„Statistika nuda je, má však cenné údaje, neklesejte na mysli, ona vám to vyčíslí,“ vyzpěvuje malý přechytralý chlapeček v oblíbené české pohádce a svá slova dokazuje názorným příkladem Honzy číhajícího v houští, který je natolik krvelačný, že nenechá nebohou nestvůru už ani nasnídat. Jakožto dítě dbalé rad starších a zejména všech, co se mihli na televizní obrazovce, jsem velice rychle pochopila, v čem mi může být tato věda prospěšná.
Hned na prvním stupni jsem předkládala doma notýsek se známkami, vyčíslujíc přitom poměrně přesná numera „Ano, mám sice trojku, ale jedničku nedostal nikdo, dvojku jen největší třídní šprt a trojku já, Kamča Dvořáková, Pája Klímová a Dušan Králíček, takže je to vlastně úspěch,“ pokyvovala jsem hlavou nad výkonem, který mě samotnou udivil. „Jdu trochu dýl no, vono jsme o velký přestávce zůstali zalezlí v tújích a nešli zpátky, tak nás nechali po škole. Všechny, celou třídu. Fakt,“ zdůrazňovala jsem. „Náhodou Bohunka Řezníčků snědla osm koblih k obědu, já jenom sedm,“ ospravedlňovala jsem zdravou životosprávu… A tato statistická úchylka mi zůstala.
Dodnes se neustále s někým měřím, k někomu přiměřuji a s někým porovnávám. Vejdu-li do místnosti plné holek, vím do tří sekund, kolik z nich má větší zadek. Za další dvě vteřiny se na pomyslném žebříčku vyšplhám nad všechny s křivými zuby, prořídlými vlasy, pigmentovými skvrnami a nesrovnalostmi v obličeji. Pouhou vteřinu potřebuji na to, abych sepsula dívčiny, které se podle mého mínění přiblble hihňají, jsou nafrněné nebo mají nepříjemně uječený hlas. Následující tři sekundy všechna data sumarizuji a interpretuji, abych za úctyhodných deset vteřin obdržela od mozku na stříbrném podnosu zprávu, kam že se to v této skupině mohu zařadit. Pokud je většina dívek shledána nemožnějšími, uleví se mi a začnu se cítit jako hvězda. Pokud se pohybuji ve společnosti missek, modelek a dalších krásek, kde mě už první veličina – tedy velikost zadnice, vyřadí ze hry, snažím se utěšovat pomyšlením na svou domnělou inteligenci, což obvykle také dlouho nevydrží, jelikož z dlouhonohých krasavic se postupně začnou klubat neurobioložky, medičky, PR specialistky, jaderné fyzičky, kunsthistoričky a bůh ví jaké další budoucí naděje vědy a výzkumu.
S jakou radostí jsem v posledním týdnu kvitovala, že se rozměry mých kolegyň začaly opovážlivě, na první pohled zřetelně, zvětšovat. „Hahahaha, nějak se nám to tady rozšiřuje,“ zasmála se ve mně jedovatá ďábelská dušička a satanovy pařáty hlasitě zatleskaly. A pak mi statistika šlápla na krk a já si vzpomněla na všechny dvojité porce k obědu, pizzy kolem půlnoci, čokoládové bonbony, nachos a chipsy, opilecké tousty se sýrem a s kečupem a mnohé další prasečiny, jimž jsem se v posledních týdnech a měsících oddávala, argumentujíc tím, že dřu jako kůň, takže mám dostatečný energetický výdej.
Statistický předpoklad, že pokud mohou ztloustnout dívky vykonávající stejné povolání, tak se to může přihodit i mně, potvrdil zcela snadný empirický (zkušenostní) průzkum – koukla jsem se do zrcadla. A hle, je celkem jasné, že pokud nečekám trojčata, patrně se mi v břišních partiích objevil nějaký ten tuk navíc. Ano, ani tentokrát melodická píseň o užitečném vědním oboru nezklamala, a aniž bych si toho povšimla, stala se ze mě nestvůra, která několik následujících týdnů neposnídá – rozhodně ne muffin s vejci a slaninou. Plna zděšení jsem se rozběhla do bazénu a zbytek sil věnovala uplavání plného kilometru. „Jooooo, opřela jsem se pak blaženě do vířivky, teď už je to dobré, všechna ta hrůza je pryč a já jsem zas plná elánu a optimismu. Dívka, jež podává vrcholové sportovní výkony v bazénu, bude jen těžko trpět nadváhou – pcha,“ rozhlédla jsem se hrdě kolem a zaostřila na tři batolící se oplácané prdelky, vyďulíčkované celulitidou, jako by se z nich před chvílí někdo snažil vařečkou udělat dírkovaný koláč. Holčiny měly na tvářích blažené úsměvy, prozrazující celému světu, že každému přece musí být jasné, že když chodíš plavat do bazénu, budeš mít s největší pravděpodobností špičkovou figuru. Statistika promluvila podruhé: „Nemysli si, holčičko, že nějakým plácáním se ve vodě se proměníš v topmodelku!“ Plna rozhořčení sama nad sebou a svým věčně otylým osudem jsem se doplazila do kavárny, objednala si půllitrák kafe se smetanou a čokoládové sušenky, posadila se do koženého křesla a jala se namáčet sladkosti do bílé pěny. Když jsem pak po pěti minutách vzhlédla, abych si otřela drobky neštěstí z koutků, spatřila jsem, jaký zázrak se kolem mě odehrává. V podniku se to jen hemžilo krasavicemi s krásnými zuby, lesklými hřívami nebarvených vlasů a pletí jemnosti hedvábí. Kousaly sušenky a pily kafe, vesele se smály a bavily a vytvářely pro mě naprosto neodolatelný statistický předpoklad – tohle je ta cesta, jak vypadat dokonale! Přiobjednala jsem sůšu se třemi druhy čokolády, blaženě se zakousla a svezla se do pohovky. Uff… tak tentokrát to ještě vyšlo. Asi bych neměla tolik civět po ženských!
Najdete i na marieclaire.cz
Žádné komentáře:
Okomentovat