„Jak byste stlala postel? Když vstoupíte do místnosti, co začnete uklízet jako první? Kolik minut potřebujete na jeden pokoj? Unesete dvacet kilo? A uběhnete několik kilometrů denně?“ seděla jsem v místnůstce dva krát tři metry, kam se jen tak tak vešla dvě pohodlná křesla, stolek plný jakýchsi ocenění a Lisa, manažerka a koordinátorka v pětihvězdičkovém hotelu. Právě teď si pozorně zapisovala každé mé slovo, navozovala modelové situace a žádala po mně řešení, nenápadně zkoumala, jestli jsem týmový hráč, a zcela na férovku mě zpravila o mém budoucím vzhledu – žádné rozvrkočené vlasy, žádné prstýnky, náramky, visací náušnice, zapomeň na piercingy, tetování a nalakované nehty. Zatvářila jsem se jako anděl, prohlásila, že nic takového ani nemám v plánu a že už jsem o povinnostech zaměstnanců resortu četla na nástěnce na chodbě, tudíž také vím, že košile má být vždy zastrčená, sako zapnuté a cedulka s mým jménem a hodností nesmí opustit pravé ňadro.
Asi vám už došlo, že kandiduji na pozici pokojské, a musím říct, že už jsem zažila ledasco, ale tak podrobný pohovor v životě ne. Lisa je už druhá osoba, jež se mě s profesionálním úsměvem ptá, proč jsem se vlastně rozhodla opustit své skvělé místo v České republice, o němž jí tady s takovým nadšením vykládám, a odjet do Kanady a začít z ničeho. Když argumentuji tím, že práce pokojské je celkem relaxační činnost, u níž si člověk pročistí hlavu, směje se nejprve mé představě odpočinku, ale nakonec mi dává za pravdu.
Jsem opravdu ráda, že jsem se ráno ještě stihla převléknout do kalhotového kostýmu. Něco mi našeptávalo, že stát se uklízečkou tady nebude žádná sranda. Už druhou hodinu tu sedím ve svém nejlepším oblečení, v němž jsem zahajovala tiskové konference, vyrážela na večírky a plesy, a ohýbám se jak mladá břízka. „Opravdu mi záleží především na dobře odvedené práci, která musí být vždy perfektní… Ano, také si myslím, že základem koordinace je komunikace. Kdyby měl host problém? Omluvím se mu a přivolám manažera. Uklízím opravdu ráda, u mě doma to vypadá jako ze škatulky,“ plesk, před očima se mi objevuje obrázek pokoje, kde se mezi kopou poházených hadrů, knížek, novin, nedopitých sklenek, vypsaných propisek, neotevřených dopisů a polouschlých kytek snažím najít mobil. Přehodím nohu přes nohu a udělám jeden ze svých upřímně roztomilých ksichtíků. „Ráda se o někoho starám, dělá mi radost dělat svět hezčí.“ Sakra, to bych asi v životě neřekla, ale v té angličtině to naštěstí nezní tak debilně, a zároveň to najednou myslím upřímně.
Proč bych se taky nesnažila? Mí možní budoucí zaměstnavatelé mi nabízejí plat, který je oproti mému poslednímu místu více než dvojnásobný, hodlají mě zadarmo krmit, zajistit výhodné ubytování a ski pas zdarma na celou sezonu. Ještě několikrát zamrkám, vyjádřím obavu nad nedostatečnou uplácaností mého účesu, udělám vtip s kartářkou, která mi předpověděla, že už nikdy nebudu cestovat, a celkem zabral na dnešním prvním stanovišti. Nasadím profesionální úsměv, poděkuji za skvělý pokec a vypoklonkuji ze dveří, kde už čeká naprosto zdecimovaná kamarádka, již v mezičase potkalo to samé. Stav: dvě a půl hodiny úsměvů a ujišťování, že čistotnější osoba by se hledala jen těžko, zjištění nedostatků ve slovní zásobě (Jaké jste si dala vloni předsevzetí? Proč? A dodržela jste ho? Bez slovíčka předsevzetí se na tuto otázku odpovídá dost špatně!), naprostý údiv nad vypracovaným systémem a konečně neodbytný pocit, že tohle tedy vůbec není jisté a že sehnat práci nebude snadné. Plížíme se rychlostí závodního hlemýždě a co chvíli v šouravém pohybu ustrneme úplně. Částečně vyčerpáním, ale hlavně kvůli naprostému údivu, který ani nedovolí nohám pokračovat v cestě.
Líčíme své zážitky s vykulenýma očima místním a ti nám prozrazují, že je to dobré znamení, že si máme dát chvíli pauzu a vyrazit ven. Kdybychom se prý nelíbily, poslali by nás pryč hned. A tak naháníme své bývalé šéfy o reference, jež personalistka vyžaduje, a čekáme na telefonát, který nás vyzve k třetímu pohovoru. Když pak telefon skutečně zazvoní, oslavíme to panákem dovezené domácí slivovice. Třetí kolo je před námi. Tentokrát už o výběru šatníku ani nepřemýšlím, mám tu své nejlepší šaty – stály mě půlku platu. Jen nevím, jestli to bude stačit.
Najdete i na ELLE.cz
Žádné komentáře:
Okomentovat