Jistě jste slyšeli o teorii, podle níž může mít národ, kmen nebo prostě skupina lidí používající společný jazyk jen to, co jim jejich řeč dovolí. Eskymáci tak vlastní celou barevnou škálu označující aktuální kvalitu sněhu. Přímořské národy mají desítky výrazů pro stav moře. A my? Čeština prý disponuje neobvyklou nabídkou slov označujících drobné fáze pohybu typu ‚připoposedl si, popoběhl nebo popošel‘.
Možná proto v některých situacích působíme při…, po… anebo obojí dohromady. Jasným příkladem je i ona velkolepá stávka. Ukažte mi jinou zemi, v níž se všemi médii roznese zpráva, že v pondělí bude zablokována doprava na celém území, do akce se hodlají zapojit tisíce, možná desetitisíce lidí, aby po velkém haló přišla zpráva: „Tak ne, tak až ve čtvrtek. Ale pozor, mohli bychom být hodně živelní.“ On by ten odvážný čin totiž mohl mít i nějaké následky a to nehodlají riskovat. Vše je třeba dojednat v poklidu a do detailu, aby projev nespokojenosti proběhl podle všech norem a náležitostí.
Jistě, moje připo… povaha mi říká, jen ať to proběhne v klidu, bez zranění, anebo nejraději vůbec. Na druhou stranu se ve mně objevila jiskřička radosti, když to na okamžik vypadalo, že se u nás projednou zdvihne vlna, která dopadne na břeh se stejnou energií, jako se na moři vytvořila. Že zkrátka jednou opravdu někdo něco dotáhne…
Minulý týden jsem se vrátila ze Španělska, kde se okamžitě po okurkové aféře objevily nápisy „NO ALDI, NO LIDL“, a německé obchody zely prázdnotou. Zákon nezákon, hlava nehlava, jednou jste nás pomluvili, my máme škody a vám to hodláme vrátit, jak se dá. A nezáleží na tom, o kolik jste zrovna zlevnili cukr.
Ne, nechci propagovat Francouze, kteří stávkují vždy, kvůli všemu a s pramínky krve tekoucími ze spánků. Stejně jako všechny, kdo začali vyvěšovat cedulky „za mě nestávkujte!“, mě deptá, že bych měla jít do práce pěšky, že si ráno nekoupím čerstvý rohlík a ještě čerstvější denní tisk a že večer, až se s kamarády budu chtít sejít v hospodě v centru, budu mít utrum. Na druhou stranu je velmi znepokojující, že jsem si hned na začátku řekla, že to asi nebude tak velké, že moje kamarádka s bohorovným klidem odjela v pátek do Ostravy s tím, že se v pondělí do práce určitě v klidu dostane a že moji spolužáci rozhodně nehodlají zrušit na čtvrtek plánovaný sraz. Nikdo si z těch velkých řečí moc nedělá, protože si jsou jisti, že náš jazyk opět zvítězí a rozhorlení odboráři s přibližujícím se datem přibrzdí, poposunou své stanovisko, popolezou o kousek zpátky, poposunou transparenty ze silnice a poodejdou od svých původních cílů. Všem je jednoduše jasné, že se z toho zase připo… Jak velí čeština. No řekněte, nebylo by lepší mít moře?
Najdete i na ELLE.cz
Žádné komentáře:
Okomentovat