Bezvěké období

„Ne, Erice je dvacet tři!“ „Prosím tě, co mi tady budeš vykládat? Erice je dvacet čtyři, to by musela jít do školy v pěti, je o rok mladší než já.“ „Já jsem si jistá, že ségře je dvacet tři.“ Tento rozhovor pokračoval následujících pět minut, proběhlo vyjmenovávání spolužáků, počítání podle ročníku a přetahování o to, kdo to musí vědět líp. Spor byl zakončen překvapivým závěrem jedné z dívčin, jež hádku zaníceně vedla. „No jo, vždyť mně je vlastně dvacet čtyři. Co bys po mně chtěla při pondělku.“

Také už se vám někdy stalo, že byste se upřímně podivili nad svým věkem? Také pravidelně zapomínáte na jubilea svých blízkých a nejmilejších a oni na ta vaše? Také vždy trapně zmlknete, když se vás někdo zeptá, kolik je vašim rodičům a prarodičům? Když jsem zkroušeně seděla na policejní stanici, po tom, co mi nějaký dobrák ulehčil o peněženku a mobil, cítila jsem se jako pitomec. Když se ale pan major zeptal na datum a ročník narození rodičů, cítila jsem se přímo jako do bláta zašlapaný odpadek společnosti.

U mamky jsem alespoň zvládla datum a šachovala jen s ročníkem. To u taťky jsem byla schopná identifikovat pouze měsíc – březen. Rok a den mi byl bohužel cizí jak vegetariánské pokrmy hárekrišnovců bez spodního prádla. „To si snad děláte srandu, no to se styďte,“ zahřímala vcelku zbytečně ruka zákona. Akt stydění totiž již dávno probíhal a to velmi intenzivně. Poté, co mě strážník předtím donutil vepsat do zprávy titul – „Když už ho máte!“ –, vypadal nyní, že mi jej s velkou pompou přetře černým liháčem, abych pak po zbytek života putovala policejními šuplíky jako odtitulovaný idiot, který se nechal okrást a ještě k tomu nevěděl, kdy se narodili jeho rodiče.

Tato neschopnost se patrně dědí, což dokládá fakt, že když jsem měla narozeniny, přišla mi od taťky SMS. „Hurá,“ říkám si, „taťka si na mě vzpomněl.“ Místo ovací šťastného dne mého narození jsem ale na displeji četla: „Ahoj, Baru, jak se mas? Ja dobre, sekal jsem jetel. Ozvi se, tata!“ Ještě před deseti lety by mi to bylo upřímně líto. Ale dnes? Musím uznat, že mě toto agrosdělení víc než pobavilo. Už jsem totiž také několikrát zapomněla na svůj věk. Asi je to tím, že už pro mě není tak důležitý.

Teď už nemusím řešit, kdy se můžu beztrestně vypravit na diskotéku nebo kdy mi v baru nalijí dvojku. Po tom, co jsem dodělala maturitu, oddychla jsem si, že první povinnost je splněna, a že kdyby mi snad bylo nějak znemožněno studovat, nebude už to takový problém. Jenže jakmile mě přijali na vysokou školu, ukázalo se, že ani další roky by se neměla stát nějaká nenadálá – především rodičovská situace – a nervy s řešením současného stavu a věku pokračovaly. „Uf,“ oddechla jsem si, držíc v rukách desky s diplomem. „Tak teď už by to nebyl zas takový průšvih,“ usmála jsem se na těhotnou spolužačku z vedlejšího oboru, jež zřejmě k tématu přistupovala hodně podobně. Ale… přišlo navazující studium a další hlídání času a věku, dokud jsem jako vítězný olympijský plamen potvrzující mou mravní čistotu, odhodlanost a zodpovědnost netřímala v rukách rouru potvrzující mé magisterské vzdělání. A najednou to začalo být jedno. Mám splněno, a pokud se něco přihodí, mám na to věk. Je to tak strašně jedno, že si dokonce ani nemusím pamatovat, kolik je mi let. Stejně jako slečna z autobusu, která má teplé místo v bance (mluvila hodně a dlouho).

Předpokládám, že tento slastný čas nevědomí je silně dočasný a skončí zhruba v době, kdy si v nějakém článku opět přečtu, jak s každým naskakujícím rokem ubývá procentuální šance na otěhotnění. S tím, jak se mi kolem očí začnou objevovat vrásky a z většiny bezdětných známých se stanou známí dětní. A pak už se bude namísto po letech počítat po dnech, protože dětské dny jsou daleko vzácnější než dny dospělé. A možná s tímto rozdrobením času konečně nastane chvíle, kdy si zapamatuji jubilea svých nejbližších – a pak to budu já, kdo bude na policejní stanici zdrojem bezmezné ostudy mého syna či dcery.

Najdete i na ELLE.cz

Svatební ťapky

„No počkej, takhle to nejde, na svatbu musíš mít boty, ve kterých budeš pořádně trpět,“ vysvětluji mladší sestře, že odění, a především obutí na jakoukoli slavností událost má jasná pravidla. „To tedy nevím proč? Ty baleríny se k tomu hodí, a navíc mě nebudou bolet nohy,“ hájí svou volbu zlatých umělohmotných ťapek z recyklovaného materiálu, ve kterých proběhala celé léto.

Myslím na ni celý následující den, obzvlášť když na svých jehličkách klapu po kočičích hlavách táhnouc ukrutný náklad do úschovny, protože na svatbu přece nemůžete přijít s nějakým objemnějším zavazadlem. Proč? Protože je to moc praktické a ukazuje to na obvyklý nudný život, kdy člověk musí po svatbě zpátky domů a ví, že… …se bude muset převléct, protože ve společenských šatečkách by zmrznul…si ve vlaku bude chtít číst…veze domů sklenice od okurek, které slíbil babičce…veze s sebou notebook, protože ještě musí dodělat něco do práce…koupil sousedovic Mirečkovi draka, protože má zítra narozeniny…a ještě táhne běžnou výbavu typu prášky na bolavou hlavu, nabíječku, šminky, doklady, tři časopisy, žvýkačky, vodu, deštník, sluneční brýle a směsku drobných věcí na dně čítající omačkané vizitky, několik letáků, německou gramatiku, sponku, náramek a pár vybitých baterek.

Aby mladší sourozenkyně pochopila, jak nesnadné je zúčastnit se tak významného životního kroku – byť cizí osoby –, poučuji ji také o tom, že už den před svatbou by vám mělo být preventivně zle z nervozity a den po ní pořádně špatně ze snědeného jídla a pití. Že během svatby se budete muset dojmout a přemýšlet o svých nevydařených vztazích a mizerně zvoleném životním postoji. A že všichni budou jen lítat, vyšilovat, vše bude přeorganizované a nikdo nebude z ničeho nic mít. Děti budou v nejméně vhodný okamžik křičet, vám musí nutně již během cesty rupnout punčocháče, tramvaje nepojedou, někdo se ztratí, na něco se zapomene a pro někoho dalšího přijede záchranka.

„Ty si tu svatbu tedy umíš užít,“ komentuje mé blábolení. „Nechtěla bych vidět, jaké hrůzy by se ti musely stát, kdyby ses měla vdávat ty,“ směje se. Má pravdu, nevím, čím to je, ale všechny podobné události mám spojené s řadou obětí. Nu co? Co mi to udělá, když si v tak slavnostní okamžik sedřu paty do krve, jen abych dokázala, že závažnost události jsem ochotna vykoupit vlastním tělem, jen abych vypadala co nejslavnostněji. Stejně jako jsem nemohla došlápnout na chodidla po maturitním plese, předávání diplomů nebo prodloužené v tanečních. Už si ani nedovedu představit, že by to mohlo být jinak, a připadá mi zcela přirozené, že nevěsta se na schodech pohybuje píďalčím přísunem, jelikož ji boty dřou tak neuvěřitelně, že nemůže udělat krok.

Šťastná novomanželka vypadá prostě nádherně, je hubenější než obvykle, úžasně nalíčená, s perfektně padnoucími šaty a romantickým účesem. Jediné, co mě udivuje, je, že celou dobu hledí jaksi skrze hosty. Míjí očima gratulující, nevnímá ženicha, rodiče ani kněze, ale jako správná nevěsta sleduje všechno a všechny, vidí nedostatky, prohřešky, nevhodnosti a nedokonalosti ještě dřív, než nastanou, občas mávne rukou na někoho, kdo měl v téhle chvíli něco zařídit, ale váhá, opozdil se nebo zapomněl. Koordinuje, kontroluje, opravuje.

Najednou do kostela vbíhá žena s dítětem uvázaným kolem pasu a uprostřed vší té slavnostní dokonalosti se hrne středem přímo k mikrofonu, zastaví se a jako malá holčička se rozesměje třpytivým hlasem, až se jí z očí řinou slzy rovnou na hlavu nedávno narozené dcery. Po chvilce se uklidní a zazpívá ledově čistým sopránem prolínajícím se s varhanami píseň pro novomanžele. Má na sobě zrovna takové gumové placky jako moje sestra, prouhaté punčocháče a tříčtvrteční šedivou sukni. Vypadá, jako by právě dorazila z vycházky v parku. Procítí poslední tón, pohladí miminko spící na břiše a zase odejde. A ukáže mi tak ten nejhezčí důkaz toho, že „den D“ nemusí být jen všestranné napětí a slavnostní škrobenost, ale i úplně jednoduchý akt pohody a lásky. Jen nevím, jak zařídit, aby tak vypadala i má svatba – nejspíš budu hned u dveří rozdávat ty recyklované ťapky.

Najdete i na ELLE.cz

Opuštěná špička

Jistě jste někdy četli charakteristiku svého znamení zvěrokruhu, takže víte například, že „potřebujete být opečováváni jako vzácná váza“, že „málokdo dokáže ocenit vůni čerstvě posečené trávy jako vy“ nebo že „se nemůžete jen tak opít, protože nad sebou nikdy neztrácíte kontrolu“. Případně nějakou další stěžejní informaci odhalující vaše charakterové rysy. Nikdy mi nebylo příliš jasné, proč každá charakteristika znamení Panny, v němž jsem se narodila, nešetří pojmy jako pořádkumilovnost, preciznost, puntičkářství…
Kdyby se milý astrolog či astroložka vydali do mého bytu, jistě by si rozmysleli, jaký obraz o osobách tohoto znamení veřejnosti předkládají. Plochu, na kterou by si rozložili své mapy a kyvadélka, by hledali jen těžko, a sledovat hvězdy při zavřeném oknu by z důvodu šedého mračna na skle bylo také prakticky nemožné. „Tak co, ještě si myslíte, že jsem až přehnaně čistotná a rýpavá?“ křičela bych na ně vesele, ukazujíc na zapatlané zrcadlo a všudypřítomné kopičky včerejšího oblečení, rozsypaný pudr na pračce a nedojedený toust na kuchyňské lince. Můj příbytek je totiž hmatatelným důkazem toho, že astrologové jsou vedle jak ta jedle.

Bohužel však existuje vlastnost, jež mě vrací přímo do spárů okultních věd. Jsem totiž naprosto puntičkářská, precizní a pořádkumilovná, jakmile se jedná o stravovací návyky. Dokonce bych si troufla tvrdit, že se proměňuji v jakousi kombinaci velitelky SS a drzého opičáka, který kontroluje, co v popelnicích zanechali turisté. Co ve mně tyto odporné vlastnosti vyvolává? Špička rohlíku. Nevím, jak to máte vy, a po pravdě tak trochu doufám, že nejsem na světě jediná. Ale špička rohlíku, která zbude na vymeteném talíři, mě dokáže vytočit do vrtule. No řekněte, když už do sebe někdo, obvykle zástupce mužské říše, dokáže nacpat hluboký talíř plný buřtguláše a k němu zakousnout tři křupavé rohlíčky, zabilo by ho, kdyby spolkl tu poslední špičku?

Když jsem viděla svého přítele konajícího tento ukrutný prohřešek proti přírodě, který mě přivádí do stavu hysterie a vede mé ploché myšlenky až k africkým sirotkům, okamžitě jsem nastoupila s pohoršeným výrazem a nekonečně se opakujícím kruhem silných argumentů. Pravda, ten kruh tvoří přesně dvě vysvětlení. Prvním je věta: „Stalo by se ti něco, kdybys spolkl i tu poslední špičku?“ Ta má návodnou otázkou upozornit viníka na absurditu jeho jednání a já dobrovolně uznávám, že se nejedná ani tak o argument, ale typický pokus vycházející ze samého nitra naivní ženské říše, která čeká, že to provinilci dojde samo. Jakmile se tak nestane, přichází trumf číslo dvě: „Vždyť toho za den spráskáš kila, tak mi neříkej, že už nemáš prostor na jednu špičku!“ S těmito dvěma větami vydržím několik hodin a jsem schopna se k události vracet i po dnech, ba až týdnech. Zasažený mezitím potí nesmysly jako: „Vždyť ta špička má hodnotu asi jeden halíř. Proč ti na takové pitomosti tolik záleží? Vždyť já to po sobě uklidím. Můžeme ji schovat a někdy jít krmit labutě. Prostě už mi nezbyla omáčka.“ A mnoho dalších naprosto scestných prohlášení, která ani nemá smysl uvádět.

Nechápe zkrátka, že tady jde o princip, a ne o ekologii nebo spořivost. Nerozumí tomu, že kdyby nechal na talíři půlku lososa, protože už nemůže, crème brûlée, protože mu nechutná, nebo kaviár, protože smrdí, tak ani neceknu. Nedávno jsem po jedné takové partnerské hádce vyrazila druhý den na očistný a uklidňující chlebíček za odměnu, který mi nebudou kazit protivné stravovací návyky nemožných chlapů. Když jsem se pak postavila ke stolku a jala se hýčkat sama sebe, všimla jsem si muže, který si labužnicky užíval svých třicet deka pochoutkového salátu a tři rohlíky k tomu. Ne, nemusím vám jistě vykládat, jak to dopadlo a že osiřelá špička rohlíku na talíři mě doteď straší ve snech.

Tak nevím… může za to mé šílené puntičkářství, které předurčilo už mé narození? A nebo se pravidelně setkávám s lidmi, jejichž osobní charakteristiku podle horoskopu zdobí věta „jste povahy mírné, citlivé, zálibu nacházíte v četbě románů a neexistuje talíř, na kterém byste nezanechali špičku od rohlíku“? Pokud jste se s tím někdy setkali, neprodleně se mi ozvěte na e-mail: neuroticka@panna.com. Do předmětu stačí napsat postižené znamení. Okamžitě s lidmi zrozenými v tomto datu přeruším veškeré kontakty.

Najdete i na ELLE.cz

Zase rostou

Rostou! Stávají se každodenním předmětem rozprav s přáteli, sousedy a příbuzenstvem. Jsou důvodem, proč v neděli uléháte v půl druhé ráno s rozlámaným tělem a slastným pocitem, že jste udělali dobře. Těší nás, uchvacují, nutí nás zvednout se z gauče a rozběhnout se na čerstvý vzduch. A také nás dokážou pěkně otrávit. Ne, teď nemluvím o dětech! Mám na mysli sametové kloboučky suchohřibů, baculaté praváky, červy prolezlé masáky, elegantní bedly, krajkové kotrče a rozmarné, neodolatelně krásné muchomůrky.

Houby jsou pro Čechy jakýmsi zvláštním pojivem. Je úplně jedno, kolik vám je, kde pracujete, jste-li žena či muž, jakou stranu volíte a jestli máte doma pudla nebo psa baskervillského. Dokonce ani nezáleží na tom, jestli voňavé plody Krakonošovy zahrádky vůbec jíte. Jakmile pánbůh dopustí a podhoubí spustí, začnou noviny informovat o tom, co našel pan Karel na Kladensku a paní Božena na Českolipsku a lesy se zaplní náruživými houbaři. Zajímavé je, že tato zábava působí na první pohled vyloženě prospěšně. Nu co? Jste na čerstvém vzduchu, nachodíte spoustu kilometrů, trávíte hodiny s rodinou, na niž jindy nezbývá čas, vzájemně se radujete nad pěknými úlovky a v atlase vyhledáváte dosud neznámé kousky. Stačí ale zamířit hlouběji pod povrch a uvidíte všechnu tu lesní mravní špínu.

„Mám!“ ozve se z jednoho konce lesa a ve vašem nitru zahlodá odporný červ závisti. „Ukaž, no ten je krásný, jako malovaný,“ začnete šveholit, zatímco očima pečlivě projíždíte okolní terén ve snaze přiživit se na cizím a urvat, co se dá. Máte pocit, že si vymýšlím? Kdeže. Věřte zkušenému, jediná upřímná radost nad cizím úlovkem se odehrává nad pěkně vyvedenou prašivkou. Závist ale není jediná negativní vlastnost, již v nás houbaření rozdmýchává. Voňavé hlavičky vyvolávají v lidské mysli velmi silný druh závislosti a nezměrné hamižnosti, kteréžto pak mají za vinu, že lidé přestávají uvažovat logicky.

Vzpomínám si na mimořádně vydařené prázdniny na chatě, kdy jsme s taťkou a sestrou po celých deset dní chodili denně na celé dopoledne do lesa a domů nosili plné koše, mikiny a kšiltovky olovem nacucaného potěšení. Na vaření obvykle nebylo moc času, takže jsme k obědu zhltli špagety s kečupem, volské oko nebo topinku a celé odpoledne se pak na sluníčku spokojeně zabývali čištěním toho našeho opojného bohatství. A když jsme vše očistili a nakrájeli, svařila jsem houby v pětilitrovém hrnci, takže celé stavení prolezl specifický odér. Ten velký hrnec se pak musel před napytlíkováním a namražením nechat odstát, aby obsah vystydl a zpravidla se na něj zapomnělo, takže jsem ho za dva až tři dny lila s celkem úlevným pocitem do lesa. To se opakovalo den co den.

Množství snědených a zavařených hub za těch deset dní odhaduji přibližně na kilogram. Za to, co jsme z lesa vzdáleného pět kilometrů nanosili, by se však nemusel stydět ani vítěz juniorského mistrovství Evropy v kulturistice. Také letos jsem si společně s kamarádkami výborně zahoubařila v brdských lesích a do civilizace přivezla obrovskou papírovou krabici precizně očištěných hříbků a babek. Po tom, co jsme si jeden večer udělali doma smažené řízky a přejedli se tak, že jsme většinu noci nespali, se už na houby nějak nenašel čas, a tak jsem po týdnu odnášela páchnoucí netknutou škatuli do kontejneru. Vlastně – co to říkám – netknutou? Část toho potěšení jsem ještě donesla v krabičce do práce kolegyni, která na mě vrhla onen klasický závistivě-hamižný český pohled. Těmito houbami jsme o čtrnáct dní později při odborné likvidaci zamořili kuchyňku.

Buddhista by nad námi zaplesal, není nezištnější činnosti než sbírání darů lesa. V lidech se uvolní nepříjemné emoce v okamžiku, kdy to nikomu neškodí, autistické typy mohou být se svými bližními konečně o samotě, aniž by poslouchaly připomínky, že se mají víc zapojit. Extroverti se v přírodě vyvřískají dosyta, všichni se zbaví závisti, ukojí svou touhu po hromadění a ve finále z toho obvykle nezbude vůbec nic. Jen krásné vzpomínky, fotky a mírná závist sousedů. À propos, v lednici mám plnou misku praváků připravenou na rizoto a mrazák je narvaný k prasknutí. Heč!

Najdete i na ELLE.cz