Rozhovor v Pařížské

Vy jste taková pseudointelektuálka, ale biologicky vypadáte dobře,“ sdělil mi na jednom večírku jakýsi podnikatel s pavím postojem poté, co očima odborně přejel po mých nohách. Krátce nato dorazil další, který by mi prý klidně zaplatil za to, kdybych s ním udělala rozhovor – je totiž náramně zajímavá osobnost, právě se přistěhoval z Amsterodamu, má byt v Pařížské, krásné auto, jehož značku jsem zapomněla, a spoustu peněz, o něž by se rád podělil s milou mladou Češkou, což je potřeba světu sdělit. Tou vyvolenou bych prý mohla být klidně i já, no proč ne…


Když jsem tuto story pohoršeně vyprávěla svému kamarádovi, pochopil ji tak, že se chlubím, a ještě za týden mi vmetl, jestli můj nový nápadník, se kterým jsem byla venku, má také byt v Pařížské. Moje hudrování o tom, že takový přístup je pro ženu ponižující a v podstatě se rovná dotazu: „Tak za kolik?“ nebral v potaz.
A tak dumám nad tím, jestli si poslední dobou před těmi penězi a jměními nesedáme na zadek až moc… Jestli to, že si vydělal, zdědil nebo nakradl, snímá z muže povinnost a právo být k ženě galantní, být něčím zajímavý a vtipný, být pokorný a sympatický. Seznamovací konverzace by se tak brzy mohla omezit na adresu a stanovenou částku. Vypadalo by to asi takhle: „Dobrý večer, Vodičkova.“ „Těší mě, šest a půl tisíce.“ Nebo „Nazdar, Stodůlky…“ „Ahoj, za pěťo.“ Nebo „Malá Strana, milostivá?“ I když to je matoucí, s malým em by otázka mohla způsobit nekorektní společenskou situaci a uvést dámu do rozpaků! Systém „mám prachy a to stačí“ už ale nikomu ruměnec na tváři nevykouzlí.

Otázka je, kdo za to může? Projedete-li internet, najdete tisíce videí, v nichž se slečny za pár fialových a zelených bankovek daly bez velkého přemlouvání přimět prakticky k čemukoli. Stovky mladých holčin s naivníma hlubokýma očima, ve kterých vidíte zděšení i hrdost na to, že ona někomu za takovou částku stojí – nebo spíš postojí, podrží, postaví se či položí. A nejsou to jen mladé naivky, najdete tu i padesátileté, od pohledu velmi milé dámy. Stránky, kde se mladík baví tím, že mu výměnou za různé částky ženy poskytují před kamerou erotické služby, navštíví denně v průměru 27 a půl tisíce lidí, pravděpodobnost, že dámy a slečny někdo pozná, tady není právě malá. Podívejme, to je přece Helenka od nás z pošty, na co se to holka dala? Objednat si můžete i luxusní DVD kolekci, takže spolu s Helenkou z pošty budete mít doma i Ivanku z marketingu, Moničku z pracáku nebo Kamilku z nemocnice.

Dává to ale kdejakému postaršímu obšourníkovi právo, aby si myslel, že jakmile ve větě zašustí peníze, je situace jasná a slečnu si domů odtáhne na vařené nudli? Jsem asi naivnější než ona trdla, která si za pár korun a mnohdy i zadarmo zkazila pověst, ale myslím si, že ne. A jestli si pánové myslí opak, tak ať to alespoň nedělají tak okatě a nudně. Člověk, který nějaké jmění nashromáždil, nebude nejspíš úplný pitomec, má za sebou řadu zkušeností a zážitků, o které se může podělit, namísto toho, aby ženám na společenských akcích předkládal výpisy z účtu. Možná by se pak lépe bavil i on sám a možná by zjistil, že ne všichni na jeho cinkání slyší. A že by pak dámská společnost neměla ponětí o tom, který z nich je nejbohatší? Toho se, pánové, nemusíte bát, zlatokopky si vás jistě najdou i bez toho. A bude to mít alespoň nějakou úroveň. A teď mě omluvte, já už musím, mám ještě jeden rozhovor v Pařížské…

Najdete i na ELLE.cz