Nemovitostní úchylka

„Já se budu ženit,“ odpověděl na otázku, co je nového, našim kamarádům dlouho neviděný známý. Ani v komiksovém okénku by se naprosté zděšení nedalo vyjádřit tak zřetelně. Všichni přítomní mladíci ztuhli, nevěřícně vyvalili oči a na tvářích se jim rozlily nejrozličnější škleby snažící se zamaskovat naprostý odpor co nejsrdečnější gratulací.

Veselá zábava ustala, džbánek ledově oroseného piva se proměnil v nechutné bahno a rytmická hudba ve smuteční pochod. „Jo, tak Mike to má za sebou, žádné odvázané skoky ze skal, párty až do rána a jointy při západu slunce…“ rozjely se na čelech všech přítomných titulky o velikosti žlutých písmen doprovázejících operu v Národním divadle. „Proč,“ začala jsem rýpat. „Proč by se nemohl dál bavit i jako ženatý? Že si někoho vezme, přece ještě neznamená, že s ním přestane být sranda,“ pokračovala jsem. „No, protože teď budou chtít mít děti, budou si muset koupit nebo postavit nový barák a na party už nebude mít čas ani peníze,“ vysvětlili mi místní hoši, zatímco si sklesle přiťukávali dvojitým jégrem – asi na památku dobrého kamaráda.
 
Nehodlala jsem se vzdát: „Co blbnete, proč by musel mít zrovna barák, já jsem třeba vyrostla v bytovce!“ To vyvolalo všeobecný smích a sdělení, že proto taky neumím jezdit na snowboardu, lyžovat ani bruslit. No, nejsem si zrovna jistá, že by novostavba dokázala jakkoli ovlivnit můj naprostý sportovní antitalent, ale přesto mě ta nemovitostní úchylka od té doby leží v hlavě.

Myslela jsem si totiž, že potřeba žít ve vlastním je především česká záležitost vycházející částečně z nutnosti uzavřít se před totalitním režimem mezi čtyři stěny. Zdi postavené pokud možno z nakradeného materiálu o víkendech a po práci. Máma, vezoucí na kolečku ozdobeném zaschlou maltou z jednoty basu piv, by se podle mě měla stát symbolem českého stavebnictví. V každém druhém filmu mladí budují, v některých je barák dokonce hlavním motivem. Hlášky „aspoň konečně budeme moct přistavět“ nebo „pane Lorenz, uvezu to?“ patří mezi klenoty lidové kultury a na prstech jedné ruky by se dali spočítat Češi a Češky, kteří si nikdy neoblékli montérky a pracovní rukavice. Kdo nedřel na „baráčku“, stavěl alespoň chatu.

Podle průběhu stavby se plánuje pořízení potomstva – až dostavíme střechu, dovolená – třetí rok, dovolená v Itálii, změna zaměstnání – odejdu teprve, až bude hotovo. Lidé jsou těmi svými architektonickými výdobytky posedlí, zdobí je záclonkami a květinkami a říkají jim domov. Asi je to na celém světě stejné, v Itálii jen vozí na kolečku víno a ve Španělsku Sangrii a tady v Kanadě nejspíš tu jejich podivnou nasládlou whisky.
 
Asi to není věc režimu, ani národnostní charakter, to se jen jakási prehistorická zvyklost zamést si před vlastní jeskyní, změnila v touhu zametat před vlastním prahem. S jedna plus jedna a vybetonovaným chodníkem, které vždy hrály v mých snech o rodině hlavní roli, se asi nechytnu nikde. Pravda je, že bych měla radši děti, které se nerozpláčou po kilometru na běžkách. Ode dneška tedy cestuji s kolečkem, je zřejmé, že při založení rodiny se bude hodit kdekoli na světě.


Najdete i na marieclaire.cz

Statistické jistoty

„Statistika nuda je, má však cenné údaje, neklesejte na mysli, ona vám to vyčíslí,“ vyzpěvuje malý přechytralý chlapeček v oblíbené české pohádce a svá slova dokazuje názorným příkladem Honzy číhajícího v houští, který je natolik krvelačný, že nenechá nebohou nestvůru už ani nasnídat. Jakožto dítě dbalé rad starších a zejména všech, co se mihli na televizní obrazovce, jsem velice rychle pochopila, v čem mi může být tato věda prospěšná.

Hned na prvním stupni jsem předkládala doma notýsek se známkami, vyčíslujíc přitom poměrně přesná numera „Ano, mám sice trojku, ale jedničku nedostal nikdo, dvojku jen největší třídní šprt a trojku já, Kamča Dvořáková, Pája Klímová a Dušan Králíček, takže je to vlastně úspěch,“ pokyvovala jsem hlavou nad výkonem, který mě samotnou udivil. „Jdu trochu dýl no, vono jsme o velký přestávce zůstali zalezlí v tújích a nešli zpátky, tak nás nechali po škole. Všechny, celou třídu. Fakt,“ zdůrazňovala jsem. „Náhodou Bohunka Řezníčků snědla osm koblih k obědu, já jenom sedm,“ ospravedlňovala jsem zdravou životosprávu… A tato statistická úchylka mi zůstala.

Dodnes se neustále s někým měřím, k někomu přiměřuji a s někým porovnávám. Vejdu-li do místnosti plné holek, vím do tří sekund, kolik z nich má větší zadek. Za další dvě vteřiny se na pomyslném žebříčku vyšplhám nad všechny s křivými zuby, prořídlými vlasy, pigmentovými skvrnami a nesrovnalostmi v obličeji. Pouhou vteřinu potřebuji na to, abych sepsula dívčiny, které se podle mého mínění přiblble hihňají, jsou nafrněné nebo mají nepříjemně uječený hlas. Následující tři sekundy všechna data sumarizuji a interpretuji, abych za úctyhodných deset vteřin obdržela od mozku na stříbrném podnosu zprávu, kam že se to v této skupině mohu zařadit. Pokud je většina dívek shledána nemožnějšími, uleví se mi a začnu se cítit jako hvězda. Pokud se pohybuji ve společnosti missek, modelek a dalších krásek, kde mě už první veličina – tedy velikost zadnice, vyřadí ze hry, snažím se utěšovat pomyšlením na svou domnělou inteligenci, což obvykle také dlouho nevydrží, jelikož z dlouhonohých krasavic se postupně začnou klubat neurobioložky, medičky, PR specialistky, jaderné fyzičky, kunsthistoričky a bůh ví jaké další budoucí naděje vědy a výzkumu.

S jakou radostí jsem v posledním týdnu kvitovala, že se rozměry mých kolegyň začaly opovážlivě, na první pohled zřetelně, zvětšovat. „Hahahaha, nějak se nám to tady rozšiřuje,“ zasmála se ve mně jedovatá ďábelská dušička a satanovy pařáty hlasitě zatleskaly. A pak mi statistika šlápla na krk a já si vzpomněla na všechny dvojité porce k obědu, pizzy kolem půlnoci, čokoládové bonbony, nachos a chipsy, opilecké tousty se sýrem a s kečupem a mnohé další prasečiny, jimž jsem se v posledních týdnech a měsících oddávala, argumentujíc tím, že dřu jako kůň, takže mám dostatečný energetický výdej.

Statistický předpoklad, že pokud mohou ztloustnout dívky vykonávající stejné povolání, tak se to může přihodit i mně, potvrdil zcela snadný empirický (zkušenostní) průzkum – koukla jsem se do zrcadla. A hle, je celkem jasné, že pokud nečekám trojčata, patrně se mi v břišních partiích objevil nějaký ten tuk navíc. Ano, ani tentokrát melodická píseň o užitečném vědním oboru nezklamala, a aniž bych si toho povšimla, stala se ze mě nestvůra, která několik následujících týdnů neposnídá – rozhodně ne muffin s vejci a slaninou. Plna zděšení jsem se rozběhla do bazénu a zbytek sil věnovala uplavání plného kilometru. „Jooooo, opřela jsem se pak blaženě do vířivky, teď už je to dobré, všechna ta hrůza je pryč a já jsem zas plná elánu a optimismu. Dívka, jež podává vrcholové sportovní výkony v bazénu, bude jen těžko trpět nadváhou – pcha,“ rozhlédla jsem se hrdě kolem a zaostřila na tři batolící se oplácané prdelky, vyďulíčkované celulitidou, jako by se z nich před chvílí někdo snažil vařečkou udělat dírkovaný koláč. Holčiny měly na tvářích blažené úsměvy, prozrazující celému světu, že každému přece musí být jasné, že když chodíš plavat do bazénu, budeš mít s největší pravděpodobností špičkovou figuru. Statistika promluvila podruhé: „Nemysli si, holčičko, že nějakým plácáním se ve vodě se proměníš v topmodelku!“ Plna rozhořčení sama nad sebou a svým věčně otylým osudem jsem se doplazila do kavárny, objednala si půllitrák kafe se smetanou a čokoládové sušenky, posadila se do koženého křesla a jala se namáčet sladkosti do bílé pěny. Když jsem pak po pěti minutách vzhlédla, abych si otřela drobky neštěstí z koutků, spatřila jsem, jaký zázrak se kolem mě odehrává. V podniku se to jen hemžilo krasavicemi s krásnými zuby, lesklými hřívami nebarvených vlasů a pletí jemnosti hedvábí. Kousaly sušenky a pily kafe, vesele se smály a bavily a vytvářely pro mě naprosto neodolatelný statistický předpoklad – tohle je ta cesta, jak vypadat dokonale! Přiobjednala jsem sůšu se třemi druhy čokolády, blaženě se zakousla a svezla se do pohovky. Uff… tak tentokrát to ještě vyšlo. Asi bych neměla tolik civět po ženských!

Najdete i na marieclaire.cz