Bezmezné štěstí. Pravda je, že nás nepostihuje často. Takový ten pocit, kdy vlastně na nic nemyslíte, nic nechcete a nic nepotřebujete, kdy vám všechno připadá krásné a potěšující. Chtěla jsem napsat bezchybné, ale tak to není, mám na mysli ty chvíle naprostého smíření, kdy i ty chybné věci jsou najednou milé a správné. Postihlo mě to v sobotu, když jsem v obchoďáku zjistila, že mají červený košík s kolečky a vysunovací ručičkou, takže nemusíte složitě manévrovat s neforemným vozíkem, ani vláčet několikakilový nákup v ruce. Okamžitě jsem si začala připadat jako sexy, úspěšná a naprosto bezstarostná mladá žena.
Taková, která se v uličkách pohybuje rychlým pružným krokem, nehrbí se půl hodiny nad rajskými protlaky, aby porovnala poměr cena–objem, ale sebevědomě sází do koše vše, co potřebuje. Nikde neztrácí čas a popletené, upachtěné hospodyně odstrkuje suverénním: „S dovolením!“ Když jsem pak v akci objevila balík toaleťáku s obrázkem veverky, dosáhla jsem naprosté šťastné extáze.
U pokladny jsem zašvitořila na nemluvně v kočárku, ověsila se taškami, narvala hajzlpapír do podpaží a neztrácejíc rytmus vlny štěstí, vyrazila jsem kupředu. Děti ke mně napřahovaly ruce, otcové se obdivně otáčeli, důchodkyně spiklenecky mrkaly, jako bych byla jejich nejoblíbenější vnučka, a matky nepatrně ohrnovaly horní ret a nenávistně vrčely. A pak… se mě respondentka zeptala, zda bych měla minutku na vyplnění dotazníku, a já nadšeně souhlasila.
Za deset minut jsem zjistila, že dotazník se skládá z šesti hustě potištěných listů, za dvacet minut jsem položila na zem tašky a toaleťák, za třicet minut jsem se začala ptát, kdy už bude konec, a za čtyřicet minut jsem odcházela jako umolousaná rozcuchaná podivínka s neladícími šaty, dvoukilovým pytlem brambor, dvěma těžkými, trhajícími se igelitkami a infantilním třívrstvým papírem. Kouzlo bylo v háji.
Bezmezné štěstí je velmi vratká, křehká a rozporuplná věc. Na jednu stranu vás činí přímo nadlidskými tvory, na druhou otevírá jindy nepropustný kryt všem osobám, které se rozhodly na vaší momentální slabosti parazitovat. V takových chvílích se účastníte průzkumů trhu a necháte se kvůli nim klidně zavézt o dva bloky dál. Jako šílení nakupujete oplzlé plyšáky od podivných existencí a jasným feťákům dáváte poslední stovku z peněženky. Tento stav si v ničem nezadá s naprostým zoufalstvím. Nevěříte?
Mám teorii, že do tří hodin po rozchodu uzavře 75 % postižených nějakou smlouvu, změní mobilního operátora, vyplní dotazník, poskytne svá osobní data, zakoupí zaručeně pravý parfém, stane se doživotním členem Greenpeace, odnese si domů Strážnou věž nebo alespoň rozdá víc peněz, než by si mohl dovolit.
Je to vlastně trochu smutné, že jakmile se čas od času rozhodnete světu ukázat to nejniternější, okamžitě po vás někdo skočí jak po smyslů zbavené myši. Jako by všichni dealeři, zástupci, prodejci, věřící a ochranáři přírody navštěvovali stejný kurz. Předpokládám, že se jmenuje „Uštvi je“, „Zatni dráp“ nebo „Jak využít slabost“.
Navrhuji infiltrovat se do podobných seminářů a hatit činnost nepřátel přímo a zevnitř, pokud se to nepovede, nezbývá, než se ve chvílích bezmezného štěstí či zoufalství izolovat od světa. Jiná možnost není, tedy pokud se nechcete smířit s novým náboženstvím, podporou maniaků, kteří se vaším jménem zavěsí na kůrovcem sežraný strom, nebo s používáním několika mobilů najednou a parfémem s odpornou vůní. I když je pravda, že i tyto oběti za několik chvil bezbranné čistoty duše stojí. Doufám, že by s tím souhlasil i můj přítel, který nemaje klíče, stál půl hodiny před domem a čekal, až jisté slečně vysvětlím, jak příjemně se mi v jejich centru nakupovalo.
Najdete i na ELLE.cz
Žádné komentáře:
Okomentovat