Včelí královna

Stalo se vám někdy, že byste se během jediného večera dotkly zhruba pěti set mužských těl, aniž by vám vnitřnostmi projel alespoň slabý vánek vzrušivého mrazení? Že ne? Tak to jste asi ještě nebyly na gaypride. Na největší událost zimní sezony, party na které jakožto příznivec stejného pohlaví nemůžete chybět. Já jsem tam byla také, aniž bych se o to nějak zasloužila – doporučena hodným kolegou, jemuž jsem si stěžovala, že můj blondýnovský život mi leze hodně do peněz.

V šatně jsem dostala odporné sako, jež mělo tak prapodivný střih, že mi ani vzdáleně neseděla žádná z nabízených velikostí, a barvu, která nejspíš dříve byla černá, ale bohužel se nenašla obětavá uštěpačná dívka z reklamy tahající v kabelce zázračný prací prostředek, jenž dokáže barvu udržet.

Jakožto hlavní pracovní nástroj mi byl představen lavor, do nějž měly putovat všechny nádoby vyskytující se v blízkém okolí. Hodný číšník mi narval špunty do uší řka, že je to pro moje dobro, rozrazil lítačky a strčil mě dovnitř… Vyjma krve prýštící ze sprch zavěšených u stropu jsem se náhle ocitla ve filmu Blade. Mezi svíjejícími se polonahými těly, v živoucí mase proplétajících se paží a jako formičkou vykrájených pevných hrudníků. Pokoušela jsem se pochytit rytmus toho včelího úlu, ale očividně se vznášel na jiných vlnách, než bylo mé zacpané ucho schopno zachytit, a tak jsem se dalších šest hodin vybavila pouze slovíčkem „sorry“ a ostrými lokty. Prošťouchávala jsem se mezi krásnými muži, z nichž mě ani jeden nepřitahoval, protože se rozhodl, že snahu spářit se zástupcem stejného druhu, který ale je natolik odlišný, přenechá jiným.

Na své misi za prázdnými kelímky a lahváči jsem spatřila mnohé – dědu, kterého byste mohli zfleku posadit na Ladovu stoličku k plotně a vybavit ho dýmkou a placatou čepicí, ale zde plnil roli jakési včelí královny, kolem níž vířili krásní mladíci, opěvující jeho stříbrnobílé šaty s dlouhými třásněmi obalenými peřím. Chmýřím si obalil i brýle, poněvadž mu už oči nesloužily… I berle, protože byl patrně chabrus na kolena. Teď ale seděl na barové stoličce a rozděloval svou přízeň mezi nadšené hochy. Když už se mu někdo nezamlouval, podstrčil mi jeho drink, ať si ho odnesu, že už toho tedy bylo dost.

Chlapci mu líbali ruce s nalepenými stříbrnými drápy a snažili se zaujmout, co to jen šlo. Tohle byl pro něj pravděpodobně nejdůležitější den v roce, a tak jsem to hrála s ním, s pokornou tváří jsem odklízela ze stolu homosexuální včelí královny a vždy počkala na to, komu co přidělí.
Kluci asi byli z mé role nadšeni, jelikož za mnou chodili, cpali mi do kapes peníze a říkali: „Ty jsi tak hodná, že nám tady gayům uklízíš, děkujeme ti!“ Poprvé jsem to nechytla ani trošku. Takže oni mi chodí děkovat a dávají mi peníze, aniž by museli? Jako jen tak?

Postupně se v bílých chodbičkách z jemného plátna začínaly utvářet skupinky o tak různých počtech členů, že jsem si vzpomněla na první třídu a množiny s hruškami a jablky. Tady ale ve všech oválech excelovaly stejné prvky. I když přibývalo drinků, nemizela jakási všudypřítomná něha, a tak se pod řetězy lustrů z barevných sklíček tančilo až do rána a nikdo se neporval a nikdo mě nechytil za zadek a nikdo na mě neměl silácké kecy.

A pak se pomalu rozsvítilo, partičky hrušek (nějak mi to sedí víc než ta jablka) se začaly ploužit domů a na zemi se ještě dlouho povalovala peříčka ze šatů krále všech gayů, nejněžnějšího národa žijícího po celém světě. No jo, už chápu, proč se všem příznivcům stejného pohlaví v jejich úle tolik líbí. Ale stejně mi pořád připadá divné přijít do baru a řešit s kámošem, jestli je ten kouzelný borec v černé košili jeho nebo můj. Jasně že můj, já jsem přece ženská! No tak chlapi, nechte nám taky něco!!!

Najdete i na marieclaire.cz

Závislost na jehlách

Jmenuji se Bára a jsem závislá. Jehlám jsem podlehla už v pubertě a časem se to jen zhoršovalo, dnes už neunesu ani pohled. Celá se opotím a ruce se mi začnou třást. Je to boj, v mém okolí je na tom většina holek stejně. Bojím se, že to nevydržím a že ačkoli trávím zimu v lyžařském středisku, budu muset vyrazit do obchodu a koupit si ty nejméně praktické lodičky, co tam najdu. Je to pravděpodobně nějaká hormonální záležitost či co. Takový psí organismus, když majitelé neumožní fence mít štěňata, dokáže vyvolat dojem falešné březosti. Čtyřnohá slečna má potom pocit, že bude brzy chovat a opečovává cokoliv, třeba smeták, co najde někde v koutě. I ženský organismus se umí bránit, když se s ním nezachází, jak by se mělo, a tak si na mě po hodinách a hodinách strávených uklízením v hotelu vynucuje tu nejnepraktičtější a nejženštější věc – boty na jehlách.

Když jsem v jednom z pokojů objevila béžové lakovky s cenovkou devět set dolarů, odolala jsem pokušení vyzkoušet si je jen díky tomu, že byly moc malinké. Je to zvláštní, protože v Čechách se většinou snažím nepohodlných kramflíčků spíš zbavit. A to, i když si je společenská událost vyžaduje. Na boso už mám procouraný Obecní dům, Žofín a četné další pražské kulturní stánky a k většině párů v botníku mám velmi ambivalentní vztah, asi jako zamilovaná oběť ke svému trýzniteli. Co ale naplat, když je vám najednou přidělena tmavě zelená blůza, ukrutné mrkváče a boty, v nichž by si babička jistě lebedila. Hormony řvou o pomoc a v den výplaty si můžete být jisti, že ve městě potkáte většinu uklízečských kolegyň ověšených značkovými taštičkami s parfémy, kosmetikou, šperky a novými hadříky. Každý večer se pak popelky vyklubou do krásy, štíhlé nohy odhalí minisukně a protáhnou nekonečné podpatky, na nichž slečny vyrážejí ven do sněhové břečky.

První měsíc jsem si říkala, že jsou to blázni a že na horách si mají lidé kupovat goráče, sněhule a takové ty vyteplené gumovky. Druhý měsíc jsem začala okukovat, co se nosí a teď už jen čekám, až přijde šek. Vypozorovala jsem hned dvě metody, jak přežít. Za prvé pověsit se na stabilního, hodně silného chlapa, který vás spíš nese, než doprovází, nebo za druhé, vytvořit se stejně postiženými kamarádkami co nejdelší řetěz s propletenýma rukama a doufat, že se nenatáhnete všechny najednou. Už se nemohu dočkat, až s hulákající skupinou vyrazím do ulic. Vím přesně, co to bude – rudé lakovky – když už, tak už.

Najdete i na marieclaire.cz

Česká Barča – dáma z velkého světa

Táhnu si to tak domů ve dvě ráno z hospody ve společnosti přátel, když v zatáčce narazíme na další kolíbající se partičku a začne obvyklé kolečko, jak se máš, jak se jmenuješ a odkud jsi. Tmavovláska, jež má řasenku rozmazanou takovým způsobem, že to působí jako umělecký záměr, pracně vyspeluje, že se jmenuje B-A-R-C-A a já s jásotem shledávám, že jsem se setkala s krajankou a ještě stejnojmennou. Jenže ouha, ona je tady prý už rok a prý, že už se cítí jako Kanaďanka, a princezna nám zapomněla mluvit česky.

Myslím, na nebohé obrozence v čele s usouženým Josefem Kajetánem Tylem táhnoucím se českými luhy a háji za účelem osvěty, který se jistě v hrobě obrací, a chvíli se ji snažím přesvědčit o opaku, načež usuzuji, že slepici asi kokrhat nenaučím a přecházím do angličtiny, ještě lépe přestávám s hvězdou komunikovat úplně. Jelikož se ale skupinka připojuje a vyráží s námi na další pouť, mám možnost sledovat, jak to s tím jazykem vlastně je. Po čtyřiceti minutách, třech poloexlých pivech a sedmi pádech z jediného schůdku v bytě, který zůstal české Barče utajen po celou noc, začíná slečna, jež se rozhodla vyměnit občanství, vyzpěvovat: „Vysoký jalovec, vysoký jako jáááááá!“ Vzápětí se vrhá kolem krku chlapci, jehož zjevně doprovází, a kňouravým tónem mu oznamovat, že je „…takový její malinkatý broučínek…“

Dva dny na to se tvůrce národní hymny otáčí pod zemí podruhé, tentokrát mě chlapec, jehož jméno jsem zapomněla, přesvědčuje, že když jsem se rozhodla tady žít, měla bych na češtinu zapomenout. Opět se mnou odmítá mluvit česky, a tak se bavíme anglicky. A jelikož si pan X přivezl do Kanady i mladšího bratra, komunikuje s ním v cizí řeči také. To už se mi, jakožto zapálené vlastence, otevírá kudla v kapse a slzy mám na krajíčku. Ochotna přiznat si všechny výhody cizí řeči, nejsem nějak schopna připustit, že bych se svými příbuznými a kamarády, s nimiž se neustále častujeme vtípky, slovními hříčkami a pasážemi z filmů a cimrmanovských představení, začala bavit slovní zásobou odpovídající první fázi vývojového stádia člověka rozumného.

Je to tady zkrátka hit, všichni, kdo chtějí být super cool musí jako první zapomenout svůj rodný jazyk a ještě to dát hlasitě vědět svému okolí. Asi po vzoru hokejistů, kteří si do vlasti přijedou pro nějaké ocenění a se silným přízvukem oznámí světu, že jsou: „Really ráda, že česká fanoušci mě stále podporovala a sledovala mé zápasy!“ To by mě zajímalo, jak si taková česká Barča popovídá například se svou babičkou, dědou nebo ze sestřenicí z druhého kolene. Pochybuji, že všechny tyto osoby budou schopny její přeměnu zdárně kvitovat.

Nejspíš si na diamantové svatbě prarodičů bude muset vytáhnout slovník, když bude chtít pozdravit vzdálené tety a strýce a slavnostní řeč na poctu oslavenců jí připraví překladatelka. Její děti asi Halí, belí, koně v zelí taky nikdy neuslyší a její broučínek se stane malým beatlem. A česká Barča z horní dolní se stane dámou z velkého světa. Přáno je jí to, bude k tomu ale asi zapotřebí trochu víc, než zapomenout mluvit.

Najdete i na marieclaire.cz

Valentýna

Už to vypuklo, červená a růžová se na další tři týdny staly převládající barvou ve všech výlohách, grafických dílcích i na většině spotřebního zboží. Brzy bude celkem bez šance vyrazit do restaurace a objednat si menu pro jednoho. Na všech slevových portálech se to začne vířivkami, šampaňským, romantickými pobyty a masážemi jen hemžit. Čerstvě zamilovaní se budou předhánět v hurónských důkazech lásky a věkem pokročilí a zkušenostmi vytrestaní budou nad vším tím blázincem opovržlivě kroužit hlavou.

Vloni jsem den zamilovaných strávila poskakováním v tělocvičně se svou šéfovou. Odměnily jsme se lahví červeného, večeří a uštěpačným komentováním romantickou chvíli slavícího páru. Na stole v jemně osvětlené restauraci stály balíčky zabalené do drahých, luxusních papírů, ve váze se červenala růže a z ledu čněla lahev sektu, na stůl přicházely postupně všechny romantické ‚gastronomické kýče‘ včetně ústřic. Slečna byla krásně nalíčená, čerstvě nakadeřená a vhodně oděná, mladý muž hladce oholen a na tričku jste ještě mohli číst stopy po kolíčcích na prádlo, jak se na tu zvláštní příležitost poctivě vypral a usušil. U ucha držel mobil a vykládal si s kamarádem něco o autech, holčina zase zabořila oči do displeje a bavila se posíláním esemesek. Občas na sebe mrkli a takhle strávili celé dvě hodiny, které nám stačily k objednání a dopití druhé lahve vína.

Musím říct, že takováto romantika, ať byla jakkoli kompletní a v dárečcích se jistě skrývalo i ono nezbytné prádlo i něco třpytivého a bezpochyby také masáž a vířivka pro dva, by mě neuspokojila. To ať radši můj milý přijde se čtyřdenním strništěm, v ošoupaném oblečení a bez daru, vezme mě do zaplivané čtyřky, koupí mi pivo, ale celý večer se mi věnuje. O tom by ta zamilovanost přece měla být, no ne?

Ještě lepší čtrnáctý únor jsme ale s kamarádkou oslavovaly rok předtím. Po tom, co se s ní na svátek zamilovaných po šesti letech rozešel přítel, seděly jsme v restauraci, kde jsem se ji snažila donutit něco sníst a prolívala ji vínem a panáky. Po dvou hodinách by se dal ubrus ždímat, já jsem snědla přítelkyninu večeři, protože soucit je jedna věc, ale hlad je věc druhá, a počet sklenek se začínal stávat numerem odpovídajícím řadě za desetinnou čárkou čísla pí. O dokonalý závěr se postarala servírka, která musela být buďto úplně slepá a hluchá, když přehlédla dívku s obličejem opuchlým na dvojnásobek běžných rozměrů a přeslechla hlášky typu: „Ať se jde bodnout, když si místo mě našel takovou cuchtu. Jo, on je […] a ona je […] Počkej, však ono se mu to vrátí. Já nemám kam jít, co si počnu? U mě můžeš vždycky bydlet […] Ale já ho stejně miluju. To je parchant, a na Valentýna.“ Nebo musela být zkrátka úplně blbá, ale přinesla nám účet s přáním věčné lásky a dvěma čokoládovými srdíčky. Pravda je, že po tom, co jsme upily, nás to celkem rozesmálo.

Když jsme se pak dopotácely do vietnamské večerky, ulovily zaprášenou lahev červeného a jaly se platit. „Valentýýna!!!“ poznamenal rozjásaně bodrý, dobrý prodavač a chudák neměl tušení, proč se mu dvě opilé blondýny uprostřed obchodu prohýbají záchvaty smíchu. Stal se tak tvůrcem kultovní hlášky a ten večer, jakkoli byl pro mou kamarádku těžký, se nám z paměti asi nikdy nevymaže. Troufám si tvrdit, že v něm bylo mnohem víc lásky a porozumění než u toho stolu se všemi vrcholově romantickými proprietami.

Tak šťastného a veselého, ať už ho strávíte jakkoli. Nikde není psáno, že nejlepší cesta je vysypaná plátky rudých růží.

Najdete i na ELLE.cz