameny kácí jedna za druhou k zemi. A taky mě napadlo, že na snídani má přijít dalších 12 staříků a co s nimi proboha bude. Načež jsem se hrdinsky rozhodla vydat se do chřtánu nebezpečí, vynést – no spíš vyvést – zbývající potenciální oběti z dýmu a žáru a zasloužit si tak alespoň třetinu jiskrného uhrančivého pohledu každé akční hrdinky. K mé smůle ale vřeštění ustalo a za několik minut už zase u kulatých stolů se zlatými sukničkami chrastily vidličky a nože bloudící po talířích. Předchozí umírněný hovor ale nahradilo veselé vyprávění příhod o planých poplaších a opravdových požárech.
A jaké z toho plyne ponaučení? Že si pro příště budu muset namísto sportovních hadříků pořídit do práce pěknou krajkovou podprsenku. A rozhodně bych také neměla opomínat australskou kinematografii. Co kdyby mezi těmi mými důchodci seděl nějaký proslulý, vysloužilý režisér, který se na základě tak silného emocionálního zážitku rozhodl natočit ještě jeden film? Žádný problém, já budu ready!

Klasická hudba podporuje zažívání

Bílé ubrusy, stříbrné příbory, naleštěné sklo, květiny ve váze a metráky jídla na rozžhavených pánvích – taková klasická podvečerní žranice. Z grilu létá prach na čistě prostřené stoly, kuchaři se potí pod žárem plamenů a odpoledních paprsků a hosté do sebe lijí pivo po litrech - na nějaký dress code se už dávno vykašlali a na večeři se dostavili v kraťasech, žabkách a havajských košilích. V rohu se jako tři tučňáci vrtí houslista, violoncellista a hráč na violu – jediní, kteří to ještě nevzdali a ve fracích a motýlcích, které je musí škrtit až k udušení, reprezentují lepší časy. Smyčce začnou šimrat struny a lechtají je tak dlouho, dokud se ze všech nástrojů nevynoří čistá harmonická melodie, která se jako rozlétne po místnosti kouzelný prach a promění okázalou ukázku zbohatlictví ve stylový večírek. Najednou máte pocit, že jste se náhle ocitli na barokní hostině, všechno září přepychem, barvami, všechno je krásné, lesklé a honosné. Tlusťoch, který si přináší už čtvrtý talíř a okusuje jehněčí kostičky, až kolem něho létají zbytky, reprezentuje lorda, který si dopřává svou obvyklou večeři. Otrávené dámy se mění ve vysoce postavené kněžny a hromady zbytků na talířích jen ukazují na hojnost a štědrost kraje. Vlastně byste nenašli moc rozdílů mezi hostinou dnes a před několika stoletími, snad až na to, že tady chybí bílé paruky, stříbrem vyšívané róby zabírající půlku místnosti, perly a sochy prdelatých andělíčků.
Zajímalo by mě, zda je toto kouzlo klasické hudby aplikovatelné i na jiné situace? Rozhodně všichni znáte pocit, kdy se řítíte po městě z práce přímo do obchodu, vyzvednout kamarádku u autobusu nebo zaplatit na poště složenku a najednou to přijde – krásné tóny houslisty, jenž sedí u kostelní zdi, flétnisty, který pořád dokola obehrává krysařovu píseň v chodbách metra nebo saxofonisty na Karlově mostě… Všechno najednou tak nějak zjihne, zastaví se a uklidní, najednou je víc času a otravný dav, který vás až doteď svíral mezi svými spáry a nedovolil vám pokračovat v běhu za svým posláním, se uvolní, rozestoupí a vy můžete klidně pokračovat dál. Alespoň do té doby než utečete z doslechu hedvábné hudby.
Jaké by to asi bylo posadit muzikanty doprostřed dopravní zácpy? Zdalipak by všechno troubení ustalo a kola se pomalu ale jistě rozjela? A co takhle autobus narvaný v letním dni až k prasknutí? Nekonečná fronta v bance, běžný pracovní den u pásu, vyvážení popelnic, parkování v centru, vyplňování daňového přiznání, zkoušení tupého žáka ze slovíček z němčiny…Vypadalo by všechno lépe, kdyby se v podkresu ozývaly tóny klasické hudby? Možná ano a celý svět by se pak stal vznešenějším a poklidnějším místem. Jen to zkuste, donést si do práce nějaký ten menuet, operetku nebo symfonii a pozorovat reakce svého okolí. Anebo si jen zapněte nějakou klasiku k večeři namísto televize. Zaručuji, že vám bude chutnat.

Najdete i na marieclaire.cz

Sebevražedné květiny

„Radost z květin za oknem... Není to jenom radost z té krásy a něžnosti, ale taky radost z úspěchu při pěstování,“ řekl Karel Čapek a zařadil se tak po bok většiny příslušníků národa českého, kteří dokáží během několika týdnů proměnit nicotná semínka v pučící ráj barev a vůní. Balkony obalené muškáty, obýváky zaplavené orchidejemi, streliciemi, kalami a ibišky... Tato krása a potěšení, má ale jediný problém – musí se to umět.
Když jsem jako dítě obíhala s konvičkou náš květinami zaplavený obývák, musím přiznat, že jsem v rozkošném zázraku přírody nenalézala nijaké zvláštní uspokojení. Až se svým prvním příbytkem jsem seznala, že bez nějaké té zeleně vypadá pokoj asi jako kino bez promítačky.
Vyrazila jsem tedy do obchodu a po dlouhém bádání si domů přinesla obrovskou žlutou listopadku, kterou lidé znalí věci kupují spíš na hřbitov než do ložnice a asi vědí proč. Obrovská rostlina se usadila na mém psacím stole a stala se mou jedinou společnicí – také s ní tak bylo zacházeno. Když jsem po ránu lovila cereálie z mléka, dostala půl sklenice vody, když jsem zasedala k večeři, neměla jsem to srdce, nechat ji hlady. Co vám budu povídat? Bylo po ní do čtrnácti dní. Jako výstrahu mi ještě v pokoji zanechala nevyvětratelný hnilobný zápach pravící: „Vidíš, debile, to je ten důvod proč mě všichni pěstují venku!“
Pár měsíců na to mi k svátku přítel přinesl růžovou gerberu v květináči a moc by mě zajímalo, jestli to opravdu bylo proto, že neuznával řezané květiny, jak vehementně tvrdil, nebo proto, že se chtěl jen pobavit na můj účet – drobná rostlinka neměla šanci, jak přišla, tak odešla – v rekordním čase. A pomalu začalo být jasné, že tady něco nehraje. Nevím, jestli za to může špatná karma, nebo má přehnaná snaha se rostlině zavděčit, ale všechny mé další pokusy čekal velmi podobný osud – podle mé momentální urputné snahy odcházely ulité, uschlé, spálené na slunku, umořené ve stínu, vyčerpané z nedostatku hlíny nebo ataku neznámého škůdce. V květnících potom podle typu rostliny a způsobu opatrování vyčnívají uschlé pahýly, k zemi se kloní znavené, zahnědlé, v bláto se pomalu proměňující listy, anebo z hnědé země vykukuje jen několik otřepaných stonků.
Kdyby se jednalo o domácí mazlíčky, patrně bych svou snahu dávno vzdala, rostlina ale přece jen projevuje svůj život daleko méně (zvláště pak ta moje), a tak jsem si nedávno přivezla do nového pokojíku krásnou žlutou kalu. Aby se jí doma líbilo, nabarvila jsem pro ni speciální květník z plechovky od kafe, pořádně ji zalila a za tři týdny odnesla přímo do popelnice. Když jsem včera přišla navštívit svou bývalou spolubydlící, musela jsem se upřímně rozčílit. Rostlina, kterou jsem koupila do našeho společného bytu a jež mi celou dobu provokativně dávala najevo, že už si váže smyčku kolem krku, začala po mém odchodu vesele prospívat, dokonce vypadá, že vyplodí i nějaký ten květ.
Tak ti nevím, Karle, k té poctivé radosti mi asi stále něco schází.

Najdete i na marieclaire.cz

Jak se domluvit s chlapem? Učte se od kocourů!

Máloco platí v životě tak moc jako známé pravidlo o tom, že byste nikdy neměli říkat nikdy. Když jsem se při dělení lidstva na pejskaře a kočičí zastánce postavila do řady s vodítkem, nikdy bych nevěřila, že nastane okamžik, kdy budu sdílet byt, postel a dokonce i toaletu s kocourem svých spolubydlících. A přece mi nakonec výhodný nájem v pěkné lokalitě přivál do cesty čtyřnohého domácího.

Asi si teď nezačnu na zeď lepit roztomilá koťátka a svým známým posílat „slaďoučké“ odkazy na youtubu, ale nějaký pokrok tu přeci jenom je - alespoň jsem po měsíci přestala cítit ten všudypřítomný kočičí odér. Hlavně jsem ale díky našemu Kennymu (bohužel to není ten, co ho zabili, parchanti) udělala několik nových poznatků, jež se dají aplikovat do šťastného vztahu. Předně – jakmile se začnete přehnaně snažit, je to v háji. Ano, kocour možná sežere kuřecí kostičku, co jste mu uvařila, a pak se vám otře o lýtka, tím ale veškerá pozornost končí a zvíře je nejspokojenější rozvalené na gauči. Pokud to převedete na partnera je jediný rozdíl v tom, že ho neuspokojíte kuřecí kostí.

Za druhé – hladit jen když chce. Ano, kocouři drbání na břiše a pod bradou častokrát ocení spokojeným vrněním, pokud se ale do těchto aktivit budete pouštět samovolně a bez pozvání, můžete si být jistá, že vás rafnou nebo seknou drápem. Rozdíl v mužské říši je jen v tom, že chlapi nemají drápy.

Ve vztahu s kocourem vám velmi rychle dojte i to, že vy tam opravdu nejste od toho, abyste učinila nějaké rozhodnutí a následně dosáhla svého. Teprve, když jsem se po všemožných pokusech skamarádit se s chlupatou potvorou vzdala, dostavil se hrdina do mé postele sám a dobrovolně. Tady se povšimněte velmi zajímavého úkazu – muži mají oproti zvířatům podstatně zvýhodněné podmínky, jež jim zaručuje dar řeči. Mohou vám tedy povědět, že oni by si něco přáli tak nebo onak. Na to pozor, celé je to trik, čím více se řídíte tím, co řekli, tím hlouběji se potápíte do propasti zatracení.

Držte se tedy kočičího pravidla – žádná přehnaná iniciativa. Od malička mám vyzkoušeno, že s upřímností by člověk ani nepřešel Václavák. Chcete, opravdu moc chcete jít do kina, o kterém jste se předtím s přítelem bavila a víte, že i jeho by ho film zajímal? Vyhraďte si dva večery na malý pokus. Večer první pohleďte příteli zpříma do očí a řekněte: „Dnes od šesti hrají ten film, co chceme vidět, tak se obleč a jdeme!“  Z osmdesáti pěti procent vám zaručuji, že se nezvednete a neodejdete. Stane se tak jedině v případě, že se kvůli večernímu programu pohádáte a vy řeknete, že se vám už nechce – potom máte šanci.

Večer druhý se ometejte doma v hezkých šatech a mumlejte něco na způsob: „Nevíš, jestli ještě hrajou ten film? No já nevím, asi bychom měli šetřit. Ne, já to určitě vidět nemusím, vždyť si to pak stáhneme, že jo? Jo ty bys chtěl jít? Já nevím, no jestli to chceš vidět… Ale to už asi nestíháme, v kolik to hrajou, od šesti? Jo to máš pravdu, to bychom mohli stihnout… Hmm, tak jak chceš.“ Vsadím se s vámi, že v takovém případě dosáhnete svého s daleko větší pravděpodobností a váš milý za vámi půjde jako kocour za pozlátkem na niti. Chlapi jsou prostě od přírody víc kocouři než psi a já jsem ráda, že mě Kenny konečně vyškolil v tom, co je třeba. Ale to, že se s ním musím dělit o záchod mě stejně pořád štve.

Najdet i na marieclaire.cz

Genetický zázrak

Vypadá to, že někde na „britské univerzitě“ už do letadla nasedá banda „britských vědců“, kteří dělají všechny ty připitomělé výzkumy o brusinkách, kečupu, atraktivitě blondýn, věrnosti morčat a prospěšnosti másla. Zapínají pásy a míří si to přímo ke mně… Proč? Zase mi totiž narostly! Předevčírem se na mě můj přítel podíval odborným okem a prohlásil, že mé přednosti se rozhodně zvětšily, a to z malého Bé na velké Bé. Pak dodal něco o břichu, ale to už jsem neslyšela. Veškeré mé soustředění se obrátilo k tomuto přírodnímu zázraku. Ony totiž nějak rostou pořád. Zajímalo by mě, jestli jsem kouzelným genem obdarována jenom já nebo jím oplývají další šťastné ženy. Musím se ale přiznat, že má ňadra se pravidelně zvětšují každé dva měsíce nebo maximálně čtvrt roku – v takové periodicitě je mi to alespoň oznamováno.

Jelikož mi tuto radostnou novinu sdělují mí obdivovatelé minimálně posledních šest let, znamená to, že jsem se posunula nejméně o dvacet čtyři půl čísel – tedy dvanáct celých velikostí, z čehož plyne, že jsem momentálně na velikosti eM – meloun. To už není žádná sranda a začíná jít o zdraví, vážně přemýšlím o zakoupení vysokozdvižného vozíku, abych si tou svou náloží úplně neodrovnala páteř… Taky budu muset výrazně pozměnit šatník – trička a šaty s holými zády, jež jsem až doteď nosila bez podprsenky, už na sebe jen tak nenatáhnu. Truhláři jsem zadala objednávku na speciální vyvýšený stolek na notebook, jelikož přes tu svou chloubu už brzo nenatáhnu ruce na klávesnici. Budu si muset začít objednávat jídlo, protože při styku se sporákem hrozí vzplanutí, a jedna nejmenovaná argentinská aerolinka prý přemýšlí o vytvoření speciálního sedadla s dvojitou mezerou jen pro mě.

Zajímalo by mě, co je na té velikosti tak důležitého, podle výzkumů těch samých vědců, co už se za mnou řítí, se mužské lichotky nejčastěji orientují na jednotlivé části ženského těla a jednotlivé národy jsou citlivé na různé oblasti od nohou, přes tradiční oči, rty, vlasy, pleť až po ušní lalůčky. Lichotí se ale obvyklým krásné…, nádherné…, hedvábné…, čarovné…, magické…. Nikdy větší!

Jak by to asi vypadalo, kdyby se muž něžně naklonil ke své lásce a pošeptal jí do ouška: „Ty jsi tak okouzlující, řekl bych, že ti zase narostl nos.“ Ne prostě to nefunguje na žádné jiné části těla. Možná to má co do činění s mužskou touhou po větším objemu, přesvědčením o vaší touze po větším objemu nebo jen nějakou záhadnou neschopností porovnání. Abych se konečně dozvěděla, co je pravda, na to právě potřebuji ty britské vědce. Mám ale obavu, že až konečně přistanou, ubytují se, navečeří a usadí se ke svému konsiliu, usnesou se celkem rychle na šokující pravdě. Že mám pořád ta stejná Áčka jako před šesti lety!

Najdete i na marieclaire. cz