Duch místa

Vybrat si jako dočasný domov lyžařské středisko se od ústředního topení v pražském paneláku jeví jako ideální nápad. No co, mám ráda sníh? Mám! Zimu a krápníky? Jistě! Hory, údolí, hluboké lesy? Samozřejmě! Koho by ale napadlo, že vůbec nestačí vnímat kouzelného ducha tohoto místa (o němž se hodně a často mluví) pouze pasivně. Moje představa o koženém gauči, kostkované dece, velikém šálku s horkou kávou v dlaních a jemných vločkách usedajících za oknem do jehličí vonných jedlí se splnila celkem záhy. Potíž je, že ostatní mě na tom gauči nechtějí nechat v klidu posedět. Vypadá to, že na hory se stahují absolventi sportovních gymnázií, pajďáků se zaměřením na tělesnou výchovu, milovníci extrémních výkonů a vyznavači pohybu. Ať se hýbou, potí, namáhají, ničí a unavují, já jim ten jejich koníček srdečně přeji. Hloupé je, že nějak nechápou, že se v ráji zimních radovánek mohla vyskytnout osoba, jež za vrchol výdeje energie považuje dlouhou procházku.

Pokud si ve většině zemí, měst a vesnic při zdvořilostním hovoru vystačíte s počasím, nemyslete si, že se uchytíte i ve Whistleru. Ano, je dobré mít přehled o tom, kolik prašanu připadlo, nezávazný ‚talk‘ se ale točí jen kolem dvou otázek – brzo ráno „Kam jdeš dneska jezdit?“ a odpoledne „Kdes byla dneska jezdit?“. První měsíc jsem vystačila s argumentem, že nemám snowboard a dostatek peněz na skipas. Minulý týden už jsem musela vytáhnout do boje s tím, že mi chybějí nějaké doplňky a prkno je potřeba donést opravit, abych to mohla pořádně rozjet.

Když kupuji chleba, když si ve společné kuchyňce vařím snídani, když jdu do práce, když jdu z práce, když stopnu auto, když si vedle někoho sednu do autobusu, když se zeptám, kolik je hodin, když stojím venku u ohně, když si v baru objednám pivo, když si zkouším džíny, když si kupuji lístek na autobus, když obědvám, když fotím olympijské kruhy, když si chci pohladit cizího psa, když si chci plácnout s legračním děckem a když se seznamuji s novými lidmi… zajímá všechny jen má sportovní aktivita. Na čem jezdím, jak jezdím, kde jezdím a jaký byl včera sníh???

Na všechny argumenty, proč to nejde, tu existuje protiargument, nebo se někdo přehnaně aktivně nabídne, že vám chybějící věc sežene nebo půjčí. Chca nechca, vyrážím tedy zítra poprvé na sjezdovku – lehce zděšena po tom, co mi kamarádi prozradili, že na rozdíl od lyží se snowboard neodpíná, takže při každém pádu s sebou potáhnu metr a půl dlouhé prkno.

„Jo, jo… to jsem si také myslela, že budu mít pokoj, až začnu jezdit,“ vypráví mi po mých vystrašených vzdeších zkušenější začátečnice. „Ale to si nemysli, to není konec. Jakmile začneš jezdit, zjistí se, že nejsi dostatečně osvalená, abys to prkno ovládala, takže tě donutí pořídit si permici do posilovny. A ani ta nebude stačit, protože budeš potřebovat zlepšovat výdrž, na což je nejlepší běhání, ale neboj, to půjde,“ dodává povzbudivě, když vidí můj zděšený výraz. Vypadá to, že mě čekají pěkné věci – mezi fyzicky vyspělým výkvětem světa. Jen doufám, že si po vší té dřině alespoň budu moct dát to kafe na gauči a koukat z okna. Můj ‚místní duch‘ se totiž pohybuje výhradně kolem krbu a měkkých polštářů. Ale zkuste to někomu vysvětlit!

Najdete i na ELLE.cz

Pravidla PLUKu

Tak mě to také chytlo, bolí mě každý sval v těle, barvu mám jako čerstvě natřená lavička a mezi jednotlivými pšíknutími se sotva stíhám nadechnout, ale pořád by mohlo být hůř – mohla bych být chlap, čímž bych byla naprosto vyřazena z provozu. Zatímco nemocná žena jde do práce, na nákup, uvaří večeři, poskládá prádlo ze sušičky, lehne si k televizi, spolkne paralen a zabalí se do deky, nemocný muž věnuje veškerou energii jediné činnosti, a to stonání! Heká, úpí, trpí a strádá, je sužován, uzurpován a sžírán chorobou a to je jediná věc, na niž se může soustředit.

Viděla jsem úžasnou reklamu na sirup, po němž i vaše stodvacetikilové milované miminko prospí během chřipky celou noc. Taková věc by se měla platit zlatem, protože pokud ji nemáte, můžete si být celkem jistá, že jelikož váš milovaný mezi pojídáním posilujícího kuřecího vývaru, česnečky, bohatě natřených šumavských topinek a několika mlsek jen tak pro radost celý den prospal, čeká vás druhá šichta v noci. Čajík s citronem a medem, namazat prsa mentolovou mastí, masáž spánků, výměna ložního prádla, anžto tohle je propocené…
Samozřejmě že vše děláte s láskou a potěšením, prudce demotivující je ale fakt, že na každou otázku, zda už je to lepší, přijde odpověď: „Neeeee!“

A jelikož obvykle chřipku chytíte také, je vám zle, jste utrmácená z péče o milovanou osobu i sebe sama a očekáváte alespoň nějaký vděk a pokrok, dostanete se nezřídka na šikmou plochu a pak to přijde… ZAPOCHYBUJETE! Pokud by američtí vědci neměli v příštím čtvrtletí co dělat a ustoupili na chvilku od testů, zda jsou šťastnější bohatí, či chudí, a kolik hmyzu za rok spolykáme, mohli by uspořádát výzkum na téma – Čím žena muži nejvíce ublíží? Troufám si tvrdit, že předem znám jeho výsledky a mohu se s vámi o ně podělit hned teď.

„… Po třech měsících pravidelného pozorování celkem 150 párů ve věku 25 až 45 let došli vědci z Coloradské univerzity k překvapivému závěru. Mezi nejbolestivější ženské chování vůči muži nepatří přiznaná nevěra, výsměch, a dokonce ani rozchod. Jako největší újmu pociťuje partner v šedesáti osmi procentech případů zpochybnění závažnosti momentálního zdravotního stavu. Dvacet dva procent mužů velmi těžce snáší výsměch po selhání v intimní oblasti, osm procent nesnese znesvěcení sportovního výkonu.“

A tak, milé dámy, pokud nechcete svůj vztah vystavit nebezpečí rozchodu, nedej bože rozvodu, buďte vždy dbalé pravidla PLUK – pečujte, litujte, utěšujte a krmte. A když to nebude k vydržení, krůpněte mu do čaje trošku nějaké té meducíny. Jen ať si vaše stodvacetikilové miminko pospí.

Najdete i na ELLE.cz

Všechny vlastně máme velikost eS

Přinesl vám Ježíšek tři žehličky, dvě stejné knihy, které už jste předtím stejně četla, a kosmetiku, na kterou jste alergická? Oblíbené katastrofické předpovědi se sice občas vyplní, spíš než do reálu ale stále patří do písní Janka Ledeckého. Čím si ale můžete být každý rok naprosto jistá, je, že boží děťátko ve vás vidí útlou, velmi konfekční žabku – alespoň mě si tedy ten malý kurýr hmotných statků již před lety zapsal do kolonky „S“. Řekla bych, že na šuplatech s mým jménem stálo původně něco jako „S objemným pozadím“, „S nemalým obvodem“ nebo „Snad se alespoň do něčeho narve“. Do českého prostředí se pak ale (patrně vlivem globalizace) podařilo proniknout těm zeleným skřetím pidižvíkům, kteří poskakují a trdlují v každém americkém vánočním filmu, aby svými nenechavými prstíky seškrabali všechna písmena až na to nešťastné „S“. A tak poslední roky vzdychám blažeností nad dětskými oblečky od svých momentálních partnerů, rodičů, prarodičů, sestry i kamarádek.

Dobrá, nebudu přehánět, většina výše jmenovaných už mě má za ta léta jakž takž v oku, nikdy jsem ale nedostala od přítele jakýkoli měkký dárek, který by mi padl. Většina mých bývalých patrně podlehla mé přesvědčivé metodě sugesce, jež praví, že se jim na prsou hřeje úspěšná modelka, a jsou na to právem hrdí. Fakt, že úspěch se skládal z nafocení osmi fotek a odehrál se před deseti lety, pak bohužel neovlivňuje jejich rozhodování při výběru sukní, jež by mohly sloužit spíše jako pásek, podprsenek, které bezpečně zaškrtí krevní oběh a stáhnou plicní kapacitu o 48 procent, triček, jež končí těsně pod žebry a ani Dona z Beverly Hills by se za ně nemusela stydět, případně spodních kalhotek, které mohu využít maximálně jako gumu do praku.

Moje sestra nazývá oděvy, jež už si na sebe nikdy neobleče, ale nemá to srdce je vyhodit, relikviemi. Ano, i já mám podobných relikvií plnou poličku, z níž je dvakrát ročně při změně sezony vyjmu, zavzdychám a vrátím je zpět. Jsou sice úplně k ničemu, ale mohou sloužit jako obraz ideálu, který ve vás váš partner nebo manžel vidí. Jen si ho představte, jak překoná veškeré své otálení a vejde do obchodu, aby tam prodavačkám s hrdostí v hlase sdělil, že má doma štíhlou vysokou blondýnu – modelku ideálních proporcí, jež rozhodně nepotřebuje velikost L, kterou mu personál, jestli je jen trochu odborný, musí nutně nabídnout. S barevnou taštičkou plnou oblečení pro náctileté se pak hrdě přihrne domů, a co vám zbývá? Řeknete, že to tak není, že na něj pod stromečkem namísto pružné laňky čeká otylá hrošice? Ne! Všechny totiž máme jakýsi dar, díky němuž dokážeme na třicet minut až hodinu omezit životní funkce na absolutní minimum a narvat se do nového korzetu, i kdybychom se měly znovu nadechnout až na silvestra.

Všechny, a nesnažte se tvrdit, že vy ne, dokážeme i po štědrovečerní večeři zatáhnout břicho o deset centimetrů a dopnout sexy sukýnku, která sice patří na boky a vy ji máte až pod bradou, ale o to více jsou vidět nohy a o to větší je nadšení. Všechny dokážeme nafouknout hrudník tak, že podprsenka na okamžik nevypadá prázdná, a překonat nechuť z pohledu na svou celulitidu, když se nacpeme do tří šňůrek reprezentujících spodní prádlo. Protože prostě jsme krásné, žádoucí a všechny tak trochu modelky a protože, i kdyby se desetkrát zeptal, nikdy nepřiznáme, že by bylo potřeba zajít do obchodu a vyměnit obleček za něco o číslo či dvě větší.

Můžete si být stoprocentně jistá, že nikdy jindy už si tu krásu neodějete, že to už ani nebude technicky možné a že eventuální zhubnutí nepřipadá v úvahu, a tak strčíte prádlo o hodnotě deseti vašich oblíbených bavlněných kousků do šuplíku k ostatním… Protože podobné zázraky se dějí jen o Vánocích!

Najdete i na ELLE.cz