Vypůjčená rodinka

Vždycky jsem si ráda půjčovala – přítelovo obrovské tričko a tepláky, ve kterých si připadáte tak nějak drobnější, roztomilejší a mnohem víc sexy. Šampóny a sprcháče kamarádek, u kterých jsem přespávala, mi voněly daleko více než kosmetika za několik set, která postávala na mé vaně. Cizí foťák dělal daleko lepší obrázky, a když se ohlédnu trochu zpátky, mezi pastelkami mé sousedky na základce byly vždycky barvy daleko hezčí než v mé krabičce… Díky promyšleným výměnným obchodům se nikdy nestalo, že bych přišla do tanečních dvakrát v těch samých šatech a abych vyrazila na jednu z prvních schůzek ve svém vlastním oblečení. Žádnou jinou knížku, než vypůjčenou, jsem si nikdy nepřečetla s takovou chutí a polovyschlá řasenka mé kamarádky vždy zvětšila objem řas na desetinásobek!

Jaká byla má radost, když jsem ve Whistleru zjistila, že si můžete jen tak zajít do útulku, vzít některého ze zdejších psích podnájemníků na procházku, užít si s ním trochu srandy, a pak ho zase vrátit. Je to až odporně jednoduché. Žádné chlupy v bytě, pravidelné venčení, nákupy obřích pytlů s granulemi, shánění kamarádů na hlídání nebo potíže odjet na delší dobu na dovolenou. Čistá radost a potěšení bez jakýchkoli omezení a potíží. V útulku jsem rázem byla pečená vařená. Stejně mi ale při courání s huňatými kamarády došlo, že to není úplně ono – kolem nás se na bicyklech proháněly veselé mladé rodinky, sledovali jsme výskající prcky na hřišti a hrdé otce zaučující juniory nějakému podivnému sportu typu lakros. Když se zážitky ze šmírování spojily s nespočtem fotek spokojených svatebčanů a čerstvě narozených miminek, jež se v poslední době rozesívají po facebooku daleko rychleji než akné po tváři pubescenta, bylo jasné, že je potřeba jednat.

Vzniklo to tak nějak samo – kolegovi v práci odjela manželka na třídenní konferenci a on zůstal sám doma se svými dvěma syny. Slovo dalo slovo a už jsem měla vypůjčenou rodinku – roztomilého breptajícího dvouletého chlapečka, jeho staršího bratra zahrabaného neustále v knize a komentujícího okolí trefnými poznámkami a sympatického kolegu, jež své děti vychovává sice přísně, ale s plným nasazením a oddanou láskou. Jako vzorná mamina jsem se se svým kolem zařadila na konec řady a roztomile se usmívala na kolem projíždějící turisty. Probrala jsem s malým Kalienem jeho nejoblíbenější knihu, svezla se na klouzačce, prozkoumala hydroplán, omalovávala tři prasátka a pofoukala bolístku, když si prcek rozbil koleno.
Dokonce jsem byla zasvěcena do tajemství stavění hradu ze špíny u cesty a pozvána na společné mlsání zmrzliny. A když pak chlapeček začal být přetažený a protivný, vřískal a vztekal se, hezky jsem se rozloučila, poděkovala a vypoklonkovala jsem se z domku do svého poklidného osamělého obýváku, ukonejšena slibem, že mohu kdykoli přijít. No není to půjčování úžasné?

Najdete i na marieclaire.cz