Jak jsem evakuovala třicet australských důchodců

Scéna jak z akčního filmu – třicet staříků popíjí kávu, loví lžící cereálie z mléka a vzájemně si pouští videa z výletu do lanového centra (ano, máme tady pokrokové důchodce), až najednou klid a pohodu běžné kontinentální snídaně přeruší rykot sirény. V hollywoodské produkci bych patrně já, jakožto hlavní hrdinka, odhodila špinavé talíře, rozervala si košili zapnutou až ke krku, tak aby byla vidět krajková podprsenka a podle toho, jak by zrovna napsali mou povahu, bych se buď bezmocně sesunula k zemi a vyhlížela pomoc krásného a do půl těla nahého hasiče, který se ještě před chvílí potil na běžícím páse. Případně, pokud by mě vymysleli akceschopnou, začala bych rychle běhat (aby to mělo požadovaný vizuální efekt, patrně by mě museli napsat prsatější) a krasavce potkala až někde cestou.
Tak či onak, v životě neakčním, který je plný planých poplachů, jsem nic neodhodila, nic nerozervala a sdělila klidně šedesáti zděšeným očním bulvám, že to nic, že kdyby opravdu něco, tak oni by nám dali vědět. Než jsem stačila větu dokončit, ozvalo se další mohutné „huíí“ a po něm oznámení, že máme neprodleně evakuovat budovu. V hlavě mi naskočila vzpomínka na školení našeho bezpečnostního odborníka a jeho doporučení, že pokud tlampače radí vzít nohy na ramena, je lepší jejich doporučení uposlechnout.
Devadesáti devíti procentní pravděpodobnost, že se jedná o poplach planý, mě ale nabádala, ať ještě minutku počkám, že to přestane samo. To jsem se ale přepočítala, důchodci začali odkládat bílé ubrousky, chopili se holí a batůžků a povstali, pohledy obrácené na mě, jedinou osobu v dohledu, která může spasit jejich holé životy.
A tak jsme šli – já, paní, co snědla tři muffiny, její manžel, který si při snídani čte, ukecaná dáma se společníkem, který se jen tak posmutněle usmívá, paní s brýlemi, o jejíž třínohou hůlku, jsem se několikrát málem natáhla, lady, která vám tuhle viděla nekrásnější vitrážové okno ve svém životě a pán alergický na gluten, který je tak nevýrazný, že ačkoli jsem mu speciální chleba přinesla už den předtím, podruhé jsem ho nebyla schopna identifikovat.
Šli jsme dlouhou chodbou a nikde žádný polonahý hasič, ani jiný zachránce nebo alespoň nějaká další živoucí osoba. Prošli jsme po dlouhých schodech, jež jsem já zdolala celkem bez potíží, ale mé ovečky s nimi lehce zápasily. A jak jsme tak šli, napadlo mě, že by to byl šlágr, kdyby to opravdu chytlo, a jestli bychom pak s partou mých australských důchodců stáli venku a sledovali, jak se věže olizované plameny kácí jedna za druhou k zemi. A taky mě napadlo, že na snídani má přijít dalších 12 staříků a co s nimi proboha bude. Načež jsem se hrdinsky rozhodla vydat se do chřtánu nebezpečí, vynést – no spíš vyvést – zbývající potenciální oběti z dýmu a žáru a zasloužit si tak alespoň třetinu jiskrného uhrančivého pohledu každé akční hrdinky. K mé smůle ale vřeštění ustalo a za několik minut už zase u kulatých stolů se zlatými sukničkami chrastily vidličky a nože bloudící po talířích. Předchozí umírněný hovor ale nahradilo veselé vyprávění příhod o planých poplaších a opravdových požárech.
A jaké z toho plyne ponaučení? Že si pro příště budu muset namísto sportovních hadříků pořídit do práce pěknou krajkovou podprsenku. A rozhodně bych také neměla opomínat australskou kinematografii. Co kdyby mezi těmi mými důchodci seděl nějaký proslulý, vysloužilý režisér, který se na základě tak silného emocionálního zážitku rozhodl natočit ještě jeden film? Žádný problém, já budu ready!

Klasická hudba podporuje zažívání

Bílé ubrusy, stříbrné příbory, naleštěné sklo, květiny ve váze a metráky jídla na rozžhavených pánvích – taková klasická podvečerní žranice. Z grilu létá prach na čistě prostřené stoly, kuchaři se potí pod žárem plamenů a odpoledních paprsků a hosté do sebe lijí pivo po litrech - na nějaký dress code se už dávno vykašlali a na večeři se dostavili v kraťasech, žabkách a havajských košilích. V rohu se jako tři tučňáci vrtí houslista, violoncellista a hráč na violu – jediní, kteří to ještě nevzdali a ve fracích a motýlcích, které je musí škrtit až k udušení, reprezentují lepší časy. Smyčce začnou šimrat struny a lechtají je tak dlouho, dokud se ze všech nástrojů nevynoří čistá harmonická melodie, která se jako rozlétne po místnosti kouzelný prach a promění okázalou ukázku zbohatlictví ve stylový večírek. Najednou máte pocit, že jste se náhle ocitli na barokní hostině, všechno září přepychem, barvami, všechno je krásné, lesklé a honosné. Tlusťoch, který si přináší už čtvrtý talíř a okusuje jehněčí kostičky, až kolem něho létají zbytky, reprezentuje lorda, který si dopřává svou obvyklou večeři. Otrávené dámy se mění ve vysoce postavené kněžny a hromady zbytků na talířích jen ukazují na hojnost a štědrost kraje. Vlastně byste nenašli moc rozdílů mezi hostinou dnes a před několika stoletími, snad až na to, že tady chybí bílé paruky, stříbrem vyšívané róby zabírající půlku místnosti, perly a sochy prdelatých andělíčků.
Zajímalo by mě, zda je toto kouzlo klasické hudby aplikovatelné i na jiné situace? Rozhodně všichni znáte pocit, kdy se řítíte po městě z práce přímo do obchodu, vyzvednout kamarádku u autobusu nebo zaplatit na poště složenku a najednou to přijde – krásné tóny houslisty, jenž sedí u kostelní zdi, flétnisty, který pořád dokola obehrává krysařovu píseň v chodbách metra nebo saxofonisty na Karlově mostě… Všechno najednou tak nějak zjihne, zastaví se a uklidní, najednou je víc času a otravný dav, který vás až doteď svíral mezi svými spáry a nedovolil vám pokračovat v běhu za svým posláním, se uvolní, rozestoupí a vy můžete klidně pokračovat dál. Alespoň do té doby než utečete z doslechu hedvábné hudby.
Jaké by to asi bylo posadit muzikanty doprostřed dopravní zácpy? Zdalipak by všechno troubení ustalo a kola se pomalu ale jistě rozjela? A co takhle autobus narvaný v letním dni až k prasknutí? Nekonečná fronta v bance, běžný pracovní den u pásu, vyvážení popelnic, parkování v centru, vyplňování daňového přiznání, zkoušení tupého žáka ze slovíček z němčiny…Vypadalo by všechno lépe, kdyby se v podkresu ozývaly tóny klasické hudby? Možná ano a celý svět by se pak stal vznešenějším a poklidnějším místem. Jen to zkuste, donést si do práce nějaký ten menuet, operetku nebo symfonii a pozorovat reakce svého okolí. Anebo si jen zapněte nějakou klasiku k večeři namísto televize. Zaručuji, že vám bude chutnat.

Najdete i na marieclaire.cz

Sebevražedné květiny

„Radost z květin za oknem... Není to jenom radost z té krásy a něžnosti, ale taky radost z úspěchu při pěstování,“ řekl Karel Čapek a zařadil se tak po bok většiny příslušníků národa českého, kteří dokáží během několika týdnů proměnit nicotná semínka v pučící ráj barev a vůní. Balkony obalené muškáty, obýváky zaplavené orchidejemi, streliciemi, kalami a ibišky... Tato krása a potěšení, má ale jediný problém – musí se to umět.
Když jsem jako dítě obíhala s konvičkou náš květinami zaplavený obývák, musím přiznat, že jsem v rozkošném zázraku přírody nenalézala nijaké zvláštní uspokojení. Až se svým prvním příbytkem jsem seznala, že bez nějaké té zeleně vypadá pokoj asi jako kino bez promítačky.
Vyrazila jsem tedy do obchodu a po dlouhém bádání si domů přinesla obrovskou žlutou listopadku, kterou lidé znalí věci kupují spíš na hřbitov než do ložnice a asi vědí proč. Obrovská rostlina se usadila na mém psacím stole a stala se mou jedinou společnicí – také s ní tak bylo zacházeno. Když jsem po ránu lovila cereálie z mléka, dostala půl sklenice vody, když jsem zasedala k večeři, neměla jsem to srdce, nechat ji hlady. Co vám budu povídat? Bylo po ní do čtrnácti dní. Jako výstrahu mi ještě v pokoji zanechala nevyvětratelný hnilobný zápach pravící: „Vidíš, debile, to je ten důvod proč mě všichni pěstují venku!“
Pár měsíců na to mi k svátku přítel přinesl růžovou gerberu v květináči a moc by mě zajímalo, jestli to opravdu bylo proto, že neuznával řezané květiny, jak vehementně tvrdil, nebo proto, že se chtěl jen pobavit na můj účet – drobná rostlinka neměla šanci, jak přišla, tak odešla – v rekordním čase. A pomalu začalo být jasné, že tady něco nehraje. Nevím, jestli za to může špatná karma, nebo má přehnaná snaha se rostlině zavděčit, ale všechny mé další pokusy čekal velmi podobný osud – podle mé momentální urputné snahy odcházely ulité, uschlé, spálené na slunku, umořené ve stínu, vyčerpané z nedostatku hlíny nebo ataku neznámého škůdce. V květnících potom podle typu rostliny a způsobu opatrování vyčnívají uschlé pahýly, k zemi se kloní znavené, zahnědlé, v bláto se pomalu proměňující listy, anebo z hnědé země vykukuje jen několik otřepaných stonků.
Kdyby se jednalo o domácí mazlíčky, patrně bych svou snahu dávno vzdala, rostlina ale přece jen projevuje svůj život daleko méně (zvláště pak ta moje), a tak jsem si nedávno přivezla do nového pokojíku krásnou žlutou kalu. Aby se jí doma líbilo, nabarvila jsem pro ni speciální květník z plechovky od kafe, pořádně ji zalila a za tři týdny odnesla přímo do popelnice. Když jsem včera přišla navštívit svou bývalou spolubydlící, musela jsem se upřímně rozčílit. Rostlina, kterou jsem koupila do našeho společného bytu a jež mi celou dobu provokativně dávala najevo, že už si váže smyčku kolem krku, začala po mém odchodu vesele prospívat, dokonce vypadá, že vyplodí i nějaký ten květ.
Tak ti nevím, Karle, k té poctivé radosti mi asi stále něco schází.

Najdete i na marieclaire.cz

Jak se domluvit s chlapem? Učte se od kocourů!

Máloco platí v životě tak moc jako známé pravidlo o tom, že byste nikdy neměli říkat nikdy. Když jsem se při dělení lidstva na pejskaře a kočičí zastánce postavila do řady s vodítkem, nikdy bych nevěřila, že nastane okamžik, kdy budu sdílet byt, postel a dokonce i toaletu s kocourem svých spolubydlících. A přece mi nakonec výhodný nájem v pěkné lokalitě přivál do cesty čtyřnohého domácího.

Asi si teď nezačnu na zeď lepit roztomilá koťátka a svým známým posílat „slaďoučké“ odkazy na youtubu, ale nějaký pokrok tu přeci jenom je - alespoň jsem po měsíci přestala cítit ten všudypřítomný kočičí odér. Hlavně jsem ale díky našemu Kennymu (bohužel to není ten, co ho zabili, parchanti) udělala několik nových poznatků, jež se dají aplikovat do šťastného vztahu. Předně – jakmile se začnete přehnaně snažit, je to v háji. Ano, kocour možná sežere kuřecí kostičku, co jste mu uvařila, a pak se vám otře o lýtka, tím ale veškerá pozornost končí a zvíře je nejspokojenější rozvalené na gauči. Pokud to převedete na partnera je jediný rozdíl v tom, že ho neuspokojíte kuřecí kostí.

Za druhé – hladit jen když chce. Ano, kocouři drbání na břiše a pod bradou častokrát ocení spokojeným vrněním, pokud se ale do těchto aktivit budete pouštět samovolně a bez pozvání, můžete si být jistá, že vás rafnou nebo seknou drápem. Rozdíl v mužské říši je jen v tom, že chlapi nemají drápy.

Ve vztahu s kocourem vám velmi rychle dojte i to, že vy tam opravdu nejste od toho, abyste učinila nějaké rozhodnutí a následně dosáhla svého. Teprve, když jsem se po všemožných pokusech skamarádit se s chlupatou potvorou vzdala, dostavil se hrdina do mé postele sám a dobrovolně. Tady se povšimněte velmi zajímavého úkazu – muži mají oproti zvířatům podstatně zvýhodněné podmínky, jež jim zaručuje dar řeči. Mohou vám tedy povědět, že oni by si něco přáli tak nebo onak. Na to pozor, celé je to trik, čím více se řídíte tím, co řekli, tím hlouběji se potápíte do propasti zatracení.

Držte se tedy kočičího pravidla – žádná přehnaná iniciativa. Od malička mám vyzkoušeno, že s upřímností by člověk ani nepřešel Václavák. Chcete, opravdu moc chcete jít do kina, o kterém jste se předtím s přítelem bavila a víte, že i jeho by ho film zajímal? Vyhraďte si dva večery na malý pokus. Večer první pohleďte příteli zpříma do očí a řekněte: „Dnes od šesti hrají ten film, co chceme vidět, tak se obleč a jdeme!“  Z osmdesáti pěti procent vám zaručuji, že se nezvednete a neodejdete. Stane se tak jedině v případě, že se kvůli večernímu programu pohádáte a vy řeknete, že se vám už nechce – potom máte šanci.

Večer druhý se ometejte doma v hezkých šatech a mumlejte něco na způsob: „Nevíš, jestli ještě hrajou ten film? No já nevím, asi bychom měli šetřit. Ne, já to určitě vidět nemusím, vždyť si to pak stáhneme, že jo? Jo ty bys chtěl jít? Já nevím, no jestli to chceš vidět… Ale to už asi nestíháme, v kolik to hrajou, od šesti? Jo to máš pravdu, to bychom mohli stihnout… Hmm, tak jak chceš.“ Vsadím se s vámi, že v takovém případě dosáhnete svého s daleko větší pravděpodobností a váš milý za vámi půjde jako kocour za pozlátkem na niti. Chlapi jsou prostě od přírody víc kocouři než psi a já jsem ráda, že mě Kenny konečně vyškolil v tom, co je třeba. Ale to, že se s ním musím dělit o záchod mě stejně pořád štve.

Najdet i na marieclaire.cz

Genetický zázrak

Vypadá to, že někde na „britské univerzitě“ už do letadla nasedá banda „britských vědců“, kteří dělají všechny ty připitomělé výzkumy o brusinkách, kečupu, atraktivitě blondýn, věrnosti morčat a prospěšnosti másla. Zapínají pásy a míří si to přímo ke mně… Proč? Zase mi totiž narostly! Předevčírem se na mě můj přítel podíval odborným okem a prohlásil, že mé přednosti se rozhodně zvětšily, a to z malého Bé na velké Bé. Pak dodal něco o břichu, ale to už jsem neslyšela. Veškeré mé soustředění se obrátilo k tomuto přírodnímu zázraku. Ony totiž nějak rostou pořád. Zajímalo by mě, jestli jsem kouzelným genem obdarována jenom já nebo jím oplývají další šťastné ženy. Musím se ale přiznat, že má ňadra se pravidelně zvětšují každé dva měsíce nebo maximálně čtvrt roku – v takové periodicitě je mi to alespoň oznamováno.

Jelikož mi tuto radostnou novinu sdělují mí obdivovatelé minimálně posledních šest let, znamená to, že jsem se posunula nejméně o dvacet čtyři půl čísel – tedy dvanáct celých velikostí, z čehož plyne, že jsem momentálně na velikosti eM – meloun. To už není žádná sranda a začíná jít o zdraví, vážně přemýšlím o zakoupení vysokozdvižného vozíku, abych si tou svou náloží úplně neodrovnala páteř… Taky budu muset výrazně pozměnit šatník – trička a šaty s holými zády, jež jsem až doteď nosila bez podprsenky, už na sebe jen tak nenatáhnu. Truhláři jsem zadala objednávku na speciální vyvýšený stolek na notebook, jelikož přes tu svou chloubu už brzo nenatáhnu ruce na klávesnici. Budu si muset začít objednávat jídlo, protože při styku se sporákem hrozí vzplanutí, a jedna nejmenovaná argentinská aerolinka prý přemýšlí o vytvoření speciálního sedadla s dvojitou mezerou jen pro mě.

Zajímalo by mě, co je na té velikosti tak důležitého, podle výzkumů těch samých vědců, co už se za mnou řítí, se mužské lichotky nejčastěji orientují na jednotlivé části ženského těla a jednotlivé národy jsou citlivé na různé oblasti od nohou, přes tradiční oči, rty, vlasy, pleť až po ušní lalůčky. Lichotí se ale obvyklým krásné…, nádherné…, hedvábné…, čarovné…, magické…. Nikdy větší!

Jak by to asi vypadalo, kdyby se muž něžně naklonil ke své lásce a pošeptal jí do ouška: „Ty jsi tak okouzlující, řekl bych, že ti zase narostl nos.“ Ne prostě to nefunguje na žádné jiné části těla. Možná to má co do činění s mužskou touhou po větším objemu, přesvědčením o vaší touze po větším objemu nebo jen nějakou záhadnou neschopností porovnání. Abych se konečně dozvěděla, co je pravda, na to právě potřebuji ty britské vědce. Mám ale obavu, že až konečně přistanou, ubytují se, navečeří a usadí se ke svému konsiliu, usnesou se celkem rychle na šokující pravdě. Že mám pořád ta stejná Áčka jako před šesti lety!

Najdete i na marieclaire. cz

Jediná možnost asi je přijmout telefonní společnost jako osobního parazita a snažit se s ním koexistovat

Nebo začít vysílat kouřové signály.

Vidím to jako dneska, jak jsem na chalupě s naprostou nevírou poslouchala taťkova kamaráda, který si stěžoval, že jeho dcera měsíčně protelefonuje několik set. Brada mi nad tou informací spadla až někam na hruď a propadala se ještě níže, když jsem si uvědomila, co všechno by si za takové virtuálně rozfofrované peníze mohl člověk pořídit. Obzvlášť mě v té době lákala představa džínových lacláčů, na které jsem – zaplať pánbůh za to  - nikdy nenašetřila.

Kéž by mi tato čistá, naivní dětská duše vydržela a já se nenechala polapit do spárů telekomunikačních technologií. Jak by mi dneska bylo dobře. Je totiž úplně jedno, u jaké jste společnosti, jaký máte tarif a ve které se momentálně nacházíte zemi, za telefon prostě vždycky utratíte majlant. Že i za mobil, který ani není zapnutý, nemá nastavený žádný tarif a zbyla z něj jen malá placatá kartička zavřená v koutku peněženky, to mě tedy vytočilo. Obzvláště po tom, co jsme s milými odbornými asistenty na lince už dvakrát zkontrolovali, že je všechno zrušené. Následně jsme dva měsíce na to řešili, že nic není zrušené přes emaily a všechno zrušili, abych se teď z domova dozvěděla, že jestli nezaplatím do tří dnů, čeká mě právní vymáhání.

Těžko říci, zda je nějaký úděl víc nezlomný než uzavření smlouvy s mobilním operátorem, kontrakty bez smlouvy nevyjímaje. No ne – když se vdáte, můžete se rozvézt. Dítě lze poslat na prázdniny k babičce a psa do hotelu pro domácí mazlíčky – telefonování je skutečně nejdoživotnější závazek, jaký vůbec znám. Řekli byste si, že to se může stát jenom u nás? Kdepak, mé kamarádce odečítali paušál za německé telefonní číslo ještě rok po návratu ze zahraniční univerzity. Jelikož studovala práva a je to osoba od základu zodpovědná, poslala do společnosti dopis, že všechny služby byly řádně zrušeny a není tedy za potřebí ji dále oškubávat – odpověď nepřišla a z účtu zmizela další dvacka evropské měny. Poslala tedy e-mail, že takhle by to nešlo – a co si myslíte? Ono to pořád šlo. Zavolala tedy do společnosti, kde ji ujistili, že nic podobného už se nestane – stalo. A tak má milá kamarádka, došla do banky, zrušila všechny trvalé příkazy a uzavřela účet a s ním i celou německo-telefonickou anabázi.

S novým kanadským číslem a dotykovým bílým mobilem jsem na okamžik uvěřila bludu, že bude lépe. Neomezené volání a spousta volných minut za dvacet dolarů na měsíc, to nezní vůbec špatně, no ne? Až na to, že aby vám telefon vydržel alespoň chvilku funkční, musíte do něj nasypat minimálně dvojnásobek a fungovat bude týden – maximálně deset dní. Platí se totiž rovněž za hovory přijaté, a to ne zrovna málo. Společnost je nesmírně dobře informovaná o vašem aktuálním stavu, a odpojí vás hned, jak si peníze prokecáte. Bohužel neposkytuje nějakou hlášku ve smyslu: „bacha, teď se ti nikdo nedovolá a zprávy ti nepřijdou a nepřijdou už nikdy, ani když se znovu aktivuješ“. A tak máte většinou po ruce bílou krabičku, která slouží jako hodinky či budík, a když je v dobré náladě, zvládne někdy i přehrát písničku. Jo jo, tady už jsou se službami přece jen o krok dál.

Přestaňte se rvát se životem, pozorujte medvědy!

„Promiňte, že vás vyrušuji, kdybyste měli chuť podívat se, támhle na stráni se pase medvěd,“ informovala nás velmi vlídně servírka s takovou přirozeností, jako by oznamovala, že dneska večer budou na plátně promítat hokej. Polovina osazenstva občerstvující se na zahrádce okamžitě uvedla své fotoaparáty do pohotovostní polohy, zbytek se ohlédl přes rameno, usmál a vesele pokračoval v debatě. Chundelatý dobrák se zatím poklidně nacpával trávou, stříhal ušima a počínání lidské lůzy mu bylo silně ukradené.

My jsme samozřejmě patřili k hrstce nadšenců, jež se rozhodla vyzkoušet chlupáčovu mez tolerance – naštěstí byla vysoká, a tak jedinou újmu zaznamenal můj přítel, který prohrál dva dolary v sázce, že medvěda vystraší a přiměje k útěku – dopadlo to přesně naopak.

A tak probíhá skoro každý den, když už nemáte štěstí na zvířata veliká, potkáte alespoň partičku mývalích teenagerů, veverku nebo Chipa - přechytralou myšku z dětského seriálu Rychlá rota. Tito malí vyslanci přírody dokážou váš den otočit o sto osmdesát stupňů, ať už jste jakkoli naladěni. Možná i proto je Britská Columbie nejspíš jediný region na světě, který se nebojí hrdě si do čela poznávací značky umístit přízvisko – krásná. Snaha otřást touto hrdostí byť jen o píď by byla naprosto marná – bílé vrcholky hor zrcadlící se v lesklých plochách průzračné a ještě k tomu pitné vody všudypřítomných jezer vám nedají sebemenší příležitost pochybovat.
A kdyby ve vás přece jen zahlodal nějaký červík nevíry, podívejte se na místní. Na obyčejnou otázku, jak se mají, vám nabubřele odpoví: „Jak bych se asi tak mohl mít?!? Podívej se kolem sebe…“ Zajímalo by mě, jestli je to srabství, utíkat na místa, kde pro to, abyste se měli výborně, nemusíte udělat téměř nic – prostě jste a místo už to zařídí za vás. Žádná velká snaha a námaha, žádná přehnaná životní výzva – pohoda a klídek. Zodpovědnější by patrně bylo – snažit se, rvát a hnát se proti proudu. Větší zábava je ale pozorovat medvědy…

Bez dobré karmy tu nevydržíte

Hned po příjezdu do Kanady mi jedna z rodaček řekla: „Tady nikdo, kdo nemá dobrou karmu, nevydrží. Město ho samo vyplivne, to proto jsou tady všichni tak milí!“ A taky že ano – žádní nabručení řidiči autobusu, ale osoby, z nichž přímo prýští nefalšovaná radost, že vás mohou někam popovézt. Zapomeňte na otrávené servírky a barmany a dokonce i na protivné prodavačky, co vás dokážou z krámu vyhnat do deseti sekund.
Největších kulturních šoků se mi ale neustále dostává v práci. Zatímco na mé poslední české pracovní pozici mi na přání dobrého rána bylo několikrát odpovězeno, ať jdu s tím svým věčným optimismem do p… patřičných míst, tady se jiný než „vytlemený“ přístup netrpí. Všichni se mají úžasně, velmi dobře, skvěle nebo alespoň dobře, a tak mám kolikrát pocit, že kdyby někdo natočil můj pracovní den, musel by neúčastněný divák podlehnout dojmu, že se nejspíš jedná o parodii.
Už samotný, prostý příchod do práce by měl nést spíše název „velké antré!“. Jdu dlouhou šedou chodbou, na levé prso si připichuji jmenovku a ve chvatu zapínám poslední knoflíčky na košili. Tunelem se řítí jeden rozzářený úsměv za druhým. Všechny nalepené na povědomých tváří, k nimž se mi po několika měsících sem tam podařilo přihodit i jméno. To oni v tom mají naprosto jasno: „Morning, Barbora, how are you doing?“ Opakuje se stále stejná otázka, která neodezní ani v pozdní odpoledne, a já se mám skvěle a úžasně a perfektně a …awesome.
Bohužel všechno dobré má nějaký ten vroubek a v tomto případě jsem si chybou v ozubeném kolečku já sama – protože občas se mám prostě blbě a otráveně a líně a chci si radši číst nebo jít ven nebo prostě s nikým nemluvit a natáhnout věčný rohlík na tváři na prachobyčejnou solenou tyčku, která je suchá a nezáživná a nikomu do ní nic není. Společnost si ale žádá, abych šajnila na všechny strany, žulila se jako v reklamě na mléčné produkty, nikdy nechtěla jít z práce domu a mým největším životním štěstím byl spokojený host. Končí to pak tím, že většinu volného času trávím raději sama doma, zděšena, že potkám další šťastné, mladé a krásné lidi.
A z čeho mám největší obavu…?!? Že je jednou z tím jejich věčným optimismem pošlu do p…

Existuje jeden druh, který nikdy nevymřel – paní doktorová

Z krásných, dob, kdy Neruda pálil za Světlou a Němcová byla zavrhována za to, že svého Františka pořádně nekrmí, nám toho ve vztazích mezi mužem a ženou nezbylo mnoho.

Málokterá z nás je dnes plně zaměstnána svým postavením manželky natolik, že jí kromě předčítání knih, nákupů hedvábných šatů a rodinného porcelánu, cepování dětí a ruční práce pro charitu nezbude čas na nic jiného. I drahé polovičky politiků si občas vystřihnou nějaké to CDčko, vydělávají tlumočením více než manžel nebo se od bílé zástěrky v parlamentní kantýně vyšvihnou mezi realitní spekulanty…

Existuje ale jeden druh, který nikdy nevymřel – paní doktorová. Nenechte se omámit obrázkem milé něžné divy s kadeřemi stočenými do úhledného drdolu, která pacienty svého manžela utěší jediným dobře mířeným slovem a děti pohladí po rozpáleném čelíčku. Takové paní doktorové najdete možná tak v Kájovi Maříkovi. V reálném světě se obvykle setkáte s dámou nad padesát let, která vás během prvních pěti minut sjede na tři doby, je zvyklá mít cokoli, kdykoli a od kohokoli si to zamane. Jakpak také ne? Pan doktor, to byl vždycky někdo. Dokázal ulevit od bolesti, zachránit lidský život, byl študovaný a nikdo pořádně nevěděl, o co to v té medicíně vlastně jde. Lidé ho potřebovali nebo věděli, že ho budou potřebovat, a troufám si tvrdit, že se jednalo o nejváženější osobu ve vesničkách i městech. Samozřejmě po boku pana faráře, který celý ten zázrak záchrany člověka musel nejdřív dohodnout tam nahoře.

Jeho žena se samozřejmě těšila stejné přízni, ne-li větší. Protože zatímco „pan dochtor“ ordinoval, ona přijímala vděčné díky, lichotky, vykrmené husy a jitrnice ze zabíjačky. A jak tak přijímala, tak pychla a pychla a stávala se čím dál rozmazlenější. V naší pidi vesnici dodnes žije vdova po doktorovi, který obhospodařoval celé širé okolí a je naprostou samozřejmostí, že se těší všeobecné úctě a respektu a že jí pošťačky už léta nosí domů kromě letáků prezentujících čtyři okolní supermarkety také nákup podle podrobného, specifika jednotlivých produktů osvětlujícího seznamu.

Vsadím se, že nějaká paní doktorová by se našla i ve vašem okolí. Pravděpodobně stále chodí vzorně upravena, dbá na životosprávu a pěstěnou mluvu a nejspíš se v její přítomnosti cítíte tak trošku nesví. Je to jako byste se začali šťourat v něčem dávném a lehce přežitém, jako byste si četli knihu z devatenáctého století (ona vlastně i taková Paní Bovaryová byla výplodem rozmazlenosti po boku lékaře). A je to svým způsobem docela fajn - nechat se od takové osoby peskovat a vidět všechnu tu noblesu a nezměrné sebevědomí pocházející vlastně jen z faktu, že se jednoho dne dobře provdala. Bude škoda, až tento druh nahradí nové, mladé, optimismem zářící, outdoor provozující a bio potraviny pojídající ženy s vlastní kariérou. Zatím tu ale ta pravá paní doktorová stále je. Manžel i její okolí si jí nezměrně váží, nebojí se říct, co chce a cokoli chce, to dostane. Dokonce bych se nedivila, kdyby po večer usedala k charitativní ruční práci. Dívejme se a učme, tento zvláštní druh má něco do sebe.

Najdete i na marieclaire.cz

Nechci bydlet s feťáky a blechami!

Najít si útulný pokojíček ve Whistleru není jen tak...

Lidé mají různé handicapy – někdo má orientační smysl tak chabý, že nenajde ani vietnamskou tržnici v Holešovicích, jiný si může nakoupit nejdražší značkové oblečení a pořád bude vypadat, jako by právě neúspěšně zkombinoval vyřazené zboží ze sekáče a další oddělá notebook pouhým pohledem. Já mám nějaký blok, co se týče ubytování. Najít útulný čistý pokojík s milými lidmi za přijatelnou cenu se v mém světě jeví stejně pravděpodobné, jako možnost, že budu v Las Vegas vystupovat ve stříbrných kraťáscích se stepařským číslem. Najít totéž v kanadském Whistleru, kde lidi v pokojích pravidelně rotují každé tři měsíce, pak odpovídá tomu, že bych své vystoupení doplnila o žonglování se zápalnými láhvemi.

A v čem že je to tak ukrutný problém? Tak za prvé – málokdy se mi podaří narazit na člověka, který by byl bdělý.. Ačkoli si dohodneme schůzku, musím nájemníka tahat kolem desáté či jedenácté dopolední z postele, abych se dozvěděla, že zrovna včera byla velká party a takový chlív tam obvykle není. V závěsu za osobou, jež je obyčejně zelená jak sedma, si pak urputně hlídám, aby zarytý škleb na mé tváři připomínal úsměv a abych stihla uskočit v případě, že se projeví následky včerejšího večírku.

Zoufalá z několika marných pokusů jsem už byla odhodlána nastěhovat se do zcela zřejmého feťáckého doupěte s odůvodněním, že to alespoň budu mít blízko do práce. „Můžu tady mít nějaké zvíře,“ zeptala jsem se Dixona, který se na mě marně snažil zaostřit. „No jasně, když už tady máme tu rybku,“ odpověděl a já se začala marně rozhlížet po temném zabordeleném obýváku, dokud jsem neobjevila, že půl metru ode mě ve sklenici s černo-zelenou zakalenou tekutinou něco plave. Jakkoli jsem byla ochotna tolerovat, že mě někdo ve spánku zamorduje kvůli dvaceti dolarům, tohle byl konec. Zlatá (reálně hnědá) ryba mi otevřela oči, díky ní jsem se totiž podívala na kuchyňskou linku a zjistila, že můj zvyk umýt desku před tím, než začnu vařit, by mě v tomto útulném baráčku stál zhruba pět hodin života. Vesele jsem se tedy rozloučila a jala se odepisovat na další inzeráty.

Nastalo období samaritánů, kteří zachraňují v Africe děti nakažené virem HIV, odletěli na geologický výzkum Antarktidy nebo bojují za lidská práva v Kambodže, tudíž potřebují, abych jim poslala dvanáct set dolarů poštou. Nemovitost si samozřejmě mohu prohlédnout – zvenku!!! Klíče mi pak přijdou v úhledném balíčku. S každým dalším e-mailem se hluboký lidský příběh provrtával až k zemskému jádru a já skončila u hocha, který se angažuje v boji proti rakovině, HIV, týrání zvířat, bojuje v emancipačním hnutí a v organizaci napomáhající vzdělání dětí ze slabého sociálního prostředí. Zamáčkla jsem slzu, zavrhla žádost poslat patnáct set někomu s emailem owensmith@yahoo.com a vyrazila na další obhlídku.
Po tom, co jsem již zcela zkušeně vytáhla z postele dvě rozcuchané holčiny v teplácích a tričkách na spaní, a zjistila, že byt smrdí jako psí bouda, což nevyváží ani fakt, že fenka Stella je opravdu sympaťanda, jsem stanula před dveřmi do mého budoucího pokoje. Otevřely se a… a odhalily mezeru dva krát půl metru mezi dvěma umakarty, o níž mi její majitelka Mara sdělila, že právě pracuje na matraci, která by se vešla na podlahu, takže bych nemusela spát v ďolíku. Po informaci, že hledám jen něco na krátký čas, děvčata zaplesala, řka, že majitel chce stejně dům brzo strhnout, což je velmi smutné. Ano, tragické, ale rozhodně rozumné rozhodnutí, říkala jsem si, když jsem se cestou domů drbala po celém těle, trpíc halucinací, že po mě neustále něco leze. 

Odepsala jsem tedy snahu prohlížet další byty a přešla rovnou na stránku s kempinkovým vybavením. No co? Příroda je tu krásná, sprchu mám v práci, a jestli už mám chytit nějakou tu blechu nebo štěnici, chci raději lesní originál. Nehledě na to, že moc zfetovaných medvědů, lišek a kojotů jsem ještě nepotkala. Tak nashle příště, s budoucí Bárou od Bobří řeky.

Najdete i na marieclaire.cz

Vypůjčená rodinka

Vždycky jsem si ráda půjčovala – přítelovo obrovské tričko a tepláky, ve kterých si připadáte tak nějak drobnější, roztomilejší a mnohem víc sexy. Šampóny a sprcháče kamarádek, u kterých jsem přespávala, mi voněly daleko více než kosmetika za několik set, která postávala na mé vaně. Cizí foťák dělal daleko lepší obrázky, a když se ohlédnu trochu zpátky, mezi pastelkami mé sousedky na základce byly vždycky barvy daleko hezčí než v mé krabičce… Díky promyšleným výměnným obchodům se nikdy nestalo, že bych přišla do tanečních dvakrát v těch samých šatech a abych vyrazila na jednu z prvních schůzek ve svém vlastním oblečení. Žádnou jinou knížku, než vypůjčenou, jsem si nikdy nepřečetla s takovou chutí a polovyschlá řasenka mé kamarádky vždy zvětšila objem řas na desetinásobek!

Jaká byla má radost, když jsem ve Whistleru zjistila, že si můžete jen tak zajít do útulku, vzít některého ze zdejších psích podnájemníků na procházku, užít si s ním trochu srandy, a pak ho zase vrátit. Je to až odporně jednoduché. Žádné chlupy v bytě, pravidelné venčení, nákupy obřích pytlů s granulemi, shánění kamarádů na hlídání nebo potíže odjet na delší dobu na dovolenou. Čistá radost a potěšení bez jakýchkoli omezení a potíží. V útulku jsem rázem byla pečená vařená. Stejně mi ale při courání s huňatými kamarády došlo, že to není úplně ono – kolem nás se na bicyklech proháněly veselé mladé rodinky, sledovali jsme výskající prcky na hřišti a hrdé otce zaučující juniory nějakému podivnému sportu typu lakros. Když se zážitky ze šmírování spojily s nespočtem fotek spokojených svatebčanů a čerstvě narozených miminek, jež se v poslední době rozesívají po facebooku daleko rychleji než akné po tváři pubescenta, bylo jasné, že je potřeba jednat.

Vzniklo to tak nějak samo – kolegovi v práci odjela manželka na třídenní konferenci a on zůstal sám doma se svými dvěma syny. Slovo dalo slovo a už jsem měla vypůjčenou rodinku – roztomilého breptajícího dvouletého chlapečka, jeho staršího bratra zahrabaného neustále v knize a komentujícího okolí trefnými poznámkami a sympatického kolegu, jež své děti vychovává sice přísně, ale s plným nasazením a oddanou láskou. Jako vzorná mamina jsem se se svým kolem zařadila na konec řady a roztomile se usmívala na kolem projíždějící turisty. Probrala jsem s malým Kalienem jeho nejoblíbenější knihu, svezla se na klouzačce, prozkoumala hydroplán, omalovávala tři prasátka a pofoukala bolístku, když si prcek rozbil koleno.
Dokonce jsem byla zasvěcena do tajemství stavění hradu ze špíny u cesty a pozvána na společné mlsání zmrzliny. A když pak chlapeček začal být přetažený a protivný, vřískal a vztekal se, hezky jsem se rozloučila, poděkovala a vypoklonkovala jsem se z domku do svého poklidného osamělého obýváku, ukonejšena slibem, že mohu kdykoli přijít. No není to půjčování úžasné?

Najdete i na marieclaire.cz

Holky fakt chcete být až takhle emancipované?

„Emancipace zas…“ cedila jsem vztekle skrze zuby svou oblíbenou hlášku z filmu Kouř, když jsem se snažila vyzdvihnout na vozík asi sedmý složený stůl, těžký s prominutím jako vepř. Tmavovlasý sympoš se na mě mile usmál a poradil mi, ať si nenamůžu záda, za což jsem mu vděčně poděkovala a pokračovala v namáhavém procesu. Jelikož všichni chlapi odešli po obědě domů a na místě veletrhu pro tisíc lidí jsem zbyla já a další čtyři blondýny (nevím proč, ale opravdu tam nebyla ani jedna tmavovláska), chopila jsem se vozíku a během odvážení štosů kovových židlí po osmi, jsem se jala přemýšlet o své pradávné teorii. Pokroková myšlenka vznikla během bakalářského studia někde mezí třetí krabicí bílého vína za dvacku a noční bagetou se sekanou za stejnou cenu. Jde v ní o to, že my ženy jsme diskriminovány už od samého prvopočátku. PROSÍM VŠECHNY HLUBOCE VĚŘÍCÍ, ABY PŘESTALI ČÍST. No jen si přečtěte následující dva příběhy a řekněte, který z nich dává větší smysl:

Příběh první
Tak byl mladý hoch, dobře stavěný a zručný, pěkně si na tom světě hospodařil. A přece semo tamo, když Bůh zhasil světlo na obloze a uložil jej ke spánku, přišlo človíčkovi na mysl, že by si rád o tom dalším hezkém dni s někým poklábosil, o zítřejších plánech se poradil a ba se i k druhovi sobě rovnému přitulil. Však i ten ještěr i pták i savec, dokonce tvor ve vodě plující, družkou dobrou oplývají a veselou drobotinou se těší. Zželelo se tedy Bohu osamělého chlapce, žebro mu ve spánku vyňal a krásnou Evou – věrnou společnicí a pomocnicí jej obdařil.
Příběh druhý
Tak byla dívka mladá, čilá a mrštná jako ještěrka, mazaná jako liška, s prstíky tak jemnými, že mohly pavoukům ve spřádání sítí konkurovat. I veselila se krasavice od východu k západu, zdatně celou tu zemskou zahrádku obhospodařujíc. Přátelila se děva ta s veškerým zvířectvem, pomáhajíc němým přátelům od bolestí a strastí. Milovali ji za onu starostlivost plazi i ptáci, němí přátelé mléko sající i pod vodou plovoucí. Jen jedna věc trápila bytost tu spanilou – neobdařil ji bůh silou dostatečnou. I mořila se nebožačka zdviháním a přenášením těžkých břemen a uléhala den ode dne více vyčerpána. Zželelo se tedy Bohu osamělé dívky, žebro jí ve spánku vyňal a silným Adamem – nosičem těžkých břemen ji obdařil.

Jakkoli je druhý příběh stejně krásný a pravděpodobný, církev vedená muži si vybrala první verzi a učinila tak na mnoho dalších století z ženy mužovu věrnou pomocnici bez vlastního názoru, úkolu nebo poslání. Chápavou ochránkyni bez kariéry, požadavků a snů. A tentokrát to myslím vážně, v mnoha kulturách je žena uctívána, velebena a je jí nasloucháno – tedy do té doby než z ní stateční misionáři za pomoci Knihy knih neučiní žebro obalené pěknými tvary.
Pak už jí nezbude, než být věčnou oporou v pozadí a umývat mužům nohy svými dlouhými kadeřemi. A bude to trvat mnoho let, než se z této pozice ta veselá soběstačná dívka oklepe a pustí se opět do svého vlastního života a hospodářství. Její nejsilnější přítelkyně se vrhnou do lítého boje za kalhoty a košile v šatníku, ježdění na koni obkročmo a možnosti učit děti v měšťanských školách a dotáhnou to dál a vymůžou možnost studovat a vzdělávat se a publikovat a polemizovat a pít pivo a zapálit si a hrát hokej a vést dav a… a pak jim ujede ruka a jde to ráz naráz a holky začnou řídit jeřáby a vozit kolečka naložená kamením a začnou existovat povolání jako zednice a hasička. A pak najednou strávíte osm hodin tím, že se stoupenkyněmi stejného pohlaví taháte těžké předměty a nějaký silný pomocník nikde. No. Jak říkám: „Emancipace zas…!“

Najdete i na marieclaire.cz

Změňte svůj život, přestěhujte se!

Návod, jak se bez námahy stát sebevědomou, atraktivní ženou.

Hurá, konečně se to podařilo. Po tisícovce marných pokusů a předsevzetí jsem konečně začala žít nově, lépe a účelněji. Stačila jediná věc, přestěhovat se do země s jiným jazykem. Všechno šlo vlastně tak nějak samo, už žádné marnění času, energie a pracovních příležitostí. Konec lenosti a nezodpovědnosti, konečně žiju tak, jak mám.

Předně jsem přestala trávit hodiny tím, že zírám na stupidní televizní show a seriály. Namísto toho se při sledování CIZÍCH programů učím novému jazyku. Už nevysedávám po večerech v barech a už vůbec se neopíjím jako čuně. Raději se setkávám zajímavými lidmi a společně s nimi upevňuji nově se probouzející vztahy, prohlubuji přátelství a podnikám hluboký vhled do místní kultury – že se to odehrává v baru, to fakt není moje chyba.

Po tom, co tato multikulturní schůzka skončí, necpu se mekáčem. Ne ne, namísto toho zjišťuji, jaké produkty využívá odporná společnost, jež je zodpovědná za devastaci mnoha typických národních pochoutek. Také se snažím zjistit, jestli akt vylepšení cheeseburgeru slaninou vede ke zvýšení konzumace a závislosti na tomto zboží. Zatím to vypadá, že jo!

Společně s kamarádkami a kamarády jsem přestala utrácet enormní částky v restauracích a namísto toho se věnuji poznávání místní kuchyně. Ráda bych poznamenala, že to neznamená, že jsem rozežraná – jsem jen zvídavá.

Velký pokrok jsem učinila i v kariérní oblasti. Na první pohled by se mohlo zdát, že úklid v hotelu je podřadná práce bez budoucnosti. Co vás nemá, právě tady se získávají ojedinělé a nevratné životní zkušenosti. Kartáč od šéfa není potupný, ale poučný a tříhodinový trénink není otravný, ale ojedinělý.

Přestala jsem číst romantické braky a raději si za pomoci jednoduchého příběhu zlepšuji slovní zásobu.

Díky tomu, že dělám všechno dobře, se cítím krásnější a sebevědomější, bez ohledu na to, že jsem přibrala čtyři kila. A jelikož správný vnitřní pocit posunuje člověka k lepším výsledkům, dělám všechno ještě lépe. Konečně jsem pochopila, proč jsou všichni v těch cizích seriálech tak úžasní a k dosažení jejich bezchybnosti mi schází snad jen vybělení zubů.

Otázka je, co si počnu, až bude můj jazyk na dostatečné úrovni, budu znát všechny, kdo vysedávají v baru jménem, ochutnám vše, co se dalo a vytvořím si alergii na hamburgry. Mám obavu, že se pak stanu úplně stejně neužitečnou, neúspěšnou, línou, neatraktivní a nesebevědomou. Sakra, asi se budu muset zase přestěhovat.

Najdete i na marieclaire.cz

Revoluce ve vztahové problematice! Archeologický nález mění pohled na rodinný život.

Skupina českých archeologů pod vedením profesora Vyšťoura zveřejnila na včerejší tiskové konferenci výsledky svého třináctiletého výzkumu. V červenci roku 1999 objevila při rodinné rekreaci pětice odvážlivců na dně Máchova jezera rýhy zdobící úpatí skaliska, z něhož se údajně chtěla vrhnout dolů nedaleko žijící vesničanka Jarmila. „Zarážející na tomto objevu byla symetričnost jednotlivých zářezů. Po tom, co doktor Plešatý provedl první ponor, bylo jasné, že máme co do činění s historickým odkazem nezměrné hodnoty,“ vysvětlil Vyšťour.

Celý tým si potom v místní Jednotě zakoupil potápěčské brýle a 54 kusů igelitových tašek. Po zbytek léta se pak pět průkopníků za pomoci jednoduchého mechanismu naplnění igelitky kamením spouštělo dolů, aby přeneslo záznam do digitální podoby.
Tato metoda si získala mnoho odpůrců z řad ekologických aktivistů, především skupiny NaSeSí (Nakupujte Se Síťovkou). I přes její kontroverznost se však nakonec Vyšťourově skupině podařilo do konce září zaznamenat celé zašifrované sdělení. Jaké pak bylo jejich překvapení, když se v hlubokých zásecích začal rýsovat ještě hlubší příběh. Na skalisko, symbolizující nejromantičtější báseň české literatury si své srdce vylévaly ženy z celé osady již v době neolitické. Vědci tak získali kompletní obraz života člověka před zhruba pět a půl tisíci lety. Kam se od této doby posunuly partnerské vztahy, dokládají ve srovnávací studii zabývající se běžnými aspekty lidského vývoje.
Stravování
Ze záznamu neolitické dívky Sněžny: „Dneska mě zase pěkně vytočil, povídám mu: „Hlad, hlad, jíst, ham, ham…“ A on mi na to, že lovil minulý týden, ať ohnu hřbet a nasbírám bobule. To je přesně jeho uvažování, já sbírám bobule sedmkrát do týdne, a když on dvakrát za měsíc uloví krysu, to je vždycky slávy.“
Zkušenosti zdravotní sestry Emy: „ …tak mu říkám, že mám hlad, že bychom si mohli něco objednat a myslíš, že on to číslo aspoň vytočil? To víš, že jsem tu donášku zas musela volat sama! Hrozná lemra tenhle týpek.“
Domácnost
Neolitická matka Arna: „To mu stokrát můžu říkat: ‚Když dojíš, hoď ty kůry do ohně, lítaj sem na ty zbytky pramoskyti a děcka jsou z toho samá prapuklice!‘ Ne to nemá cenu, kde mu to vypadne z tlapy, tam to nechá, na hroudě, na kládě, všechno je mu jedno!
PR manažerka Alice: „Teď už spolu teda bydlíme přes půl roku, tak je to lepší jooo, ale stejně… To mu jako můžu stokrát říkat, ať si po sobě ten talíř opláchne a strčí ho do myčky, že se to pak prostě neuměje pořádně. Ale to je marnost no, věčně nějaký zaschlý zbytky v obýváku, na kuchyni, kde mu to vodpadne vod ruky, tam to nechá.“

Sex
Neololitka Bobulka: „Včera mě zase chytil za pačesy. Párkrát se mnou smýknul, řekl si o pohár buvolí moči a za chvíli už spal pod jehličím.“
Cvičitelka aerobiku Silvie: „Když jsme trochu divočejší, většinou mě při tom tahá za vlasy, a když je po všem zeptá se, jestli bych mu přinesla z ledničky pivo a usne u sportu.“

Odívání
Ze skalního záznamu neznámé ženy: „Minulý týden mi slíbil, že se půjdem povívat na sviště za kopec, tak jsem se dneska obalila novou kůží, kámoška mi vybrala z hlavy větve a čmelíky a natřela jsem se čerstvou hlínou a přijdu za ním, co teda? A on na to, že dneska nemůže, že brousí oštěp. Debil!“
Prodavačka Iveta: „Nejvíc mě dokáže rozpálit, když se třeba dohodneme, že půjdem do kina. Teď já si na to koupím nové šaty, zajdu k holiči, nalíčím se a volám, co teda? A on na to, že pere. Bože, tak to snad kvůli tomu nemusíme být celé odpoledne doma, ne?“

Vyznávání
Celkem 43 neolitických žen z okolí Máchova jezera: „Ale stejně ho miluju!“
Celkem 43 současných žen z okolí týmu profesora Vyšťoura: „Samozřejmě, že ho miluju!“
Závěr
Vědecký tým přednesl na závěr myšlenku, že ženy byly rypny už před tísíci lety a nenechaly muže chvíli na pokoji. Žena profesora Vyšťoura ukončila debatu výkřikem, že ty jeho pitomosti tak akorát dokázaly, že chlapi byli od nepaměti čuňata a necitliví hovádi a ať radši táhne domů, jinak se poháru bůvolí moči jen tak nedočká. Ekologičtí aktivisté podnikli celkem 54 ponorů, při nichž se jim ze dna Máchova jezera podařilo vyzvednout 48 igelitek s nápisem Jednota.

Potížistická kráva

Medvědoidní bodrý týpek, který nás v Německu učil neoblíbenému jazyku, se jednou rozpovídal o přátelských vztazích a vypadla z něj překvapivá informace. Když už se jednou stanete přítelem, nemáte právo dělat kiksy, problémy, ba ani malé chybičky. Prostě musíte být dokonalý, vždy připraven stát kamarádovi za zády, když toho bude třeba, nikdy nesmíte mít ironické a rýpavé poznámky a pravděpodobně ani premenstruační syndrom, kocovinu nebo jen pouhou rýmu, jež by vás na okamžik učinila protivnými a nabroušenými, ukňouranými či nepěknými.

Vysvětlovali jsme tehdy učiteli, že v Čechách to máme přesně naopak, a že když už se tedy jednou stanete přítelem, můžete se prakticky chovat jako hovado a bude vám to trpěno, jelikož na vás byly už předtím shledány nějaké podstatnější charakterové klady, díky nimž je vaše podivínství omluveno.
Odpovědí nám bylo, že to je nějaké záhadné, a že když už jednou někoho pustíš k sobě blíž, má se zatraceně snažit. Nevím, nevím, ale v tomto asi s tou německou mentalitou mnoho společného nemáme.
Ono je totiž v podstatě docela fajn posadit se s kamarádkami nad hrnek hořké kávy (protože cukr je v našem domě nedostatkové zboží) a začít jedna přes druhou štkát a rýpat a pošťuchovat a komentovat všechny přešlapy posledních dní.
Málokdy se člověk tak pěkně nasměje jako na cizí – přítelčin účet. Jedna, jejíž vztah se zaručeně a do týdne zhroutí, jakmile vzduchem proletí slovo svatba, další, která má doma tichou domácnost, protože nenahlásila kamarádce, kam jde a kdy přijde, jiná, které bývalý přítel nadává do uklízeček hajzlů a osoby nicotnější než odporný červ, plankton a ušlapaný prach dohromady. Když se pak káva vymění za něco ostřejšího, skončí to obvykle výbuchy smíchu střídanými pláčem nad hořkým osudem, několika podlitinami a nutností oznámit celému světu, že se tu sešly samé „potížistické kráááávy!“.
Koho by zajímal nějaký árijec s bezchybným a dokonalým chováním, jímž vám bude jen dokazovat, jak jste sama nemožná? Nejlepší kamarádky jsou právě naopak ty nejpotížističtější, takové, které chápou, že jste protivná, že vypadáte ukrutně, protože nemáte peníze na barvu na vlasy a taky že se potřebujete někdy vybulet u romantické komedie a jindy zas opít do bezvědomí, protože je to jediný stav, ve kterém vám je momentálně dobře. Tak takové kamarádky by se měly do zlata zasadit a za každého z těch jejich strašáků ve skříni dostat na vrch nějaký drahý kámen! Amen!

Pravidla ženského kalendáře

Už minimálně měsíc přemýšlím o blogu, kde vyjmenuji vše, co by měla žena v určitém věku mít a teprve dnes jsem na to přišla. Nemyslete si, ale že vám to prozradím hned ve druhé větě, jen si pěkně projděte tou změtí nutností a povinností...

V šesti byste rozhodně neměla v šatníku postrádat bílé podkolenky a v krabičce s ozdůbkami do vlasů dvě berušky na gumičku. Pochopitelně musíte mít barbie, kazetu Dády Patrasové a desku Pavla Horňáka.
V deseti je čas na to se odvázat a vyměnit punčocháče za elasťáky, Dádu za Lucku Vondráčkovou a Pavla Horňáka za Michala Davida.
Ve dvanácti byste měla být schopna vymámit z maminky světle modré oční stíny se třpytkami a speciální dietní stravu skládající se převážně z kukuřičných a rýžových krekrů.
Ve čtrnácti je čas na odvážné šňůrkové bikiny, první kvalitní vlasovou kosmetiku a větu: „Ještě mi nebylo patnáct,“ která vám pomůže zbavit se každého dotěrného chlapa.
V patnácti je chvíle, kdy byste měla během jediného večera okusit všechny barvy nechutných tlamolepů, které se prodávají na místní diskotéce a vybrat si svůj oblíbený – naší partou silně otřásl okamžik, kdy jsme se rozdělili na příznivkyně jablíčka a gumových medvídků.
V šestnácti byste už měla vědět, že absinth není jen další zelený tlamolep a že po exnutí lahvičky tohoto kouzelného moku si nebudete pamatovat nic jiného, než stále se opakující pády a pokusy se zvednout. Taky byste si už měla být jistá, že mužské plémě je zákeřné a jedovaté a zaujmout k němu patřičné stanovisko.
V sedmnácti byste měla mít za sebou první kariérní úspěchy a být si jistá, co chcete dělat. Měla byste být schopná udělat si kompletní a dokonalý make-up a pořídit si první „malé černé“.
V osmnácti by vaši něžnou ručku měly ozdobit pořádné, kvalitní a drahé náramkové hodinky. Měla byste mít za sebou první svíčkovou, knedlíky, štrúdl a nabourat své první auto.
V devatenácti byste měla být schopná odpovědět na otázku jaký je váš literární a hudební vkus, vidět Aidu a smysluplně využívat cizí slova ve větách.
Ve dvaceti byste měla trávit většinu času v hospodě a nad lahví vína probírat se svými kolegy zásadní otázky z oboru. Vlastnit koženou bundu, pořádný parfém a šálu, kterou byste nikdy neodložila. Také byste měla být schopná poslat „kamsi“ lidi, kteří si to zaslouží.
Ve třiadvaceti je čas konečně nalézt účes, který vám vyhovuje a sedne. Velkou lásku, ve kterou věříte a oblíbenou koupelovou sůl.
Ve čtyřiadvaceti byste měla mít sadu obdivovatelů, vytahané kalhoty na spaní a obřího medvěda z matějské, jehož pro vás některý z těch obdivovatelů vystřelil. Měla byste být schopná okomentovat výstavu nějak sofistikovaněji, než: „Hezký to bylo.“ A opět nalézt lásku ve kterou věříte.
V pětadvaceti je chvíle na vlastní kariéru, zájmy, přátele a úspory a nesmyslně drahou kabelku.
A v dospělosti?
Byste se konečně měla vykašlat na všechno to, co byste měla, začít si věřit a nekoukat tolik na to, co očekávají ostatní. To tajemství možná je, že si konečně uvědomíte věci, co byste neměla a přestanete s nimi a to ostatní, to vám může být fuk. Teda mělo by…

Natavte zadky! Proč se nechat seřezat?

Marná snaha. Tak by se dal nejsnadněji charakterizovat pokus vysvětlit Kanaďanům krásu a užitečnost českých velikonočních zvyků. Po komplikované historicko-sociálně-antropologické přednášce, následném instruktážním videu na youtube a překladu slova „vrba“ do francouzštiny, prohlásil můj přítel, že je to dost divný a že on se podobných veselostí účastnit nebude. Pravda je, že vidět výskající šedesátiletou paní v teplácích, kterak poskakuje, vykřikuje a utíká před školákem, jenž do ní mlátí klacíkem ověšeným mašlemi, není úplně standardní, ale jednou už je to část naší kultury a tak trvám na tom, že mě letos někdo pořádně seřeže!
Ublížit mi to v žádném případě nemůže. I kdyby do mě po drastickém zákroku nepřešla slibovaná tajemná síla čerstvých prutů, pořád se mohu utěšovat tím, že pomlázka alespoň pořádně prokrví mé zadní partie. Kdeže drahé komplikované procedury, slibující výměnu pomerančové kůže za pleť jemnou jak čerstvě natrhané meruňky. Předkové dobře věděli, jak udržovat své ženy stále krásné a mladé. Nejdřív je pořádně prohnali, aby se holkám roztáhl hrudní košíček a zbarvila líčka, potom si všichni dali otužovací cvičení, při němž se polévali ledovou vodou a na závěr se najedli něčeho zeleného, čímž si zajistili dostatečný příjem železa. Až tak to měli promyšlené.
A znali mnohem víc. Takové obyčejné venkovské holky se uměly obléknout tak, aby vypadaly jako panenky. Sukně jim pěkně vykrojila štíhlý pas a četné sámečky dokonale skryly spodní část břicha, s níž má většina žen problém. Maso se skoro nejedlo, protože prostě nebylo a Pán Bůh si to z nějakého důvodu nepřál a většina prací se odehrávala venku, takže nikdo netrpěl myšími lokty nebo počítačovými hrby. Děti se během dopoledne zbavily nahromaděné potlačované agrese a celkově tak byla potlačena recidiva. Že to pořád není dostatek argumentů, proč se nechat zbít? Potom si poslechněte ten nejdůležitější – je to sranda!
Nutno kanadským přátelům a i tomu mému přiznat, že část zvyků, jež praví, že je většina národa kolem desáté dopoledne v lihu, pochopili víc než rychle, pokud prý do té doby dorazí nějaký ten „ček likér“, jak nazývají slivovici, hodlají se oslav dokonce i zúčastnit. Ale na to pozor! Frťany se u nás rozdávají jenom za koledu, musím si přece nějak zajistit tu nehynoucí krásu!

Rozchod? Až po jídle

Tak mám další zářez – není to indiánské znamení na pažbě a není to ani krutě zlomené mužské srdce. Je to jen odporné zranění mého zuboženého žaludku. Vřed! Malé boláčky se mi v břiše postupně řadí vedle sebe, tak jako legrační baculatí ptáčci z animáku přilétají, aby se uhnízdili na drátě.
Začíná to obvykle hodně podobně, posadím se ke stolu, zahledím se do jídelního lístku a moje kamarádka praví: „Mě prostě štve, že tráví většinu času na gauči. Já jsem se za těch pět let nějak posunula, změnila a je nezajímá nic jiného než fotbal!“ Nebo: „On se prostě změnil, dřív takový nebyl, nemá na mě čas, nechce podnikat nic společně, myslím si, že mě bere jako samozřejmost.“ Nebo: „Myslíš, že někoho má?“
A já jakožto dobrá přítelkyně začnu podávat všeobecné přiblblé rady, které nikomu nepomohou, a jedním okem pokoutně pozoruji denní nabídku, protože mám hlad jako vlk a všude kolem to voní a ostatní lidi, kteří se sem také přišli naobědvat, zcela logicky jedí!
Mezi slovy útěchy potutelně mrkám na číšníka a kývám hlavou, jakože: „Bacha, kámo, nenech se zblbnout. Ona nemá ten jídelák pořád otevřený, protože si vybírá, ona právě zahájila rozchodovou fázi a je jí úplně jedno, že existují základní lidské potřeby, jako je příjem potravy. Ona to taky může mít otevřené ještě hodinu a já tady mezitím chcípnu!“ Když se pak konečně opravdu začne schylovat k pozření prvního sousta, ukápne obvykle první slza, která zahájí několikatýdenní až měsíční proud tryskajícího usedavého žalu a hladu.
Každý den, na každém obědě se probírají nejnovější novinky, protože kde jinde si v klidu pohovořit než během pracovní přestávky, že? Den za dnem se na protější straně stolu odehrává stejná šou… Uslzená vzlykající dívka drží mezi palcem a ukazováčkem pravé ruky vidličku tak jemně, jako by ji opustily poslední zbytky sil a pomalu a vytrvale píchá do šťavnatého kuřecího prsíčka, jemně kořeněného lososa, italských těstovin a dalších vybraných lahůdek, které pak číšník se smutným pohledem odnáší zpět do kuchyně a jediný důvod, proč netknutý talíř rovnou nepodstrčí dalšímu hostovi je, že vše dokonale vystydlo a vytrvalý pohyb jemné ručky nadělal v pochoutkách díry jak po bombovém útoku. A tak jde den za dnem, já poslouchám a v přestávkách se snažím nasoukat do sebe, co se dá, polykám v celku, protože se děsím chvíle, kdy přijde další záchvat smutku, jenž mi nedovolí zachovat se jinak, než odložit příbor a spolutrpět.
A jelikož se pak zjistí, že ten šmejd si něco začal s nějakou vychrtlou mrchou, muka pokračují a máslem maštěné brambůrky, zlatá kulatá sluníčka, putují do odpadu stejně jako nešťastné malinké mrkvičky a krémové polévky. A já, jelikož vím, že v takové chvíli člověk přece nemůže jen tak bezohledně jíst, tajně hltám, ve chvílích záchvatů pláče, přes nějž přítelkyně nemůže vidět naducané křeččí tváře, nerozkousaná sousta. Pokyvuji a opakuji, že je to šmejd a ona je mrcha, že boží mlýny je oba dozajista domelou a že si má kamarádka najde někoho lepšího a bude zase šťastná. A přeji jí to tak upřímně, jako přeji sama sobě spokojené zažívání, jež je ovšem v nedohlednu, jelikož kolektiv, v němž pracuji, je obvykle dívčí a vždycky se najde nějaký debil, co si začne s největší slepicí či krávou. Není zbytí, asi budu muset přejít na tekutou stravu.

Uklízečky

Přemýšleli jste někdy o tom, kdo vám v hotelu uklízí, kdo stele vaši postel a přináší haldy čistých ručníků?
No jistě, uklízečky – ženy všech barev pleti, s neskutečným věkovým rozptylem, hubené i baculaté, s úsměvem na rtech nebo nabručené, s přízvukem i bez… Když jsem se v uniformě, jež ani vzdáleně neodpovídá představám mých pánských kamarádů, postavila do řady stejně tmavě zelených a více či méně vykulených pokojských, netušila jsem ještě, že vstupuji do jakési tajemné třinácté komnaty, do místnosti, do níž se vchází postranními dveřmi za pomoci speciálního klíče. Do světa zápasnic ve žlutých rukavicích.

Samozřejmě jsem byla přesvědčena o tom, že já jediná, nadějná žurnalistka jsem zahodila všechno, co mám, abych poznávala nové a začala lépe a radostněji. Všichni kolem mě byli v mých představách prostě profesionální uklízeči pokojů, případně studenti, kteří se přijeli naučit na prkně mezi semestry. Oproti těmto předpokladům se ovšem chodby hotelu jenom hemží neurobioložkami, účetními, speciálními pedagožkami, či manažerkami. Vůbec se přitom nejedná o dívky z rozvojových zemí. Proč se tyto chytré, zábavné a mnohdy velmi pohledné vysokoškolačky rozhodly vyměnit své teplé místo v kanceláři, vybavený moderní byt, auto na splátky nebo rozjetý vědecký výzkum za štětku, mokrý hadr a vysavač, který víc prachu vypouští, než pojme?
Troufám si tvrdit, že toho na ně bylo jednoduše moc. Přítel, který potřebuje stoprocentní péči, domov, který by měl zářit čistotou, práci, v níž byste podle nadřízených měli přespávat, prapodivné vztahy, z nichž není úniku a hlavně tempo, jež vám ani nedovolí zamyslet se nad tím, jestli to vlastně všechno chcete. Teď mají na přemýšlení víc času, než by se jim kdy mohlo zdát a než je v dnešní, informačními šumy přesycené, době vůbec únosné. A tak vyprávějí – v každé volné chvíli na obědě, když je potkáte v kumbále s prostěradly, když společně stelete postel a komentujete svinčík, jehož jsou hosti schopni.
Díky tomu vím, že jednu z nich opustil přítel před svatbou a ona se vzdala úplně všechno, co měla, přičemž ze všeho nejvíc postrádá kapelu, kde společně s ním hrála na klarinet. Že další z nich měla pocit, že vlastně nikdy nedělá vlastní rozhodnutí a je jen postrkována svým partnerem a poslední prostě jen neunesla myšlenku, že bude sedět doma a čekat, zatímco se její bláznivý hoch rozhodl vydat do války.
Drhnutí umyvadel, stírání prachu a natřásání polštářů nahrazují pracovní terapii, která má udělat vše čisté a jasné. Otázka je, jestli to opravdu funguje? Nikdy jsem totiž ještě nevyslechla žádné finální řešení. Na některé věci prostě ještě zatím nepostavili dost hotelových pokojů.

Dětská přání

Vážně už nechcete být kosmonautem? Tak jdete do toho znovu, opravdu chcete zasklít deset minut života čtením tohoto blogu? Pakliže ano, udělejte mi prosím laskavost… Sundejte na chvíli ruce z klávesnice a položte je na klín, neodpovídejte po několik vteřin na zprávy a rozšklebené ksichtíky vyskakující na icq a skypu, nezvedejte telefon a nekontrolujte facebook.

Vykašlete se na předpověď počasí v rádiu a na vůni koblihy, kterou si právě rozbalil kolega u vedlejšího stolu, a odpovězte si v duchu na otázku: Co je vaše největší přání?

Prakticky celé dětství  mé největší přání bylo: „Chci mít psa! Česat ho a krmit a cvičit ho, aby uměl podat pac a nežral věci ze stolu a spát s ním v posteli a…“ A tak vůbec dělat běžné přátelské věci dvojice holka a pes, typu vycvičit domácího mazlíčka, aby mě tahal na kárce, jak jsem to jednou viděla v Receptáři. Bohužel jsem se postupem času zařadila po bok „dospělých“ a své přání vyměnila za sofistikovanější, lehce klišoidní fráze typu: chci být šťastná, zdravá, mít spokojenou rodinu, hodného partnera, přátele, na které se mohu s důvěrou obrátit, uspokojivé zaměstnání, dostatečný příjem, příjemný domov a jednou za rok dovolenou v Itálii. Bylo i vaše tajně vyslovené přání jedno z právě jmenovaných? Netroufám si hádat, jisté ale je, že naše dětské sny se s naskakujícími křížky začínají dosti komplikovat.
Nikdy nezapomenu na okamžik, kdy jsem na parkovišti obehnaném betonovým soklem, po noci strávené natřásáním v žigulíku, poprvé v životě uviděla moře. Tolik radosti se do dětského tělíčka (i když obézního) snad ani nemohlo vejít. Mé jediné přání bylo jít, namočit do vody prst a zjistit, jestli je slaná a jak moc. Vsadím se, že kdybych tu velkou všeléčivou louži spatřila poprvé dnes, nejspíš by mě trochu zaskočilo, že na břehu jsou roztahané řasy a sem tam nějaký ten tampon nebo použitý kondom, který sem připlul z kanalizace. Nespíš bych shledala, že tak trochu smrdí a že zdaleka není tak modré jako na obrázku a slibovaná bílá pěna je spíš lehce došediva. Možná by se romantický okamžik s východem slunce mezi zaparkovanými tiráky tak nesmazatelně nevryl do mé paměti. Já jsem to ale stihla už jako duše nevinná, a tak si každý rok v létě znovu olizuji ukazováček, abych zjistila, zda je slaná.
Stejně blažený pocit jsem cítila minulý týden, když jsem si v útulku zapůjčila odložené štěně, vyrazila s ním na procházku a po několika pokusech ho úspěšně naučila povel „sedni“ (na němž už asi předtím někdo řádně zapracoval, ale proč nevěřit, že jsem to byla právě já). Nový kamarád měl tolik štěstí, že se hned na druhý den stěhoval do náhradního domova a já musím říct, že i když jsem mu to hodně přála, bylo mi dost líto, že naše čerstvě navázané cvičitelsko-kamarádské vztahy už nebudeme nadále prohlubovat. A tak nad tím od té doby dumám. Nad velkou encyklopedií o psech, která dodnes trůní na čestném místě nad postelí v pokojíčku, a kterou jsem přečetla a prohlédla nejméně stokrát. Nad hodinami, jež jsem věnovala vymýšlení argumentů, proč je dobré pořídit si do garsonky štěně. Nad závistí, s níž jsem si hladila spolužákova bernardýna. A znovu nad hodinami, jež jsem věnovala vymýšlení argumentů, proč je dobré, pořídit si do garsonky bernardýna. Nad bloky, jež jsem počmárala dojemnými psími portréty a projekty, jak přistavět k bytovce boudu.
Proč jsem si ten sen nikdy nesplnila? Protože starost o štěně vystřídaly snahy najít ideálního partnera, vybudovat kariéru, najít své postavení v životě… Všechny ty nadzemské věci, co mají zajistit veliké štěstí, ale je celkem těžké jich dosáhnout a čím víc se snažíte, tím komplikovanější se jeví. Bylo moc práce a málo času a celkově můj životní styl a bla, bla, bla… Je dost těžké si představit moment, kdy se zastavím a řeknu si ANO, teď jsem naplnila pohár svého životního štěstí. O dost jednodušší je připnout na vodítko obojek a následující dvě hodiny zářit jak rozsvícená žárovka, protože Zefer umí dát pac, a když mu řeknu lehni, tak dvakrát vyskočí.
Vůbec nevím, proč se to v určité době zlomí a místo na pořízení domku na stromě, vyhloubení hobití nory a navrhování princeznovských šatů, začneme dělat na takzvaných celoživotních projektech. Možná někdy není úplně od věci vrátit se k základům, vzpomenout si na svá stará přání a vyhnat ze sebe stokrát opakované rodičovské argumenty. Proč byste nemohli projet Vltavu na kajaku s indiánskými barvami nebo si konečně nechat propíchnout pupík? No tak, holky, teď vážně! Co je vaše největší přání?

Nemovitostní úchylka

„Já se budu ženit,“ odpověděl na otázku, co je nového, našim kamarádům dlouho neviděný známý. Ani v komiksovém okénku by se naprosté zděšení nedalo vyjádřit tak zřetelně. Všichni přítomní mladíci ztuhli, nevěřícně vyvalili oči a na tvářích se jim rozlily nejrozličnější škleby snažící se zamaskovat naprostý odpor co nejsrdečnější gratulací.

Veselá zábava ustala, džbánek ledově oroseného piva se proměnil v nechutné bahno a rytmická hudba ve smuteční pochod. „Jo, tak Mike to má za sebou, žádné odvázané skoky ze skal, párty až do rána a jointy při západu slunce…“ rozjely se na čelech všech přítomných titulky o velikosti žlutých písmen doprovázejících operu v Národním divadle. „Proč,“ začala jsem rýpat. „Proč by se nemohl dál bavit i jako ženatý? Že si někoho vezme, přece ještě neznamená, že s ním přestane být sranda,“ pokračovala jsem. „No, protože teď budou chtít mít děti, budou si muset koupit nebo postavit nový barák a na party už nebude mít čas ani peníze,“ vysvětlili mi místní hoši, zatímco si sklesle přiťukávali dvojitým jégrem – asi na památku dobrého kamaráda.
 
Nehodlala jsem se vzdát: „Co blbnete, proč by musel mít zrovna barák, já jsem třeba vyrostla v bytovce!“ To vyvolalo všeobecný smích a sdělení, že proto taky neumím jezdit na snowboardu, lyžovat ani bruslit. No, nejsem si zrovna jistá, že by novostavba dokázala jakkoli ovlivnit můj naprostý sportovní antitalent, ale přesto mě ta nemovitostní úchylka od té doby leží v hlavě.

Myslela jsem si totiž, že potřeba žít ve vlastním je především česká záležitost vycházející částečně z nutnosti uzavřít se před totalitním režimem mezi čtyři stěny. Zdi postavené pokud možno z nakradeného materiálu o víkendech a po práci. Máma, vezoucí na kolečku ozdobeném zaschlou maltou z jednoty basu piv, by se podle mě měla stát symbolem českého stavebnictví. V každém druhém filmu mladí budují, v některých je barák dokonce hlavním motivem. Hlášky „aspoň konečně budeme moct přistavět“ nebo „pane Lorenz, uvezu to?“ patří mezi klenoty lidové kultury a na prstech jedné ruky by se dali spočítat Češi a Češky, kteří si nikdy neoblékli montérky a pracovní rukavice. Kdo nedřel na „baráčku“, stavěl alespoň chatu.

Podle průběhu stavby se plánuje pořízení potomstva – až dostavíme střechu, dovolená – třetí rok, dovolená v Itálii, změna zaměstnání – odejdu teprve, až bude hotovo. Lidé jsou těmi svými architektonickými výdobytky posedlí, zdobí je záclonkami a květinkami a říkají jim domov. Asi je to na celém světě stejné, v Itálii jen vozí na kolečku víno a ve Španělsku Sangrii a tady v Kanadě nejspíš tu jejich podivnou nasládlou whisky.
 
Asi to není věc režimu, ani národnostní charakter, to se jen jakási prehistorická zvyklost zamést si před vlastní jeskyní, změnila v touhu zametat před vlastním prahem. S jedna plus jedna a vybetonovaným chodníkem, které vždy hrály v mých snech o rodině hlavní roli, se asi nechytnu nikde. Pravda je, že bych měla radši děti, které se nerozpláčou po kilometru na běžkách. Ode dneška tedy cestuji s kolečkem, je zřejmé, že při založení rodiny se bude hodit kdekoli na světě.


Najdete i na marieclaire.cz

Statistické jistoty

„Statistika nuda je, má však cenné údaje, neklesejte na mysli, ona vám to vyčíslí,“ vyzpěvuje malý přechytralý chlapeček v oblíbené české pohádce a svá slova dokazuje názorným příkladem Honzy číhajícího v houští, který je natolik krvelačný, že nenechá nebohou nestvůru už ani nasnídat. Jakožto dítě dbalé rad starších a zejména všech, co se mihli na televizní obrazovce, jsem velice rychle pochopila, v čem mi může být tato věda prospěšná.

Hned na prvním stupni jsem předkládala doma notýsek se známkami, vyčíslujíc přitom poměrně přesná numera „Ano, mám sice trojku, ale jedničku nedostal nikdo, dvojku jen největší třídní šprt a trojku já, Kamča Dvořáková, Pája Klímová a Dušan Králíček, takže je to vlastně úspěch,“ pokyvovala jsem hlavou nad výkonem, který mě samotnou udivil. „Jdu trochu dýl no, vono jsme o velký přestávce zůstali zalezlí v tújích a nešli zpátky, tak nás nechali po škole. Všechny, celou třídu. Fakt,“ zdůrazňovala jsem. „Náhodou Bohunka Řezníčků snědla osm koblih k obědu, já jenom sedm,“ ospravedlňovala jsem zdravou životosprávu… A tato statistická úchylka mi zůstala.

Dodnes se neustále s někým měřím, k někomu přiměřuji a s někým porovnávám. Vejdu-li do místnosti plné holek, vím do tří sekund, kolik z nich má větší zadek. Za další dvě vteřiny se na pomyslném žebříčku vyšplhám nad všechny s křivými zuby, prořídlými vlasy, pigmentovými skvrnami a nesrovnalostmi v obličeji. Pouhou vteřinu potřebuji na to, abych sepsula dívčiny, které se podle mého mínění přiblble hihňají, jsou nafrněné nebo mají nepříjemně uječený hlas. Následující tři sekundy všechna data sumarizuji a interpretuji, abych za úctyhodných deset vteřin obdržela od mozku na stříbrném podnosu zprávu, kam že se to v této skupině mohu zařadit. Pokud je většina dívek shledána nemožnějšími, uleví se mi a začnu se cítit jako hvězda. Pokud se pohybuji ve společnosti missek, modelek a dalších krásek, kde mě už první veličina – tedy velikost zadnice, vyřadí ze hry, snažím se utěšovat pomyšlením na svou domnělou inteligenci, což obvykle také dlouho nevydrží, jelikož z dlouhonohých krasavic se postupně začnou klubat neurobioložky, medičky, PR specialistky, jaderné fyzičky, kunsthistoričky a bůh ví jaké další budoucí naděje vědy a výzkumu.

S jakou radostí jsem v posledním týdnu kvitovala, že se rozměry mých kolegyň začaly opovážlivě, na první pohled zřetelně, zvětšovat. „Hahahaha, nějak se nám to tady rozšiřuje,“ zasmála se ve mně jedovatá ďábelská dušička a satanovy pařáty hlasitě zatleskaly. A pak mi statistika šlápla na krk a já si vzpomněla na všechny dvojité porce k obědu, pizzy kolem půlnoci, čokoládové bonbony, nachos a chipsy, opilecké tousty se sýrem a s kečupem a mnohé další prasečiny, jimž jsem se v posledních týdnech a měsících oddávala, argumentujíc tím, že dřu jako kůň, takže mám dostatečný energetický výdej.

Statistický předpoklad, že pokud mohou ztloustnout dívky vykonávající stejné povolání, tak se to může přihodit i mně, potvrdil zcela snadný empirický (zkušenostní) průzkum – koukla jsem se do zrcadla. A hle, je celkem jasné, že pokud nečekám trojčata, patrně se mi v břišních partiích objevil nějaký ten tuk navíc. Ano, ani tentokrát melodická píseň o užitečném vědním oboru nezklamala, a aniž bych si toho povšimla, stala se ze mě nestvůra, která několik následujících týdnů neposnídá – rozhodně ne muffin s vejci a slaninou. Plna zděšení jsem se rozběhla do bazénu a zbytek sil věnovala uplavání plného kilometru. „Jooooo, opřela jsem se pak blaženě do vířivky, teď už je to dobré, všechna ta hrůza je pryč a já jsem zas plná elánu a optimismu. Dívka, jež podává vrcholové sportovní výkony v bazénu, bude jen těžko trpět nadváhou – pcha,“ rozhlédla jsem se hrdě kolem a zaostřila na tři batolící se oplácané prdelky, vyďulíčkované celulitidou, jako by se z nich před chvílí někdo snažil vařečkou udělat dírkovaný koláč. Holčiny měly na tvářích blažené úsměvy, prozrazující celému světu, že každému přece musí být jasné, že když chodíš plavat do bazénu, budeš mít s největší pravděpodobností špičkovou figuru. Statistika promluvila podruhé: „Nemysli si, holčičko, že nějakým plácáním se ve vodě se proměníš v topmodelku!“ Plna rozhořčení sama nad sebou a svým věčně otylým osudem jsem se doplazila do kavárny, objednala si půllitrák kafe se smetanou a čokoládové sušenky, posadila se do koženého křesla a jala se namáčet sladkosti do bílé pěny. Když jsem pak po pěti minutách vzhlédla, abych si otřela drobky neštěstí z koutků, spatřila jsem, jaký zázrak se kolem mě odehrává. V podniku se to jen hemžilo krasavicemi s krásnými zuby, lesklými hřívami nebarvených vlasů a pletí jemnosti hedvábí. Kousaly sušenky a pily kafe, vesele se smály a bavily a vytvářely pro mě naprosto neodolatelný statistický předpoklad – tohle je ta cesta, jak vypadat dokonale! Přiobjednala jsem sůšu se třemi druhy čokolády, blaženě se zakousla a svezla se do pohovky. Uff… tak tentokrát to ještě vyšlo. Asi bych neměla tolik civět po ženských!

Najdete i na marieclaire.cz

Včelí královna

Stalo se vám někdy, že byste se během jediného večera dotkly zhruba pěti set mužských těl, aniž by vám vnitřnostmi projel alespoň slabý vánek vzrušivého mrazení? Že ne? Tak to jste asi ještě nebyly na gaypride. Na největší událost zimní sezony, party na které jakožto příznivec stejného pohlaví nemůžete chybět. Já jsem tam byla také, aniž bych se o to nějak zasloužila – doporučena hodným kolegou, jemuž jsem si stěžovala, že můj blondýnovský život mi leze hodně do peněz.

V šatně jsem dostala odporné sako, jež mělo tak prapodivný střih, že mi ani vzdáleně neseděla žádná z nabízených velikostí, a barvu, která nejspíš dříve byla černá, ale bohužel se nenašla obětavá uštěpačná dívka z reklamy tahající v kabelce zázračný prací prostředek, jenž dokáže barvu udržet.

Jakožto hlavní pracovní nástroj mi byl představen lavor, do nějž měly putovat všechny nádoby vyskytující se v blízkém okolí. Hodný číšník mi narval špunty do uší řka, že je to pro moje dobro, rozrazil lítačky a strčil mě dovnitř… Vyjma krve prýštící ze sprch zavěšených u stropu jsem se náhle ocitla ve filmu Blade. Mezi svíjejícími se polonahými těly, v živoucí mase proplétajících se paží a jako formičkou vykrájených pevných hrudníků. Pokoušela jsem se pochytit rytmus toho včelího úlu, ale očividně se vznášel na jiných vlnách, než bylo mé zacpané ucho schopno zachytit, a tak jsem se dalších šest hodin vybavila pouze slovíčkem „sorry“ a ostrými lokty. Prošťouchávala jsem se mezi krásnými muži, z nichž mě ani jeden nepřitahoval, protože se rozhodl, že snahu spářit se zástupcem stejného druhu, který ale je natolik odlišný, přenechá jiným.

Na své misi za prázdnými kelímky a lahváči jsem spatřila mnohé – dědu, kterého byste mohli zfleku posadit na Ladovu stoličku k plotně a vybavit ho dýmkou a placatou čepicí, ale zde plnil roli jakési včelí královny, kolem níž vířili krásní mladíci, opěvující jeho stříbrnobílé šaty s dlouhými třásněmi obalenými peřím. Chmýřím si obalil i brýle, poněvadž mu už oči nesloužily… I berle, protože byl patrně chabrus na kolena. Teď ale seděl na barové stoličce a rozděloval svou přízeň mezi nadšené hochy. Když už se mu někdo nezamlouval, podstrčil mi jeho drink, ať si ho odnesu, že už toho tedy bylo dost.

Chlapci mu líbali ruce s nalepenými stříbrnými drápy a snažili se zaujmout, co to jen šlo. Tohle byl pro něj pravděpodobně nejdůležitější den v roce, a tak jsem to hrála s ním, s pokornou tváří jsem odklízela ze stolu homosexuální včelí královny a vždy počkala na to, komu co přidělí.
Kluci asi byli z mé role nadšeni, jelikož za mnou chodili, cpali mi do kapes peníze a říkali: „Ty jsi tak hodná, že nám tady gayům uklízíš, děkujeme ti!“ Poprvé jsem to nechytla ani trošku. Takže oni mi chodí děkovat a dávají mi peníze, aniž by museli? Jako jen tak?

Postupně se v bílých chodbičkách z jemného plátna začínaly utvářet skupinky o tak různých počtech členů, že jsem si vzpomněla na první třídu a množiny s hruškami a jablky. Tady ale ve všech oválech excelovaly stejné prvky. I když přibývalo drinků, nemizela jakási všudypřítomná něha, a tak se pod řetězy lustrů z barevných sklíček tančilo až do rána a nikdo se neporval a nikdo mě nechytil za zadek a nikdo na mě neměl silácké kecy.

A pak se pomalu rozsvítilo, partičky hrušek (nějak mi to sedí víc než ta jablka) se začaly ploužit domů a na zemi se ještě dlouho povalovala peříčka ze šatů krále všech gayů, nejněžnějšího národa žijícího po celém světě. No jo, už chápu, proč se všem příznivcům stejného pohlaví v jejich úle tolik líbí. Ale stejně mi pořád připadá divné přijít do baru a řešit s kámošem, jestli je ten kouzelný borec v černé košili jeho nebo můj. Jasně že můj, já jsem přece ženská! No tak chlapi, nechte nám taky něco!!!

Najdete i na marieclaire.cz

Závislost na jehlách

Jmenuji se Bára a jsem závislá. Jehlám jsem podlehla už v pubertě a časem se to jen zhoršovalo, dnes už neunesu ani pohled. Celá se opotím a ruce se mi začnou třást. Je to boj, v mém okolí je na tom většina holek stejně. Bojím se, že to nevydržím a že ačkoli trávím zimu v lyžařském středisku, budu muset vyrazit do obchodu a koupit si ty nejméně praktické lodičky, co tam najdu. Je to pravděpodobně nějaká hormonální záležitost či co. Takový psí organismus, když majitelé neumožní fence mít štěňata, dokáže vyvolat dojem falešné březosti. Čtyřnohá slečna má potom pocit, že bude brzy chovat a opečovává cokoliv, třeba smeták, co najde někde v koutě. I ženský organismus se umí bránit, když se s ním nezachází, jak by se mělo, a tak si na mě po hodinách a hodinách strávených uklízením v hotelu vynucuje tu nejnepraktičtější a nejženštější věc – boty na jehlách.

Když jsem v jednom z pokojů objevila béžové lakovky s cenovkou devět set dolarů, odolala jsem pokušení vyzkoušet si je jen díky tomu, že byly moc malinké. Je to zvláštní, protože v Čechách se většinou snažím nepohodlných kramflíčků spíš zbavit. A to, i když si je společenská událost vyžaduje. Na boso už mám procouraný Obecní dům, Žofín a četné další pražské kulturní stánky a k většině párů v botníku mám velmi ambivalentní vztah, asi jako zamilovaná oběť ke svému trýzniteli. Co ale naplat, když je vám najednou přidělena tmavě zelená blůza, ukrutné mrkváče a boty, v nichž by si babička jistě lebedila. Hormony řvou o pomoc a v den výplaty si můžete být jisti, že ve městě potkáte většinu uklízečských kolegyň ověšených značkovými taštičkami s parfémy, kosmetikou, šperky a novými hadříky. Každý večer se pak popelky vyklubou do krásy, štíhlé nohy odhalí minisukně a protáhnou nekonečné podpatky, na nichž slečny vyrážejí ven do sněhové břečky.

První měsíc jsem si říkala, že jsou to blázni a že na horách si mají lidé kupovat goráče, sněhule a takové ty vyteplené gumovky. Druhý měsíc jsem začala okukovat, co se nosí a teď už jen čekám, až přijde šek. Vypozorovala jsem hned dvě metody, jak přežít. Za prvé pověsit se na stabilního, hodně silného chlapa, který vás spíš nese, než doprovází, nebo za druhé, vytvořit se stejně postiženými kamarádkami co nejdelší řetěz s propletenýma rukama a doufat, že se nenatáhnete všechny najednou. Už se nemohu dočkat, až s hulákající skupinou vyrazím do ulic. Vím přesně, co to bude – rudé lakovky – když už, tak už.

Najdete i na marieclaire.cz

Česká Barča – dáma z velkého světa

Táhnu si to tak domů ve dvě ráno z hospody ve společnosti přátel, když v zatáčce narazíme na další kolíbající se partičku a začne obvyklé kolečko, jak se máš, jak se jmenuješ a odkud jsi. Tmavovláska, jež má řasenku rozmazanou takovým způsobem, že to působí jako umělecký záměr, pracně vyspeluje, že se jmenuje B-A-R-C-A a já s jásotem shledávám, že jsem se setkala s krajankou a ještě stejnojmennou. Jenže ouha, ona je tady prý už rok a prý, že už se cítí jako Kanaďanka, a princezna nám zapomněla mluvit česky.

Myslím, na nebohé obrozence v čele s usouženým Josefem Kajetánem Tylem táhnoucím se českými luhy a háji za účelem osvěty, který se jistě v hrobě obrací, a chvíli se ji snažím přesvědčit o opaku, načež usuzuji, že slepici asi kokrhat nenaučím a přecházím do angličtiny, ještě lépe přestávám s hvězdou komunikovat úplně. Jelikož se ale skupinka připojuje a vyráží s námi na další pouť, mám možnost sledovat, jak to s tím jazykem vlastně je. Po čtyřiceti minutách, třech poloexlých pivech a sedmi pádech z jediného schůdku v bytě, který zůstal české Barče utajen po celou noc, začíná slečna, jež se rozhodla vyměnit občanství, vyzpěvovat: „Vysoký jalovec, vysoký jako jáááááá!“ Vzápětí se vrhá kolem krku chlapci, jehož zjevně doprovází, a kňouravým tónem mu oznamovat, že je „…takový její malinkatý broučínek…“

Dva dny na to se tvůrce národní hymny otáčí pod zemí podruhé, tentokrát mě chlapec, jehož jméno jsem zapomněla, přesvědčuje, že když jsem se rozhodla tady žít, měla bych na češtinu zapomenout. Opět se mnou odmítá mluvit česky, a tak se bavíme anglicky. A jelikož si pan X přivezl do Kanady i mladšího bratra, komunikuje s ním v cizí řeči také. To už se mi, jakožto zapálené vlastence, otevírá kudla v kapse a slzy mám na krajíčku. Ochotna přiznat si všechny výhody cizí řeči, nejsem nějak schopna připustit, že bych se svými příbuznými a kamarády, s nimiž se neustále častujeme vtípky, slovními hříčkami a pasážemi z filmů a cimrmanovských představení, začala bavit slovní zásobou odpovídající první fázi vývojového stádia člověka rozumného.

Je to tady zkrátka hit, všichni, kdo chtějí být super cool musí jako první zapomenout svůj rodný jazyk a ještě to dát hlasitě vědět svému okolí. Asi po vzoru hokejistů, kteří si do vlasti přijedou pro nějaké ocenění a se silným přízvukem oznámí světu, že jsou: „Really ráda, že česká fanoušci mě stále podporovala a sledovala mé zápasy!“ To by mě zajímalo, jak si taková česká Barča popovídá například se svou babičkou, dědou nebo ze sestřenicí z druhého kolene. Pochybuji, že všechny tyto osoby budou schopny její přeměnu zdárně kvitovat.

Nejspíš si na diamantové svatbě prarodičů bude muset vytáhnout slovník, když bude chtít pozdravit vzdálené tety a strýce a slavnostní řeč na poctu oslavenců jí připraví překladatelka. Její děti asi Halí, belí, koně v zelí taky nikdy neuslyší a její broučínek se stane malým beatlem. A česká Barča z horní dolní se stane dámou z velkého světa. Přáno je jí to, bude k tomu ale asi zapotřebí trochu víc, než zapomenout mluvit.

Najdete i na marieclaire.cz

Valentýna

Už to vypuklo, červená a růžová se na další tři týdny staly převládající barvou ve všech výlohách, grafických dílcích i na většině spotřebního zboží. Brzy bude celkem bez šance vyrazit do restaurace a objednat si menu pro jednoho. Na všech slevových portálech se to začne vířivkami, šampaňským, romantickými pobyty a masážemi jen hemžit. Čerstvě zamilovaní se budou předhánět v hurónských důkazech lásky a věkem pokročilí a zkušenostmi vytrestaní budou nad vším tím blázincem opovržlivě kroužit hlavou.

Vloni jsem den zamilovaných strávila poskakováním v tělocvičně se svou šéfovou. Odměnily jsme se lahví červeného, večeří a uštěpačným komentováním romantickou chvíli slavícího páru. Na stole v jemně osvětlené restauraci stály balíčky zabalené do drahých, luxusních papírů, ve váze se červenala růže a z ledu čněla lahev sektu, na stůl přicházely postupně všechny romantické ‚gastronomické kýče‘ včetně ústřic. Slečna byla krásně nalíčená, čerstvě nakadeřená a vhodně oděná, mladý muž hladce oholen a na tričku jste ještě mohli číst stopy po kolíčcích na prádlo, jak se na tu zvláštní příležitost poctivě vypral a usušil. U ucha držel mobil a vykládal si s kamarádem něco o autech, holčina zase zabořila oči do displeje a bavila se posíláním esemesek. Občas na sebe mrkli a takhle strávili celé dvě hodiny, které nám stačily k objednání a dopití druhé lahve vína.

Musím říct, že takováto romantika, ať byla jakkoli kompletní a v dárečcích se jistě skrývalo i ono nezbytné prádlo i něco třpytivého a bezpochyby také masáž a vířivka pro dva, by mě neuspokojila. To ať radši můj milý přijde se čtyřdenním strništěm, v ošoupaném oblečení a bez daru, vezme mě do zaplivané čtyřky, koupí mi pivo, ale celý večer se mi věnuje. O tom by ta zamilovanost přece měla být, no ne?

Ještě lepší čtrnáctý únor jsme ale s kamarádkou oslavovaly rok předtím. Po tom, co se s ní na svátek zamilovaných po šesti letech rozešel přítel, seděly jsme v restauraci, kde jsem se ji snažila donutit něco sníst a prolívala ji vínem a panáky. Po dvou hodinách by se dal ubrus ždímat, já jsem snědla přítelkyninu večeři, protože soucit je jedna věc, ale hlad je věc druhá, a počet sklenek se začínal stávat numerem odpovídajícím řadě za desetinnou čárkou čísla pí. O dokonalý závěr se postarala servírka, která musela být buďto úplně slepá a hluchá, když přehlédla dívku s obličejem opuchlým na dvojnásobek běžných rozměrů a přeslechla hlášky typu: „Ať se jde bodnout, když si místo mě našel takovou cuchtu. Jo, on je […] a ona je […] Počkej, však ono se mu to vrátí. Já nemám kam jít, co si počnu? U mě můžeš vždycky bydlet […] Ale já ho stejně miluju. To je parchant, a na Valentýna.“ Nebo musela být zkrátka úplně blbá, ale přinesla nám účet s přáním věčné lásky a dvěma čokoládovými srdíčky. Pravda je, že po tom, co jsme upily, nás to celkem rozesmálo.

Když jsme se pak dopotácely do vietnamské večerky, ulovily zaprášenou lahev červeného a jaly se platit. „Valentýýna!!!“ poznamenal rozjásaně bodrý, dobrý prodavač a chudák neměl tušení, proč se mu dvě opilé blondýny uprostřed obchodu prohýbají záchvaty smíchu. Stal se tak tvůrcem kultovní hlášky a ten večer, jakkoli byl pro mou kamarádku těžký, se nám z paměti asi nikdy nevymaže. Troufám si tvrdit, že v něm bylo mnohem víc lásky a porozumění než u toho stolu se všemi vrcholově romantickými proprietami.

Tak šťastného a veselého, ať už ho strávíte jakkoli. Nikde není psáno, že nejlepší cesta je vysypaná plátky rudých růží.

Najdete i na ELLE.cz

Duch místa

Vybrat si jako dočasný domov lyžařské středisko se od ústředního topení v pražském paneláku jeví jako ideální nápad. No co, mám ráda sníh? Mám! Zimu a krápníky? Jistě! Hory, údolí, hluboké lesy? Samozřejmě! Koho by ale napadlo, že vůbec nestačí vnímat kouzelného ducha tohoto místa (o němž se hodně a často mluví) pouze pasivně. Moje představa o koženém gauči, kostkované dece, velikém šálku s horkou kávou v dlaních a jemných vločkách usedajících za oknem do jehličí vonných jedlí se splnila celkem záhy. Potíž je, že ostatní mě na tom gauči nechtějí nechat v klidu posedět. Vypadá to, že na hory se stahují absolventi sportovních gymnázií, pajďáků se zaměřením na tělesnou výchovu, milovníci extrémních výkonů a vyznavači pohybu. Ať se hýbou, potí, namáhají, ničí a unavují, já jim ten jejich koníček srdečně přeji. Hloupé je, že nějak nechápou, že se v ráji zimních radovánek mohla vyskytnout osoba, jež za vrchol výdeje energie považuje dlouhou procházku.

Pokud si ve většině zemí, měst a vesnic při zdvořilostním hovoru vystačíte s počasím, nemyslete si, že se uchytíte i ve Whistleru. Ano, je dobré mít přehled o tom, kolik prašanu připadlo, nezávazný ‚talk‘ se ale točí jen kolem dvou otázek – brzo ráno „Kam jdeš dneska jezdit?“ a odpoledne „Kdes byla dneska jezdit?“. První měsíc jsem vystačila s argumentem, že nemám snowboard a dostatek peněz na skipas. Minulý týden už jsem musela vytáhnout do boje s tím, že mi chybějí nějaké doplňky a prkno je potřeba donést opravit, abych to mohla pořádně rozjet.

Když kupuji chleba, když si ve společné kuchyňce vařím snídani, když jdu do práce, když jdu z práce, když stopnu auto, když si vedle někoho sednu do autobusu, když se zeptám, kolik je hodin, když stojím venku u ohně, když si v baru objednám pivo, když si zkouším džíny, když si kupuji lístek na autobus, když obědvám, když fotím olympijské kruhy, když si chci pohladit cizího psa, když si chci plácnout s legračním děckem a když se seznamuji s novými lidmi… zajímá všechny jen má sportovní aktivita. Na čem jezdím, jak jezdím, kde jezdím a jaký byl včera sníh???

Na všechny argumenty, proč to nejde, tu existuje protiargument, nebo se někdo přehnaně aktivně nabídne, že vám chybějící věc sežene nebo půjčí. Chca nechca, vyrážím tedy zítra poprvé na sjezdovku – lehce zděšena po tom, co mi kamarádi prozradili, že na rozdíl od lyží se snowboard neodpíná, takže při každém pádu s sebou potáhnu metr a půl dlouhé prkno.

„Jo, jo… to jsem si také myslela, že budu mít pokoj, až začnu jezdit,“ vypráví mi po mých vystrašených vzdeších zkušenější začátečnice. „Ale to si nemysli, to není konec. Jakmile začneš jezdit, zjistí se, že nejsi dostatečně osvalená, abys to prkno ovládala, takže tě donutí pořídit si permici do posilovny. A ani ta nebude stačit, protože budeš potřebovat zlepšovat výdrž, na což je nejlepší běhání, ale neboj, to půjde,“ dodává povzbudivě, když vidí můj zděšený výraz. Vypadá to, že mě čekají pěkné věci – mezi fyzicky vyspělým výkvětem světa. Jen doufám, že si po vší té dřině alespoň budu moct dát to kafe na gauči a koukat z okna. Můj ‚místní duch‘ se totiž pohybuje výhradně kolem krbu a měkkých polštářů. Ale zkuste to někomu vysvětlit!

Najdete i na ELLE.cz

Pravidla PLUKu

Tak mě to také chytlo, bolí mě každý sval v těle, barvu mám jako čerstvě natřená lavička a mezi jednotlivými pšíknutími se sotva stíhám nadechnout, ale pořád by mohlo být hůř – mohla bych být chlap, čímž bych byla naprosto vyřazena z provozu. Zatímco nemocná žena jde do práce, na nákup, uvaří večeři, poskládá prádlo ze sušičky, lehne si k televizi, spolkne paralen a zabalí se do deky, nemocný muž věnuje veškerou energii jediné činnosti, a to stonání! Heká, úpí, trpí a strádá, je sužován, uzurpován a sžírán chorobou a to je jediná věc, na niž se může soustředit.

Viděla jsem úžasnou reklamu na sirup, po němž i vaše stodvacetikilové milované miminko prospí během chřipky celou noc. Taková věc by se měla platit zlatem, protože pokud ji nemáte, můžete si být celkem jistá, že jelikož váš milovaný mezi pojídáním posilujícího kuřecího vývaru, česnečky, bohatě natřených šumavských topinek a několika mlsek jen tak pro radost celý den prospal, čeká vás druhá šichta v noci. Čajík s citronem a medem, namazat prsa mentolovou mastí, masáž spánků, výměna ložního prádla, anžto tohle je propocené…
Samozřejmě že vše děláte s láskou a potěšením, prudce demotivující je ale fakt, že na každou otázku, zda už je to lepší, přijde odpověď: „Neeeee!“

A jelikož obvykle chřipku chytíte také, je vám zle, jste utrmácená z péče o milovanou osobu i sebe sama a očekáváte alespoň nějaký vděk a pokrok, dostanete se nezřídka na šikmou plochu a pak to přijde… ZAPOCHYBUJETE! Pokud by američtí vědci neměli v příštím čtvrtletí co dělat a ustoupili na chvilku od testů, zda jsou šťastnější bohatí, či chudí, a kolik hmyzu za rok spolykáme, mohli by uspořádát výzkum na téma – Čím žena muži nejvíce ublíží? Troufám si tvrdit, že předem znám jeho výsledky a mohu se s vámi o ně podělit hned teď.

„… Po třech měsících pravidelného pozorování celkem 150 párů ve věku 25 až 45 let došli vědci z Coloradské univerzity k překvapivému závěru. Mezi nejbolestivější ženské chování vůči muži nepatří přiznaná nevěra, výsměch, a dokonce ani rozchod. Jako největší újmu pociťuje partner v šedesáti osmi procentech případů zpochybnění závažnosti momentálního zdravotního stavu. Dvacet dva procent mužů velmi těžce snáší výsměch po selhání v intimní oblasti, osm procent nesnese znesvěcení sportovního výkonu.“

A tak, milé dámy, pokud nechcete svůj vztah vystavit nebezpečí rozchodu, nedej bože rozvodu, buďte vždy dbalé pravidla PLUK – pečujte, litujte, utěšujte a krmte. A když to nebude k vydržení, krůpněte mu do čaje trošku nějaké té meducíny. Jen ať si vaše stodvacetikilové miminko pospí.

Najdete i na ELLE.cz

Všechny vlastně máme velikost eS

Přinesl vám Ježíšek tři žehličky, dvě stejné knihy, které už jste předtím stejně četla, a kosmetiku, na kterou jste alergická? Oblíbené katastrofické předpovědi se sice občas vyplní, spíš než do reálu ale stále patří do písní Janka Ledeckého. Čím si ale můžete být každý rok naprosto jistá, je, že boží děťátko ve vás vidí útlou, velmi konfekční žabku – alespoň mě si tedy ten malý kurýr hmotných statků již před lety zapsal do kolonky „S“. Řekla bych, že na šuplatech s mým jménem stálo původně něco jako „S objemným pozadím“, „S nemalým obvodem“ nebo „Snad se alespoň do něčeho narve“. Do českého prostředí se pak ale (patrně vlivem globalizace) podařilo proniknout těm zeleným skřetím pidižvíkům, kteří poskakují a trdlují v každém americkém vánočním filmu, aby svými nenechavými prstíky seškrabali všechna písmena až na to nešťastné „S“. A tak poslední roky vzdychám blažeností nad dětskými oblečky od svých momentálních partnerů, rodičů, prarodičů, sestry i kamarádek.

Dobrá, nebudu přehánět, většina výše jmenovaných už mě má za ta léta jakž takž v oku, nikdy jsem ale nedostala od přítele jakýkoli měkký dárek, který by mi padl. Většina mých bývalých patrně podlehla mé přesvědčivé metodě sugesce, jež praví, že se jim na prsou hřeje úspěšná modelka, a jsou na to právem hrdí. Fakt, že úspěch se skládal z nafocení osmi fotek a odehrál se před deseti lety, pak bohužel neovlivňuje jejich rozhodování při výběru sukní, jež by mohly sloužit spíše jako pásek, podprsenek, které bezpečně zaškrtí krevní oběh a stáhnou plicní kapacitu o 48 procent, triček, jež končí těsně pod žebry a ani Dona z Beverly Hills by se za ně nemusela stydět, případně spodních kalhotek, které mohu využít maximálně jako gumu do praku.

Moje sestra nazývá oděvy, jež už si na sebe nikdy neobleče, ale nemá to srdce je vyhodit, relikviemi. Ano, i já mám podobných relikvií plnou poličku, z níž je dvakrát ročně při změně sezony vyjmu, zavzdychám a vrátím je zpět. Jsou sice úplně k ničemu, ale mohou sloužit jako obraz ideálu, který ve vás váš partner nebo manžel vidí. Jen si ho představte, jak překoná veškeré své otálení a vejde do obchodu, aby tam prodavačkám s hrdostí v hlase sdělil, že má doma štíhlou vysokou blondýnu – modelku ideálních proporcí, jež rozhodně nepotřebuje velikost L, kterou mu personál, jestli je jen trochu odborný, musí nutně nabídnout. S barevnou taštičkou plnou oblečení pro náctileté se pak hrdě přihrne domů, a co vám zbývá? Řeknete, že to tak není, že na něj pod stromečkem namísto pružné laňky čeká otylá hrošice? Ne! Všechny totiž máme jakýsi dar, díky němuž dokážeme na třicet minut až hodinu omezit životní funkce na absolutní minimum a narvat se do nového korzetu, i kdybychom se měly znovu nadechnout až na silvestra.

Všechny, a nesnažte se tvrdit, že vy ne, dokážeme i po štědrovečerní večeři zatáhnout břicho o deset centimetrů a dopnout sexy sukýnku, která sice patří na boky a vy ji máte až pod bradou, ale o to více jsou vidět nohy a o to větší je nadšení. Všechny dokážeme nafouknout hrudník tak, že podprsenka na okamžik nevypadá prázdná, a překonat nechuť z pohledu na svou celulitidu, když se nacpeme do tří šňůrek reprezentujících spodní prádlo. Protože prostě jsme krásné, žádoucí a všechny tak trochu modelky a protože, i kdyby se desetkrát zeptal, nikdy nepřiznáme, že by bylo potřeba zajít do obchodu a vyměnit obleček za něco o číslo či dvě větší.

Můžete si být stoprocentně jistá, že nikdy jindy už si tu krásu neodějete, že to už ani nebude technicky možné a že eventuální zhubnutí nepřipadá v úvahu, a tak strčíte prádlo o hodnotě deseti vašich oblíbených bavlněných kousků do šuplíku k ostatním… Protože podobné zázraky se dějí jen o Vánocích!

Najdete i na ELLE.cz