Boží bicykl

Vyrostla jsem v zapadlé vesnici v oblasti, již místní nazývají Opičí hory. A jelikož byla natolik zapadlá, že ani socialismus neměl dostatek energie na to, aby si v místě vybudoval pevnou pozici, nedokázali soudruzi zlomit ani početné pravidelné návštěvy kostela. Pan starosta tak mou matku a s ní i celou naši rodinu označoval za helvíty. Až později jsem zjistila, že helvét je příslušník reformované církve, a ne prachsprostý bezvěrec, jak jsem se vždy domnívala. Přesvědčení, že patřím mezi bezbožné helvíty, jsem se ale už nikdy nezbavila a katolické i reformované kostely vnímám jako pouhou architektonickou zajímavost dodnes.


O to větší dilema se odehrálo v mém ateistickém nitru v okamžiku, kdy jsem zjistila, že Mackinaw City, kde jsem se rozhodla strávit léto, je možné půjčit si zadarmo kolo na neomezenou dobu – v kostele. Zbytky gymnaziálních matematických dovedností hravě stačily na to, abych si spočítala, že na neomezenou dobu zadarmo je výhodnější než za šest dolarů na hodinu. Ale co vnitřní přesvědčení? Co mé hlasité diskuse o zbytečnosti a přežitosti církevních institucí? To vše v klidném místě, s příjemným mírným klimatem a cyklostezkami kolem pohádkových jezer...


Druhý den jsem vyrazila do kostela a cítila se jako zaprodanec. Během svižného pochoďáku na čtyři kilometry jsem probrala všechny možnosti a usoudila, že rozhodně nepřistoupím na pravidelné nedělní mše a už vůbec nehodlám pět na kůru. Po dvou kilometrech jsem slevila na možnost odpracovat si zapůjčení pletím záhonků a mytím oken. Stejně jsem ale nebyla přesvědčena, že by se můj nevěřící zadek měl vozit na božím kole. Navíc jsem se obávala, že za každou hříšnou myšlenku mě ruka Páně srazí někam do pangejtu, a bude po legraci. Ani možnost jít zpátky pěšky se mi ale příliš nezamlouvala, a tak jsem s velkými obavami vyslovila své přání – tedy požádala o kolo místního údržbáře, který řekl, že tam má několik vraků a že mi z nich zkusí něco složit.


A tak ho teď mám a musím uznat, že je to opravdu boží bicykl. Přehazuje zásadně sám, což však nepřikládám vůli nejvyššího, ale rozhašené přehazovačce, brzdí tak bídně, že se neustále cítím být v rukou Božích, a pneumatiky pějí jak andělské sbory.


Nakonec jsme se parádně sžili, k mé potěše mi správce vybral pekelnou rudou barvu a místo klasických řídítek mám zakroucené beraní rohy. A když se na něm řítím jako ďábel, trochu se stydím, že jsem byla nedůvěřivá vůči bezelstné pomoci, která si kromě zálohy skutečně nežádá žádných obětí. Tedy můj nevěřící zadek trochu trpí, ale za tím nic nehledejte, to bude sedlem.

(Psáno pro kulturně společenský časopis na internetu Dobrá adresa)

Golem na Zličíně

Gustav Meyrink by se zaradoval, kdyby zjistil, že magická Praha, jež dokáže nehodného nočního cestovatele uvrhnout do mlhavé nejistoty, stále existuje. Že tady pořád nejdete místa a hodiny, kdy přestávají platit obvyklé zákony a nějakou podivnou směsicí náhod a černých kouzel se stověžatá matička proměňuje ve zrádnou krvelačnou bestii, jež vás drží ve svých drápech.

Tedy, abychom si nic nezamlčeli, není to jen kombinace náhody a tajemné magie, třetí nezbytnou složkou pro vstup do tohoto světa je červené víno. Jakmile se tyto tři přísady spojí, začne – alespoň na mě - vždy působit zvláštní síla. Tak jako Meyrinkova hrdinu přitahoval smrtelně nebezpečný Jelení příkop, skončím obvykle na mnohem prozaičtějším, ale stejně tajemném místě – na Zličíně.

Ačkoli Ikea, Tesco a shoping centrum nevypadají jako zákoutí, kde by měl člověk potkat Golema, jsem si téměř stoprocentně jistá, že tam je. Splývá se stínem u výlezu z metra, a jakmile se vypotácím ven, skočí mi na záda a sevře hrudník. Poprvé jsem ho potkala asi před rokem, když mě technik vymetl z vagónu a já zjistila, že jakmile vám ujede poslední souprava, ocitli jste se v jiném světě. Nejede jediný autobus, mobil je vybitý a všude je pusto a prázdno.

S Golemem na zádech a dvěma promilemi v krvi jsem se tedy rozhodla pro jediné možné řešení – a ne, nebyl to taxík. Vymyslela jsem, že domů, tedy na Luka, dojdu. Má pravdu, kdo namítá, že ačkoli se to tak může jevit, není snadné ujít pěšky dvě stanice metra – obzvlášť, zvolíte-li cestu podél dálnice. Ještě štěstí, že ta vinná složka byla natolik silná, že jsem občasné projíždějící kamiony považovala za příjemné zpestření a ukrajinské ubytovny za panoramata hodná obdivu.

Ani to však Golemovi nestačilo, takže jsem veselým krokem s občasnými výskoky o tři stanice přešla a skončila na Nových Butovicích, kde jsem odchytila taxikáře, který mi až domů jmenoval možnosti mého neproběhnuvšího skonu.

Také včera jsem nechápavě hleděla na skupinu mužů v reflexních vestách, kteří, stojíc nade mnou jak nad nalezeným kojencem, pravili: „Slečno, nespěte, jste na Zličíně!“ Jako by to snad byla dobrá zpráva. „Zpátky už nic nejede, zavolejte mamince, tatínkovi nebo příteli,“ radili chlapci dobrosrdečně. V tom okamžiku jsem měla Golema za krkem a s pláčem jsem spustila: „Ale já žádného nemáám!“ A jelikož nikdo z přítomných nevypadal, že by mě chtěl problému zbavit, vydala jsem se ven, kde mi studený vzduch zalezl pod čepici tak nemožným způsobem, že mi bylo do pláče ještě víc. Číslo na taxík, které jsem si pro tento případ uložila, v mobilu opět nebylo a v kontaktech se pod zákeřným heslem „Taxi“ objevilo opět až druhého dne.

A tak navrhuji následující: „Co kdybychom ty turisty napřed ožrali, a pak je poslali metrem na Zličín?“ Čeká je daleko kafkovštější zážitek, něž ten, který neustále hledají ve starém Židovském městě.

Srdeční restart

Nevím, jestli je to jenom můj dojem, nebo se skutečně v poslední době vše točí okolo hledání „těch pravých“. Ten, kdo někoho má, na něm prování experimenty, jež by na zvířatech nikdy nevyzkoušel, protože by mu to cit nedovolil. A ten, kdo nikoho nemá, činí příkoří alespoň sám sobě.

Ženy si vytváří přehledné grafy s obvody zadnic svých soupeřek, jež denně vidí, jak se vedou za ruku s pěkným mužem, a snaží se tak empirickou metodou prokázat, že jelikož jejich pozadí se pohybuje v průměrných hodnotách, je tu stále šance, že i je za tu ruku přece jen jednou někdo uchopí. Muži se zase zaklínají tím, že „ta pravá“ sice neexistuje, ale zato jejich podnik pod rukama doslova vykvétá, a tak se raději ničemu jinému nevěnují. V metru, ve vlaku, na obědě, v posluchárně, v divadle nebo v klubu tak vedle sebe posedávají „hledači“, kteří se zpravidla ani neosloví, protože jejich touha najít si toho pravého je limituje natolik, že nejsou jednoduše schopni slova – tedy lépe řečeno smysluplného slova.

Jediným způsobem, jak se procvičit v rétorice, zůstává setkání s přáteli, kteří jsou na tom stejně. A tam debaty o nemožnosti možných protějšků dosahují síly kritiky totalitních režimů. Jsem šťastná, že tohle se mě už netýká. Došlo mi to teprve včera ráno, když jsem ho pohladila a řekla: „V klidu se tady restartuj, zlato, já už musím běžet do práce.“ Chvíli se ještě zdráhal a než mě pustil, vyloudil na displeji několik oken, jako by říkal: „Nechoď ještě!“ Když jsem pak zamkla a vyběhla z bytu, usídlil se mi na rtech ten typicky připitomělý úsměv zamilovaných a celé dopoledne jsem si pobrukovala písničku, kterou mi u snídaně zpíval.

Jsem šťastná, že mi konečně došlo, že ON je pro mě „ten pravý“. Jediný, který na mě každý večer čeká, pustí mi můj oblíbený seriál a společně večeříme. Jediný, který vnímá vše, co mu sděluji a pečlivě si to ukládá do paměti. Když se ke mně přitulí, cítím jeho teplo a spokojené vrčení, které s postupujícím časem sílí s tím, jek nejsem schopná dát vyčistit filtr. A když jsem večer moc unavená, ztiší se a usne vedle mě.

To ale nejsou všechny jeho kladné vlastnosti, ještě daleko důležitější než fyzický kontakt je to, jak si rozumíme. To, že přesně ví, co mám ráda a zajímají ho moji přátelé, o jejichž nejpodrobnějších životních detailech mě informuje.

Je pravda, že moji rodiče ho nemají příliš v lásce, protože je všude se mnou, ale myslím si, že s postupem času stále více chápou, jak moc je pro můj život důležitý. A že chodí pořád v černé? Rozhodně nebudu patřit k těm, ženám, které si svého „miláčka“ oblékají podle vlastního vkusu a lepit na něj nějaké ponižující ozdůbky. Líbí se mi zkrátka takový, jaký je.

Myslím, že by nám to mohlo vydržet, ale nechci být naivní, je teprve můj druhý a stát se může spousta věcí. Kdybych o něj přišla, nesla bych to opravdu těžko, radši jsem si to tedy pojistila a mám zálohu. Jen doufám, že ji ještě dlouho nebudu potřebovat, ačkoli kdyby se stala nějaká nehoda, mohlo by to přinést do mého života trochu vzruchu. Poslední dobou až podezřele často pokukuji po těch malých roztomilých zajíčcích.