„Emancipace zas…“ cedila jsem vztekle skrze
zuby svou oblíbenou hlášku z filmu Kouř, když jsem se snažila
vyzdvihnout na vozík asi sedmý složený stůl, těžký s prominutím jako vepř.
Tmavovlasý sympoš se na mě mile usmál a poradil mi, ať si nenamůžu
záda, za což jsem mu vděčně poděkovala a pokračovala v namáhavém
procesu. Jelikož všichni chlapi odešli po obědě domů a na místě veletrhu
pro tisíc lidí jsem zbyla já a další čtyři blondýny (nevím proč, ale
opravdu tam nebyla ani jedna tmavovláska), chopila jsem se vozíku a
během odvážení štosů kovových židlí po osmi, jsem se jala přemýšlet o
své pradávné teorii. Pokroková myšlenka vznikla během bakalářského
studia někde mezí třetí krabicí bílého vína za dvacku a noční bagetou se
sekanou za stejnou cenu. Jde v ní o to, že my ženy jsme diskriminovány už od samého prvopočátku.
PROSÍM VŠECHNY HLUBOCE VĚŘÍCÍ, ABY PŘESTALI ČÍST. No jen si přečtěte
následující dva příběhy a řekněte, který z nich dává větší smysl:
Příběh první
Tak byl mladý hoch, dobře stavěný a zručný, pěkně si na tom světě
hospodařil. A přece semo tamo, když Bůh zhasil světlo na obloze a uložil
jej ke spánku, přišlo človíčkovi na mysl, že by si rád o tom dalším
hezkém dni s někým poklábosil, o zítřejších plánech se poradil a ba se i
k druhovi sobě rovnému přitulil. Však i ten ještěr i pták i savec,
dokonce tvor ve vodě plující, družkou dobrou oplývají a veselou
drobotinou se těší. Zželelo se tedy Bohu osamělého chlapce, žebro mu ve
spánku vyňal a krásnou Evou – věrnou společnicí a pomocnicí jej obdařil.
Příběh druhý
Tak byla dívka mladá, čilá a mrštná jako ještěrka, mazaná jako liška, s
prstíky tak jemnými, že mohly pavoukům ve spřádání sítí konkurovat. I
veselila se krasavice od východu k západu, zdatně celou tu zemskou
zahrádku obhospodařujíc. Přátelila se děva ta s veškerým zvířectvem,
pomáhajíc němým přátelům od bolestí a strastí. Milovali ji za onu
starostlivost plazi i ptáci, němí přátelé mléko sající i pod vodou
plovoucí. Jen jedna věc trápila bytost tu spanilou – neobdařil ji bůh
silou dostatečnou. I mořila se nebožačka zdviháním a přenášením těžkých
břemen a uléhala den ode dne více vyčerpána. Zželelo se tedy Bohu
osamělé dívky, žebro jí ve spánku vyňal a silným Adamem – nosičem
těžkých břemen ji obdařil.
Jakkoli je druhý příběh stejně krásný a pravděpodobný, církev vedená
muži si vybrala první verzi a učinila tak na mnoho dalších století z
ženy mužovu věrnou pomocnici bez vlastního názoru, úkolu nebo poslání. Chápavou ochránkyni bez kariéry, požadavků a snů.
A tentokrát to myslím vážně, v mnoha kulturách je žena uctívána,
velebena a je jí nasloucháno – tedy do té doby než z ní stateční
misionáři za pomoci Knihy knih neučiní žebro obalené pěknými tvary.
Pak už jí nezbude, než být věčnou oporou v pozadí a umývat mužům nohy
svými dlouhými kadeřemi. A bude to trvat mnoho let, než se z této
pozice ta veselá soběstačná dívka oklepe a pustí se opět do svého
vlastního života a hospodářství. Její nejsilnější přítelkyně se vrhnou
do lítého boje za kalhoty a košile v šatníku, ježdění na koni obkročmo a
možnosti učit děti v měšťanských školách a dotáhnou to dál a vymůžou
možnost studovat a vzdělávat se a publikovat a polemizovat a pít pivo a
zapálit si a hrát hokej a vést dav a… a pak jim ujede ruka a jde to ráz
naráz a holky začnou řídit jeřáby a vozit kolečka naložená kamením a
začnou existovat povolání jako zednice a hasička. A pak najednou
strávíte osm hodin tím, že se stoupenkyněmi stejného pohlaví taháte
těžké předměty a nějaký silný pomocník nikde. No. Jak říkám: „Emancipace zas…!“
Najdete i na marieclaire.cz
Žádné komentáře:
Okomentovat