Došlo mi to po deseti letech. Stejně jako jsem až se značným zpožděním docenila seriál Simpsonovi – začala jsem si pamatovat, co se událo v jednotlivých dílech těch kterých sérií, poznala detaily osobních příběhů všech postaviček –, mi toto poznání trvalo mnohem déle než mým pubertálním spolužákům. Před deseti lety mi totiž jeden z nich při některém z našich zcela zásadních rozhovorů během hodiny, v nichž mi postupně vyjevoval svůj světonázor a snažil se otřást tím mým, prozradil: „Modelky nejsou nic extra, se na ně podívej, vypadají jako nějaké víly, ale když chodí po tom mole, tak stejně prdí! Jako všichni!“
Je to vážně dlouho, takže to určitě neřekl takhle doslova, ale poselství jsem, doufám, zachovala nezměněné. Čemuž se dost divím, protože jsem jej (sdělení a v tu chvíli i spolužáka) považovala za naprosto stupidní, a navíc urážející. I já jsem se právě snažila stát modelkou, a tak ta krutá pravda vyzněla spíš jako shazování mnou zvolené cesty na vrchol společenského, kulturního, osobního i veřejného života a vůbec všechny vrcholy světa.
Pochopila jsem to dnes, když jsem se srdečně zasmála nad knihou Nicka Hornbyho, který celých stopětasedmdesát stran řešil rozvod, nevěru, touhu být dobrým člověkem a otázku životního poslání. Po všech těch frustracích z vlastní nedokonalosti totiž zničehonic přišla následující pasáž popisující rozhovor dvou dětí:
„A taky nemusí furt prdět.“
„Já myslím, že jo. Musí.“
A mně po těch deseti letech došlo, že od toho spolužáka to bylo vlastně hezké. Že mi chtěl říct, že ty krásky se zlatými hřívami a porcelánovou pletí, které nemají křivé zuby a brýle nosí jedině jako módní doplněk, jsou taky jenom lidi. A že ať si vystoupám na kterýkoli vrchol, špičku, hůrku nebo kopec, nepřestanu být člověkem ani já, což jsem naštěstí věděla dávno. Ode dneška ale chápu, proč se nemohla jeho promluva obejít bez té smrduté části, která mi tak vadila (ano, teď jsem si vlastně vzpomněla, že modelky toho podle něj dělají daleko víc, ale tomu nevěřím).
Protože ty nároky na naši dokonalost, bezchybnost, upravenost a voňavost jsou samozřejmě správné a logické, ale poslední dobou nám začaly lehce přerůstat přes hlavu. O ženu s flekem v podpaží by si nikdo ani kolo neopřel, Carrie v Sexu ve městě věnovala celý jeden díl tomu, že si před panem Božským upšoukla, a alespoň třikrát za den se objeví v některém ze statusu, které mi padají na facebookovou zeď, že lidi v tramvaji nebo v metru jsou zpocení a smrdí a že to není k přežití…
Mám kamarádku, která se každou hodinu na záchodě přestříkává deodorantem a v divadle je schopna vydržet celé představení včetně přestávky v upažení, aby někdo náhodou nezjistil, že má skvrnu. Je přesvědčená, že je jediná, komu se taková hrůza děje. Mám jinou kamarádku, které jsem si nedávno po příjezdu na koupaliště posteskla, že jsem se v autobuse splavila takovým způsobem, že mám mokrý zadek z té kožené sedačky, což nesnáším, a ona mi upřímně sdělila, že je strašně ráda, že to říkám, protože byla přesvědčená, že nikomu jinému se to neděje.
Aby to nevypadalo, že se zaklínám přítelkyněmi, uznávám dobrovolně, že mám fóbii ze svých bot, které podle mě zapáchají přímo nelidsky, takže v kině nebo divadle se co chvíli ohýbám pod sedadlo, nenápadně štrachám v kabelce a přitom očuchávám nohy své, svého doprovodu a svého souseda, a jakmile zjistím, že je to jeden z nich, obdivně se na ně usměji a mám je za jejich odér upřímně ráda – hlavně že to nejsem já. Přiznávám dokonce, že už se stalo, že jsem na prvním rande řešila víc kožené baleríny než děj filmu. Chlapec pak možná nic necítil, ale musel si myslet, že jsem absolutní primitiv, když mi nedošlo, proč se hlavní hrdina nemohl jen tak vrátit z té počítačem řízené planety. Když jedeme na výlet, nechci mít nohy poblíž klimatizace, ve všech prostředcích hromadné dopravy se neustále očuchávám, a když vyrážím někam na večírek a cestou mi zmokne hlava, připadám si nechutně a nemožně.
Nikdy si vlakem nevozím sekanou ani karbanátky a při poslední cestě jsem si od úst odtrhla chleba s paštikou, protože by to mohlo rušit hezkého čtoucího si mladíka, který tak – jak správně podotkla moje matka – mohl zůstat u dojmu, že žiji ze vzduchu. Zkrátka řeším pitomosti tam, kde nejsou, a jako všechny mé kamarádky jsem přesvědčena, že zbytek světa se pohybuje v chanelovém oparu, zatímco na mě zbylo jen mýdlo s jelenem.
Jak mi bylo jednou blaze, když se proti mně v kupé rozvalila rodina s obézní dcerkou nacpávající se řízky, se třemi páry smradlavých nohou a živitelem, který se v rozhalené košili chlubil chlupatým zapoceným hrudníkem a na rukou choval nemytého jezevčíka. V náprsní kapse měl ten pán oranžový umělohmotný hřebínek, který mě v kombinaci s hustým porostem na prsou rozesmíval stylem nevhodným, ale naprosto uvolňujícím. Pobouřeně jsem si vyměnila pohled se zdrcenou spolucestující na sedadle vedle, spokojeně si sundala žabky a ruce založila za hlavu: v této sluji jsem byla na okamžik naprosto z obliga – tady se už našel jasný deviant, který jistě ten den nepoužil už třetí vrstvu deodorantu a nepostříkal si nohy ani boty antismradovým sprejem.
Že je to téma nemožně povrchní, stupidní a zbytečné? Samozřejmě že ano! Zároveň ale doufám, že se u něj budete cítit volně jako při jízdě v páchnoucím vlaku. Nebo že se při něm alespoň nebudete cítit vůbec.
Najdete i na ELLE.cz
Žádné komentáře:
Okomentovat