Italské servery horečně informují o krizi, jež postihla sklárny na ostrově Murano. V první polovině třináctého století sem byly výrobny produkující úžasné barevné lustry a kouzelná zrcadla, jež zdobí každý český zámek, přesunuty z Benátek kvůli rozsáhlému požáru. Teď je ale sžírá jiný plamen – strádají pod žárem konkurence, jemuž nejsou schopny čelit. Jejich jiskru převzali čeští muži, kteří probudili umírající tradiční řemeslo a… zasklívají, kudy chodí!
Tedy alespoň já si za poslední měsíc připadám jako pěkně vyštafírovaná vitrína u Bati. Hodný, grázlík, nesmělý či oražený, mezi muži se metoda šíří jak černá smrt v těch rádoby reportérsky vzpomínaných Benátkách. Už žádné trapné výmluvy, na něž jsme si s kamarádkami vzájemně stěžovaly doposud, ale naprosto čistě odvedená umělecká práce – ticho čisté a průzračné jako skleněná tabule. Nic nepomůže dolézání, urážení se, urážení jeho, výkřiky zoufalosti ani tichá odevzdanost – mobily už nepípají, e-maily se nesypou a ikonka na Facebooku značící příchod nové zprávy zůstává výsměšně stejně prázdná. A když se na ní jednou za čas náhodou rozsvítí to radostné červené světýlko hlásající příchod novinky, dozvíte se, že se máte přihlásit do soutěže miss prdelka, což je předem marné už kvůli tomu zdrobňujícímu -ka na konci slova.
Je to smutné, depresivní a nekonečné, protože se neděje prostě nic. A tak zbývá jediné možné řešení. Smazat kontakt z mobilu, všechny e-maily, a znemožnit si tak další ubohou snahu vrátit své skleněné ulitě alespoň nějakou barvu, a stát se tak na nějaký čas opět viditelnou. Po několika vínech pak zjistíte, že jste inteligentnější, než jste si myslela, protože dokážete číslo v mobilu najít podle data, kdy jste mu naposledy marně volala, v sekci volaná čísla, také si najednou vzpomenete , že jej zrecyklujete v sekci nesmazaných esemesek, a potěšena svým objevem a rudým mokem se opět odhodláte k zoufalému činu, jenž by vás měl vytáhnout z ještě rozpálené, ale postupně tuhnoucí skleněné hmoty.
S bolavou hlavou pak ráno vymažete všechny registry hovorů a přijaté i odeslané zprávy, abyste si za dvě hodiny vzpomněla, že jste tam měla kontakty na osoby zcela jiné, které jste si pochopitelně nikam neuložila.
Vytrháte stránky z diáře, kam jste si to číslo na sklárny Nový Bor, Jičín, Žižkov nebo Humenné zapsala, kdyby náhodou volal někdo neznámý, abyste mohla zkontrolovat, jestli to nebyl on. Podotýkám, že to nikdy není on, ale operátor, nová banka nebo otravný klient, který si zjistil soukromý mobil. Provedete zkrátka tak důkladnou očistu svého světa, že i i kdybyste se svému sklářskému mistrovi chtěla tisíckrát ozvat, ke kontaktu na něj se už nikdy nedostanete.
A že ta chvíle přijde a vy budete mít nutkavou potřebu sdělit někomu, že „takhle tedy ne!“, tím si můžete být jistá! Pak přichází ta naprosto nejpotupnější fáze střetu se sklenářem, tedy snaha to číslo zase získat za účelem jeho naprostého mravního rozebrání!!! Výjimkou není snaha číslo jednoduše vytáhnout z paměti, protože jistě víte, že tam byla nějaká šestka, nula, dvojka a pětka hned dvakrát za sebou. Se zábavou, kdy budete napůl smyšlené číslo spolu s příjmením zadávat do Googlu, vystačíte několik hodin.
Se snahou vyhledat jej v seznamu zaměstnanců společnosti, kde pracuje, asi další dvě. Chvíli se nejspíš budete zabývat myšlenkou dát se přepojit přes centrálu. Zavolat jeho rodičům, kteří jsou ve Zlatých stránkách, případně na operátora, jestli vám to číslo nemůže zjistit. Po několika hodinách trýzně nejspíš obejdete místa, kde jste se seznámili a kam jste chodili, a pak nezbývá než s naprosto bezmocným vztekem vymyslet, že se za ním vypravíte do práce, kde mu alespoň můžete rovnou jednu ubalit. A pak si řeknete, že tak zle na tom nejste, vypijete ještě dvě dvojky, doplazíte se domů a s pláčem usnete, protože jste zase jednou kápla na sklenářského mistra, který vás obalil vkusně modelovanými čirými květy, na nichž poposedávají motýli, kolibříci a jiná havěť.
A druhý den zabalíte všechny konzervy ze špajzu, obnošená trička a hračky, které zbyly po starší sestře, a několik tubiček s kosmetikou. A to všechno pošlete na adresu: ostrov Murano, rodina místního zkrachovalého skláře, se srdceryvným dopisem omlouvajícím chování českých chlapíků, kteří přivedli italské řemeslníky do situace, v níž nemají co žrát, jak by pravil klasik. Sklářské umění českých chlapů je totiž pomalu, ale jistě připravilo o zakázky. Takové konkurence se jim totiž za těch posledních bezmála osm set let ještě nedostalo!
Najdete i na ELLE.cz
Žádné komentáře:
Okomentovat