Tak ji prý zvážili a tedy… bude se muset ještě hodně snažit, růst, sílit, nabírat na objemu. Váží totiž méně než smítko prachu – podstatné ale je, že tam je. Myšlenka se dá pozorovat, porovnat, existuje, má nějakou naprosto nesmyslnou hodnotu, kterou si člověk představuje jen těžko, ale je ‚hmatatelná‘. Možná proto se plní přání a touhy. Stačí vyslat tu nanomršku správným směrem, a ona se do toho pustí. Chuděrka s propadlým hrudníkem a ručkama vychrtlýma jak sirky začne přesívat písek, míchat maltu a klást jednu cihlu touhy na druhou. Pomalu a namáhavě… dokud se z ní nestane malá lesklá kulturistka plná elánu, která s nadšením usazuje zelenou májku na nový krov.
Už dávno jsem přišla na to, že přání se plní. Ta hmatatelná síla, již bychom mohli pro názornost nazvat Dobroslava, tam prostě někde je. Moje Dobruška je celkem chudák, za posledních šestadvacet let postavila kvůli mé nerozhodnosti a nejistotě v tom, co si přát, menší sídliště a rozestavěla město o rozměrech rozplizlého Mexico City. Jen co zabořila lopatu do cementu, už aby běžela na druhou stranu města, začala brousit trámy nebo zasazovat okenice. Uhoněná, ulítaná, vyčerpaná padala na svá drobná ústa a poslední dobou už se jen po čtyřech plazila mezi jednotlivými ruinami a usínala únavou. Když jsem začala své okolí tyranizovat sny o životě v Kanadě, byla jsem označena za dosti bláznivou a nezodpovědnou.
Nebohá Dobroslava se posadila uprostřed rozestavěného mrakodrapu, svěsila hlavu a zaposlouchala se do nových povelů. Vysnila jsem si to naprosto přesně – dokonalá příroda, veliká společenská místnost s gaučem, polštářky a nádherným krbem, obrovský pes, vánoční výzdoba, skvělí lidé, dobrá práce, hezké počasí, báječné jídlo, sobi, medvědi a nekonečné bílé pláně. A víte co? Ono je to přesně takové, moje myšlenka si nejspíš pořídila permici do posilovny a přihlásila se do kurzu stavíme na klíč. Vyhrnula si rukávy, vzala šroubovák a během dvou týdnů mi smontovala naprosto luxusní satelit splněných snů. Ano, občas se sice netrefí a například místo medvěda přihraje do cesty gekona, místo bernardýna huskyho a místo hostesky pokojskou, ale celkový koncept mé budoucí šmoulí vesničky pochopila celkem přesně. A tak si vymýšlím dál a dál a chci další, nové, krásné, zajímavé a nekonečné.
Člověk by prý své myšlenky neměl řídit vědomě, prostě buď dobré jsou, nebo nejsou a jen těžko lze zodpovědět slepičkovejcovskou otázku, kdo koho řídí. Pohání naše Dobrušky něco v nás, něco, co mistři meditace nazývají duch nebo síla myšlenek, určuje to, jací budeme? Těžko říct, jisté ale je, že toho dokážou hodně a že i přes jejich nepatrnou hmotnost a rachitickou postavu nás často dostrkají do situací, jež přímo opisují naše sny. Tak ty své Dobrušky, Drahušky, Světlušky či jak se holky vlastně jmenují, koukejte pořádně nakrmit – ať mají na čem pracovat a nesedí jen uprostřed pískoviště se zlámanou lopatkou a prázdnýma rukama.
Najdete i na ELLE.cz
Žádné komentáře:
Okomentovat