Jediná možnost asi je přijmout telefonní společnost jako osobního parazita a snažit se s ním koexistovat

Nebo začít vysílat kouřové signály.

Vidím to jako dneska, jak jsem na chalupě s naprostou nevírou poslouchala taťkova kamaráda, který si stěžoval, že jeho dcera měsíčně protelefonuje několik set. Brada mi nad tou informací spadla až někam na hruď a propadala se ještě níže, když jsem si uvědomila, co všechno by si za takové virtuálně rozfofrované peníze mohl člověk pořídit. Obzvlášť mě v té době lákala představa džínových lacláčů, na které jsem – zaplať pánbůh za to  - nikdy nenašetřila.

Kéž by mi tato čistá, naivní dětská duše vydržela a já se nenechala polapit do spárů telekomunikačních technologií. Jak by mi dneska bylo dobře. Je totiž úplně jedno, u jaké jste společnosti, jaký máte tarif a ve které se momentálně nacházíte zemi, za telefon prostě vždycky utratíte majlant. Že i za mobil, který ani není zapnutý, nemá nastavený žádný tarif a zbyla z něj jen malá placatá kartička zavřená v koutku peněženky, to mě tedy vytočilo. Obzvláště po tom, co jsme s milými odbornými asistenty na lince už dvakrát zkontrolovali, že je všechno zrušené. Následně jsme dva měsíce na to řešili, že nic není zrušené přes emaily a všechno zrušili, abych se teď z domova dozvěděla, že jestli nezaplatím do tří dnů, čeká mě právní vymáhání.

Těžko říci, zda je nějaký úděl víc nezlomný než uzavření smlouvy s mobilním operátorem, kontrakty bez smlouvy nevyjímaje. No ne – když se vdáte, můžete se rozvézt. Dítě lze poslat na prázdniny k babičce a psa do hotelu pro domácí mazlíčky – telefonování je skutečně nejdoživotnější závazek, jaký vůbec znám. Řekli byste si, že to se může stát jenom u nás? Kdepak, mé kamarádce odečítali paušál za německé telefonní číslo ještě rok po návratu ze zahraniční univerzity. Jelikož studovala práva a je to osoba od základu zodpovědná, poslala do společnosti dopis, že všechny služby byly řádně zrušeny a není tedy za potřebí ji dále oškubávat – odpověď nepřišla a z účtu zmizela další dvacka evropské měny. Poslala tedy e-mail, že takhle by to nešlo – a co si myslíte? Ono to pořád šlo. Zavolala tedy do společnosti, kde ji ujistili, že nic podobného už se nestane – stalo. A tak má milá kamarádka, došla do banky, zrušila všechny trvalé příkazy a uzavřela účet a s ním i celou německo-telefonickou anabázi.

S novým kanadským číslem a dotykovým bílým mobilem jsem na okamžik uvěřila bludu, že bude lépe. Neomezené volání a spousta volných minut za dvacet dolarů na měsíc, to nezní vůbec špatně, no ne? Až na to, že aby vám telefon vydržel alespoň chvilku funkční, musíte do něj nasypat minimálně dvojnásobek a fungovat bude týden – maximálně deset dní. Platí se totiž rovněž za hovory přijaté, a to ne zrovna málo. Společnost je nesmírně dobře informovaná o vašem aktuálním stavu, a odpojí vás hned, jak si peníze prokecáte. Bohužel neposkytuje nějakou hlášku ve smyslu: „bacha, teď se ti nikdo nedovolá a zprávy ti nepřijdou a nepřijdou už nikdy, ani když se znovu aktivuješ“. A tak máte většinou po ruce bílou krabičku, která slouží jako hodinky či budík, a když je v dobré náladě, zvládne někdy i přehrát písničku. Jo jo, tady už jsou se službami přece jen o krok dál.

Přestaňte se rvát se životem, pozorujte medvědy!

„Promiňte, že vás vyrušuji, kdybyste měli chuť podívat se, támhle na stráni se pase medvěd,“ informovala nás velmi vlídně servírka s takovou přirozeností, jako by oznamovala, že dneska večer budou na plátně promítat hokej. Polovina osazenstva občerstvující se na zahrádce okamžitě uvedla své fotoaparáty do pohotovostní polohy, zbytek se ohlédl přes rameno, usmál a vesele pokračoval v debatě. Chundelatý dobrák se zatím poklidně nacpával trávou, stříhal ušima a počínání lidské lůzy mu bylo silně ukradené.

My jsme samozřejmě patřili k hrstce nadšenců, jež se rozhodla vyzkoušet chlupáčovu mez tolerance – naštěstí byla vysoká, a tak jedinou újmu zaznamenal můj přítel, který prohrál dva dolary v sázce, že medvěda vystraší a přiměje k útěku – dopadlo to přesně naopak.

A tak probíhá skoro každý den, když už nemáte štěstí na zvířata veliká, potkáte alespoň partičku mývalích teenagerů, veverku nebo Chipa - přechytralou myšku z dětského seriálu Rychlá rota. Tito malí vyslanci přírody dokážou váš den otočit o sto osmdesát stupňů, ať už jste jakkoli naladěni. Možná i proto je Britská Columbie nejspíš jediný region na světě, který se nebojí hrdě si do čela poznávací značky umístit přízvisko – krásná. Snaha otřást touto hrdostí byť jen o píď by byla naprosto marná – bílé vrcholky hor zrcadlící se v lesklých plochách průzračné a ještě k tomu pitné vody všudypřítomných jezer vám nedají sebemenší příležitost pochybovat.
A kdyby ve vás přece jen zahlodal nějaký červík nevíry, podívejte se na místní. Na obyčejnou otázku, jak se mají, vám nabubřele odpoví: „Jak bych se asi tak mohl mít?!? Podívej se kolem sebe…“ Zajímalo by mě, jestli je to srabství, utíkat na místa, kde pro to, abyste se měli výborně, nemusíte udělat téměř nic – prostě jste a místo už to zařídí za vás. Žádná velká snaha a námaha, žádná přehnaná životní výzva – pohoda a klídek. Zodpovědnější by patrně bylo – snažit se, rvát a hnát se proti proudu. Větší zábava je ale pozorovat medvědy…

Bez dobré karmy tu nevydržíte

Hned po příjezdu do Kanady mi jedna z rodaček řekla: „Tady nikdo, kdo nemá dobrou karmu, nevydrží. Město ho samo vyplivne, to proto jsou tady všichni tak milí!“ A taky že ano – žádní nabručení řidiči autobusu, ale osoby, z nichž přímo prýští nefalšovaná radost, že vás mohou někam popovézt. Zapomeňte na otrávené servírky a barmany a dokonce i na protivné prodavačky, co vás dokážou z krámu vyhnat do deseti sekund.
Největších kulturních šoků se mi ale neustále dostává v práci. Zatímco na mé poslední české pracovní pozici mi na přání dobrého rána bylo několikrát odpovězeno, ať jdu s tím svým věčným optimismem do p… patřičných míst, tady se jiný než „vytlemený“ přístup netrpí. Všichni se mají úžasně, velmi dobře, skvěle nebo alespoň dobře, a tak mám kolikrát pocit, že kdyby někdo natočil můj pracovní den, musel by neúčastněný divák podlehnout dojmu, že se nejspíš jedná o parodii.
Už samotný, prostý příchod do práce by měl nést spíše název „velké antré!“. Jdu dlouhou šedou chodbou, na levé prso si připichuji jmenovku a ve chvatu zapínám poslední knoflíčky na košili. Tunelem se řítí jeden rozzářený úsměv za druhým. Všechny nalepené na povědomých tváří, k nimž se mi po několika měsících sem tam podařilo přihodit i jméno. To oni v tom mají naprosto jasno: „Morning, Barbora, how are you doing?“ Opakuje se stále stejná otázka, která neodezní ani v pozdní odpoledne, a já se mám skvěle a úžasně a perfektně a …awesome.
Bohužel všechno dobré má nějaký ten vroubek a v tomto případě jsem si chybou v ozubeném kolečku já sama – protože občas se mám prostě blbě a otráveně a líně a chci si radši číst nebo jít ven nebo prostě s nikým nemluvit a natáhnout věčný rohlík na tváři na prachobyčejnou solenou tyčku, která je suchá a nezáživná a nikomu do ní nic není. Společnost si ale žádá, abych šajnila na všechny strany, žulila se jako v reklamě na mléčné produkty, nikdy nechtěla jít z práce domu a mým největším životním štěstím byl spokojený host. Končí to pak tím, že většinu volného času trávím raději sama doma, zděšena, že potkám další šťastné, mladé a krásné lidi.
A z čeho mám největší obavu…?!? Že je jednou z tím jejich věčným optimismem pošlu do p…

Existuje jeden druh, který nikdy nevymřel – paní doktorová

Z krásných, dob, kdy Neruda pálil za Světlou a Němcová byla zavrhována za to, že svého Františka pořádně nekrmí, nám toho ve vztazích mezi mužem a ženou nezbylo mnoho.

Málokterá z nás je dnes plně zaměstnána svým postavením manželky natolik, že jí kromě předčítání knih, nákupů hedvábných šatů a rodinného porcelánu, cepování dětí a ruční práce pro charitu nezbude čas na nic jiného. I drahé polovičky politiků si občas vystřihnou nějaké to CDčko, vydělávají tlumočením více než manžel nebo se od bílé zástěrky v parlamentní kantýně vyšvihnou mezi realitní spekulanty…

Existuje ale jeden druh, který nikdy nevymřel – paní doktorová. Nenechte se omámit obrázkem milé něžné divy s kadeřemi stočenými do úhledného drdolu, která pacienty svého manžela utěší jediným dobře mířeným slovem a děti pohladí po rozpáleném čelíčku. Takové paní doktorové najdete možná tak v Kájovi Maříkovi. V reálném světě se obvykle setkáte s dámou nad padesát let, která vás během prvních pěti minut sjede na tři doby, je zvyklá mít cokoli, kdykoli a od kohokoli si to zamane. Jakpak také ne? Pan doktor, to byl vždycky někdo. Dokázal ulevit od bolesti, zachránit lidský život, byl študovaný a nikdo pořádně nevěděl, o co to v té medicíně vlastně jde. Lidé ho potřebovali nebo věděli, že ho budou potřebovat, a troufám si tvrdit, že se jednalo o nejváženější osobu ve vesničkách i městech. Samozřejmě po boku pana faráře, který celý ten zázrak záchrany člověka musel nejdřív dohodnout tam nahoře.

Jeho žena se samozřejmě těšila stejné přízni, ne-li větší. Protože zatímco „pan dochtor“ ordinoval, ona přijímala vděčné díky, lichotky, vykrmené husy a jitrnice ze zabíjačky. A jak tak přijímala, tak pychla a pychla a stávala se čím dál rozmazlenější. V naší pidi vesnici dodnes žije vdova po doktorovi, který obhospodařoval celé širé okolí a je naprostou samozřejmostí, že se těší všeobecné úctě a respektu a že jí pošťačky už léta nosí domů kromě letáků prezentujících čtyři okolní supermarkety také nákup podle podrobného, specifika jednotlivých produktů osvětlujícího seznamu.

Vsadím se, že nějaká paní doktorová by se našla i ve vašem okolí. Pravděpodobně stále chodí vzorně upravena, dbá na životosprávu a pěstěnou mluvu a nejspíš se v její přítomnosti cítíte tak trošku nesví. Je to jako byste se začali šťourat v něčem dávném a lehce přežitém, jako byste si četli knihu z devatenáctého století (ona vlastně i taková Paní Bovaryová byla výplodem rozmazlenosti po boku lékaře). A je to svým způsobem docela fajn - nechat se od takové osoby peskovat a vidět všechnu tu noblesu a nezměrné sebevědomí pocházející vlastně jen z faktu, že se jednoho dne dobře provdala. Bude škoda, až tento druh nahradí nové, mladé, optimismem zářící, outdoor provozující a bio potraviny pojídající ženy s vlastní kariérou. Zatím tu ale ta pravá paní doktorová stále je. Manžel i její okolí si jí nezměrně váží, nebojí se říct, co chce a cokoli chce, to dostane. Dokonce bych se nedivila, kdyby po večer usedala k charitativní ruční práci. Dívejme se a učme, tento zvláštní druh má něco do sebe.

Najdete i na marieclaire.cz

Nechci bydlet s feťáky a blechami!

Najít si útulný pokojíček ve Whistleru není jen tak...

Lidé mají různé handicapy – někdo má orientační smysl tak chabý, že nenajde ani vietnamskou tržnici v Holešovicích, jiný si může nakoupit nejdražší značkové oblečení a pořád bude vypadat, jako by právě neúspěšně zkombinoval vyřazené zboží ze sekáče a další oddělá notebook pouhým pohledem. Já mám nějaký blok, co se týče ubytování. Najít útulný čistý pokojík s milými lidmi za přijatelnou cenu se v mém světě jeví stejně pravděpodobné, jako možnost, že budu v Las Vegas vystupovat ve stříbrných kraťáscích se stepařským číslem. Najít totéž v kanadském Whistleru, kde lidi v pokojích pravidelně rotují každé tři měsíce, pak odpovídá tomu, že bych své vystoupení doplnila o žonglování se zápalnými láhvemi.

A v čem že je to tak ukrutný problém? Tak za prvé – málokdy se mi podaří narazit na člověka, který by byl bdělý.. Ačkoli si dohodneme schůzku, musím nájemníka tahat kolem desáté či jedenácté dopolední z postele, abych se dozvěděla, že zrovna včera byla velká party a takový chlív tam obvykle není. V závěsu za osobou, jež je obyčejně zelená jak sedma, si pak urputně hlídám, aby zarytý škleb na mé tváři připomínal úsměv a abych stihla uskočit v případě, že se projeví následky včerejšího večírku.

Zoufalá z několika marných pokusů jsem už byla odhodlána nastěhovat se do zcela zřejmého feťáckého doupěte s odůvodněním, že to alespoň budu mít blízko do práce. „Můžu tady mít nějaké zvíře,“ zeptala jsem se Dixona, který se na mě marně snažil zaostřit. „No jasně, když už tady máme tu rybku,“ odpověděl a já se začala marně rozhlížet po temném zabordeleném obýváku, dokud jsem neobjevila, že půl metru ode mě ve sklenici s černo-zelenou zakalenou tekutinou něco plave. Jakkoli jsem byla ochotna tolerovat, že mě někdo ve spánku zamorduje kvůli dvaceti dolarům, tohle byl konec. Zlatá (reálně hnědá) ryba mi otevřela oči, díky ní jsem se totiž podívala na kuchyňskou linku a zjistila, že můj zvyk umýt desku před tím, než začnu vařit, by mě v tomto útulném baráčku stál zhruba pět hodin života. Vesele jsem se tedy rozloučila a jala se odepisovat na další inzeráty.

Nastalo období samaritánů, kteří zachraňují v Africe děti nakažené virem HIV, odletěli na geologický výzkum Antarktidy nebo bojují za lidská práva v Kambodže, tudíž potřebují, abych jim poslala dvanáct set dolarů poštou. Nemovitost si samozřejmě mohu prohlédnout – zvenku!!! Klíče mi pak přijdou v úhledném balíčku. S každým dalším e-mailem se hluboký lidský příběh provrtával až k zemskému jádru a já skončila u hocha, který se angažuje v boji proti rakovině, HIV, týrání zvířat, bojuje v emancipačním hnutí a v organizaci napomáhající vzdělání dětí ze slabého sociálního prostředí. Zamáčkla jsem slzu, zavrhla žádost poslat patnáct set někomu s emailem owensmith@yahoo.com a vyrazila na další obhlídku.
Po tom, co jsem již zcela zkušeně vytáhla z postele dvě rozcuchané holčiny v teplácích a tričkách na spaní, a zjistila, že byt smrdí jako psí bouda, což nevyváží ani fakt, že fenka Stella je opravdu sympaťanda, jsem stanula před dveřmi do mého budoucího pokoje. Otevřely se a… a odhalily mezeru dva krát půl metru mezi dvěma umakarty, o níž mi její majitelka Mara sdělila, že právě pracuje na matraci, která by se vešla na podlahu, takže bych nemusela spát v ďolíku. Po informaci, že hledám jen něco na krátký čas, děvčata zaplesala, řka, že majitel chce stejně dům brzo strhnout, což je velmi smutné. Ano, tragické, ale rozhodně rozumné rozhodnutí, říkala jsem si, když jsem se cestou domů drbala po celém těle, trpíc halucinací, že po mě neustále něco leze. 

Odepsala jsem tedy snahu prohlížet další byty a přešla rovnou na stránku s kempinkovým vybavením. No co? Příroda je tu krásná, sprchu mám v práci, a jestli už mám chytit nějakou tu blechu nebo štěnici, chci raději lesní originál. Nehledě na to, že moc zfetovaných medvědů, lišek a kojotů jsem ještě nepotkala. Tak nashle příště, s budoucí Bárou od Bobří řeky.

Najdete i na marieclaire.cz

Vypůjčená rodinka

Vždycky jsem si ráda půjčovala – přítelovo obrovské tričko a tepláky, ve kterých si připadáte tak nějak drobnější, roztomilejší a mnohem víc sexy. Šampóny a sprcháče kamarádek, u kterých jsem přespávala, mi voněly daleko více než kosmetika za několik set, která postávala na mé vaně. Cizí foťák dělal daleko lepší obrázky, a když se ohlédnu trochu zpátky, mezi pastelkami mé sousedky na základce byly vždycky barvy daleko hezčí než v mé krabičce… Díky promyšleným výměnným obchodům se nikdy nestalo, že bych přišla do tanečních dvakrát v těch samých šatech a abych vyrazila na jednu z prvních schůzek ve svém vlastním oblečení. Žádnou jinou knížku, než vypůjčenou, jsem si nikdy nepřečetla s takovou chutí a polovyschlá řasenka mé kamarádky vždy zvětšila objem řas na desetinásobek!

Jaká byla má radost, když jsem ve Whistleru zjistila, že si můžete jen tak zajít do útulku, vzít některého ze zdejších psích podnájemníků na procházku, užít si s ním trochu srandy, a pak ho zase vrátit. Je to až odporně jednoduché. Žádné chlupy v bytě, pravidelné venčení, nákupy obřích pytlů s granulemi, shánění kamarádů na hlídání nebo potíže odjet na delší dobu na dovolenou. Čistá radost a potěšení bez jakýchkoli omezení a potíží. V útulku jsem rázem byla pečená vařená. Stejně mi ale při courání s huňatými kamarády došlo, že to není úplně ono – kolem nás se na bicyklech proháněly veselé mladé rodinky, sledovali jsme výskající prcky na hřišti a hrdé otce zaučující juniory nějakému podivnému sportu typu lakros. Když se zážitky ze šmírování spojily s nespočtem fotek spokojených svatebčanů a čerstvě narozených miminek, jež se v poslední době rozesívají po facebooku daleko rychleji než akné po tváři pubescenta, bylo jasné, že je potřeba jednat.

Vzniklo to tak nějak samo – kolegovi v práci odjela manželka na třídenní konferenci a on zůstal sám doma se svými dvěma syny. Slovo dalo slovo a už jsem měla vypůjčenou rodinku – roztomilého breptajícího dvouletého chlapečka, jeho staršího bratra zahrabaného neustále v knize a komentujícího okolí trefnými poznámkami a sympatického kolegu, jež své děti vychovává sice přísně, ale s plným nasazením a oddanou láskou. Jako vzorná mamina jsem se se svým kolem zařadila na konec řady a roztomile se usmívala na kolem projíždějící turisty. Probrala jsem s malým Kalienem jeho nejoblíbenější knihu, svezla se na klouzačce, prozkoumala hydroplán, omalovávala tři prasátka a pofoukala bolístku, když si prcek rozbil koleno.
Dokonce jsem byla zasvěcena do tajemství stavění hradu ze špíny u cesty a pozvána na společné mlsání zmrzliny. A když pak chlapeček začal být přetažený a protivný, vřískal a vztekal se, hezky jsem se rozloučila, poděkovala a vypoklonkovala jsem se z domku do svého poklidného osamělého obýváku, ukonejšena slibem, že mohu kdykoli přijít. No není to půjčování úžasné?

Najdete i na marieclaire.cz

Holky fakt chcete být až takhle emancipované?

„Emancipace zas…“ cedila jsem vztekle skrze zuby svou oblíbenou hlášku z filmu Kouř, když jsem se snažila vyzdvihnout na vozík asi sedmý složený stůl, těžký s prominutím jako vepř. Tmavovlasý sympoš se na mě mile usmál a poradil mi, ať si nenamůžu záda, za což jsem mu vděčně poděkovala a pokračovala v namáhavém procesu. Jelikož všichni chlapi odešli po obědě domů a na místě veletrhu pro tisíc lidí jsem zbyla já a další čtyři blondýny (nevím proč, ale opravdu tam nebyla ani jedna tmavovláska), chopila jsem se vozíku a během odvážení štosů kovových židlí po osmi, jsem se jala přemýšlet o své pradávné teorii. Pokroková myšlenka vznikla během bakalářského studia někde mezí třetí krabicí bílého vína za dvacku a noční bagetou se sekanou za stejnou cenu. Jde v ní o to, že my ženy jsme diskriminovány už od samého prvopočátku. PROSÍM VŠECHNY HLUBOCE VĚŘÍCÍ, ABY PŘESTALI ČÍST. No jen si přečtěte následující dva příběhy a řekněte, který z nich dává větší smysl:

Příběh první
Tak byl mladý hoch, dobře stavěný a zručný, pěkně si na tom světě hospodařil. A přece semo tamo, když Bůh zhasil světlo na obloze a uložil jej ke spánku, přišlo človíčkovi na mysl, že by si rád o tom dalším hezkém dni s někým poklábosil, o zítřejších plánech se poradil a ba se i k druhovi sobě rovnému přitulil. Však i ten ještěr i pták i savec, dokonce tvor ve vodě plující, družkou dobrou oplývají a veselou drobotinou se těší. Zželelo se tedy Bohu osamělého chlapce, žebro mu ve spánku vyňal a krásnou Evou – věrnou společnicí a pomocnicí jej obdařil.
Příběh druhý
Tak byla dívka mladá, čilá a mrštná jako ještěrka, mazaná jako liška, s prstíky tak jemnými, že mohly pavoukům ve spřádání sítí konkurovat. I veselila se krasavice od východu k západu, zdatně celou tu zemskou zahrádku obhospodařujíc. Přátelila se děva ta s veškerým zvířectvem, pomáhajíc němým přátelům od bolestí a strastí. Milovali ji za onu starostlivost plazi i ptáci, němí přátelé mléko sající i pod vodou plovoucí. Jen jedna věc trápila bytost tu spanilou – neobdařil ji bůh silou dostatečnou. I mořila se nebožačka zdviháním a přenášením těžkých břemen a uléhala den ode dne více vyčerpána. Zželelo se tedy Bohu osamělé dívky, žebro jí ve spánku vyňal a silným Adamem – nosičem těžkých břemen ji obdařil.

Jakkoli je druhý příběh stejně krásný a pravděpodobný, církev vedená muži si vybrala první verzi a učinila tak na mnoho dalších století z ženy mužovu věrnou pomocnici bez vlastního názoru, úkolu nebo poslání. Chápavou ochránkyni bez kariéry, požadavků a snů. A tentokrát to myslím vážně, v mnoha kulturách je žena uctívána, velebena a je jí nasloucháno – tedy do té doby než z ní stateční misionáři za pomoci Knihy knih neučiní žebro obalené pěknými tvary.
Pak už jí nezbude, než být věčnou oporou v pozadí a umývat mužům nohy svými dlouhými kadeřemi. A bude to trvat mnoho let, než se z této pozice ta veselá soběstačná dívka oklepe a pustí se opět do svého vlastního života a hospodářství. Její nejsilnější přítelkyně se vrhnou do lítého boje za kalhoty a košile v šatníku, ježdění na koni obkročmo a možnosti učit děti v měšťanských školách a dotáhnou to dál a vymůžou možnost studovat a vzdělávat se a publikovat a polemizovat a pít pivo a zapálit si a hrát hokej a vést dav a… a pak jim ujede ruka a jde to ráz naráz a holky začnou řídit jeřáby a vozit kolečka naložená kamením a začnou existovat povolání jako zednice a hasička. A pak najednou strávíte osm hodin tím, že se stoupenkyněmi stejného pohlaví taháte těžké předměty a nějaký silný pomocník nikde. No. Jak říkám: „Emancipace zas…!“

Najdete i na marieclaire.cz

Změňte svůj život, přestěhujte se!

Návod, jak se bez námahy stát sebevědomou, atraktivní ženou.

Hurá, konečně se to podařilo. Po tisícovce marných pokusů a předsevzetí jsem konečně začala žít nově, lépe a účelněji. Stačila jediná věc, přestěhovat se do země s jiným jazykem. Všechno šlo vlastně tak nějak samo, už žádné marnění času, energie a pracovních příležitostí. Konec lenosti a nezodpovědnosti, konečně žiju tak, jak mám.

Předně jsem přestala trávit hodiny tím, že zírám na stupidní televizní show a seriály. Namísto toho se při sledování CIZÍCH programů učím novému jazyku. Už nevysedávám po večerech v barech a už vůbec se neopíjím jako čuně. Raději se setkávám zajímavými lidmi a společně s nimi upevňuji nově se probouzející vztahy, prohlubuji přátelství a podnikám hluboký vhled do místní kultury – že se to odehrává v baru, to fakt není moje chyba.

Po tom, co tato multikulturní schůzka skončí, necpu se mekáčem. Ne ne, namísto toho zjišťuji, jaké produkty využívá odporná společnost, jež je zodpovědná za devastaci mnoha typických národních pochoutek. Také se snažím zjistit, jestli akt vylepšení cheeseburgeru slaninou vede ke zvýšení konzumace a závislosti na tomto zboží. Zatím to vypadá, že jo!

Společně s kamarádkami a kamarády jsem přestala utrácet enormní částky v restauracích a namísto toho se věnuji poznávání místní kuchyně. Ráda bych poznamenala, že to neznamená, že jsem rozežraná – jsem jen zvídavá.

Velký pokrok jsem učinila i v kariérní oblasti. Na první pohled by se mohlo zdát, že úklid v hotelu je podřadná práce bez budoucnosti. Co vás nemá, právě tady se získávají ojedinělé a nevratné životní zkušenosti. Kartáč od šéfa není potupný, ale poučný a tříhodinový trénink není otravný, ale ojedinělý.

Přestala jsem číst romantické braky a raději si za pomoci jednoduchého příběhu zlepšuji slovní zásobu.

Díky tomu, že dělám všechno dobře, se cítím krásnější a sebevědomější, bez ohledu na to, že jsem přibrala čtyři kila. A jelikož správný vnitřní pocit posunuje člověka k lepším výsledkům, dělám všechno ještě lépe. Konečně jsem pochopila, proč jsou všichni v těch cizích seriálech tak úžasní a k dosažení jejich bezchybnosti mi schází snad jen vybělení zubů.

Otázka je, co si počnu, až bude můj jazyk na dostatečné úrovni, budu znát všechny, kdo vysedávají v baru jménem, ochutnám vše, co se dalo a vytvořím si alergii na hamburgry. Mám obavu, že se pak stanu úplně stejně neužitečnou, neúspěšnou, línou, neatraktivní a nesebevědomou. Sakra, asi se budu muset zase přestěhovat.

Najdete i na marieclaire.cz