Boží mlýny

Skládám prádlo, od rána do večera… Spodní i vrchní, plavky, termotrička, košile, podivné kreace na hranici motýla a svetříku, dětské mikinky, ponožky, nejroztodivnější spací úbory, oteplováky a svetry, děravé trenýrky i jégrovky. V loňském roce jsem na sebe nechtěla být příliš tvrdá a dávat si nereálná předsevzetí – uvěřit znovu na jeden den, že opravdu zhubnu pět kilo, vážně se dostavím do hodin aerobiku, když už jsem za permici dala tisíc korun, určitě se budu každý den věnovat deset minut studiu cizího jazyka, přečtu co týden novou knihu, alkohol budu pít jen o víkendech a nebudu slibovat věci, co nemohu splnit… Nic takového se nekonalo, protože jsem si poraženecky přiznala, že podobný vývoj následujícího roku je nepravděpodobný a že mám po vzoru Nasti větší šanci přimět suchý pařez vykvést než přestat jíst po šesté hodině a pravidelně cvičit.

Vyslovila jsem tedy pouze jeden naprosto prostý a snadno splnitelný slib – to, co si večer svléknu, buďto hodím do koše na prádlo, nebo poskládám do skříně. Přesně za dva dny se na podlaze objevila první hadí kůže a další ji brzy následovaly – smradlavé se opět pomíchalo s vonným a použitelné s nepoužitelným. Posté jsem vyprala tričko, jež jsem na sobě měla přesně půl hodiny, během níž jsem vyrazila na nákup. Zkrátka jsem se vrátila do starých kolejí asi ještě rychleji, než bych si byla ochotná přiznat, že cvičení prostě není nic pro mě. Vypadalo to, že mi to u osudu projde celkem beztrestně a návštěvy si na opakované „… ale promiň, mám tam fakt bordel“ také za chvíli zvykly.  Šťastný život uprostřed sešlapaných svršků mohl pokračovat.  To by se do mě ale nesměly pustit ony proradné mlýny řízené nebesy. „Ty že si z nás budeš dělat šoufky? Tak na to zapomeň!“ zaburácel pantáta pánbůh a už mě dřevěnými lopatkami postrkoval přímo na místo trestu. Věděli jste, že při práci v hotelu musíte hostovi krom jiného také poskládat všechno povalující se oblečení? Já ne! O to větší radost je pro mě vyrovnávat denně nahromaděné svršky do komínků a hledat sestru ke každé zatoulané ponožce. Ať už je ten boží mlýn větrný, vodní, nebo zpracovává jen kávová zrnka, otočil lopatky a mou neschopnost mi chce dát pořádně sežrat. Troufám si tvrdit, že by mě nejraději semlel. Nejvtipnější na tom je, že vedle postele se teď povaluje kupka tvořená uklízečskou uniformou.

Tento poznatek mě vyškolil natolik, že letos budu při volbě novoročního předsevzetí ještě obezřetnější. Představte si třeba, že nedodržíte slib a nevypijete denně čtvrt litru čerstvé pomerančové šťávy. Můžete si pak být celkem jistí, že se koncem roku utopíte v akváriu plném oranžové lepkavé tekutiny. Nebo jste snad chtěla každý den vyvézt svého psa na dlouhou procházku, ale nedalo se to stihnout? Potom bych se, být vámi, vyhýbala všem kotcům, klecím a boudám s řetězem – mohly by se stát vaším dalším ubytováním. Vůbec raději nemluvím o možnosti, že zapomenete na pravidelné návštěvy nejméně oblíbeného příbuzného – pro příští rok byste si na něj měli raději zvyknout. Odfláknuté návštěvy bazénu? Asi by bylo lepší koupit si pro jistotu kyslíkovou masku. Nepropadejte ale panice, ještě pořád si můžete předsevzít něco, co dokážete splnit, a nebo se do díla raději ani nepouštět. Ať tak či tak, hlavně ať vás vaše rozhodnutí těší co nejdéle.

Najdete i na ELLE.cz

Už to prasklo

Větší hrůza než kupovat si nové džíny může být snad jen shánění vhodného spodního prádla, případně plavek. V okamžiku, kdy se na vašich oblíbených objeví ono nemilé ošoupané místo, je jasné, že bude zle. A taky jo! Ještě měsíc se dá předstírat, že se nic neděje, a zakrývat postiženou oblast překládáním nohy přes nohu, dlouhými svetry a vhodně uloženou kabelkou na klíně. Jenže ať děláte co děláte, jednou to prostě musí prasknout. A to doslova! Potom je už jasné, že ať byly kalhoty jakkoli zamilované, s ďourou už moc parády nenaděláte.

Mnohokrát je to proces stejně zoufalý jako opuštění starých přátel pro nové… Tyhle džíny totiž moc dobře znaly vaše obliny a věděly, v jakých partiích vám mají dopřát trochu více svobody. Bylo jim moc dobře jasné, že když usnete u televize na gauči, nesmějí vám vytlačit do břicha rýhu o rozměrech pneumatiky standardního SUV, ať už se srovnávání vašich partií s obřím kolem nabízí jakkoli. Moc dobře pochopily, že když vyrážíte na rande, mají se scvrknout a dopřát lapenému příjemný pohled na napnutou látku, a když naopak jedete k prarodičům na nedělní oběd, bude potřeba trochu upustit od svých zásad a nechat švy lehce rozestoupit. Prostě už se staly vaší druhou kůží, již momentálně vysvlékáte kvůli nepoddajným zabedněným gatím. Troufám si tvrdit, že všechny atributy riflí, jež pochopily předchozí požadavky, splňují asi tak jedny ze tří, spíš pěti zvolených kousků šatníku. Zbylé džíny nikdy nepochopí, kde se mají povolit, a budou vás navěky tlačit, jiné vám zase vytvoří prostor jak pro menší cirkus včetně maringotek, výstavky divé zvěře a stánku s cukrovou vatou.

U nás v rodině se pak takové kusy točí v soustředných kruzích a ten, kdo je zrovna nejhubenější nebo nejtlustší, v nich nachází momentální zálibu. Nikdy se ale nestanou ‚TĚMI‘, jejichž koupi si dodnes pamatujete, ačkoli vám bylo čtrnáct, a jste schopná přesně popsat, jak vypadaly, co vám k nim nejvíce slušelo a kde všude jste v nich byla, případně s kým. Sehnat takové kalhoty je totiž strast, útrp a v neposlední řadě i jakési kouzlo. Zajímavé je, že bývají obvykle první, co si v obchodě zkusíte. Když strávíte dvě hodiny v kabince, můžete si být jistá, že si domů neodnesete žádný zázrak. Jakmile vám ale padne něco do oka a vy po prvním zapnutí knoflíku ucítíte, že jste narazila na to pravé, máte vyhráno. Pak už je úplně jedno, že si zkusíte patnáctery další, řka, že si přece nekoupíte první kalhoty, co na sebe natáhnete. Stejně skončí ve vaší skříni, ať tak, nebo onak. Když jsem minulý týden vyrážela po tradiční děrnaté příhodě na nákup, měla jsem osypky už dva dny dopředu. Vysvětlovat někomu v jazyce cizím a nepříliš zvládnutém, kde mě co škrtí a tlačí, se mi chtělo asi ještě méně než vrátit se do hodin tělesné výchovy na základní škole.

Jaké bylo mé pozdější překvapení, když jsem zjistila, že stačí říct: „Chci tmavé, dost dlouhé a ne moc úzké!“ Velmi milá slečna vytáhne z regálu hned dva divy světa. Aby to nebylo málo, přivolala další dvě prodavačky, jež hlasováním rozhodly, ve kterých mám hezčí zadek, které jsou praktičtější a víc je unosím, jestli si k nim můžu vzít i podpatky, jestli by v nich šlo vyrazit na taneček, zda mi v nich bude zima a jestli si je nebudu courat ve sněhu. Když byla volba schválena všemi hlasy, sdělily mi s nadšením, že na ně dostanu čtyřicet procent slevu, a na závěr zazpívaly píseň s názvem: „Určitě si to v nich užiješ a zase někdy zajdi.“

Odcházela jsem s papírovou taštičkou a neskonale dobrým pocitem, který mě neopustil ani doma, když jsem nový zázrak vybalila z hedvábného papíru a plná očekávání se do něj hned nasoukala. Ten den se musel stát zázrak, nebo se v tom holky neuvěřitelně vyznají, ale měly pravdu. Jen by mě tedy zajímalo, proč jsem dodneška musela při každém nákupu trpět, když je to přitom tak easy? Nabilo mě to takovým optimismem, že se možná příště opovážím vyzkoušet si i nějaké prádlo…

Najdete i na ELLE.cz

Myšlenková kulturistka

Tak ji prý zvážili a tedy… bude se muset ještě hodně snažit, růst, sílit, nabírat na objemu. Váží totiž méně než smítko prachu – podstatné ale je, že tam je. Myšlenka se dá pozorovat, porovnat, existuje, má nějakou naprosto nesmyslnou hodnotu, kterou si člověk představuje jen těžko, ale je ‚hmatatelná‘. Možná proto se plní přání a touhy. Stačí vyslat tu nanomršku správným směrem, a ona se do toho pustí. Chuděrka s propadlým hrudníkem a ručkama vychrtlýma jak sirky začne přesívat písek, míchat maltu a klást jednu cihlu touhy na druhou. Pomalu a namáhavě… dokud se z ní nestane malá lesklá kulturistka plná elánu, která s nadšením usazuje zelenou májku na nový krov.

Už dávno jsem přišla na to, že přání se plní. Ta hmatatelná síla, již bychom mohli pro názornost nazvat Dobroslava, tam prostě někde je. Moje Dobruška je celkem chudák, za posledních šestadvacet let postavila kvůli mé nerozhodnosti a nejistotě v tom, co si přát, menší sídliště a rozestavěla město o rozměrech rozplizlého Mexico City. Jen co zabořila lopatu do cementu, už aby běžela na druhou stranu města, začala brousit trámy nebo zasazovat okenice. Uhoněná, ulítaná, vyčerpaná padala na svá drobná ústa a poslední dobou už se jen po čtyřech plazila mezi jednotlivými ruinami a usínala únavou. Když jsem začala své okolí tyranizovat sny o životě v Kanadě, byla jsem označena za dosti bláznivou a nezodpovědnou.

Nebohá Dobroslava se posadila uprostřed rozestavěného mrakodrapu, svěsila hlavu a zaposlouchala se do nových povelů. Vysnila jsem si to naprosto přesně – dokonalá příroda, veliká společenská místnost s gaučem, polštářky a nádherným krbem, obrovský pes, vánoční výzdoba, skvělí lidé, dobrá práce, hezké počasí, báječné jídlo, sobi, medvědi a nekonečné bílé pláně. A víte co? Ono je to přesně takové, moje myšlenka si nejspíš pořídila permici do posilovny a přihlásila se do kurzu stavíme na klíč. Vyhrnula si rukávy, vzala šroubovák a během dvou týdnů mi smontovala naprosto luxusní satelit splněných snů. Ano, občas se sice netrefí a například místo medvěda přihraje do cesty gekona, místo bernardýna huskyho a místo hostesky pokojskou, ale celkový koncept mé budoucí šmoulí vesničky pochopila celkem přesně. A tak si vymýšlím dál a dál a chci další, nové, krásné, zajímavé a nekonečné.

Člověk by prý své myšlenky neměl řídit vědomě, prostě buď dobré jsou, nebo nejsou a jen těžko lze zodpovědět slepičkovejcovskou otázku, kdo koho řídí. Pohání naše Dobrušky něco v nás, něco, co mistři meditace nazývají duch nebo síla myšlenek, určuje to, jací budeme? Těžko říct, jisté ale je, že toho dokážou hodně a že i přes jejich nepatrnou hmotnost a rachitickou postavu nás často dostrkají do situací, jež přímo opisují naše sny. Tak ty své Dobrušky, Drahušky, Světlušky či jak se holky vlastně jmenují, koukejte pořádně nakrmit – ať mají na čem pracovat a nesedí jen uprostřed pískoviště se zlámanou lopatkou a prázdnýma rukama.

Najdete i na ELLE.cz

Vyparáděná uklízečka

„Jak byste stlala postel? Když vstoupíte do místnosti, co začnete uklízet jako první? Kolik minut potřebujete na jeden pokoj? Unesete dvacet kilo? A uběhnete několik kilometrů denně?“ seděla jsem v místnůstce dva krát tři metry, kam se jen tak tak vešla dvě pohodlná křesla, stolek plný jakýchsi ocenění a Lisa, manažerka a koordinátorka v pětihvězdičkovém hotelu. Právě teď si pozorně zapisovala každé mé slovo, navozovala modelové situace a žádala po mně řešení, nenápadně zkoumala, jestli jsem týmový hráč, a zcela na férovku mě zpravila o mém budoucím vzhledu – žádné rozvrkočené vlasy, žádné prstýnky, náramky, visací náušnice, zapomeň na piercingy, tetování a nalakované nehty. Zatvářila jsem se jako anděl, prohlásila, že nic takového ani nemám v plánu a že už jsem o povinnostech zaměstnanců resortu četla na nástěnce na chodbě, tudíž také vím, že košile má být vždy zastrčená, sako zapnuté a cedulka s mým jménem a hodností nesmí opustit pravé ňadro.

Asi vám už došlo, že kandiduji na pozici pokojské, a musím říct, že už jsem zažila ledasco, ale tak podrobný pohovor v životě ne. Lisa je už druhá osoba, jež se mě s profesionálním úsměvem ptá, proč jsem se vlastně rozhodla opustit své skvělé místo v České republice, o němž jí tady s takovým nadšením vykládám, a odjet do Kanady a začít z ničeho. Když argumentuji tím, že práce pokojské je celkem relaxační činnost, u níž si člověk pročistí hlavu, směje se nejprve mé představě odpočinku, ale nakonec mi dává za pravdu.

Jsem opravdu ráda, že jsem se ráno ještě stihla převléknout do kalhotového kostýmu. Něco mi našeptávalo, že stát se uklízečkou tady nebude žádná sranda. Už druhou hodinu tu sedím ve svém nejlepším oblečení, v němž jsem zahajovala tiskové konference, vyrážela na večírky a plesy, a ohýbám se jak mladá břízka. „Opravdu mi záleží především na dobře odvedené práci, která musí být vždy perfektní… Ano, také si myslím, že základem koordinace je komunikace. Kdyby měl host problém? Omluvím se mu a přivolám manažera. Uklízím opravdu ráda, u mě doma to vypadá jako ze škatulky,“ plesk, před očima se mi objevuje obrázek pokoje, kde se mezi kopou poházených hadrů, knížek, novin, nedopitých sklenek, vypsaných propisek, neotevřených dopisů a polouschlých kytek snažím najít mobil. Přehodím nohu přes nohu a udělám jeden ze svých upřímně roztomilých ksichtíků. „Ráda se o někoho starám, dělá mi radost dělat svět hezčí.“ Sakra, to bych asi v životě neřekla, ale v té angličtině to naštěstí nezní tak debilně, a zároveň to najednou myslím upřímně.

Proč bych se taky nesnažila? Mí možní budoucí zaměstnavatelé mi nabízejí plat, který je oproti mému poslednímu místu více než dvojnásobný, hodlají mě zadarmo krmit, zajistit výhodné ubytování a ski pas zdarma na celou sezonu. Ještě několikrát zamrkám, vyjádřím obavu nad nedostatečnou uplácaností mého účesu, udělám vtip s kartářkou, která mi předpověděla, že už nikdy nebudu cestovat, a celkem zabral na dnešním prvním stanovišti. Nasadím profesionální úsměv, poděkuji za skvělý pokec a vypoklonkuji ze dveří, kde už čeká naprosto zdecimovaná kamarádka, již v mezičase potkalo to samé. Stav: dvě a půl hodiny úsměvů a ujišťování, že čistotnější osoba by se hledala jen těžko, zjištění nedostatků ve slovní zásobě (Jaké jste si dala vloni předsevzetí? Proč? A dodržela jste ho? Bez slovíčka předsevzetí se na tuto otázku odpovídá dost špatně!), naprostý údiv nad vypracovaným systémem a konečně neodbytný pocit, že tohle tedy vůbec není jisté a že sehnat práci nebude snadné. Plížíme se rychlostí závodního hlemýždě a co chvíli v šouravém pohybu ustrneme úplně. Částečně vyčerpáním, ale hlavně kvůli naprostému údivu, který ani nedovolí nohám pokračovat v cestě.

Líčíme své zážitky s vykulenýma očima místním a ti nám prozrazují, že je to dobré znamení, že si máme dát chvíli pauzu a vyrazit ven. Kdybychom se prý nelíbily, poslali by nás pryč hned. A tak naháníme své bývalé šéfy o reference, jež personalistka vyžaduje, a čekáme na telefonát, který nás vyzve k třetímu pohovoru. Když pak telefon skutečně zazvoní, oslavíme to panákem dovezené domácí slivovice. Třetí kolo je před námi. Tentokrát už o výběru šatníku ani nepřemýšlím, mám tu své nejlepší šaty – stály mě půlku platu. Jen nevím, jestli to bude stačit.

Najdete i na ELLE.cz

Hlasy přírody

Uklidňují vás hlasy přírody? Štěbetání ptáků, zurčení potůčku, váhavé třepetání listí a dojemně klidné mlaskání dešťových kapek? Nebo si radši poslechnete nějakou klasiku? Nejspíš to bude Dvořák, možná Mozart či Verdi… Máte rádi seriálové melodie, nejaktuálnější hity moderní scény nebo vtipné filmové hlášky? Vše vás dozajista přejde, pokud se některý z těchto tónů začne pravidelně linout z reproduktoru mobilního telefonu.

Zpříjemnit volajícímu dlouhou chvíli poslechem své oblíbené písně se snaží mnoho dobrodějů a záměr je to vskutku bohulibý. Občas vám to vyloženě sedne a jsou čísla, jejichž kulturní produkci si vyslechnete pokaždé s novou radostí a chutí. Buďme k sobě ale upřímní! Kolik lidí se vám denně pokouší dovolat? A kolik jich svůj pokus několikrát opakuje? Když se na vás začne pošesté za den valit disko devadesátých let, začnete možná na chvíli myslet na to, co vás vlastně s člověkem na druhé straně drátu spojuje. Pokud je to kamarádka nebo kamarád, můžete ho s jeho hudebním vkusem celkem snadno poslat do háje, případně si napříště už předem vymýšlet rýpavé poznámky. Jestliže se ale jedná o obchodního partnera, klienta nebo nedejbože šéfa, nezbývá než odtáhnout sluchátko od ucha a s trpitelským výrazem vyčkat, dokud se na displeji neobjeví odpočítávání přijatého hovoru.

To ale není zdaleka to nejhorší. Naprosto nejhustší koncentraci debilních melodií a tónů skýtají infolinky. V kombinaci s tím, že mnozí zaměstnanci těchto společností jsou stále znovu překvapováni skutečností, že ono „info“ na začátku slova napovídá, že po nich budou volající chtít nějaké informace, je takový hovor souhrou beznaděje a ztráty veškerých iluzí. Tohoto dojmu jsem nabyla při snaze zjistit základní parametry cestovního pojištění ke kartě – jak dlouho platí, zda je vynaložená částka vratná až v Česku, nebo se o mě pojišťovna postará na místě, a jestli se vztahuje i na sporty, jako je lyžování.

Po hodině a půl naprosté ztráty přesvědčení, že lidé na druhém konci vědí, že pracují v pojišťovně, a třech přepojeních, jsem zjistila, že moje smlouva v databázi neexistuje a že bude nejlepší vyrazit na pobočku. Asi je vám jasné, že pokud se mezi jednotlivými pokusy sehnat byť jediného kompetentního jedince line z přístroje cvrlikání vrabců a krákání havranů, vede jediná přímá linka vašeho myšlení ke vzduchovce, v horším případě brokovnici.

Pleskající listí vás vytáčí do vrtule, kapky vám připadají jako zvuky rozkydávajícího se odporného bláta a mrazivé ticho, jež by se dalo krájet, zafixuje vaše tělo do strnulé pozice kobry čekající na svou příležitost. Klasická hudba se ještě dá nějak přetrpět, pokud se budete snažit upamatovat na hodiny hudební výchovy na základní třídě, kterážto činnost byla obyčejně sama o sobě natolik nezáživná a obavy ze zpěvu před pubertálními spolužáky tak děsivé, že budete ještě rádi za dnešní problémy. Vůbec nejhorší, co vás ale může potkat, je jalová, sterilní a nicneříkající melodie, již nějaký „umělec“ vytvořil na klávesách s možností střídat nástroje a využívat úchylné zvuky. Pak už nezbývá než politovat lidi na druhé straně, již nesou následky hudebního výběru svých marketingových specialistů.

Taková práce u  infolinky musí být mnohdy velmi stresující povolání, to uznávám. Ale za to pojištění bych je přivázala ke kůlu mezi hejno slepic, rozvodněný potok, orchestr hrající Osudovou a nějakého nadrženého klávesistu – jen ať ochutnají svou vlastní medicínu.

Najdete i na ELLE.cz