Říct mi někdo před půl rokem, že si jednoho dne vezmu v práci volný pátek, abych mohla jet do díry jménem Lipová na Prostějovsku skládat puzzle, které má 32 tisíc dílků, rozhodně bych se nejprve upřímně zasmála, optala se ho na množství omamných látek v krvi a na počet sezdaných sestřenic, bratranců a sourozenců v rodině. Skládat puzzle jsem se totiž nějak výrazněji pokoušela jenom jednou – když mi bylo třináct, byl to strašný hit a na krabici se leskl obrázek pohádkově zasněženého Neuschwansteinu. Ano, správně říkám na krabici, protože čekat, že zjistím, co se mezi čtverečky odehrává, až po tom, co obrázek dostavím, nikdy bych se nedozvěděla víc, než že k zámku šíleného Ludvíka vede cestička ohraničená taráskem.
Půl roku se po bytě povalovaly krabičky od margarínu naplněné barevnými kostičkami a já trávila hodiny tím, abych za odpoledne přiložila jednu, dvě – ve výjimečných situacích i tři. A jako by nestačila má neschopnost, přišla vždycky, když věc začala vypadat nadějně, nějaká přírodní katastrofa. Jednou do obrázku spadlo rozbité okno na půdě, kam byl obraz dočasně odložen, jednou do něho otevřeným oknem nalilo a… vlastně už nevím, ale určitě bylo ještě nějaké třetí jednou.
Naneštěstí existuje mezi lidmi podivné těžko definovatelné pouto jménem přátelství, jež určuje ještě podivnější pravidlo, které praví: „Dělá-li tvá kamarádka něco s nadšením, náramně jí na tom záleží a rozhodla se tě přizvat, nemáš prakticky možnost odmítnout, ať už se jedná o sebevětší kravinu.“ A tak jsem se účastnila pokusu o světový rekord ve stavění puzzle a nebylo to vůbec tak špatné, jak bych očekávala. Krom neobyčejné radosti nad každou zasazenou kostičkou jsem totiž během šedesáti osmi hodin strávených takřka nepřetržitě s padesáti dalšími nadšenci v sále kulturního domu získala zajímavý vhled do jednoho mikrosvěta. Po dvanácti hodinách zírání do takřka identických dílků se totiž lidi museli chca nechca projevit – a co teprve po čtyřiceti. Každý sociální antropolog by nad takovým socio-kulturním vzorkem zaplesal. A stejně tak já.
Nejzajímavější byly samozřejmě páry. S rovnováhou vesmíru by nejspíš nebylo všechno v pořádku, kdyby se ve společné domácnosti sešli dva propagátoři titěrných kostiček, a tak byl jeden z nich obvykle lidově řečeno ‚mimo mísu‘. Jak si ale poradit v situaci, kdy si partner vedle vás připadá jako debil, ale vám to nedá, protože vás věc prostě baví, jde vám, jste v ní dobří a chcete to předvést. Pokud byla silnějším v páru žena, dokázala si poradit velmi snadno. „Miláčku, mohl bys mi najít tu černou kostičku se zahnutým zobáčkem doprava a červeným spodním růžkem. S tou si opravdu nevím rady,“ prohlásila například jedna slečna, a zatímco se brouček tři čtvrtě hodiny snažil, poskládala sama polovinu tisícového obrázku. Když potom její partner dílek slavnostně objevil, hezky ho pochválila a zdůraznila, že bez něj by se nehla z místa, čímž si zajistila klid na další půl hodiny.
Pokud byl silnější v páru muž, snažil se sice o podobnou metodu, ovšem neschopen dotáhnout ji k dokonalosti, mnohdy svou partnerkou doporučením, ať uhne a staví si někde z těch nejjednodušších kousků, urazil k smrti. Ukázalo se také, komu společná práce klape a kteří lidé spolu nevydrží u stolu. Já osobně jsem zjistila, že jsem schopna dopracovat se jakž takž nějakého cíle pouze takzvanou autistickou metodou, a že jakmile mi někdo nabídne pomoc nebo nedej bože sáhne do pečlivě vybudovaného systému, chopí se mě vnitřní pnutí a děs, a se stavěním je konec.
Přirozeným výběrem se z našeho malého vzorku vyčlenili vůdci skupiny a jedinci na okraji společnosti. Každý zaujal nějakou úlohu, tak jako měli pralidé rozdělené služby u jeskyně a vykopané jámy. A když pak po dlouhých přípravách nadešel okamžik vyčerpávajícího štvaní mamuta, kdy všichni padají na energetickým nápojem upatlaná ústa, skupina se pěkně spojila v jeden celek, uštvala to veliké zvíře a oslavovala tancem kolem ohně. Všichni se obětavě postarali o slabší jedince a bylo dobře. A proč to píšu? Protože jsem nabyla dojmu, že bychom měli puzzle skládat povinně alespoň jednou ročně všichni. On ten otlačený zadek lidi přece jen spojí.
Najdete i na ELLE.cz
Žádné komentáře:
Okomentovat