Tak už ho mám, na základě obsáhlého empirického výzkumu čítajícího hned několik sledovaných proměnných jsem si konečně vybrala… strom. Kdybyste za posledních čtrnáct dní viděli po Praze běhat někoho, kdo zkoumá množství a barvu květu, postavení nejnižších větví, přítomnost smůly na kůře, načechranost trávy v okolí a četnost psích exkrementů, papírových kapesníčků a umaštěných obalů od cheesburgerů, byla jsem to já.
V neděli je totiž první máj a já chci být, tak jako každý rok, políbena pod rozkvetlou třešní. Už týden tedy mnou vybrané místečko hlídá vzteklý pes Brok, kterému tajně každé ráno ještě před rozedněním servíruji věnec buřtů, aby se pořádně snažil a nedal se ani chlápkům z útulku ani – a že jsou mnohem nebezpečnější – polibkuchtivým slečinkám, jež na něj útočí.
Zkoušejí to se suchary, gumovými kačenkami, špičatými deštníky, klacky i kameny, ale Broček se drží a hlídá ono pro jeden den nejžádanější místo v Praze. Plácek pod třešní s kvítky nadýchanými jako domácí šlehačka s jahodovým sirupem, s větvemi síly šlachovitého jaga, jež jsou tak vysoko, že se vy ani on nepraštíte do hlavy, s bílou zaschlou lysinou bez kůry, o niž se klidně můžete opřít, aniž byste si zasmolila novou jarní bundu, a s trávou tak měkkou, zelenou a propletenou sedmikráskami, že budete chvíli koukat kolem a šťourat do ní klacíkem, jestli odněkud nevyskočí víla Amálka nebo alespoň nějaký abnormálně a neobvykle šťastný humanoidní hmyz.
To mě přivádí na myšlenku, že dnes ještě musím skočit do drogerie koupit nějaký insekticidní přípravek a v okolí mého ‚milkovacího‘ místečka vyhubit veškerý život menší než jeden centimetr. Přece nebudu riskovat, že až se rty mého rytíře začnou přibližovat k mým, vletí mezi nás zničehonic pavouk, moucha, komár nebo nějaký jiný obtížný blanokřídlý. Ne, byla by to tragédie, konec romantiky, záhuba lásky a zkáza budoucnosti.
Taky se musím podívat, jestli tam není nějaké hnízdo, přece jen ptáci už vyšilují a člověk nikdy neví… Chce to štafle a koště, protože rozhodně nehodlám čelit přímému nebezpečí, že mi během nejkrásnější chvilky v roce přistane na rameni část nějaké kosí večeře, nedej bože potravy už strávené. Ne, hnízdo rozhodně nemilosrdně shodím – o tom není pochyb. A chtělo by to lehké přídavné světlo, asi koupím prodlužovák a světlomet s nějakým krémovým, lososovým nebo narůžovělým filtrem. Jen ať má moje pleť barvu zdravě zardělé dívky. A lehkou mlhu, ta tomu teprve dodá atmosféru. A deku, přece jen, na trávě snad už sedají jen pasáčci hus, pankáči a členové Strany zelených.
A tu plošku na kmeni asi přetřu lakem, vypadá sice zaschle, ale příroda je nevyzpytatelná a nové sáčko od Burberry, které mi přišlo z Londýna, opravdu nemohu vystavit nebezpečí znečištění. A chtělo by to plachtu – z těch květů padá kdejaký bordel a pyl. Rozhodně tam nehodlám v kýžený okamžik pšíkat a otírat si oteklé oči. Ale ne, teď mě napadlo, že v přírodě se vyskytují klíšťata a já nejsem očkovaná, no to už nestihnu, tak to bude chtít repelent. A hodně silný parfém, který přetluče ten smrad.
Začínají se mi z toho potit dlaně, myslela jsem si, jak jsem připravená, ale teď zjišťuji, že projekt ‚lásky čas‘ má ještě vážné trhliny, budu na to muset sednout dnes po práci a vychytat mouchy – moskytiéra, to není špatný nápad. Ano doladit detaily to chce, to je jasné. Spontánní polibek s kouzelnou omlazující mocí v jarem pučící živoucí přírodě za těch pár příprav přece stojí. A kdo mě to vlastně má políbit? Ale co, minimálně Brok tam na mě bude čekat určitě.
Najdete i na ELLE.cz
Žádné komentáře:
Okomentovat